Svítání nad sakurami
| Autor: | deshi |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 27 |
Cesta podél Reely ubíhala pomalu. Řeka byla rozvodněná, jako každé jaro, a často jsem musel koně vést za uzdu. Neustále jsem si uvědomoval divokost vodního proudu a sílu probouzející se přírody. Tu a tam po hladině pluly kusy ledu, které se ve vycházejícím slunci třpytily jako kapky rosy. Stejně jako když jsme spolu v létě pozorovali východ slunce.
Zahlédl jsem první domky z vesnice. Lidé se uctivě ukláněli a poté hned zase běželi po své práci. Nějaké dítě se při pohledu na mně rozplakalo a matka ho s mnoho omluvami odnesla do domu, aby se utišilo. Uvědomil jsem si, že jsem celý od bahna a po dvou týdnech cesty divočinou musím vypadat jako nějaký zlý kami. Zamířil jsem na malé návrší, kde stál příjemně vypadající rjokan, který halil do mlhavého závoje říční opar.
Vykoupal jsem se a oddal se masáži. Zkušené prsty mi do svalů vlily opět sílu a energii. Po střídmé snídani, sestávající z rýže a zeleniny, jsem se oblékl do svého šarlatového kimona. To mezitím někdo perfektně vyčistil a úhledně složil. Zavolal jsem majitele rjokanu a poděkoval mu za dobré služby. Domluvil jsem se s ním, že si u něj nechám koně a do ruky mu vložil několik mincí. Rozhodl jsem se, že zbytek dojdu pěšky.
Celá má očista trvala kratší dobu, než jsem si myslel. Mlžný opar se již sice rozplynul, ale slunce stále bylo nízko nad obzorem. Vystavuje tvář jeho hřejivým paprskům jsem se vydal k nejhonosnějšímu stavení na kopci za vesnicí. Hradní věž o čtyřech patrech – každé stráženo lučištníky, stejně jako hradby – se tyčila do výše jako zdvižený prst. Ruka ze zvyku spočinula na jílci delšího meče a ten dotyk mi dodal tolik potřebného klidu. Má cesta byla u konce, zbývalo přejít jen po mostě hradní příkop.
„Mate!“ ozval se strohý hlas od brány.
Drobný ptáček s nachovým a bílým peřím přelétl přes cestu a posadil se na malý trnitý keř po mé levé ruce. Neklidně pokyvoval hlavičkou a rozhlížel se na všechny strany. Něco štěbetal a poté odlétl. Větvička, na které seděl, se tím prudkým pohybem rozkývala. Poslední kapky na rašících zelených lístcích odrazily sluneční světlo přímo na mou hruď.
„Kindžiru!“ hlas byl nesmlouvavý a nepřipouštěl odpor.
A pak jsem ucítil tu vůni, kterou tolik miluji – rozkvetlé sakury. Vzpomněl jsem si, jak jí ten růžový květ slušel, když si jej vpletla do vlasů. Jak potom celá voněla, když jsme kráčeli ruku v ruce podél řeky. Zvedl se vítr a já si uvědomil, že se setmělo. Přicházel tajfun, zde, daleko od moře, velice vzácný. Nasál jsem vzduch a ucítil jeho slanou vůni.
„Nan desu ka?“ slyšel jsem libozvučný hlas z velké dálky.
Slunce zmizelo, ale nějakým zázrakem si jeho poslední paprsky stále hrály na mém kimonu. Na šarlatové se objevila světlejší místa, která vytvářela podivuhodný květinový vzor, tak smutně nádherný. Rozpršelo se a slané kapky mi dopadaly na tvář. Přemohl mě smutek, hluboký a konečný. Snažil jsem se vybavit si, kam a proč jdu.
Skrze šedé a těžké mraky se opět prodralo slunce. Viděl jsem jeho jasnou tvář, jak se nade mnou sklání. Musel jsem snít, blesklo mi hlavou. Něco se mi zdálo a pohlazení, které jsem ucítil na tváři, toho bylo důkazem. Bylo tak něžné. A voňavé, jako by osamělý okvětní lístek sakury donesl závan větru z její zahrady až sem na cestu. Déšť byl tak příjemný, teplý. Přinášel mi klid, který jsem už dlouho nezažil. Zdáli jsem slyšel nějaké hlasy, zmatené a rozčilené. Nechtěl jsem opouštět svůj klid. Byl dokonalý.
„Gomen nasai.“ zašeptal jsem.
Diskuze
Mám rozpačitě pozvednuté obočí. Na práci mě upozornil Skorpion, ale nijak mě neovlivňoval a jsem rád, že mi ji doporučil, poněvadž bych se k ní asi nedostal. Až do chvíle, než jsem přečetl pár komentářů níže, jsem si myslel, že alespoň vidím náznaky.
Samuraj něco "dokázal" a vrací se domů. Svým způsobem jsem to bral tak, že je to návrat z nějakého úkolu, což tak nějak podporuje i anotace.
Když však čtu deshiho vysvětlení některých významů, napadá mne, že asi nemám tak zcela pravdu. Samuraj totiž v tomto novém pohledu ještě nedokončil úkol, nýbrž se k němu teprve chystá a ví, že jeho Cesta je u konce. (Opět odkazuji na anotaci). V překladu by to pak znamenalo, že se samuraj vzepřel shogunovi a chystá se jej zabít, což je porušení jeho přísahy a samuraj zemře buď meči obránců nebo svým po vykonání činů. Každopádně by to opět znamenalo konec cesty. Konec cesty, který na konci práce opravdu přichází, protože samuraje "zasáhnou sluneční paprsky, na jeho šatu se vytvoří květinový vzor a samuraj nachází věčný klid..."
Původně jsem přemýšlel, že nebudu hodnotit, ale poté, co jsem si své myšlenky v komentáři trochu utřídil, dílku známku nalepím. Možná jsem nepochopil, ale i tak jsem čtením obohacen...
Děkuji
Findred z Celenu
Buď zdráv deshi
Tvé dílo se mi líbí kvůly tomu jak je dílo pojato.
Tím zakomponováním Japonských výrazů je super podle mě to jen přispívá na atmosféře, ale musím dát za pravdu těm co psali že povídka je složitá na pochopení. Poněkolikaátém přečtení je povídka čím dál lepší na pochopení.
Tím překladem symbolů co jsi napsal mi to dává ještě věčí smysl.
Bravurně vypsaný věci mě hned na poprvý za táhli do děje, při prvním čtení jsem měl pocit že stojím 0,5metru odnich a mohu se jich dotknout.
Proto hodnotím 5*
Dragsus
deshi: Hmm.... pokud chceš, abys byl příště pochopen, tak mi nebývá než poradit, abys nepsal takhle složitá díla.
Jinak děkuji za pokus o objasnění, leč v mém případě neúspěšný. Ale chyba je asi na straně přijímače, ne vysílače. ;-)
Skorpion
Ctění čtenáři,
vidím tolik rozpaků, že jsem se rozhodl, předložit vám určité vodítko, jak k povídce přistupovat.
Jak povídku číst?
Předně je potřeba si uvědomit, že na rozdíl od většiny ostatních zde, povídka je symbol. Symbol složený z několika desítek malých symbolů. Ten hlavní - velký - je jen jeden, ty malé slouží čtenáři proto, aby si našel svou cestu, kterou dojde k tomu konečnému.
Nevím, kolik z vás si přečetlo anotaci, možná by poté byl váš náhled již před prvním čtením jiný. A kde jinde poslouží anotace lépe než v "písmáckých rubrikách" (ČaE, Hřbitov)?
Má povídka děj?
Překvapuje mě, jak málo lidí se pokusilo popsat děj, který v povídce vidí. Ačkoliv je povídka plná přirovnání/symbolů - a právě proto je zasazena do prostředí feudálního Japonska - je v ní konkrétní děj. Myslel jsem si, že je vidět na první pohled, ale z vašich reakcí vidím, že zhruba polovina z vás jej nedokáže správně najít.
Co s těmi nepřeloženými slovy
Povídka obsahuje několik přímých vět. Měl jsem za to, že jejich přeložení je věcí citu, věcí toho, nakolik se čtenář dokáže ponořit do atmosféry povídky. Nápovědy pro překlad je v textu dost. Co se výrazů, jako např. rjokan, týče, jejich význam není potřeba znát přesně, opět z textu vyplývá. A pokud si čtenář dá tu práci a najde si jejich doslovný překlad a navíc i význam, který mají v japonské literatuře, získá nový pohled. Proč bych měl čtenáře o tuto krásu připravovat překladem?
Jak symboly chápat?
Nebude zde výklad všeho, spíše naznačím, kterým směrem se u konkrétních symbolů ubírat. Ukáži tím cestu, jak luštit i ty ostatní.
1) Řeka byla rozvodněná, jako každé jaro
Řeka je symbolem vody, tedy života, rozvodněná pak plná síly, zvláště na jaře, když taje sníh, často však právě na jaře i životu nebezpečná. Může být také symbolem cesty, jelikož se krajinou prodírá stále vpřed ke svému konečnému cíli (každá řeka se někam vlévá). Jaro je opět symbolem života, znovuzrození, dále pak nového začátku.
2) Rozhodl jsem se, že zbytek dojdu pěšky.
Samuraj měl právo jezdit na koni, přesto se tohoto práva na své cestě vzdává. Kdyby chtěl někam přijet, jak se sluší a patří (např. za jiným samurajem - manželem jeho milé, jak naznačujete), jel by na koni, když už ho má, koně by nechal na bráně u stráží. On se však rozhodne jít pěšky, tedy zde je to použito jako symbol pokory.
3) zbývalo přejít jen po mostě hradní příkop.
Most je symbolem pro spojení dvou vzdálených nebo těžko dostupných (za běžné situace) věcí. Je také ale rozdělením, překážkou, kterou zle v případě potřeby dobře bránit. Most je důležitým prvkem na každé cestě, dá se na něm vybírat mýto, je orientačním prvkem. Ti z vás, kdož četli knihu J.Clawel - Shogun, nebo viděli její filmové zpracování, si možná vzpomenou na "první most v Edu", který musel být překročen, ačkoliv znamenal pro Mariko-san a Andžin-sana konec jedné podoby jejich lásky.
4) Slunce zmizelo, ale nějakým zázrakem si jeho poslední paprsky stále hrály na mém kimonu.
V krásný jarní den zmizí slunce, tedy se zatáhne. Často využívaný symbol pro zvýšení napětí, pro podkreslení atmosféry, když se blíží nějaká důležitá - často nepříjemná - událost. Sluneční šípy jsou pak symbolem, o kterém jsem předpokládal, že většina lidí z literatury zná. Sluneční paprsky jsou často přirovánány k šípům, mohou bodat do očí a tím zraňovat. Stejně tak světlo zraňuje bytosti tmy, tedy špatné bytosti. Pro moderního člověka, který (na tomto serveru) téměř jistě viděl nějaký válečný film, kde mají zbraně laserové zaměřování, by neměl být problém si spojit sluneční paprsky hrající si na hrudi s namířenými šípy (zvláště po odkazu na patra a hradby střážené lučištníky).
Několik faktů
Když jsem si pročítal vaše komentáře, zjistil jse, že určité věci si vykládáte na základě nepřesných informací o japonské kultuře.
* Samuraj nosil vždy dva meče. Krátký - wakizashi a dlouhý - katanu. Tyto meče byly jeho symbolem, jeho duší, jeho životem. Učil se je ovládat stejně dokonale, jako své tělo. Po nastolení shogunátu - vládu držel v rukou nejsilnější šlechtic a císař byl jen jakousi loutkou ve složitém rituálním divadle japonské politické scény - byl vydán zákaz nosit rolníkům zbraně. Od určité doby tedy měl nosit meče jen samuraj.
* Prostí obyvatelé byli samurajům povinováni úctou a poslušností. Samuraj mohl kdykoliv rolníka zabít, třeba jen proto, že si chtěl vyzkoušet ostří nového meče. Stačilo vidět někoho, kdo má meče a bylo vaší povinností (vesničana) se mu uklonit, prokázat mu úctu, nemuseli jste ho znát.
* Sakura je dřevina kvetoucí jemně růžovým květem. Je často námětem různých obrazů a básní, jelikož v ní lze spatřovat neodvratnost osudu, každý květ přeci uvadne. Pozorováním květů se Japonci snažili leckdy navodit vhodný stav pro meditaci, která byla v jejich životě velmi důležitá.
* Smrt byla pro Japonce součástí života, nebylo to něco, čeho by se báli. Často byla jediným možným způsobem, jak odčinit přestupek, kterého se člověk, ale třeba i jeho rodiče, dopusil.
* Čest byla pro samuraje jeho životním kodexem. Sloužil svému pánu a za každých okolností musel být čestný. Soubory pravidel, které určovaly, co je čestné a co ne, jsou složité a často to byl právě smysl pro povinnost a pro čest, který - z pohledu nás Evrponů nesmyslně - nutil samuraje zemřít.
* Samurajem mohly být i ženy. Samuraj mohl mít jakoukoliv ženu, jen ne takovou, která byla vdaná. Samuraj mohl mít manželku, několik konkubín, mohl si užívat se svou služkou, mohl si zajít do nevěstince.
Tolik snad prozatím stačí pro ty, kteří teprve povídku budou číst nebo si ji budou chtít přečíst znovu. Všem bych ale doporučil, aby si nejprve zkusili odpovědět na otázku, o čem povídka je a dále o kom je.
S úctou deshi
Tuto povídku jsem přečetl a poté přelouskal i pár vybraných komentářů z diskuse. Pak mě napadlo podívat se, kdo je autorem. Pochopil jsem :)
Tato povídka je zvláštní, netradiční. Cítím z ní něco mezi naučným popisem, jehož účel je příjemnou formou čtenáře zasvětit do kultury dávného Japonska, a tisíckrát ohraným kýčem, kdy někdo jde splnit blíže nespecifikovaný úkol a někdo jiný ho přitom sejme. Poslední odstavec bych mohl zpaměti odříkat nejméně ve dvaceti variacích. Liší se totiž jen uspořádáním písmenek.
Ale ani tato nesourodost není pravým důvodem, proč hodnotím nízko. Jde o pocit. Když vejdu na hřbitov, jdu si přečíst osudy těch, které nikdy nepotkám. Čekám spokojenost, znepokojení, napětí, smutek a lítost přesně v tomhle pořadí.
Tady nepřišlo ani jedno. Proč? Kvůli příliš častému vytrhování z děje. Opravdu vžít se dokáže člověk pouze do příběhu, který teče plynule jako řeka a on ho tak i vnímá. Výjimku mají bystřiny, ale těch jsem tady moc nenašel (za všechny snad jen mistrné dílo páně irookova, "Bledý osud černého muže" - perlu mezi všemi). Kdyby alespoň povrchně neznal osobu autora, řekl bych si, že jdeo nafoukaného hlupáka, který se přišel vytahovat s tím, co všechno ví. Ale teď to vidím jinak. deshi prostě napsal příběh zasazený do Východního světa a okořenil ho tím, co zná. Myslím, že následků a především dopadu na čtenářovo rozpoložení si byl vědom.
Tudíž není, co řešit.
Věřím, že deshi je se svou povídkou spokojen. Tak to má být :)
Pro skorpiona
Samurai se po roce vrací (ta zmínka o jaru + jak jsme spolu v létě kdesi chodili) ke své milé. Ta je již ve "vlastnictví" místního pána, (nevím jak je to správně japansky) který spolu s vesnicí (jak se na něj dívaly děti) samuraie chová v paměti a asi ví, že jeho žena ho miluje. Proto ho chce zabít a to taky udělá (ty květy na šarlatovém kimonu a lučištníci).
Hmm, koukám na hodnocení...
Když někdo hodnotí 4 nebo dokonce 5*, pravděpodobně asi našel nějakou myšlenku. Zajímalo by mne teda, jakou jste tam vy, vysoko hodnotící, potkali...
Skorpion
Opovažte se sem (kdokoli) vypsat české významy.
Co s tím pořád děláte? Autorova myšlenka je, je nepřekládat. Neřešme to, bude to takhle lepší. Berte povídku jaká je a hodnoťte ji třeba méně, ale prosím, nezabývejte se takovými trivialitami jako je překlad cizích slov. Právě i ten tomu dává jakýsi další skrytý náboj a ten je dobrý.. tady.
Cituji deshiho: "...byla záměrně použita cizí řeč, o které vím, že jí většina uživtelů nerozumí. Tím pádem bude těch několik přímých vět nutit čtenáře k zamyšlení a dá mu ještě větší prostor pro jeho fantazii..." --> Myslím, že autor ani moc nechce napsat, co to znamená... třeba časem.
PS: Je to můj názor.
Skorpion
stále nebyly dodány překlady všech cizojazyčných termínů...