Konec
| Autor: | Eratar |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 21 |
Špičky stromů rozlehlého Vyvýšeného lesu ozařuje světlo Zářícího stromu. Tento přerostlý strom vyrostl na Plošině světla, funguje zde jako slunce i měsíc. Měří asi čtyři míle a jeho kmen je monumentální. Nikomu není jasné, jak k něčemu takovému mohlo dojít…
Plocha je obývána lidmi, kteří si zde vybudovali tři města. Větší, Horath, se nachází dvacet mil na východ od Vyvýšeného lesa. Bydlí v něm nejbohatší a nejchytřejší obyvatelé z celého Úlomku. Z tohoto města pochází všechny zákony.
Druhé město, z kterého ční do výše pět velkých komínů, se jmenuje Dekok. Nachází se na okraji Vyvýšeného lesa. Je to město s průmyslem na vysoké úrovní, jenž však zamořuje své okolí. Stromy jsou shnilé a půda zapáchá látkami, které vypouštějí továrny.
Studna je další ze tří měst. Díky tomuto městu je celá plošina zásobována vodou, která se jinde sehnat nedá.
Tvorové Ráše ale nežijí jenom na Plošině. Jako každá mince má dvě strany, tak i Plocha světla má svůj protiklad. Je to temná část úlomku, kde přebývají ti nejhorší tvorové. Ti všichni žijí v Temnotě, ve městě Krak. Celý úlomek připomíná jehlan směřující špičkou dolů. Tento úštěpek planety vznikl při srážce měsíce a planety před tisíci lety. Části planety se pak rozletěly Prázdnem, ale jen na jednom vznikl život. Ráš byl tím šťastným úlomkem.
Každý o něm slyšel. Báby strašily děti tím, že jim o něm vyprávěly. Chodil po Úlomku se svým mečem a nic zlého před ním nebylo v bezpečí. A já jsem teď měl vyrazit na Temnou stranu ještě temnějším tunelem a to s ním. Dostali jsme rozkaz doprovodit ho, já a dalších deset vojáků, na Temnou stranu. Ne, že by se o sebe neuměl postarat sám, ale král na to měl jiný názor. Byl jsem u toho, když měl u krále audienci.
Nejdřív ten vypasený zlosyn usedl na trůn a na svou lesklou hlavu si posadil korunu. Potom svolil, aby Ragu’er vstoupil. Dveře se otevřely a vešel mohutný muž s krátkými vousy a holou hlavou. Meč se houpal na opasku a kabát se vlnil, když se přibližoval k trůnu. Tak takhle vypadá žijící legenda. Král čekal, že se Ragu’er pokloní, ale čekal marně.
„Pozval jsem tě sem, protože jsem se dozvěděl, že máš namířeno na temnou stranu. Rozhodně nechci přijít o takového udatného hrdinu. Proto jsem se rozhodl, pro tvé bezpečí samozřejmě, že s tebou pošlu jednotku z královské gardy. Jsem přesvědčen, že nemáš nic proti,“ chvíli počkal a pak pokračoval, když Ragu’er mlčel. „Jsou dobře vycvičeni a budou tě poslouchat na slovo. Vlastně si to můžeš zkusit hned, nechal jsem je sem nastoupit.“
Členové královské gardy se po sobě rozhlédli. Ragu’erovo mlčení působilo depresivním dojmem. Vlastně to byla spíš jeho přítomnost, díky které tak náhle zhoustla atmosféra. Před tím se s ním nikdo z nás nesetkal. Nikdo nevěděl, jak vlastně zní jeho hlas.
„Není třeba, jejich síla a oddanost je cítit na míle daleko. Jsou vyhovující,“ řekl Ragu’er. Pak se otočil na patě a odkráčel. Mezi vojáky to zašumělo údivem. „Takhle se chovat ke králi.“ Uslyšel jsem jednoho vojáka stojícího vedle mě.
Všiml jsem si, že král mluvil vtíravě. Ten starý intrikán měl něco za lubem. Jak já ho nenávidím. Verbíři chodí po Ploše a naverbují každého, jen trochu vhodného muže pro výkon vojenské služby. Ale kvůli čemu? Vždyť není koho napadnout. Slepí nejsou nebezpeční, jsou zalezlí ve svých dírách a mají strach o své bídné životy. Tak proč zvětšovat armádu? Možná se ke králi dostalo něco… třeba že šlechta disponuje vlastní armádou a že chce krále sesadit z trůnu. Ale o tom bych něco věděl. Takovou věc je těžké ututlat.
Takže takhle jsem ho poprvé poznal. Přemýšlel jsem, proč nás král poslal s ním. On se o sebe přeci dokázal postarat sám. Byla to legenda, nepřemožitelný hrdina. Možná král chtěl zjistit něco o našem nepříteli, ale nespoléhal na to, že by mu tyto informace poskytl Ragu’er sám. Musím se na to zeptat velitele, on bude možná vědět víc.
Právě jsem kodrcal ve voze s dalšími deseti vojáky k Tunelu. Tím průchodem jsme měli projít na druhou stranu Ráše, přímo do města Krak. Ragu’er už tam byl a s ním i třicet vojáků. Ti tady byli utábořeni kvůli možnosti, že by něco přišlo z druhé strany.
Všichni jsme seskákali z vozu a seřadili jsme se před Ragu’erem. Torny už jsme měli připravené a plné potravin. Byli jsme připraveni, jak to jen šlo. Ragu’er na nic nečekal a zavelel: „Jdeme!“
Jednotku to překvapilo, čekali jsme, že nám Ragu’er něco řekne, třeba co nás tam čeká. Proto jsme vstoupili do tunelu s menším zpožděním. Dotknul jsem se rukou stěny a hned jsem s ní ucukl na zpět. Stěna byla slizká a vlhká. Měli jsme tudy jít devět a dvacet hodin. Jestli tudy projdu živí tak přežiju všechno.
Udělali jsme si menší přestávku, asi po pěti hodinách chůze, šplhaní po žebřících a menších potyčkách s prapodivnými tvory. Snědli jsme trochu našich zásob a já jsem znovu začal přemýšlet, proč nás král poslal s Ragu’erem. Proč se vlastně musíme táhnout touhle špinavou dírou? Musím se zeptat velitele.
„Zvedejte se, pokračujem,“ zahřměl Ragu’erův hlas. Takže se velitele budu muset zeptat jindy. Všichni jsme se na jeho povel zvedli na nohy a vyrazili jsme. Lucerny, které nesli tři vojáci, osvítily siluetu vysoké postavy. Myslel jsem, že je to jen jedno z těch stvořeních, ale šeredně jsem se mýlil. V tu chvíli přiletěl první šíp. Pak začaly létat i ze zadu. Ragu’er někam zmizel. Vytáhl jsem meč, ale v tom zhasli lucerny. Hezky jedna po druhé. Někdo vedle mě zakřičel a pak jsem ucítil pálivou bolest u ramene. Někdo mě praštil po hlavě a já upadl do bezvědomí.
Temnota. Nic víc kolem mě nebylo. Udivovalo mě, že neležím na seně, ale v posteli. Tohle nebyl žalář.
Zaslechl jsem kroky. Potom si někdo sedl vedle mě na postel. Ozval se ženský hlas, sladčí než med: „Možná to bude trochu bolet,“ varovala mě. Musel to být anděl.
Pak jsem ucítil bodavou bolest. V ráně na rameni mi začalo škubat, ale jen na krátký okamžik, pak už tu byla jen chladivá úleva.
„Co váš zrak?“ zeptal se mě anděl. Jak mohla vědět, že nevidím? Po pravdě jsem odpověděl: „jsem slepý.“
„To jsem si myslela. Ale tohle by vám mělo pomoci,“ řekla a přiložila mi k ústům sklenici něčeho kyselého. Bylo to odporné, ale vypil jsem to. „Co tu dělám? Kdo jsi? A kde vlastně jsme?“ ptal jsem se. Cítil jsem se zmatený a ztracený.
„To ti řekne on. Za chvíli přijde“ odpověděla ošetřovatelka. „Kdo je on?“
Odpovědi jsem se nedočkal, jen jsem uslyšel, jak se zavírají dveře. A já byl zase sám.
Když jsem se probudil, rozhlédl jsem se a spatřil jsem útulný pokojík s jednou skříní a… moment. Já byl ještě před chvílí slepý! Už jsem pomalu přestal doufat, že bych mohl ještě někdy vidět.
Pak se otevřely dveře a já spatřil cizího člověka, s ostře řezanými rysy ve tváři. Byl mladý a měl dlouhé vlasy.
„Zdravím,“ zaduněl. Ten hlas mi byl povědomý, ale patřil někomu jinému. Ten člověk, který mluvil stejně dunivě, byl Ragu’er. Jeho hlas a hlas tohoto cizího muže byl skoro totožný.
„Jsem si docela jistý, že máš hodně otázek. Takže… ptej se.“
„Kdo sakra jste? A kde to trčím?“ zeptal jsem se. V mém hlase zazněla nadřazenost. Určitě jsem se nějak dostal z tunelu a našel mě sedlák, který se o mě postaral. Dám mu nějaké peníze a… ne, žádné peníze mu dávat nebudu, je to přeci jen pitomej sedlák, který v životě neviděl měďák, natož zlatku.
Do dveří vstoupila nádherná žena. Určitě to byla ona, kdo se o mě starala. Vezmu si tohle děvče s sebou, trochu si užiju a pak může běžet zpátky. V duchu jsem se musel usmát. Mám to ale štěstí, žiju a ještě k tomu si budu moct vzít to děvče s sebou.
Ten sedlák se usmál na tu překrásnou dívku a pozdravil ji: „Ahoj, Etradile. Jsem rád, že jsi přišel.“ Cože? Proč to děvče oslovil mužským jménem? Tak to věc rozhodně mění. Tu dívku si s sebou nevezmu. Určitě je to nějaká zvrhlost. V dosahu nebyla žádná žena a tak tito dva muži… fuj, jak perverzní. Je čas zmizet, hýbat se snad můžu. Rozhodně už mě nic nebolí.
Začal jsem se zvedat z postele, ale ruka toho sedláka mě zastavila. „Kampak, příteli?“ řekl a rukou mě přitlačila zpět na postel. Ta síla, proti které nemělo cenu vzdorovat, byla ohromná.
„Nemáš žádné právo na mě šahat, sedláku. Já jsem člen královské gardy a ty jsi jen poddaný. Jak ses vůbec opovážil?“ řekl jsem pln rozhořčení.
„Podívej se na toho chudáka, Etradile, a takových je na Ploše mnoho.
“ Ta poznámka patřila té dívce- nebo co to bylo. Dostal jsem strach, takhle se obyčejný sedlák nechová.
„Už se těším až smočím ústa v jejich krvi a ochutnám jejich maso.
Tenhle mimochodem vypadá taky dost šťavnatě. Co kdybych si kousíček uždíb? To rozhodně nebude vadit, ne?“ Tohle řekl Etradil a mezi tím se ke mně blížil.
„Ale no tak. Trpělivost. Za chvíli už bude jenom tvůj. Tohle bude první oběť, kterou započneme krvavé lázně. A pak… a pak, milí Etradile, až bude genocida hotova, bude Plošina naše,“ na chvíli se odmlčel. Odhalil zuby a povím vám, nebyl to hezký pohled. Žraločí usměv, který tvořila spousta zubů, se teď změnil v krutý smích. Když se uklidnil, řekl: „Možná bychom se mu mohli ukázat v našich pravých podobách, co říkáš? Hm? Nevyděsí ho to moc?“
„Myslím, že by bylo hezké, kdyby věděl, co ho zabije.“
„Souhlasím.“
Pak se stala ta nejodpornější věc, co jsem viděl. Ta žena se změnila velice hnusným způsobem v něco jen těžko popsatelného slovy. Chyběla tomu půlka hlavy, takže měla jen jedno oko. Na ramennou a na zádech to mělo ostny a celé jakoby se to rozpadalo, ale přitom stále drželo pohromadě.
A ten druhý? V rukou se mu objevil meč- jílec byl z kosti stejně jako čepel, kolem které se vznášela rudá aura. Místo levé ruky měl kovovou věc se třemi pařáty. Pohlédl jsem mu do tváře a spatřil jsem obličej Ragu’era, ale na holé hlavě měl ostny a jeho oči byly rudé.
Ragu’er se na mě podíval. Klepal jsem se po celém těle. „Lidé jsou zlí,“ řekl až překvapivě mírně.
„Ale oni… Slepí… oni jsou přeci zlí! Oni jsou noční můry!“ vykřikl jsem. Pak mi došlo, že jsem se nemusel zeptat, proč se k nim přidal. Došlo mi mnoho věcí, které nikdo nemusel vyslovit, ale mě byly jasné.
Etradil se smál. Ale on se vlastně musel smát pořád- chyběly mu rty.
„Ti jsou na opak ti dobří. Oni chtějí zbavit Ráš největšího zla- člověka. Vem si třeba město Dekok. Vypouští škodlivé látky do celého okolí. A to, jak nezodpovědně a neohleduplně hloubí další vodní jímky u Studny. Každou ránu, kterou lidé uštědří úlomku, já cítím,“ teď Ragu‘erův hlas zněl plačtivě. „Nevím, jak je to možné, ale jsem s Rášem spojen. Ale až bude Plošina v rukou Slepých,“ nyní jsem zaslechl v jeho hlase hněv. Hněv který by rozdrtil armády, kdyby mu to Ragu’er dovolil. „Myslím, že bylo spravedlivé, že ses to dozvěděl, takže teď můžeš v klidu zemřít. Sbohem a hezkou cestu na věčnost.“
„Ale oni zničí celý úlomek. Ráš nevydrží jejich běsnění!“
Ragu’er se otočil a usmál se. Řekl: „Ne, když nad nimi budu držet pevnou ruku. Sbohem.“ V jeho rudých očích měl jiskřičku šílenství… za pár dnů už to nebude jiskřička, ale plamen a on bude bezhlavě zabíjet a toužit po krvi nepřátel, uvědomil jsem si. A to bude konec Ráše. Pak odešel. A já zůstal s Etradilem sám v místnosti. Ten pocit bych nikomu nepřál. Směje se na vás málem rozpadlá mrtvola a vy tušíte její záměr. Zkontrolovat, jestli máte správně dlouhá střeva, jestli vaše oči drží v důlkách a jestlipak je vaše krev taky tak dobrá jako ty ostatní.
Nebyl jsem čestný člověk. K poddaným jsem se choval hrozně, stejně jako k ženám. Je mi líto těch lidí, kteří umřou podobně jako já. My možná Ráš znečišťujeme, ale Slepý ho zničí.
Můj duch odcházel, ale tělo ještě stále svírala strašlivá muka. Byl to konec a to nejen můj, ale i Ráše, jak ho známe.
Diskuze
Zdravím autora.
Nejdříve "technické" výtky:
První odstavec, první věta:
"...Špičky stromů rozlehlého Vyvýšeného lesu..." - špatný pád; les, (bez) lesa
První odstavec, třetí věta:
"...Měří asi čtyři míle..." - příliš nejasné vyjádření; srovnej: "...je vysoký asi čtyři míle..."; "měří" je nekonkrétní a tedy matoucí.
Pátý odstavec, čtvrtá věta:
"...Je to temná část úlomku..." - buď je chyba zde, nebo ve druhé větě následujícího odstavce - jednou máš na začátku malé písmeno, jako bys mluvil všeobecně o odštěpku planety, podruhé už velké.
Mezi pátý a šestý odstavec by bylo vhodné umístit nějakou odrážku; končí popis místa a začínáš popisovat postavu, avšak tak zmateně, že první věta šestého odstavce se zdá navazovat na poslední větu odstavce pátého.
Jedenáctý odstavec, třetí věda odspodu:
"...proč zvětšovat armádu? Možná se ke králi dostalo něco… třeba že šlechta disponuje vlastní armádou..." - nadbytečné použití stejného substantiva ve dvou po sobě jdoucích větách. Srovnej: "...Proč zvětšovat armádu? Možná se ke králi dostalo něco... třeba že šlechta disponuje svým vlastním vojskem..."
Patnáctý odstavec, třetí a čtvrtá věta odspodu:
"...Dotknul jsem se rukou stěny a hned jsem s ní ucukl na zpět. Stěna byla slizká a vlhká..." - Nespisovné "dotknul" (spisovně "dotkl"), dále opět zbytečné opakování stejného slova ve dvou následujících po sobě větách; navíc by zde bylo vhodnější spojit obě věty do jedné; srovnej: "...Dotkl jsem se rukou stěny, ale hned jsem ucukl; byla slizká a vlhká..."
Patnáctý odstavec, poslední věta:
"...Jestli tudy projdu živí tak přežiju všechno..." - špatný gramatický tvar adjektiva; správně by bylo živý
Sedmnáctý odstavec, čtvrtá věta odspodu:
"...v tom zhasli lucerny..." - špatný gramatický výraz. Měkké "i" na konci by bylo správně, pokud jsi chtěl říct, že někdo lucerny zhasl "oni zhasli" ; jestli jsi však měl na mysli, že lucerny zhasly (ať už náhlým průvanem, nebo že je nosiči upustili), pak máš špatně shodu podmětu s přísudkem a mělo by to být "lucerny zhasly".
Třicátý čtvrtý až třicátý sedmý odstavec:
- koncová uvozovka první věty 34. odstavce Ti ulétla na začátek věty druhé.
- věty, rozčleněné do 36. a 37. by bylo vhodnější sjednotit do odstavce jednoho
- 35. odstavec: "...Ta poznámka patřila té dívce..." - nadbytečné použití zájmen.
- 37. odstavec, poslední věta: "...Tohle řekl Etradil a mezi tím se ke mně blížil..." - uvozovací "tohle" je naprosto nadbytečné.
Srovnej:
"... „Podívej se na toho chudáka, Etradile. A takových je na Ploše mnoho. Poznámka patřila té dívce - nebo co to bylo. Dostal jsem strach; takhle se obyčejný sedlák nechová.
„Už se těším až smočím ústa v jejich krvi a ochutnám jejich maso.
Tenhle mimochodem vypadá taky dost šťavnatě. Co kdybych si kousíček uždíb? To rozhodně nebude vadit, ne?“ řekl Etradil, zatímco se ke mně blížil. ..."
Třicátý osmý odstavec, věta pátá:
"...pak, milí Etradile..." - gramaticky špatný tvar; správně by bylo milý.
Čtyřicátý pátý odstavec:
"...Etradil se smál. Ale on se vlastně musel smát pořád- chyběly mu rty..." - velmi dobrý stylistika, vhodné slovní spojení, originální a neotřelý nápad; velmi chválím!
Čtyřicátý šestý odstavec, čtvrtá věta od konce:
"...„Nevím, jak je to možné, ale jsem s Rášem spojen. Ale až bude Plošina v rukou Slepých,“..." - logická chyba; tato věta nenavazuje na nic, co následuje bezprostředně po ní.
Čtyřicátý osmý odstavec, čtvrtá věta:
"...V jeho rudých očích měl jiskřičku šílenství..." - velmi stylisticky neobratné. buď "V jeho rudých očích plály jiskřičky šílenství," nebo "Ve svých rudých očích měl jiskřičky šílenství".
Předposlední odstavec, poslední věta:
"...My možná Ráš znečišťujeme, ale Slepý ho zničí... Pokud jsi měl na mysli, že ho zničí Slepí, kteří do té doby žili pod povrchem, pak je ypsilon v onom slově gramatickou chybou. Jestli jsi myslel jednoho konkrétního Slepého (pak by bylo ono ypsilon gramaticky v pořádku), šlo by o chybu logickou, neboť jsi ho dříve nespecifikoval.
Shrnutí :
Chápu touhu autora "konečně něco uveřejnit", na druhou stranu u tohoto dílka je, řekla bych, právě autorova netrpělivost tím nejpodstatnějším a největším kamenem, který jej táhne do prachu a balastu.
V povídce je několik velmi zajímavých nápadů, originálních slovních spojení a také zárodky možných dalších zápletek, to vše ale zoufale špatně řemeslně zpracováno.
Píšeš, autore, že jsi měl první versi povídky v Dílně. To Ti velmi chválím, vypovídá to o Tvé touze se zlepšovat; avšak proč potom tolik spěchu s odesláním té druhé verze ihned do rubriky? Zvláště, když píšeš, že ač nejsi dyslektik či dysgrafik, chyby op sobě nevidíš.
Příště přece jen trochu strpení, najdi si nějaké beta-čtenáře, konzultuj s nimi, pak teprve dej dílko do Dílny, a do rubriky dílko odešli až ve chvíli, kdy si budeš jist, že v díle nejsou gramatické chyby; z chyb stylistických se musíš prostě vypsat, na ty už Dílna nepomůže.
Chvíli jsem se klonila ke třem hvězdičkám, protože se dílko až tolik neliší od průměru, avšak za trestuhodnou nedbalost o možné chyby v druhé versi dávám nakonec přeci jen hodnocení **.
Mnoho štěstí do další tvorby,
--Sol
Eratar: reoutaci jsi dostal za první odstavec. Zároveň Keydža dostal reputační bod. Oba byly za velmi přínosnou diskusi, ne za názory (ty reputací ze zásady nehodnotím, zde ybl velmi dobrý přístup k polemice)
S dalšími body musím lehce polemizovat - MS je trochu dlouhodobější záležitost. Jeden týden je velmi krátká doba. Mně osobně trvá přibližně týden, než si dílo přečtu, promyslím první dojmy, znovu minimálně třikrát přečtu a teprve pak jsem schopna hodnotit a radit. Vím, že jsem v tom trochu extrémista, ple přesto si myslím, že pro dílnu je týden naprosto nedostačující.
Dále - Chápu důvody, pro které došlo ke gramatickým chybám, ale nejsem ochotna je kaceptovat. Pokud posímáš autorské dílo do soutěže (za kterou částečně rubriky na serveru považuji), je vhodné posílat je v takovém stavu, v jakém bys je poslal do kterékoliv jiné, bez ohlednu na to, jak prestižní ona soutěž je.
Eratar:
Jsem rád, že s Tebou mohu ve všech ohledech souhlasit. Za ten překlep v nicku přijmi, prosím, mou omluvu.
Adso
Já neuváděl to, že je to mé první dílo, jako obranu a důvod, proč byste měli hodnotit schovívavěji. Bylo to psíš proto, že jsem tím chtěl naznačit, že se budu zlepšovat. Asi jsem to tam neměl psát, protože jak tebe, tak i Keydžu, toto tvrzení zmátlo. Jinak jsem rád, že se ti mé dílo líbilo aspoň trochu.
A jen tak nakonec: Možná to je jen překlep, ale můj nick je Eratar.
Zdravím všechny zúčastněné.
I já bych se v případě tohoto díla přiklonil spíše ke kritice, i když asi nebudu schopen specifikovat přesně, co se mi na díle nelíbilo. Působilo na mě neuspořádaným dojmem, nedokážu zachytit, kde končí úvod, o hlavní postavě jsem se dozvěděl podrobnosti až v samém závěru díla, motivy krále i Ragu’era (a několik dalších věcí) nebyly, dle mého názoru, dostatečně vysvětleny.
Přesto nelze dílo odsoudit jednoznačně, je v několik povedených drobností (už zmíněné rty, nebo Etradil v podobě dívky) a velký potenciál ve světě.
Rozhodně bych se, nenechal odradit nízkým hodnocením a pokračoval dál. Jen si, Eratore, vezmi něco z níže zmíněných rad k srdci.
Já osobně si myslím, že odvolávat se na to, kolikáté je to dílo není k hodnotícím úplně fér. Samozřejmě z obecného hlediska to důležité je, protože to znamená, že každý další výtvor bude nejspíš mnohem lepší, ovšem při hodnocení jednoho konkrétního příspěvku by to vůbec nemělo hrát roli. Hodnotí se tady absolutní kvalita, ne relativní vzhledem k počtu napsaných děl, věku, nebo jakémukoli jinému kritériu.
Hodně inspirace v další tvorbě.
Adso
Keydža
Mluvíš o tom, že je potřeba mít zkušenosti se psaním povídek, ale zároveň si protiřečíš tím, že nezaleží na tom jestli je to moje první nebo padesáté dílo. Záleží na tom a to hodně. Psaním se zdokonaluješ a stává se z tebe mnohem lepší spisovatel, jako téměř u všeho. Navíc píšeš, že bys pochopil, kdybych napsal "je to moje první dílo" v rubrice Galerie. Mohl bys mi prosím napsat, jaký je mezitím rozdíl? Je to stejně, jako s psaním: Čím víc toho napíšeš/nakreslíš tím lepších výsledků dosahuješ.
S tou špatnou gramatikou můžu jen a jen souhlasit. V mém prvním příspěvku v této diskusi vysvětluji, proč k tomu došlo. A o tom, kolikrát jsem svou povídku četl, nic nevíš, takže by ses k tomu radši neměl vyjadřovat. Ale jestli si z povídky měl pocit, že jsem ijí napsal za jeden večer, jednou jsem si jí po sobě přečetl, bylo by to lepší formulovat to nějak lépe. Ale i kdybys to napsal sebe líp, tak by to nebyla pravda. Povídka prošla dílnou, ve které setrvala asi tak týden. A práce jsem s ním měl ažaž. Opravdu bys neměl soudit takvéto věci, jako kolik s tím měl autor práce, ale raději napsat: "Z díla mám dojem, že si s ním autor moc práce nedal."
Ještě jedna věc mě na tvé kritice zaujala: "Doplňky v diskusích není to pravé."
Ano to máš samozřejmě pravdu, od toho je tu dílna. A jestli máš rád propracovaná díla a jsi ochotný člověk, mohl bys ses podílet na jejich zlepšeních právě v dílně. Ale to už je trochu mimo.
Myslím, že jsem se k tvé kritice vyjádřil dostatečně.
Takže, pokusil bych se zde vyvrátit pár tvrzení, které napsal Keydža. V žádném případě se ho nesnažím donutit změnit hlasování, či něco podobného. Jenom bych chtěl reagovat na jeho kritiku.
Takže, je čistě na tobě, jak vnímáš gramatické chyby a jak vidíš propracovanost konkrétních děl. To je samozřejmě pouze na tobě a na tvém dojmu, ale s jednou poznámkou bych nesouhlasil:
"Chtělo by to pořádně přečíst, než něco odešleš". Musím uvést na pravou míru jednu věc a zastat se Eratara: On si své dílo přečetl, rohodně ne jednou. I desetkrát je málo na to, jak moc si na něm dával záležet.. Jeho dílo bylo mnohokrát měněno a přepracováváno. Jistě, je jenom v pořádku, že hodnotíš stávající dílo a jeho poslední verzi. Nejsem rozhodně proti, jinak by to totiž ani nešlo. Jenže v tomto případě se Eratarovi stalo to, že různým měněním vyprchala původní myšlenka a z povídky se stalo něco jiného, než zprvu měla být. Ale i tak se mi líbí (viz má kritika níže). Jenom chci poukázat na to, že nemůžeš vědět, jak moc to četl. Jenom vidíš, že nebyl schopen opravit nedostatky. jenom se mi zdála tvá poznámka trochu "podezřelá"
Ano, je jistě špatně, že autor poukazuje na jistou frázi "je to moje první dílo". Ale nejlepší by bylo tuto poznámku přeskočit a hlasovat, jako by nikdy nebyla řečena.
Dovolím si citovat Lischaie, který možná taky někoho citoval: Při psaní ti pomohou pouze dvě věci - číst a psát Jde o objí. Nemůžeš říci, že na kvalitě nezávisí, po kolikáte si psal povídku. To je vidět na tomto příkladě úplně zřetelně.
- Eratar má přečteno mnoho knih. Celý Tolkien je pro něj pouze základem četby. například Pratchet, Zelazny apod. Tento druh základu má myslím vypěstovaný výborně.
- Ale tato povídka je jedna z jeho první. Neli úplně první. Potřebuje ještě trochu psáti, aby mohl dosáhnout vyšší spisovatelské úrovně.
(jemně)
Dílo
Je to ovšem jen má věc, ale mám rád propracovaná díla... to se o tomto díle nedá ani na 55% tvrdit. Dále pak na mém hodnocení závisí gramatické zpracování u (jak nazývám) "psaných" děl. Tím myslím, že bez pravopisu by tato díla nebyla k ničemu. V tvém díle se špatná gramatika vyskytuje, to se také odrazilo na hodnocení. Na něco jsem přišel, až po druhém přečtení, na něco až po třetím. Chtělo si to pořádně přečíst a poopravit, než něco odešleš. Doplňky v diskusích není to pravé.
Eratar
Nelíbí se mi, jak to vztahuješ na: "Je to moje první povídka...". To bych pochopil spíše v rubrice Galerie, ale ne tady. Je to, jako kdyby jsem u každého svého díla psal: "Je mi teprve 13, tak to podle toho kritizujte...". Podle mého, když cheš něco napsat, napsat to pořádně, tak na tom nezávisí tvé první či padesáté dílo. Hlavní je zkušenost, kterou již máš. Něco jiného je, když se dá do psaní naprostý laik, který nečte fantasy a něco jiného když se dá do psaní ten, který má přečteny všechny knížky of Tolkiena. To je ta zkušenost, kterou myslím.
KK
Jo líbilo se mi to,ale sohlasim s Aglorem,že to ze začátku bylo zmatený, ale to neovlivnilo moje hlasování.
dávam 4*.
Celkem dobrý, i když ze začátku trochu zmatený