Prudký vítr se opíral do korun stromů. Utrhané listy létaly noční tmou a narážely do malé, drolící se zídky zdejšího hřbitova. Hromádka hadrů ležících u zdi se pohnula. Vstříc kulaté luně na obloze pohlédly dvě přivřené oči. Schoulená postava se unaveně zvedla. Mohutný poryv větru ji skoro porazil. Opřela se o zeď. Podle výšky se zdálo, že je to ještě dítě. Asi tak jedenáct, dvanáct let. Nejspíš chlapec. Nejspíš Christian de Lorain...

Rod de Lorain býval kdysi mocný. Jeho příslušníci po generace spravovali rozlehlá panství Felderského kraje a těšili se přízni samotného krále. Věky slávy a prosperity však skončily s První válkou pánů ze Sakadonu. Bývalá královská dynastie zanikla, trůnu se chopili uchvatitelé ze severu a začali zdejším šlechtickým rodům diktovat svou vůli. Někteří se podřídili, jiným hrdost zapříčinila vlastní pád. Páni de Lorain se nedokázali smířit s rolí otroků cizí vůle a bránili se novému králi, seč mohli. Nikdo je však v jejich snaze nepodpořil, a tak zůstali proti moci nové monarchie sami. Jejich marný odpor byl krutě potlačen, území dostali severští přistěhovalci a přeživší šlechtici museli přijmout roli psanců. Přesto se však našlo několik věrných přátel, kteří bez vědomí panovníka vzali uprchlíky pod svá křídla. Strach z vladařova hněvu ale dohnal dva zbabělé služebníky až před trůn v hlavním městě. A tak jedné temné noci rukou najatého žháře vzplály zamčené pokoje rodiny de Lorain a s nimi shořely i životy uprchlíků. Následný požár zachvátil polovinu zámku, a než se ho podařilo uhasit, zmizel vrah beze stopy. Ale ne všichni zemřeli té hrozné noci v plamenech utrpení. Nejmladší syn knížete Samuela byl toho večera zrovna v konírně a fascinovaně přihlížel, jak dva veteráni hrají kostky a vyprávějí si přitom příběhy o svých bojích s démony ze severních zemí. Zmatek a shon na nádvoří se ho netýkaly. Poplach k němu doléhal jen z dálky. Usnul na seně. Netušil, že se zrovna stává sirotkem. A tak zbyl poslední zástupce kdysi tak slavného a mocného rodu de Lorain.

Před několika dny, při svých toulkách po kraji, Christian narazil na malý hřbitov nedaleko města Sati. Zdejší lidé měli ve zvyku dávat na hroby svých blízkých místo květin vždy malou misku s ovocem. Byl už zesláblý a unavený neustálým cestováním z místa na místo, a tak mu ta pohostinnost přišla vhod. Rozhodl se tu nějaký čas zůstat. Žil v opuštěné rozpadající se chatrči po hrobníkovi.

Toho večera však přišla nečekaně silná vichřice. Surové nápory větru rozlámaly ztrouchnivělé trámy a celý domek se s dunivým lomozem zřítil k zemi. Christian se právě vracel z lesů, když se jeho příbytek sesul mezi náhrobky. Teď se chlapec, schoulený v roztrhané dece, tiskl ke hřbitovní zdi a doufal, že alespoň ta ho proti větru ochrání. Na obloze nezářila jediná hvězda, protože svit všech přebilo obrovské, sněhově bílé oko měsíce v úplňku. Ledový vítr změnil směr a začal z chlapce vyhánět životadárné teplo. Christian otevřel oči a vyčerpaně se rozhlédl po okolí. Byla už tma, ale díky měsíčnímu svitu si přece jen všiml, že nedaleko něj zeje hluboká jáma, vykopaná ve zdejší jílovité půdě. Už na ní dřív narazil, ale měl za to, že ji nedávno vyhloubili pro někoho starého nebo těžce nemocného, který si umírání na poslední chvíli rozmyslel. Ať už byla skutečná příčina jakákoliv, před promrzlým chlapcem ležela hluboká díra, kterou se nikdo nenamáhal zavalit. A do hrobu prý vítr nefouká...

Opatrně slezl až na jílovité dno a posadil se do rohu. Mrtvá zem sice studila, ale proti ledovým drápům vichřice to bylo jen drobné nepohodlí. Christian zavřel oči. Skučení větru mu nedovolovalo usnout, tak se snažil alespoň odpočívat. Přemýšlel o svém dětství, o rodičích, ale hlavně o nynějším bídném životě. On, šlechtic, kterému podle dědičného práva náleží území o rozloze tisíců mil, se v otrhané dece tiskne ke stěně prázdného hrobu. Spravedlnost už na světě asi nemá své místo.

Po chvíli ho únava přece jen přemohla a on spadl do hřejivé náruče snění.

Zdálo se mu o nějakém pokoji. V krbu hořel oheň a osvětloval zlaté mísy s jídlem na mohutném dřevěném stole. Jeho pozornost ale nejvíc upoutala veliká postel s purpurovými nebesy. Ve stínu tam ležela jakási žena. Velice krásná žena. Se sklopeným zrakem si prohlížela sklenku vína, kterou držela v ruce. Její krvavě rudé rty se však zatím skla nedotkly. Červené víno jí na tvář vrhalo proměnlivé stíny. Náhle zvedla hlavu a pohlédla přímo na něj. Její smaragdově zelené oči se prodraly až na samé dno jeho duše. V tom pohledu bylo něco nebezpečného, až dravého, ale současně mu přišel nesnesitelně svůdný a vášnivý. Nedokázal to vydržet...

Prudce se vzbudil. Nic zvláštního se však nedělo. Vichřice neztrácela na síle a praskání lámaných větví, které k němu doléhalo z okolní temnoty, to jen potvrzovalo. Přesto se už necítil tak zoufale. Možná ten sen.

Pootočil hlavu, aby si pořádně prohlédl, kam že to vlastně vlezl. Nebesa náhle roztrhl mohutný úder blesku. Bílá pěst sjela do země několik metrů před ním. Christian cítil, jak mu tlaková vlna hromu svírá tělo. Neskutečná bolest. Připadal si, jako by mu slepující záblesk roztavil mozek, rozžhavený vzduch seškvařil kůži a hrom rozdrtil orgány. Chvíli to vypadalo, že se chlapec už vůbec nezvedne.

Na bezhvězdné obloze se mezitím začaly formovat černé mraky. Houstly stále víc a po chvíli dopadla na zjizvenou tvář světa i první kapka. Studený déšť omráčenému chlapci prudce bušil do hlavy. Musí žít...

Temné mraky zakryly měsíc a jediným světlem na obloze zůstaly všudypřítomné blesky. Naštěstí se přesunuly pár mil jižněji, takže jejich ohromná síla doléhala na Christiana jen jako varování. Pootevřel oči. Drobné kapky ho surově bičovaly do tváří s bezcitnou vytrvalostí. Byl promočený a chlad se mu pomalu vkrádal do těla. Na jeho ruku dopadl proužek hřejivého žlutého světla. Podíval se, odkud vychází. Blesk uvolnil obrovské jílovité bloky země a odkryl masivní kamennou stěnu. Mezi kvádry byla drobná škvíra. Zdálo se mu, že ve světle za kamenem zahlédl nějaký pohyb. Pomalu se zvedl. Šlo to ztěžka, bolavá záda ho odmítala poslouchat a svým nohám nevládl už vůbec. Opřel se o stěnu hrobu a kulhavě se vydal směrem k desce. Z dálky jakoby zaslechl čísi smích... Jemný chichot na hranici slyšitelnosti.

Po chvíli ticha však usoudil, že se mu to nejspíš jenom zdálo. Prochladnutí ho velmi oslabilo a nebyl si jistý, jestli neblouzní. Došel až ke kamenné stěně. Naklonil hlavu ke škvíře. Za kamenným kvádrem pokračovala chodba lemovaná loučemi. Zdálo se, že se v mírném náklonu svažuje až do středu země. Na jejím konci se do tmy vnořila lidská postava. Zahlédl ji sice jen na zlomek vteřiny, ale přesto si byl jistý, že jde o ženu. Dokonce mu postavou trochu připomínala tu ze snu. V marné snaze dohlédnout dál se chlapec opřel o chladný kámen. Ozval se dunivý skřípot, deska vypadla a roztříštila se o zem. Překvapený Christian stál ještě chvíli na místě, ale hřejivý závan tepla z chodby mu vehnal novou krev do žil. Vešel do chodby.

Opatrně postupoval dopředu. Držel se stěny a neustále si očima hlídal únikovou cestu. Celá ta věc s bleskem mu přišla čím dál tím podezřelejší. Jaký tvor by jen mohl žít v hrobce pod hřbitovem? Na tom nebylo nic dobrého. Ale svět mu už tolikrát ukázal svou odvrácenou tvář, že si zocelený chlapec myslel, že stačil ochutnat ze všech pohárů hořkosti. Pustil se stěny a odvážně se ponořil do stínů na konci chodby.

Najednou na tváři ucítil chladné pohlazení jakési sametově hebké látky. Odhrnul závěs. Jeho unavené oči zalilo hřejivé světlo z plamenů v krbu. Stál v té místnosti. Sen a realita právě splynuly v jedno. Opatrně pohlédl směrem k posteli s nebesy. Byla prázdná. To zjištění ho na kratičký okamžik vyvedlo z míry.

„Posaď se, Christiane.“

Až teď si jí všiml. Seděla na židli vedle krbu. Byla k němu obrácená zády, takže její temně černé vlasy splývaly s okolními stíny. Drobná bělostná ručka mu pokynula, aby si sedl na protější židli. Něco mu říkalo, že nejlepší by bylo se obrátit a rozběhnout vstříc venkovní bouři. Ale jeho zvědavost byla silnější. Došel až k ženě a posadil se na židli. V rukou držela zlaté jehlice a pletla. Chvíli tak proti sobě mlčky seděli. Hrobové ticho narušovalo jen praskání ohně v krbu.

„Jsi nejspíš promočený, chlapče. Vezmi si ty čisté šaty, co leží na stole a ohřej se u krbu.“

Christian poslechl a oblékl se do toho, co mu připravila. Obdivně se prohlédl. Stříbrný úbor, který měl na sobě, musel dřív patřit přinejmenším princi. Ale druh střihu nepoznával. Šlechtické rody této země nosily mnohem nepohodlnější oblečení. Ba ani král neměl v šatníku tak kvalitní šaty, jaké dostal on.

„Kuinatelpe. Nebo živé stříbro, chceš-li. Mnoho lidí věří, že se tento elfský materiál získává spřádáním měsíčního svitu. Pravda je ale mnohem prostší. Jde o mistrně zpracovaná lýková vlákna z posvátných stromů. Proto tento mimořádně jemný šat náleží jen královské rodině.“

Christian se zarazil. Celé to začínalo dávat smysl... Ale nechtěl dělat závěry ukvapeně.

„Promiňte paní, že jsem tak smělý, ale vy jste to dostala od krále darem?“

Její tvář se zachmuřila. Poprvé od chvíle co vešel do hrobky na něj pohlédla. V jejích smaragdových očích se zračil nezměrný smutek. Bezděčně sklopil pohled.

„Ne. Tyto šaty nejsou mé. Patřily mému synovi... Ale to už je dávno.“

Po ruměnci na tváři jí skápla slza. Sklopila hlavu a roztřesenými prsty začala znova plést. Christian si byl už jistý. Věděl koho má před sebou. Kdysi mu chůva vyprávěla starodávný příběh. Pamatoval si ho dokonale...

Před dávnými věky, když byl svět ještě mladý a lidská moudrost právě vstávala z kolébky, v těch časech vládli zdejšímu kraji elfové. Byla to doba rozkvětu umění a nádherné paláce rostly jako houby po dešti. V čele aristokracie tehdy stával král. Jmenoval se Hirelasse a o jeho modrosti a statečném srdci se dodnes pějí písně po všech krajích Felderu. Vládl v míru a dokázal to, co se nikomu jinému už nikdy nepodaří. S armádou tisíce nejvěrnějších se vydal až za Propast temna a porazil staré síly na jejich vlastní půdě. Samu královnu zla Tsake pak dal spoutat a odvézt do středu království, aby už nikdy neunikla pozornosti Felderských vládců. Tímto hrdinským činem si zajistil mír na dalších tisíc let své vlády. Ale čirá zloba se nedá jen tak uzavřít v nejhlubší kobce a zapomenout...

Jisté je ale jen to, že zatímco Annaruin byla živá elfka, její protivnice Tsake měla v krvi nesmrtelnost, propůjčenou všem démonům. Přesto jí mohla královna dobra pohřbít ve vlastním těle. Ale moudří soudí, že tento osud by byl snad horší než sama smrt.

„Annaruin.“

Slovo prořízlo ticho jako rozžhavená dýka. Žena strnula. Jejich oči se opět setkali. Ale tentokrát ho ta obrovská síla, kterou viděl v jejím nitru, ani v nejmenším nepřekvapila. Mohla ho ve chvilce rozdrtit. On však svůj život svěřil pravdivosti starých legend.

„I po tolika staletích si lidé pamatují mé jméno? Zvláštní. Nebo spíš bezvýznamné. Nejtemnější je poražena a s ní do temnot padla i Annaruin. Jak zvláštně mi to jméno teď zní.“

„Takže jste nakonec Tsake přemohla! Proč ale nevyjdete na světlo, rozhlásit tuto radostnou novinu do světa? Jste legenda, má paní! Váš život je opředen tajemstvím a ani velcí učenci se nemohou dnes shodnout, jestli jste existovala, či nikoliv! Řekněte jim o největším vítězství všech věků! Řekněte to všem, jen ať slyší! Vy přinášíte novou naději, má paní.“

Smutně se na něj usmála. V jejím výrazu byla bolest a utrpení. Christianovi přišlo, jako by před ním v tu chvíli seděla jen křehká elfí dívka. Už ani v nejmenším nesálala tou obrovskou silou.

„Nemohu, chlapče. Nechala jsem se pozřít démonem a veškerá má síla jde na to, aby zůstal spát. Nemohu opustit tuto komnatu. Je to mé vězení. Až do konce všech věků tu budu já, královna Annaruin, se spícím démonem v srdci. Někdy bych si přála umřít a odsoudit tak svět pod vládu plamenných legií pekla. Zanechat vší té bolesti a osvobodit svou duši z této zlaté klece. Ale nemohu. To je prokletí našeho rodu. Závidím ti smrtelnost, lidské dítě.“

Své jehlice a klubko niti položila na krbovou římsu. Zvedla se a protáhla si záda. Naznačila Christianovi, aby šel za ní. Postavila se k masivnímu stolu se zlatými mísami. Mávnutím ruky odstranila veškeré nádoby z jeho povrchu. Chlapec ještě chvíli v němém úžasu pozoroval její bělostnou ručku. Nikdy předtím kouzla neviděl. Nedokázal si ani představit, jak jsou nádherná...

Annaruin ho gestem ruky požádala, aby stůl trochu odsunul. Christian se dotkl dřeva. Bylo ledově chladné. Zdálo se mu, jako by z něj ten leštěný dub chtěl vysát život. Zatlačil. Nic se ale nestalo. Stůl se odmítal pohnout. Opřel se do něj celou svou silou. Dřevo se začalo se skřípavým drhnutím pomalu posouvat. Už byl v obličeji celý rudý, když ho Annaruin lehkým dotykem zastavila. Pustil tedy dubovou desku a celý zadýchaný se podíval na místo pod stolem. Byla tam mělká prohlubeň a v ní... lidská kostra. Zděšeně se podíval na královnu.

„To jsou jen pozůstatky jejího těla. Démon sám o sobě tělesnou schránku nemá. Musí někoho živého nejprve ovládnout a pak ho teprve může začít využívat.“

„Ale proč mi to všechno říkáte? Nemohu být přece jediným, kdo to tajemství v sobě ponese!“

„Christiane, ty o mém vítězství povíš světu. Neřekneš ale nikomu, kde jsi mě našel. Po tvém odchodu nechám katakomby zavalit a nikdo živý už nikdy nespatří tvář padlé královny Annaruin.“

Stála tam před ním. Královna dávných věků, krásná a vznešená. A jeho žádala o pomoc.

Bože, děkuji ti, žes mi dal tu možnost!

„Dobrá, má paní. Splním vše, jak si přeješ.“

Mile se na něj usmála. Sáhla za sebe a podala mu sklenku červeného vína. Sama si vzala druhou.

„Tak tedy, na šťastný osud lidstva a smrtelnost člověka!“

„Na tebe, má královno.“

Christian se napil vína. V červeném se vyznal. Jeho otec měl rozsáhlé vinice a častokrát ho brával s sebou do sklepů. Ale tohle víno nepřipomínalo nic, co kdy v životě poznal. Bylo ostré jako břitva a pálivé jak oheň. Rozproudilo mu krev.

Annaruin vypila svůj pohár a unaveně na něj pohlédla.

„Půjdu si odpočinou, Christiane. Než se navždy uzavřu před světem, chtěla bych tě požádat ještě o jednu službu.“

„Žádej o co chceš, má paní! Dovol mi splnit ti jakékoliv přání!“

Královna si lehla na postel. Christian překvapeně zjistil, že najednou jsou nebesa nad místem, kde navždy odpočívá kostra prokleté čarodějnice. Ta kouzla mu nikdy nepřijdou na rozum...

„Polib mě!“

„To je vše, co ode mě žádáš?“

„Ano, Christiane. Chci se dotknout rtů smrtelníka. Pro vás jsem ztratila vše, co jsem kdy milovala. Vaši budoucnost jsem vykoupila svou duší. Chci vás poprvé a naposledy poznat.“

„Jak si přeješ, Annaruin.“

Přistoupil k posteli a rozhrnul nebesa. Před ním ležela elfí královna. Měla zavřené oči. Z jejího obličeje sálal nadpozemský půvab. Na chvíli dostal strach, že svým polibkem tu dokonalost poškodí. Ale nemohl odolat. Sehnul se k ní. Ještě naposledy vdechl vůni její tváře. Zavřel oči. Políbil ji...

Náhle otevřel oči. Dělo se něco divného. Místo hebkých rtů jakoby se dotkl jen suchého papíru. Navíc ho hrozně pálily rty. Pohlédl na místo pod sebou. Zděšeně vyskočil.

Po posteli nebyly ani památky. Seděl skloněný nad kamenným sarkofágem. Masivní kamenné víko bylo odklopené. Jediná věc, která zůstala na svém místě, byl krb. Jinak se celá místnost změnila k nepoznání. Na kamenných stěnách byly cákance dávno zaschlé krve. V rozích visely obrovské chuchvalce pavučin a plesnivých hadrů, které možná kdysi mohly být záclonami. Promočené oblečení mu ledově svíralo kůži. S hrůzou v očích si otřel ústa. Sytě rudá barva mu zašpinila ruku. Koukl se, co to vlastně drží v druhé ruce. Sklenici na víno, potřísněnou krví. A rozbitou. Nebylo pochyb, že právě jí si rozřezal rty. Vyděšeně se podíval do sarkofágu.

V jámě ležela seschlá mrtvola člověka. Musela tu být už stovky let, protože smrt mezitím stačila proměnit její kůži v cáry papíru a kdysi půvabnou tvář změnila k nepoznání. Kosti, zlehka potažené černým plátnem dávno shnilých svalů, ležely v sarkofágu s jakousi obřadní důstojností. Na hnědé lebce, pokryté zbytky kůže, ještě držel pramen křehkých černých vlasů. Christiana ale nejvíc děsila její rozšklebená ústa. Mezi obnaženými zuby stékala do temných hlubin lebky stružka temně rudé tekutiny.

Krev. Moje krev...

Smrtelně bledý chlapec začal trhaně couvat. Šlápl na něco oválného. Ozvalo se suché křupnutí a jemu podklouzly nohy.

To není pravda...

Spadl na zem. Otřesem se mu zatmělo před očima. Cítil hnilobu. A smrt.

Nesmí být!

Všude kolem. Slyšel vlastní přerývaný dech, jako zvon na cestu poslední.

Já přece nemůžu... To ne!

Chlad kamene pod sebou. Tmu a zatuchlý vzduch plný prachu. A smrt.

Krev. Zůstaň spát!

S vypětím všech sil otevřel oči. Před ním ležela lebka.

Proč?! Má paní.

Zaslechl tichý vzdech. Pohlédl k sarkofágu. Nic se nedělo. Uklidnilo ho to. V tom další vzdech. A smrt.

Spi! TAK SPI PŘECE!!!

Tlukot vlastního srdce. Sípavý nádech. Praskání suchého papíru. Slovo.

Já. Osud?!

„Tsakhé!“

Smrt...