Padlá vesnice
| Autor: | Mormakar?v ná?ek |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 12 |
Slunce jasně zářilo. Nechalo své paprsky vkrádat do zničených příbytků. Z listnatých velikánů se na travnatou peřinu spustilo žluté listí. A také ptactvo, aby zahnalo neodbytný hlad.
Velký muž v rytířské zbroji neklidně seděl na mohutném zvířeti. Zpoza hledí andělské helmy pozoroval zničenou a dohořívající vesnici. Lesklá zbroj odrážela sluneční záři. Podzimní větřík vlnil bílý tabard s modrým lvem.
Krajina se táhla do dálky, kam až oko člověka dohlédlo. V její šíř se vedle sebe mohlo postavit i sto jezdců na koních.
Rollandův kůň pocítil známky násilí a strachem se zatřásl: „Klid, Brentone. Hlavně klid.“ Poplácal jej na uklidněnou.
Sjel k vyvražděné vesnici. Čím více se k ní přibližoval, tím hrozivější pohled se mu naskytl. Spatřil hlavy obětí nabodnuté na kůlech; byla mezi nimi i hlavička novorozeněte. Bezhlavá těla ležela zmateně poházená ve zkrvavené trávě. Rollandovi připadlo, že se snažili vymanit z utrpení, které jim vrah způsobil.
Domy, radostné vzpomínky a veselé okamžiky lidí byly navždy zničeny. Rozprášené do listí a jehličí. Rytíř smutně až zamyšleně pozoroval jeden z doutnajících domů. Pozoroval zbytky strýcova domu. Jakoby se s ním vesnice, kterou mnohokrát projel loučila. V minulosti u svého strýce přespával a občas ve vesnici zůstal i déle. Nyní byl konec. Rollandovi zbyli už jen matné vzpomínky.
Bojovník seskočil z koně. Rytířův modrý plášť rozvlnil chladný vítr.
Vytasil široký meč a s koněm za svými zády kráčel tragédií. Z krátké vzdálenosti uviděl obrovitou borovici objímající zdi rodinného domu. Její tmavě zelené jehličí pokrývalo zbořeniště. Kráčel dál ubohým místem. Vesničan křečovitě svíral zlomené vidle a se zavřenýma očima seděl opřený o ruiny - břicho rozpárané sečnou zbraní. Ve středu vesnice ležela těla povražděných žen a dětí. Havrani neslyšně klovali do tuhých těl…
„Zmizněte, bestie!“ rozehnal desítky černých ptáků řevem.
Přemohla jej lítost. Padl na kolena.
„Kdo to mohl udělat?“ uvažoval nahlas.. Rolland vzhlédl k nebi: „Bože jsem ve tvých službách! Nechci po Tobě, aby jsi chránil mě, ale prosím ochraňuj Týrii!“ Stanul ze zničené země.
Zasunul zbraň do pochvy. Smutně pohlédl Brentonovi do očí a pak se vyšvihl do sedla.
Po tváři mu stékali slzy. Tichý pláč nad mrtvými a padlou vesnicí se rytíři vléval do duše a zanechával další jizvu mezi mnohými. Naposledy pohlédl na ruiny, pak na strýcův dům, jehož dým ustal.
Vesnice naposledy vydechla.
Kruté okamžiky Rollandovi zanechaly v nitru odhodlání dál cestovat a pomáhat tam, kde je v rodné zemi třeba.
Diskuze
Dílo zajímavé. To bezesporu. Jen mě trošku neuchvátilo to, co od díla očekávám, to je dobrá atmosféra a poutavý příběh. TO nevím, jestli se dá říct o jednom neebo o druhém. Pro dokreslení atmosféry scházelo několik detailů a poutavý příběh - to je obrys celé povídky.
Pro lepší atmosféru by se spíše hodilo, jak viděl útok, anebo aspoň něco, co by více čtenáře připoutalo k osudu vesnice. Je to tak trošku pak lidem fuk, co se děje, spíše se zajímají o hrdinu.
Příště bych doporučil, aby autor dokreslil atmosféru, může to být to nejúčinější, co se příběhu může dát.
Záměrně jsem nečetl názor redaktora, proto se omlouvám, kdybych ho v něčem dubloval.
Zdravím autora
Jedná se rozhodně o zajímavý pokus, jak pohřbít neživou věc tak, aby to čtenáři vyznělo příjemně a čtivě.
Nicméně jsem byl několikrát z toho nostalgickotragického a všelijakého různého světa násilně nucen odejít. Způsobily to dvě facky, které jsem dostal od tvých (potažmo Rollandových) slz, které stékaly, a matných vzpomínek, které zbyly. (U obojího máš špatně měkké i v přísudku.)
Taky jsem zásadně proti přenášení názvosloví z pravidel do povídky. Proto když někdo napíše, že jeho hrdina vytáhl široký meč, klesne mi hned o hrdinovi mínění. Takový široký meč je pro mě zkrátka široký meč, kterých se po světě válejí stovky. Jó to kdyby vytáhl svůj meč, který dostal tam a tam od své milované té a té (byť není darování mečů pravým příkladem romantiky), zbraň, jež mu za ten a ten čin vykoval ten a ten mistr nebo alespoň svůj meč, jehož široké ostří se v poledním slunci třpytilo do dáli a připomínalo tak všechny své svedené boje, to by byla jiná.
Nedá se říct, že bys příliš opakoval slova. Naopak, možná je opakuješ až příliš málo. Používáš zbytečně mnoho synonym a člověk má problémy se v tom vyznat. Pravým příkladem budiž sedmý odstavec (Bojovník seskočil z koně). Vůbec by neuškodilo jednou podmět úplně vynechat nebo přímo napsat jeho jméno.
Co se samotného příběhu týče, zaujal mě a navodil mi tu správnou mrtvolnou a nostalgickou atmosféru, která pravděpodobně měla být cílem.
Schází mi jen jedna věc - více konkrétních (resp. polokonkrétních) vzpomínek, např. že si tam a tam hrával ještě jako malé dítě a podobně.
Jinak to působí dobře zpracovaným, kvalitním a poutavým dojmem.
Sečteno podtrženo je tam příliš mnoho nedostatků i na ****, proto budu hodnotit *** nebo jen ** - ještě se rozhodnu na základě mínění redaktora.
--Darn--
No, dovolil jsem si schválit Padlou vesnici i přes fakt, že dílo nebylo na řadě. Je tomu tak proto, že dílko již prošlo několika změnami, znám jej, znám hlavní myšlenku a vím, co od toho čekat.
Tak tedy:
- řekněme, že Padlá vesnice došla do fáze, kdy je možné ji schválit. Protože "úmrtí vesnice" je hlavním motivem povídky, bylo potřeba jakýmsi způsobem navodit atmosféru faktu, že vesnice je živoucí organismus a že s mrtvými lidmi umře i "ona". To se v této verzi do určité míry povedlo, což kvituji s povděkem.
- bohužel ale musím konstatovat, že povídka je protkána různými chybami - ať už gramatickými (nejhorší je shoda podmětu s přísudkem Rollandovi zbyli už jen matné vzpomínky a Po tváři mu stékali slzy), stylistickými (např slovosled Rytířův modrý plášť rozvlnil chladný vítr), ale i logickými (Krajina se táhla do dálky, kam až oko člověka dohlédlo - je jasné, že krajina se většinou táhne tak daleko, kam až oko dohlédne).
Dále není třeba zbytečně zabředávat do detailů.
Suma sumec, asi to dám za tři (i když by si to kvůli chybám zasloužilo méně), protože se jedná o sympatický pokus pohřbít něco jiného než člověka (to je dost cynické, vím), a taky proto, že autor uposlechl dobrých rad, např. mých (což je dost alibistické, také vím).
i.