Chléb vezdejší
| Autor: | prokletý Dilvish |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 10 |
Všude prach. Zatuchlina. Neuklizeno. Ticho...
A pak jej našli. Básník ležel svalený na zemi ve své pracovně, mrtvý. Na stole vedle sklenice bylo prázdnou lahvičkou od jedu zatíženo pár pergamenů s posledním výkřikem bláznovy mysli.
Chléb vezdejší
I. Procitnutí
Procitnul jsem snad ze snu? Cítím se, jako bych právě otevřel oči, ale nic nevidím.
Zrak mne pálí a štípe, jistě se skutečně někam dívám. V tom případě je tedy tma.
Nevím jak jsem se sem vlastně dostal. Vím ale, že ta tma všude kolem mě nemůže trvat věčnost. I když mi tak už připadá. Matně si vzpomínám, ona tu byla i když jsem oči zavíral.
Proč jsem to udělal? Nevzpomínám si.
Snad je to opravdu jenom tma. Avšak moje černé obavy mi říkají, že není. Není totiž černá - zvláštní tma. Celou moji existenci jaksi podivně obklopuje svojí nerozměrností, zaslepuje tak zrak, sluch, čich i hmat... Divná tma.
Ne, sluch ne!
Slyším totiž.
Slyším jak odnikud, či možná odněkud uvnitř, promlouvá nějaký Hlas. Promlouvá a já mu rozumím, musím tedy slyšet. Ale než jsem zavřel oči, tak... ne, byl tu, už si vzpomínám, o něčem mne dlouho přesvědčoval. Asi to zkusí znovu.
-
Stejně nemá pravdu. Jsem si jistý, vím, co říkám. Chtěl bych ho umlčet, ale to bych se nejspíš musel zabít, protože opravdu je tam uvnitř.
Agonie.
Vzdávám se, mluví pravdu... I když používá lží. Ale hezky jsem se obelhával, že? Tvrdí mi, aniž by cokoliv řekl, že nežijeme, pouze pomalu umíráme, že svět ovládá zlo a čím horší člověk, tím lepší život má. Vnucuje mi tuto ošklivou pravdu.
Nechci ji!
Křičel bych o pomoc, nikdo mě však nikdy neposlouchal, nevzrušil by se tím asi ani vánek, který právě někde na hřbitově zhasnul svíčku. Taková bezohlednost.
Když tak o tom všem uvažuji, je na čase konečně otevřít ty oči. Tmu bez barvy jsem si přece taky nalhal já... Ano, otevřu oči. Třeba potom zmlkne ten hlas, který jsem si, jen tak mezi námi, také nalhal já sám. Ale co, mluví pravdu, tak nezáleží na tom, jestli je skutečný, ne?
Otevřel jsem oči... venku zrovna svítalo, rodil se nový zkurvený den.
II. Opar probuzení
Další ráno.
Sotva jsem procitnul, a musím uznat, že dnes mi to trvalo blaženě dlouho, vstupuji na onen člun z olova.
S převozníkem si nemáme co říci, moc toho nikdy nenamluví. Alespoň ne slovy.
Mlčky mu zaplatím - je materialista, jako asi každý dnes - a vyplouváme na cestu.
Starouš Chárón někde ztratil vesla, nebo mu je spíš někdo ukradnul. (K čemu komu budou?)
Umí si poradit, šikula, pádluje mosazným krucifixem - Kristus na něm by plakal žalem, nebýt tolik morbidní...
Plujeme o to pomaleji, ale zvyknu si.
Člun se plazí šedými mlhami.
Je jasno, řekl bych - neb šeď dnes nic nekalí, snad až... Ano, při břehu řeky stojí pár halucinací. Co s nimi.
Trocha iluzivní nenávisti navíc nikdy neuškodí.
III. Město
Zamyslel jsem se.
Pod nohama praskají střepy z barevného skla, sem tam se nějaký zabodne do bosé nohy, sem tam ji pořádně pořeže. Alespoň že nejsou žhavé.
Poledne chutná slaně. To ty slzy... Někdo je tu zapomněl a ony ne a ne vyschnout, teď abych se jimi brodil. Na jazyku mi tančí bál čepele obsidiánových nožů, sotva, že svedu mluvit. Má krev má příchuť po hadím jedu, neměl bych ji tolik pít.
Takové kyselé, slané, sladké, hořké a snad i trpké nápady!
Salutuji přátelům, které míjím při cestě.
Ne že by mi někdy odpověděli.
Nedivím se ani... Přece jen jsou ukřižovaní už stovky let.
Hloupost, vymyslel jsem si je, žádní přátelé neexistují!
Očistím si nohy od těch protivných střípků a přejdu konečně na pohodlnou cestu z rozpáleného denního jasu na kovových zrcadlech. Žádný zázrak.
Město otevírá svoji náruč, jako by to byla nestydatá kurva s nymfomanskými choutkami. Všem kolem mne se to očividně zamlouvá... Jiné cesty není, já vím.
Stejně však není nutné stupidně se usmívat a křičet "Sláva nám!", snad abych se za ně styděl. Vždyť mají stejnou krev, maso, kůži, oči, slzy, snad i duši a rozum!
No co, snad je jim tak dobře. Ostatně, co když jsou oni správní a já ten zlý?
K čertu s moralizmem, idejemi, filozofickými žvásty a mrtvým uměním!
IV.
Moře oblohy setmělo krví havranů, mlhavé naděje šly už spát...
Došla mi slova už předevčírem, Nyní došly i emoce!
Nechci... už nechci další ráno!
Diskuze
Ahoj
Trochu mě to dojalo
Byl to velice zajímavý konec a nejen on.
Básnik sa podobá kniežaťu vzdušných plání,
Čo zo striel smeje sa a sídli v nečase.
Však na súš zahnaný a krikom lovcov štvaný
pre krídla obrovské pohnúť sa nevládze.
(Charles Baudelaire, Albatros)
Ako už Lyrie povedala, básnik vidí veci inak. Často sa stáva smietkou prachu vo víre každodenných životov ľudí, žobre pre úsmevy, nenávidí svet, pretože svet mu je cudzí.
Básnik musí písať, aby písal, musí prežívať, aktívne prežívať na svojej citlivej duši veci života. Dilvishova hlavná postava je postavou, ktorá sa isto snažila nájsť si oporný bod. No, žiaľ, nenašla ho.
Posledné dni básnika, blázna, filozofa a neúprosne cynického sudcu, ktorý však nevynáša rozsudok nad svetom, lež nad ideálom, životom, aký chcel žiť.
Sám sa nebránim tomu, aby som s úsmevom nepoznamenal, že v tomto konflikte badať aj trochu romantického, ale všetko len do pre dielo únosnej miery. Básnik napokon neumiera pre to, že by ho odsúdila spoločnosť, ale v závere svojho vnútorného monológu chápe, že už neznesie ani len smútiť, ani plytvať slovami, ktoré už nevie vyrieknuť. Uviazol v stereotype tmy, sebaklamu a nádejí, ktoré občas „nájde“ pri vstupe do podsvetného mesta.
Veľmi dobré je delenie dielka na vnútorné časti, ktoré, i keď na seba nadväzujú – a predsa ich nejde vnímať z kontextu -, dávajú čitateľovi akýsi rámec, do ktorého by si mal ukladať myšlienky.
Básnik precitá a snaží sa bojovať so svojimi démonmi, ako mnohokrát predtým, ale už cíti, že to nepôjde, ak hodnota jeho existencie nezmení – a ona sa nezmenila.
Potom sa jeho čln plazí hmlami, aby sa opäť konfrontoval z realitou, (do ktorej mu „prenikli“ aj duševné pohnútky, aké nečakané...)
Časť „Město“ sa mne osobne páčila najviac. Dokonale je v nej zdôraznený a vyhranený nielen vzťah k podsvetiu (svetu, podľa básnika), ale aj jeho intenzita. Básnikovo prežívanie múk je tak strašné, až čitateľovi behajú po chrbte zimomriavky... „Jiné cesty není, já vím.“ – táto veta je tým pomyselným bodom vyvrcholenia; kameň na hrobe životu sveta a vo svete.
No a nakoniec, cestu si už vybral, zdôraznil len prvý krok...
Výborne. Som nadšený a skladám poklonu.
Darian
Dilvish: No s tím stotožněním - myslím například tu zaslepenost, naivnost, pozdravení bez odpovědi a třeba vztah k tomu převozníkovi.
Taky díky za to "alespoň", poučil jsem se :)
"." já se chtěl právě zeptat na ten význam... :)
A co se týče těch sprostých slov, psal jsem, že podle mne to využití jako stupňování beznaděje, či něčeho podobného, je v tom druhém případě přehnané.
Tma: Vzdávám se, jako metafora to je opravdu úplně v pořádku :).
MW
Děkuji za schválení.
Trochu mě sice irůk sklamal, protože sem se těšil jak se s tímhle patvarem popere, ale nakonec má taky své právo :)
Miki:
Alespoň není věta (jak jsem byl poučen, proto byla čárka odstraněna při korektůrách) Načase zaráz jsem, pokud si vzpomínám, nikdy neviděl, ale gramatika není můj kamarád... A otazník tam není záměrně, jelikož se nejedná o otázku. Totiž, kdyby tam byl otazník, význam by se maličko lišil oproti stávající tečce.
Jestli se v básnikovi nalézáš, je sice potěšující pro mě jako autora, ale Ty bys s tím měl něco dělat :-)
Lyrie hezky vystihla jak lze zaslepit hmat.
Sprostá slova... Hehm, nejsou tam proto, aby se líbila, ale proto aby stupňovala vážnost situace. Respektive dodávají zdělení citové zabarvení (pokud je nepoužíváš místo diakritiky).
Je velice těžké (aspoň pro mě) slovně ohodnotit tuhle povídku, protože ona útočí především na mé pocity, dotýká se čehosi hluboko v mém nitru a nutí přemýšlet, proč byl ten básník tak nešťastný, že nakonec volil lahvičku s jedem.
Básník je křehká nádoba a mívá to v životě asi mnohem těžší než obyčejný člověk. Vidí svět jinak než my, citlivěji, hluboce a velmi niterně prožívá všechny události, které my přecházíme bez povšimnutí. Pak je najednou konfrontován s tvrdou realitou a jeho křehká duše ten hnus a špínu prostě neunese. Viz: Město otevírá svoji náruč, jako by to byla nestydatá kurva s nymfomanskými choutkami. Všem kolem mne se to očividně zamlouvá... Jiné cesty není, já vím.
Těžko rozumět básníkovi... Ani jeho blízcí mu nerozumí. Jeho svět je jiný: Salutuji přátelům, které míjím při cestě. Ne že by mi někdy odpověděli.
Jeho vnímání je jiné... Celou moji existenci jaksi podivně obklopuje svojí nerozměrností, zaslepuje tak zrak, sluch, čich i hmat... Divná tma. Proč by tma nemohla zaslepit i hmat? Pokud v té hrozivé tmě není nic, čeho by se dalo dotknout, když tam není žádná chápající dlaň, která by básníka pohladila?
Zoufalý básník, jež nevidí ze své beznadějné situace žádné východisko! Rozplakal jsi mě, Dilvishi, nevím, zda ti za to poděkovat.
S úctou
Lyrie
MW:
Gramatika:
"Alespoň že nejsou žhavé." - podle mě být čárka nemusí...
"Co s nimi." - otázka nemusí končit otazníkem. Otazník bych tam dal, kdyby se někdo přímo ptal a zajímala ho odpověď. Ale to je subjektivní.
Musím přiznat, že toto dílko mě opravdu oslovilo. Líbí se mi takový lyrický, abstraktní styl. Každý si totiž při čtení vybaví něco (někoho) jiného a každému se to čte jinak. Většinou pak na to také lidi mají rozdílné názory.
A to je právě to - povídka není vůbec jednoznačná, dovoluje nám pomáhat si svou vlastní fantazií a v neposlední řadě se v básníkovi občas můžeme nalézt.
Teď ke gramatickým chybám:
Nevím jak jsem se sem vlastně dostal - chybí čárka mezi "nevím" a "jak".
, je na čase - zde si nejsem moc jistý, ale mám ten pocit, že "na čase" má být dohromady - načase.
Alespoň že nejsou žhavé. - rovněž to nevím přesně, ale myslím, že před "že" má být čárka.
Co s nimi. - myslím, že to má být jako povzdechnutí - v tom případě bych volil na konci věty spíše otazník.
A teď k samotnému článku:
zaslepuje tak zrak, sluch, čich i hmat... - vím, že je to spíše metafora, ale přesto se mi tam zaslepení hmatu tmou zrovna nehodí.
Otevřel jsem oči... venku zrovna svítalo, rodil se nový zkurvený den. - sprostá slova nemám rád, ale troufám si říct, že tady se to opravdu hodí
jako by to byla nestydatá kurva s nymfomanskými choutkami. - naopak zde mi ti již nepřijde vůbec vhodné - podruhé to není ono, a také to tam není tolik "potřeba", lepší by možná bylo něco na způsob lehké ženy :).
Celkově se mi dílko líbí - je sice celkem krátké, ale má ducha a přečetl jsem ho jedním dechem. Trošku mi vadí to sprosté slovo, ale jinak opravdu skvělá práce. Uvažoval jsem mezi 4 a 5, ale nakonec volím vyšší hodnocení. Doufám, že ti můj názor něco dá :).
MW
Uf, tak něco takového bych na Hřbitově nečekal. Ne za své redaktorské kariéry. Každopádně, takřka čistě lyrické dílo je tady a bylo na mě, zda jej pustím nebo nepustím do rubriky.
Rozhodl jsem se pro, poněvadž jazyk, kterým je dílko napsané, se mi celkem zamlouvá a docela hovoří o jisté vypsanosti autora.
Každopádně, co se rozboru týče, tak tady jsem jako redaktor naprosto selhal a jsem docela zvědav na případné komentáře v diskuzi, zejména od těch, kterých se dílko nějakým způsobem emocionálně dotklo.
Z výše uvedených důvodů si zcela pochopitelně nelajznu dílko ohodnotit hvězdičkovou technikou.
i.