Bastien zvedl vítr a jemný prach a nahnal ho jejím protivníkům do očí a úst. Orlea využila jejich náhlého oslepení, kašlání a plivání, roztočila se jako thyrská tanečnice a vláčnými, téměř neznatelnými pohyby svého meče poslala soupeře do věčných pekel. Bastien se stáhl jako tolikrát předtím a nechal Orleu vychutnat si svůj další triumf. Když se pak nenápadně vzdaloval, zahlédl její samolibý, krutě uspokojený úsměv.

Orlea měla důvod ke spokojenosti. Znovu si potvrdila to, o čem byla dávno přesvědčená. Celý svůj život zasvětila boji proti takovýmhle zrůdám, které ničily druhým domovy, pole, rodiny, životy, a pokaždé je dokázala zničit. Tihle dva si smrt zasloužili. Pro tři krávy, které chtěli ukrást, vyvraždili celou rodinu. Jakmile se o tom Orlea dověděla, nelenila a vypátrala je. Nikdy se nepozastavovala nad svou schopností najít nejrůznější zločince a ani dnes se ničemu nedivila. Bylo to prostě její součástí, její další schopnost podobná samozřejmé schopnosti dýchat. Zrovna tak nikdy nepochybovala o své podivné schopnosti přežít, vyváznout z bojů jen s několika škrábanci, o svém zvláštním nadání najít i tu nejmenší skulinku v protivníkově obraně. Byla prostě dobrá a věděla to.

Opovržlivě kopla do mrtvol, aby se ujistila, že jsou opravdu zbavené života, a pak jim – pro jistotu – prořízla hrdla. Tělem jí projel opojný pocit podobný lehké závrati. Orlea přivřela oči a nečekaně se rozesmála.

„Proč?“ Bastien pohlédl na svého pána a v očích se mu zračilo zoufalství. „Proč já, pane můj? Už jí nemohu déle pomáhat. Jen pohleď, stává se z ní stvůra podobná těm, které loví!“

„V její budoucnosti je tyran, kterého musí porazit, milý Bastiene.“ Pán natáhl ruku a lehce se dotkl jeho chladného bílého čela. „A ty ji musíš do toho okamžiku ochraňovat.“

„Nemůžeš to zařídit ty?“

„Abych já odstranil tyrana?“ Pán se usmál a zavrtěl hlavou. „To přece nemohu. Já mohu jen ukazovat, naznačovat, pobízet… Je na jiných, jak si má tichá slova vysvětlí. Mají svobodu volby, svou vlastní svobodnou vůli.“

„Toho tyrana tedy odstraní ona.“

„To záleží na tobě, Bastiene. Na tvé svobodné volbě.“

„Nerozumím ti, pane můj.“

„Porozumíš.“ Pán se na něj smutně a láskyplně podíval, vztáhl ruku a dotkl se jeho křídel. Jako by věděl, jako by věděl mnohem víc… a pak se mlhavě rozplynul.

Bastien se svými zmatenými myšlenkami osaměl. Ne však na dlouho. Orlea byla znovu v nesnázích. Jako svůj další cíl si vybrala krutého Krytona, který týral vlastní lid, z rozmaru kradl ženy a nechal věšet jejich muže. Ve své pýše kráčela vzpřímená a ozdobená všemi odznaky svého bohatství. Nijak se netajila svým posláním, takže zpráva o udatné Orlee chystající se zabít krutovládce, se šířila jako požár vyschlou krajinou. Všichni se jí klidili z cesty…

Pár mil před honosným sídlem ji obklopila skupinka tuláků. Ubozí vyhladovělí lidé vyhnaní vládcem Krytonem ze svých domovů, kterým se při pohledu na její vzácnou zbroj točila hlava. Před očima se jim její drahý meč měnil v obyčejnou ovesnou placku a zlaté pažní kroužky v džbány s mlékem pro jejich hladem zmučené děti.

Orlea na okamžik zaváhala, když k ní jeden z těch špinavých žebráků vykročil, ale než stačil cokoli říct, tasila meč a jeho ostrou špici vmáčkla nebožáku do jamky na krku. Nechtěla ho zabít, jen ho chtěla zadržet, ale pocit, jaký v ní ta síla, ta moc, ten opojný pach blízké smrti, vyvolal, se nedal ničím ignorovat. I žebrák to vycítil, proto chtěl couvnout a nechat si na její šperky zajít chuť. Vycítil to i Bastien a spoléhal přitom na Orleu, na poslední zbytky soucitu, které snad ještě nevymýtila představa o vlastní dokonalosti. Zároveň spoléhal na chybu, kterou patrně udělá.

Orlea se chvěla jako lovecký pes. Její citlivé chřípí zachytilo žebrákův strach - byl to stejný strach, jaký cítila ze všech vrahů a žhářů, s kterými měla tu pochybnou čest se utkat. Pak odkudsi vyběhlo malé dítě, vrazilo do Orley a ta přitlačila na meč. K nohám se jí zhroutilo bezvládné tělo. Instinktivně z něj vytáhla meč, ladně se otočila, jako když se labuť ohlédne za sluncem, a zabořila svůj meč – pro jistotu – hluboko do malého srdce. Drobné tělíčko se sotva zachvělo.

Bastien vydechl hrůzou. Bezmocně přihlížel šílenství ohromené matky, které se šířilo tlupou jako ničivý vír. Očima rozšířenýma bolestí sledoval, jak se celá skupina vrhá na Orleu a bije ji vším, co má po ruce, zatíná do ní drápy, trhá její pyšné tělo na cáry… Nebyl schopný jí pomoci. Ne že by nemohl… On nechtěl.

„Tys ji neochránil, Bastiene…“ Pánův hlas se tiše, ale o to přísněji, zavrtával do Bastienovy mysli jako vyčítavý šíp. „Neochránil, přestože jsi věděl, jak je důležitá…“

„Potrestáš mě, pane můj…“

„Ano.“

„Nesplnil jsem úkol. Nezabila Krytona.“

"Tys zatratil její duši, Bastiene. A zároveň jsi zatratil tu svou.“

Věděl, že se to stane ještě dřív, než se pod ním rozprostřela chladná nedozírná temnota protkaná myriádami hvězd. Bastien cítil, že stačí krůček, nenadálé postrčení a on tou temnotou propadne jako zraněný pták. Cítil jiskřivé víření stříbrných spirál, které měly jediný účel - pableskující duše vynést k jasným vrcholům hvězd nebo je smést do nejhlubších temnot zapomnění. V jedné z těch duší poznal Orleu. Jejich oči se na okamžik střetly, ale pak se spirála roztočila rychleji a Orlea padla na samotné dno temnoty.

„Pane můj?“

Bastien cítil, jak se propadá, jak klesá po stříbrných spirálách, které probleskovaly temnotou, cítil nesmírný chlad stoupající z nekonečných samot opuštění. Tam, někde tam, ležela schoulená duše Orley, pyšné bojovnice. Spatřil její pohasínající světlo a pak klesl vedle něj. Jeho oči se na ni upřely s veškerou láskou, jaké byl schopen, a jeho bělostná křídla obklopila ten pyšný uzlíček, aby ho navěky chránila před mrazivou tmou.

***

„Můj vládce!“

Sluha poníženě klekl před obávaného Krytona, který poslední dny ani nevycházel z paláce – tolik se bál Orley a jejího strašlivého meče, že se nechal obklopit stovkami stráží a stejně se lekal každičkého zvuku. Jeho nervy byly víc než jen pocuchané.

„Co je?“ obořil se na sluhu, „jestli mě obtěžuješ jen tak, dám ti vyříznout srdce a pohodím ho psům!“

„Orlea je mrtvá!“

„Orlea je…?“ zalapal Kryton po dechu, ale pak se ho zmocnil nápor radosti a štěstí, který ho doslova zvedl z trůnu! A pak veškerou svou drtivou silou zaútočil na jeho slabé srdce. Vládce Kryton zhasl s úsměvem na rtech.