Už zase!
| Autor: | prokletý Dilvish |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 21 |
"Bene!"
Benedikt zvedl unavené oči od prachu země, který upřeně sledoval. Kdo to... Aha. Michael sem běží, asi nějaké zprávy ohledně výsledku bitvy. "Tady sedím, Michaeli, pojď sem. Co mi chceš?"
Příchozí muž trochu kulhal na levou nohu, ale to tu nebylo vůbec nic neobvyklého. Když byl potom skoro u něj, všiml si Benedikt, že má utlou levici v lokti - také nic neobvyklého.
"Bene, dorazil posel od Jiřího, musíme vyrazit." Vyhrhkl udýchaný Michael.
Tvář Benedikta se ihned zkřivila odporem. "Ani náhodou!"
"Bene..."
"Právě jsme dobojovali bitvu!"
"Bene..."
"Ještě ani nejsou ošetření ranění."
"Bene..."
"Jiří přece ví, že jsme se tu měli zdržet nejmíň dva dny! To máme ještě čtyři hodiny..."
"Ale Bene..."
"Mlč, sakra, Michaeli! Budeme spát! Dnes každý muž i žena spí hodinku a půl blaženého spánku!"
Teď už se Michael neudržel a vyštěkl na svého velitele. "Má se střetnout s generálem Zradou!"
Celých dvacet sekund byli oba muži zticha, slyšet bylo jen naříkání raněných, které kolem sbírali ti méně poznamenaní právě skončenou bitvou.
"Vyrazíme." Když to říkal, stál už na nohou a znovu držel v rukou meč, který po bitvě zabodnul do prokleté země.
Velitelův hlas zněl opravdu zlomeně, jako sotva znatelný chrapot, oproti hlasu Benedikta, jak si jej ještě Michael pamatoval. Ale válka změnila každého. Bez výjimky. S tím nic nenadělá nikdo...
Během hodiny se celý pluk vydal pěšmo na sever, zranění nezranění, každý po svých. Jenom nejhorší případy podpírali svěžejší kamarádi. Šli pěšky, jako už spousty let... Kdysi létali, ale to dávno není možné, nepřítel se zaměřil na jejich křídla hned od začátku války. Jsou zranitelná, ale v počátcích jim vyhrálo jejich dobré využití několik bitev.
Jak tak přemýšlel, šlapal Michael vedle Benedikta v čele průvodu.
"Bene?" Promluvil náhle do ticha mezi nimi.
Benedikt zabručel něco neutrálního v odpověď.
"Nevíš, jak dlouho už chodíme do bitev pěšmo?"
"Jistěže to vím. Je to přesně sto čtyřicet dva let a sedmdesát jedna dní, co nám pochcípali poslední koně."
"Ty odpočítáváš uplně všechno?" Michael samozřejmě tušil, že to bude vědět, ale stejně ho to děsilo.
"Všechno." Přikývnul v odpověď velitel.
Chvíli šli dál tiše, tak jako ostatní vojáci, než Benedikt promluvil znovu.
"Taky je to přesně dvacet jedna let a osmdesát čtyři dny od posledního spánku, ta zpáva o dnešním přesunu mě opravdu zklamala."
"Pamatuju časy, kdy se spánek považoval za ztrátu času a nespali jsme dobrovolně celé eóny věků." Poznamenal kysele Michael v odpověď.
"To já si sice pamatuju jako fakt, ale vnímám to jako život někoho jiného, příteli, nedokážu se vžít do těch krásných dnů z minulosti..."
Kdyby to tak měl jenom Ben, pomyslel si Michael smutně. Celá armáda je k pláči. Vždyť nikdo z nich nebyl kdysi válečníkem. Jak byl tehdy naivní, když si jako mladíček myslel, že věštby o velké válce jsou jenom bláboly, a že jemu se nemůže stát, aby se učil zacházet se zbraní.
Krátký pohled na pahýl vlastní ruky v něm vyvolal pocit jako po vyslechnutí nevydařeného vtipu.
A takové myšlenky se každý den honily hlavou každému členovi pluku. Včetně slavného Benedikta, velkého taktika a šermíře.
Měli bychom to vzdát, vždyť už nemáme nejmenší naději! Ukončíme to nekonečné utrpení, necháme zlo zvítězit. Stejně už vyhrálo před lety...
Každá další bitva je jenom jako výsměch osudu.
Nahlas ale neřekl nic. Jenom šlapal bolavýma nohama škváru spáleného světa.
Další tři dny šlapala armáda bez jediného zastavení, jídla, pití, odpočinku nebo snad slíbeného spánku. Přirozeně nepotkali ani živáčka, ani rostlinku, dokonce ani mrchožrouty.
Už ani ti nemají co žrát, všechno pohltí zlo dřív, než to stihne padnout mrtvé na zem, blesklo Benediktovi hlavou.
Ještě nějakých dvacet kilometrů... Měl by rozdát rozkazy, cítí tázavé pohledy Michaela i ostatních důstojníků.
"Ponesu korouhev." Prohlásil tiše.
"Bene, co to říkáš?" Michael snad ani nerozuměl slovům, nebo jím spíše rozumět nechtěl.
"Ponesu korouhev, jsem velitelem pluku sto sedmdesát let a sto dva dny, neodvažuj se mě zrazovat od úmyslu, příteli."
"Budu ti dělat eskortu."
Dále nebylo slov třeba, všichni pochopili. Bleskově se rozhodli, kdo bude vést bitvu, a nechali Benedikta přemýšlet v klidu. Michael také ohleduplně mlčel.
******
Průvod Benediktových potrhaných vojáků se blížil k planině, na které tábořil pluk samotného Drakobijce. Na první pohled už z dálky bylo vidět, že se dostali do pasti. Byli dokonale obklíčeni asi pětinásobnou přesilou... Posily se budou muset dovnitř prosekat zástupy bídných, aby Jiřímu pomohli.
Benedikt třímal v rukou těžkou obrovskou korouhev, pýchu jeho armády. Byla poslední svého druhu... Všechny svaté armády už o ně přišly, tyhle si donesli z domova kdysi na začátku války.
Jéj, to byly časy! Nasedl tehdy odhodlaně na koně, zvedl meč do vzduchu a rozjel se bez ohlížení z domova. Pln odhodlání a přesvědčen o výhře.
Byl jsem to ale hlupák, nadal si v duchu sám. A stále asi jsem, nést se s tím krámem namísto boje...
******
Další salva.
Další mrtví spolubojovníci.
Benedikt odhadoval, že budou ještě dvě salvy šípů, než dojde ke kontaktu armád. Když se zvedlo další mračno šípů, přikrčil se za velký štít, který nesl pro ně pro oba Michael.
"Dnes nesmíš umřít, Bene."
"Já vím, dnes ne... Ostatně, neumřel jsem skoro rok, kamaráde."
"Jenže ještě nikdy si při tom nenesl korouhev. Poslyš, proč jsme ten starej krám vůbec vytáhli? Vždyť nám ho mohou sebrat, měl zůstat v astrálnu!"
Benedikt chtěl něco odpovědět, ale místo toho se znovu přikrčil, aby uhnul šípům.
Několik z nich jej tentokrát zasáhlo. "Hmm... zase probodaná křídla, u Leviathanova ocasu!"
"Máš, cos chtěl, s tím krámem nad sebou vypadáš, jako bys měl nad sebou šipku s nápisem 'zabte mě všichni hned'."
"Už celé dekády bojujeme jako krysy, bez elegance a cti... vždyť děláme sami sobě ostudu!"
"A proto nás necháš prohrát bitvu?"
"Zvládnou to i beze mě..."
Rozhovor byl u konce, skupina okolo Benedikta se střetla s prvnímy pekelníky. Byli to sice jenom podřadní démoni, ale na řeči tak jako tak už nebyl čas...
******
Už stáli jenom oni dva, Michael a Benedikt. Nepřátelé je dokonale odřízli od zbytku armády... Alespoň, že Jiřímu se zatím dařilo držet pozice. Benediktovy jednotky na tom sice byly hůře, ale ještě neprohrály. Což se nedalo říct o vlajkonoši a jeho družině.
Ze všech stran na ně dva doráželi ti nejhorší z nejhorších nepřátel - zběhové jejich vlastní krve. Zbabělci, kteří padli, aby tak zůstali na vítězné straně spíše, než aby zůstali tím, čím byli.
Jeden z těchto černých andělů bodl Benedikta obouručním mečem do zad, přesně mezi křídla, až hrot vyjel z jeho opancéřovaného břicha.
Chvilku byla všude jenom tma... a bolest.
Když tu Benedikt otevřel oči zalité slzami agonie, kterou stále ještě cítil.
Byl už zase doma, pomyslel si velmi trpce.
Byl v Ráji.
Byl na místě, kde tlelo spáleniště a smrděla síra... jenom očazený pobořený mramor dokazoval, že tu kdy bylo něco víc.
Benedikt po pár minutách sebral odvahu... Má nová funkční a dokonce ještě bílá křídla, může letět. Válka volá...
Musím tam jít.
...už zase!
Za branou do Ráje už čekal Michael a ostatní, Benedikt se jim ani neodvážil podívat do tváře.
Stejně se nemůže vzdát, i když by tolik chtěl. Musí bojovat.
Už zase...
Diskuze
Uf... no... Tahle povídka pro mě znamená docela dost rozporů. Na jedné straně dobré dílko, plné silných emocí, které do něj autor vložil, a že pro to má Dilvish nadání o tom nepochybuji, na druhé straně má jakási netečnost vůči tomu všemu. Abych se přiznal, dílo na mne příliš nezapůsobilo, i když, když jsem ho četl po druhé, asi už to bylo trochu o něčem jiném.
Nevím čím to, možná má nálada, možná to, že nechci vnímat negativní emoce, když jsem jich plný, nevím, vážně ne. Možná se mi trochu zajídá tvůj "spálený ráj" a nebo jde prostě jen o to, že jak řekl irook, byť nerad, je to poměrně klišé. Povídek o andělích jsem četl v poslední době poměrně přehršle. Možná jsem k nim poněkud nechtěně získal jistý odstup. Nebo je jen povídka příliš krátká na to, abych se sžil s aktéry. Nebo možná od všeho trochu.
Je možné že tím, jak je povídka dynamická, nijak příliš rozvláčná ani utahaná, což je asi(!!) dobře, možná je to ale až příliš a ztrácí tím trochu ze své síly, alespoň pro mě. Jde v každé chvíli rychle dopředu a emoce a myšlenky postav tak rychle přejdou a zase je tu něco jiného. Jediné co jsem trochu vnímal (a to asi bylo i účelem, ale to nevím, já to nepsal), bylo Darianem zmiňované zoufalství, protože jeho vlákna se táhly celým textem, přesto mě nějak přespříliš nezasáhla. Škoda.
Říkám, dílo na mě, bohužel, zase tolik nezapůsobilo, přesto dávám čtyři hvězdy. Proč? Myslím, že je to dobrá povídka, Je hezky napsaná, krátká (i když je to dobře?), “stručná“ (nikoliv však suchá či strohá)...hezky se čte, možná až příliš rychle ale... Vše co jsem výše uvedl je spíše můj subjektivní názor, a ten nechci příliš zatahovat do hvězdičkového hodnocení. Dávám čtyři, protože si to podle mě méně nezaslouží. Nedávám pět, protože uznej, na to by mě to muselo nadchnout a do toho už se ten můj vlastní pocit tak trochu promítne.
Ale vlastně ti svým způsobem musím zatleskat, ty, jenž o sobě tvrdíš, že nejsi prozaikem, jsi se ukázal skvěle i v jiném světle než jsou verše... :-)
No to by tak mohlo být vše...
Přeji mnoho úspěchů.
S pozdravem,
Rigur
Zdravím,
Zúfalstvo ozaj nie je kruh, je to špirála. Ten múdry človek, čo toto povedal, mal pravdu.
Zúfalstvo. Pri čítaní tejto poviedky som ho cítil práve najviac. Samozrejme, je tam tá ponurá atmosféra okorenená beznádejou - to áno. Ale zúfalstvo bolo to, čo ma ohromilo. Je tam vpísané, má tam svoje výsostné a nepopierateľné miesto.
Že to nie je optimistické čítanie? Prečo dobro ne(z)víťazí. Lebo. Áno, tu sa hodí práve táto šialená, vyhýbavá odpoveď. Malo by dávať zúfastvo iný zmysel? Proste je to tak.
Hodnotím ako hodnotím, pretože som uchvátený silou tohoto príbehu.
Pekný deň
Darian
Seppel: Uťatá ruka by vzala asi každého smrtelníka... Ono, napoprvé to určitě hodně vzalo i Michaela, ale pokud si to projdeš pořádně, myslím, že pochopíš, jak moc otrlí musí aktéři být.
Povídka určitě není špatná, ale nějak se mi nezdá, že by chudák Michael jen tak přiběhl s uťatou rukou. Já sice nevím, jak psychicky i fyzicky odolný a otrlý je tvůj hrdina a kolikrát měl podobné zranění, ale mě by to možná trochu vzalo.
Jinak je příběh v pořádku :-)
Fajn, tři věci.
Gramatika. No, Zaaro, nakonec sem se spolehl na opravu drahé kamarádky, která to opravovala... Vždyť to nemůže být tak hrozný :)
Klišé. Ehmm, andělé, Michael, Satan, generál Zrada, Sv. Jiří Drakobijec, Apokalypsa, pekelníci... Jistěže to musí působit známým dojmem.
Šlo mi o to, napsat něco známého jinak. Vzal sem známé téma, trochu ho skryl (ale tak aby ho každý našel). Jen bych řekl, že celková atmosféra a vyvrcholení musí působit uplně jinak, než biblická předloha (kterou sem bohůmžal nečetl).
Benedikt. Ehmm... tohle jediný jméno mohlo být jakýkoliv, jelikož se jedná o zcela smyšlenou postavu. Tohle jméno mě prostě přišlo, jako hodící se... Přijde mi, že zní jaksi nábožensky, za to asi může ten církevní řád, co mám v povědomí a ano, když sem hledal velitele armády, vzpomněl sem si na Amber, dandalfe.
A povídka samozřejmě není určena k odpoledni u altánku, jak napovídá anotace, krom jednoduchého příběhu sem se snažil o nějaké emoce ze sebe...
Dilvish
Toto dílo se mi líbí,zvášť ten poněkud skytý smysl.Je to super.;)
4*
Když ke "mě došel" smysl konec povídky, musel jsem se zasmát - její zařazení na Hřbitov je absolutně správné a přitom (pro mě) velmi vtipné.
Vlastně...
Vtipné mi to přišlo, než jsem povídku dočetl podruhé (to dělám vždycky - až podruhé sleduju smysl), to mi trochu přeběhl mráz po zádech, ta atmosféra bojujících andělů je nepěkně pochmurná, nemá v sobě skoro žádnou naději, a nebudu ji číst potřetí, abych si nezkazil náladu.
Líbí se mi, ale není to povídka pro prázdninové odpoledne v altánku pod rozkvetlou třešní (ani být nemá, očividně).
Jen malá pochvala za jména - Michael naznačuje podstatu bytosti, než je otevřeně zmíněna, Jiří - Drakobijec, a Benedikt slavný velitel.... inu, je vidět, že ne nadarmo je Tvým oblíbencem Zelazny.
Poznámka: Dílo nakonec není otagováno odstavci kvůli rozvitým dialogům. Odstavce by jednolitost tohoto konkrétního díla i požitek ze čtení nepřiměřeně rozbily.
Vcelku povedená povídka vycházející ze stylu Nebe_Peklo_Ráj. I když jsem už před polovinou tušil, jak se věci mají, i tak musím podotknout, že děj postaven velmi vhodně, skrytě a příběh poodhaluje tempem právě tak akorát. Toto bych považoval za největší klad povídky.
Děj, ačkoliv dynamika je na vysoké úrovni, sám o sobě zas až tak propracovaný není, i když to se u povídka na cca 3 normostrany nedá ani předpokládat. Jeho zakončení (vyvrcholení, chcete-li) vede k zamyšlení, které je pro dílo daleko hodnotnější, než celý koncept. Jakkoliv nemám rád slovo klišé, jsem nucen jej tady použít, protože alespoň z části na mě dílko jako celek působí "známým dojmem" (pocit, jako bych to už někde v nějaké jiné formě četl).
Z gramatického hlediska jsem opravil pouze nějaké čárky, sem tam uvozovku a překlep (je možné, že i tak tam něco zbylo), hrubou chybu jsem nalezl jednu nimy (rovněž opraveno).
Suma sumec, přes zmíněné připomínky považuji povídku za zdařilou a náležitě odměňuji.
i.