Sluneční paprsky se draly zpoza domů a ozařovaly klidné zákoutí, kde stála dívka oděná do černého pláště. Světlo jako by se jí nedotýkalo. Vyzařovala podivný klid a dojem nepřítomnosti, s jakým se vymykala tomuto místu. V jedné ruce třímala dlouhou okovanou hůl a ve druhé zvláštní keramickou nádobu se širokým hrdlem. Černé vlasy jí padaly na ramena jako polámaná havraní křídla a podtrhovala její bledost. Lyndara byla opřená o stěnu budovy a už hodnou chvíli se dívala směrem k vycházejícímu slunci.
    Den začínal slibně. Při zemi se vznášel lehký ranní opar a městečko tak díky němu vypadalo v tuto dobu skoro přízračně. Lidé se už probouzeli, aby dali novému dni nový smysl. Ulicí procházeli první obchodníci a rolníci spěchající za svou prací.
    Dívka odtrhla oči od místa nad střechami, přitáhla si svůj tmavý plášť blíž k tělu. Potřásla hlavou a odhalila tak své zašpičatělé uši. Jako by s tím pohybem narušila svoji nepřístupnost a na okamžik vypadala jako obyčejné mladé a ztracené děvče. Pocit ale rychle zmizel, když pomalu poodstoupila od zdi. „Už musíme, jít,“ řekla tiše, zřejmě pro sebe, protože kolem nebyl nikdo, kdo by mohl naslouchat. „Mistr má čas jen brzy po ránu.“ Vykročila po dlážděné cestě a tmavý plášť pohladil trávu vyrážející mezi kameny.

„Pozor!“ vykřikl Irenicus. Lyndara se jen stačila sehnout, aby se vyhnula kostlivcovým pařátům, a uštědřila šťouchanec holí do oblasti, která je normálně za žaludkem. Kostlivec zavrávoral a prudký výboj modrého světla jej přibil ke zdi. Bezmocně se sesunul k zemi a rozpadl se na prach a úlomky kostí.
    „Kde bys byla, kdybys mě neměla,“ poznamenal nadneseně štíhlý tmavovlasý elf a ostentativně sfoukl neexistující dým z konečků prstů.
    Lyndara neměla čas se ani usmát. „K zemi!“ Instinktivně se přitiskla k vlhké stěně. Irenicus naštěstí nebyl o nic pomalejší. Šipka z kuše jej taktak minula a s tlumeným nárazem se roztříštila jen pár palců nad jeho hlavou.
    Dívka pustila hůl, složila ruce do správného znaku a vyslovila zaklínadlo. Místností prolétl zářivý blesk a neomylně složil druhého útočníka.
    „Kde bys byl, kdybys mě neměl,“ poznamenala a se stejnou grácií zopakovala jeho gesto. Irenicus se zvedl ze země. „Jsi vtipná,“ poznamenal suše a rozhlédl se po svém havranovi, kterého v zápalu boje opět někde zapomněl.
    Lyndara se na něj sladce usmála. Výraz jí ale z tváře rychle zmizel, když se z vedlejší místnosti ozvaly zvuky boje a dívčí výkřik.
    „Engessa se baví?“ ušklíbl se Irenicus; Rad se uvelebil na jeho levém rameni.
    Půlelfka jej zpražila pohledem a zvedla hůl, kterou prve upustila. „On možná, ale Kaskáda s Nenfri ne,“ řekla a otočila se k východu. „Buď té lásky a pohlídej mi záda.“ Vyhlédla za roh, zaklela a opřela hůl o zeď.
    „Jistě, miláčku,“ zašpičkoval mladík a otočil se k ní zády s ostražitým pohledem do tmy. „Bav se dobře, drahá.“

Stanula přede dveřmi, kde se na vývěsním štítu pohupoval symbol cechu theurgů. Nezdálo se, že by ji někdo očekával. Případné pro její náladu. Zaklepala.
    Ozval se zvuk odsouvané závory a vyhlédlo mladé děvče. „Přejete si?“ otázalo se zdvořile.
    Lyndara se na ni usmála a lehce pokynula hlavou. „Mám domluvenou schůzku s mistrem Caldrikem.“
    „Okamžik, prosím,“ řekla dívenka a dveře zavřela. Zřejmě byla na podivné návštěvy zvyklá. Netrvalo dlouho a objevil se vysoký prošedivělý muž ve středních letech. Upřel oříškové oči na Lyndaru a přes rty mu přeběhl sotva znatelný úsměv. „Pojďte dál, Lyndaro. Už vás čekám.“
    Vstoupila do příjemného přítmí. Ve vzduchu se vznášela podivná vůně z ohniště. Světnice byla čistá a upravená a až na stůl s několika stoličkami a několik drobností docela prázdná. Přesto to tu vypadalo útulně a přívětivě.
    Caldrik jí pokynul, aby se posadila. „Dáte si čaj?“ otázal se a aniž by čekal na odpověď, nalil z konvice nad žhavými uhlíky do dvou šálků horký nápoj.
    Lyndara opřela hůl o stěnu a odložila svůj plášť. Posadila se a keramickou nádobu opatrně postavila před sebe. Měla pocit, jako by měla každou chvíli vystoupit z těžkého snu. Dotek keramiky jí stále připomínal všechny události do trýznivých podrobností a ona si nepřála nic jiného, než se probudit.
    Theurg jí podal kouřící šálek a posadil se také. „Přijměte mou hlubokou soustrast. Přijít o přítele znamená hodně bolesti a rozloučit se s ním je vždycky těžké.“ Měl hluboký melodický hlas.
    Tmavovláska jen přikývla. Necítila, že by bylo třeba ještě něco dodat.
    „Tedy přišla jste, abyste zjistila, kdo jej zabil.“
    Opět přikývnutí. „Chtěl to tak sám.“
    Caldrik se na okamžik zamyslel. „Jmenoval se Irenicus, že?“
    „Irenicus,“ zopakovala po něm tiše, jako by vychutnávala zvuk toho jména. „Ano, to je jeho jméno.“ Neuvědomila si, že použila nepřípadný čas, ale banalita věty jí neunikla. „Ale on byl víc než jen jméno, než jen popel…“
    „Vyprávějte mi o něm chvíli.“
    Lyndara pomalu upila čaj a v útrobách se jí rozlil hřejivý pocit. Zavřela oči a vzpomínala.

„Ta mise byla docela vzrušující, nemyslíš?“ Irenicus byl v dobré náladě.
    Lyndaru to mohlo varovat, protože Irenicus nemíval dobrou náladu, pokud mu o něco nešlo. Nenfri se tvářila nezaujatě, ale kdo ji znal lépe, vycítil z ní napětí. Ani se nerozhlížela po cizích kapsách jako obvykle. Vstoupili právě do poklidného hostince, kde byli už několik dní ubytovaní. Byli špinaví a utahaní, ale živí. S náladou to ale bylo všelijaké. Engessa byl nerudný vždycky, ale když si odřel kyj nebo své hýčkané brnění, byl nerudný obzvlášť. Kaskáda se sotva vlekla, musela totiž skoro celou cestu nést svého zraněného psa Lobba. A Nenfri se zase pohádala s Irenicem.
    „Nejde přece vždycky jenom o peníze,“ snažila se jí Lyndara nějak povzbudit.
    „To se ti lehko řekne, ty je skoro nepotřebuješ,“ odsekla kudůčice.
    „Každý je potřebuje,“ ohradila se tmavovláska. Bojovala s vlastním vyčerpáním a věděla, že asi za chvíli řekne něco, co ji později bude mrzet. Nadechla se.
    „Pro tebe prachy zas tolik neznamenaj, ale v mým cechu je to o něčem jiným,“ předběhla ji nabručeně Nenfri tónem, který nepřipouštěl diskusi.
    Lyndara pokrčila rameny. Neměla chuť na řeči. Argumenty tu nemají tu správnou cenu. Výdělek se rozdělí večer, až se všichni trochu prospí.
    Dříve než stačila zamířit do svého pokoje, Irenicus se k ní přitočil. „Můžeme si na chvilku promluvit?“ Tvářil se vážně, ale Lyndara už věděla, že jeho maska je asi stejně pravá jako Nenfřina hraná netečnost.
    „Jistě,“ vyloudila na tváři úsměv, ale podezření i rozčarování, že bude muset spánek ještě na chvíli odložit, za ním neskryla. Posadili se k jednomu z volných stolů.
    Irenicus se ohlédl, jestli jsou ostatní dostatečně daleko, aby nějaké všetečné ucho nemohlo odposlouchávat. Pak ze záhybů svého modrého pláště vytáhl malou schránku vykládanou intarziemi.
    V Lyndaře hrklo.
    „Je to tvoje?“ zeptal se nevinně, ale dívka poznala, že on to už ví. Ve tváři se jí vystřídal výraz překvapení, pohoršení, údivu a zlosti.
    „Proč… Co… Jak… Jak jsi k ní přišel?“ dostala ze sebe stále ještě relativně klidným hlasem, ale prsty se jí zaťaly do desky stolu.
    „Našel jsem ji,“ odpověděl mladík poněkud překvapen její reakcí, ale nikoli nepřipraven.
    Lyndara se několikrát zhluboka nadechla. A pak raději ještě jednou. Třeba o nic nejde. Třeba je to náhoda. Není třeba panikařit. „Jak víš, že je moje?“
    „Tak mě to napadlo,“ řekl elf vyhýbavě. Zase v jeho hlase zazněl ten falešný tón. Zahrává si.
    „Irenicu, jak-víš, že-je moje?!“ slabikovala pomalu Lyndara a cítila, že jestli brzo něco neudělá, začne na něj křičet.
    Nenfri si všimla, co se děje, a zatahala za ruku Kaskádu. Obě se otočily a sledovaly, co se bude dít. Engessa kupodivu zareagoval také, i když jeho pohled tolik duchaplnosti nevyjadřoval.
    „Uvnitř je to přece napsané,“ prohlásil poněkud dotčeně Irenicus. Těšil se, jak Lyndaru potrápí, ale zatím se to vůbec nevyvíjelo podle jeho představ.
    „Tys ji otevřel?!“ Lyndaře poskočil hlas o oktávu výš a nabral poněkud na hlasitosti. Otočila se směrem k stojícím dívkám. „On ji otevřel!“ Obviňující tón jejího hlasu už neunikl nikomu z přítomných. Hostinec ztichl a otočil se jejich směrem.
    Její spolubojovnice se na ni překvapeně dívaly, ve tváři vepsán hluboký výraz nepochopení. Stejně se tvářil i Irenicus. Opatrným pohybem postavil truhličku na stůl. Zvuk pokládaného dřeva soustředil Lyndařinu pozornost zpět na chudáka elfa. Ten se pod jejím pohledem instinktivně schoulil a jeho rozmarná nálada byla ta tam.
    „Lyndaro, co to má znamenat?“ zeptala se podrážděně Kaskáda. „Irenicus našel truhlu a podíval se do ní, aby zjistil, komu patří. Proč se na něj tak zlobíš?“
    Rozzuřená tmavovláska si uvědomila absurditu situace. Zavřela oči a pokusila se uklidnit na přijatelnou úroveň. Moc to nešlo.
    „Vy… Vy to nechápete,“ vypravila ze sebe po chvíli. V hlase jí bylo znát prudké rozrušení, které jí ještě před chvílí zmítalo i navenek. Pomalu uvolnila železný stisk prstů o desku stolu a na okamžik ji napadlo, že by nebylo špatné je sevřít někomu kolem krku. „Vy to nechápete,“ zopakovala a zavrtěla hlavou. „Vůbec nic nechápete,“ dokončila náročnou myšlenku a nechala si ještě několik úderů srdce pro zklidnění.
    Irenicus, který se již z jejího výbuchu také trochu vzpamatoval, chtěl zřejmě v nastalém tichu pronést některou ze svých duchaplných průpovídek, ale když se setkal s Lyndařiným pohledem, moudře si to rozmyslel.
    „Ta schránka,“ začala pomalu vysvětlovat dívka, „je rodinným dědictvím mé matky. Jsou v ní nejcennější památky a nejvzácnější rodinné bohatství, které mám.“ Koutkem oka zahlédla, jak se v obličeji mladé zlodějky objevil zájem. Nevšímala si toho.
    „Ale tu schránku může otevřít jen některý pokrevní příbuzný mé matky.“ Lyndařin hlas sjel do chladného tónu, který obvykle užívala, když něco promýšlela. Jak si to tak probírala nahlas, už jí to nepřipadalo tak zlé.
    Plamínek v Nenfřiných očích pohasl.
    „Moje rodina není moc velká a matka zemřela při mém porodu. Nejsi můj bratr. Ale Delwaen bratra měla.“ Její šedé oči se propalovaly Irenicovi do duše. „Jsi Findarův syn.“ Bylo to spíše konstatování než otázka.
    Mladíkovi se postupně z tváře vytratila všechna barva. Teď jen němě přikývl.
    Do ticha, které následovalo, se nikdo neodvažoval promluvit. Atmosféra zhoustla tak, že by se dala krájet a dokonce i cizí návštěvníci této putyky zadržovali dech.
    Lyndara nevěděla, jestli má Irenica zabít nebo obejmout. Nebo obojí. A v jakém pořadí.
    Odněkud se ozval tichý škytavý smích. Po chvilce se už Nenfri nemohla udržet a vybuchla v nevázaný chechot, který nebral konce. Kaskáda si vážnou tvář přece jen udržela o něco déle, ale i ona vbrzku roztála a začala se usmívat.
    Najednou se smála celá hospoda, všichni hvízdali a tleskali a dupali. Engessa se, když mu kdosi vysvětlil, o co se jedná, vyjádřil po krollsku jadrným výrazem a pobaveně se na dvojici zašklebil.
    „Takže já mám bratrance,“ řekla Lyndara spíš pro sebe. Nějak se na Irenica nemohla podívat. Ale najednou ani zlobit. Vlastně za nic nemohl.
    Ten, jakmile vycítil, že je nebezpečí zažehnáno, opět nabyl své rovnováhy, i když bledost vyprchávala ještě nějakou dobu. Zářivě se na ni usmál a truhličku k ní přisunul. „Jsem pro mírové řešení této drobné krize,“ řekl a s divadelní figurou se začal tleskajícím vsedě uklánět.
    „Šašku,“ pokárala jej trochu nevěřícně dívka. Srdce jí bilo jako o závod. Asi se taky začne brzo smát. Napadlo ji, že by nebylo od věci napít se něčeho ostřejšího.
    Když hluk v hospodě trochu umlkl, poťouchle na ni mrknul. „Můžu mít dvě otázky?“
    To stačilo, aby byla znovu ve střehu. Irenicus měl tedy odvahu. „Jaké?“
    „Teď už na mě nebudeš zkoušet své svádění, že ne?“ řekl s takovou nevinností, že by ho za to mohli rovnou vzít rovnou mezi svaté.
    Lyndara se prudce nadechla a zrudla až do kořínků vlasů. „Ty…!“ Včas se zadržela, oči rozšířené nad tou nehorázností. Vzpomněla si na to ostré pití. Trhaně se zvedla a rychle přešla k baru. „Jednoho imhotepa,“ pronesla temně. Nemohla nevidět, jak se Nenfri nadechuje k novému výbuchu. „Opovaž se!“ pohrozila jí. Jakmile před ní hostinský postavil panáka, obrátila jej do sebe. Byl silný, až se jí zamžily oči, ale kupodivu pomohl. Rozkašlala se.
    „Já si celou dobu myslela, že svádíš ty,“ oplatila mu to po chvilce, stejně jako mu vracela každou jeho poznámku.
    Havran Rad na souhlas zakrákal a bystrým okem mrknul na kouzelníka.
    „Zrádče!“ obvinil jej Irenicus jen napůl vážně. Pak se sladce usmál. „A ten druhý dotaz…“
    Lyndara tiše zaúpěla a nepřítomně kývla na hostinského, že si asi dá ještě jednu rundu.
    „Když jsme teď příbuzní, podělíme se i o rodinné bohatství?“
    Čarodějka se bleskově otočila a ruce složila do znamení. Nebezpečného znamení. „Zkus uhnout, bídáku,“ zasyčela a s tichým uspokojením sledovala, jak Irenicus hbitě opouští své místo a prchá z lokálu.
    „Vy dva tu příbuznost nezapřete,“ prohlásila pobaveně Nenfri. „Ale ty naštěstí nejseš takovej snob a drzoun. Nesnášet hned dva lidi naráz, to by na mě bylo moc.“
    Lyndara spustila ruce. „Jo, tomu rozumím. Ještěže jsme elfové.“ Vzdychla a druhého imhotepa vypila s větší rozvahou. „Potřebuju koupel. A potom možná nůž.“
    Engessa se šklebil ještě dva dny.

Lyndara se při té vzpomínce usmívala. Irenicus byl po většinu času rozhodně dobrý společník. Jako by sem se vzpomínáním vstoupil i jeho duch a sám se chtěl chlubit, ale nemohl.
    Caldrik dopil svůj čaj a vstal. „Počkejte prosím tady, uvidím, co se dá zjistit.“
    Lyndara jej nezastavila, i když věděla, že o Irenicovi neřekla zdaleka všechno. Ale nebyla si jistá, zdali má vzpomínat i na chvíle, kdy její elfí bratranec podléhal svým démonům, kteří čas od času strašili i ji. Irenicus sám by to jistě neopomněl.
    Dveře za theurgem zaklaply a Lyndara s Irenicem osaměla.

„Přestaň se chovat tak povýšeně! Co si sakra o sobě myslíš?“ Nenfri na Irenica ječela ve vedlejším pokoji.
    Lyndara původně poslouchat vůbec nechtěla. Spíš ji lákala možnost pořádně se vyspat, ale tenké zdi nebránily Nenfřiným výlevům ani za mák. Znechuceně se posadila a přemýšlela, kdy je to vedle přestane bavit.
    Irenicově odpovědi nerozuměla. Elf hovořil tichým hlasem, ale výhružný tón v něm nechyběl. Dívka se zachvěla. Když Irenicus mluvil takhle, odhazoval často mnoho zábran a zlo v jeho duši vyplouvalo na povrch. Irenicus byl nebezpečný a dobře si to uvědomoval.
    „Co je ti do toho, jak pracuju?“ vyjela na něj Nenfri svým vysokým hláskem. „Copak si myslíš, že když seš elf a chytrej jak klášterní knihovna, že seš něco víc? Mně teda připadáš jako děsnej ubožák, kterej trpí mindrákama a vylejvá si je na druhejch!“
    „Já jsem nebyl ten, co mi vpadl do pokoje a začal se do mě navážet!“ zpražil ji kouzelník. „Kdybys aspoň trochu uvažovala, tak by tě to napadlo. Jenže ty neuvažuješ. Nemáš zapotřebí myslet!“
    „Jo, jasně! A ty seš ten nádhera, která ví všechno nejlíp! Klenot družiny! Jak ses to tenkrát nazval? Elita?! Jdi mi s tou tvojí namyšleností někam a přestaň mě zesměšňovat, nebo toho budeš sakra litovat! Slyšíš?!“
    Irenicus něco zasyčel. Než se Lyndara nadála, ucítila magické mrazení a napadla ji nehezká myšlenka ohledně Irenicova výcviku na mága. Dovolil by si na Nenfri zkoušet něco podobného?
    Než se zvedla a vyrazila podívat se, co se děje, ozvala se tupá rána a pak ještě jedna. Někdo vedle zaúpěl a Nenfri to rozhodně nebyla. Pak práskly dveře.
    Lyndara stála a čekala, co bude dál. Tohle nebyl první konflikt mezi malou zlodějkou a jejím bratrancem. Ti dva se nesnášeli, už když se k družině připojila ona. A jen bohové vědí, jak dlouho spolu ještě tihle dva vydrží. Lyndaru to mrzelo, měla svým způsobem ráda oba a nechtěla by ani o jednoho z nich přijít.
    Dveře do jejího pokoje se rozlétly a v nich stanula Nenfri. Mračila se a ve tváři byla zrudlá hněvem. „Vyřiď tomu hnusnýmu namyšlenýmu slizákovi, že jestli nepřestane provokovat, tak se neznám!“
    Lyndara chtěla něco říct, ale Nenfri ji podle svého zvyku přerušila. „Ať si laskavě uvědomí, že fakt umím být nebezpečná. On není jediný zlý hošánek v týhle partě!“ Otočila se. „Na tebe možná dá,“ a práskla dveřmi.
    Půlelfka chvíli stála a uvažovala, co by tedy mohla udělat. Domlouvat Irenicovi nemělo moc smyslu. Na to byl příliš hrdý. A že to byl někdy hnusný namyšlený slizák, Nenfri přece jen nebyla tak daleko od pravdy.
    Vydala se k Irenicovi, tiše zaklepala na dveře a vstoupila. V tu chvíli ji došel smysl podivných úderů, které slyšela před Nenfřiným odchodem. Měla co dělat, aby udržela vážnou tvář.
    Irenicus se svíjel na své pryčně a sprostě při tom nadával. Nenfri zřejmě provedla nějaký nečestný podpásový úder, který by žádný muž nepoužil. Dívka hned zavrhla možnost zavolat hraničářku s jejími bylinkami – to by mladíkova čest utrpěla ještě víc. Sedla si na kraj a počkala, až se Irenicus vzchopí.
    „Ta malá jedovatá zmije!“ vypravil ze sebe nakonec nenávistně. „Až já ji dostanu do rukou!“
    Lyndara pokývala hlavou. „Asi to teď ode mne nevezmeš, ale můžeš si za to sám.“
    „Jak to myslíš?“ vyprskl elf zlostně a opatrně se posadil.
    „Chováš se přesně tak, jak by ses choval u vás doma,“ řekla mu dívka. „Jako nadaný mladý vzdělaný muž ze šlechtických kruhů, který těmi méně nadanými může pohrdat a zametat s nimi. Jenže my nejsme doma a tento svět od nás vyžaduje trochu té snahy o dobré vycházení s ostatními. Chápu tě, ale chápu taky Nenfri. S tebou totiž opravdu není lehké vyjít.“
    Irenicus znechuceně odfrkl. „Nemám zapotřebí s ní vycházet. Jestli si chce s někým povídat, ať jde za tebou nebo Kaskádou. Ale ať mi tu laskavě nedělá přednášky o mém charakteru!“
    Lyndara se zvedla. „Dobře, jak chcete. Ale varuji vás oba. Není zrovna moc fajn, když na sebe jen ječíte. Já nemám takové nervy jako Kaskáda. A nedělá to dobře pro práci ani obchody.“ Otočila se k odchodu. Nepotřebovala vidět bratrancův ublížený výraz, aby věděla, že s ním ani s Nenfri zase dlouho nebude žádná řeč.
    Už abychom zase vyrazili z města ven. Zůstávat příliš dlouho na jednom místě by pro nás všechny znamenalo riskovat duševní poruchu.

Dívka z Caldrikovy domácnosti potichu vešla a plaše pohlédla Lyndařiným směrem. S košíkem v ruce zamířila k venkovním dveřím a zmizela na ulici. Zřejmě jde nakupovat, napadlo návštěvnici. Kdy jsem byla naposledy nakupovat já? Kdy jsem byla naposledy bezstarostná a šťastná?
    Vzpomínky se vynořovaly pomalu, jako bubliny ze dna moře.

Lyndara uslyšela Kaskádin smích. Dnes ráno si přivstala, aby se mohla podívat do města a nyní si prohlížela na tržišti zboží vystavené v krámcích. Neočekávala, že by se někdo chtěl přidat, ale právě teď se k ní rychle blížila trojice jejích přátel. Irenicus měl oproti svému zvyku staženou kápi hluboko do čela a snažil se, aby mu nikdo neviděl do tváře. Po jeho levici poklusávala chichotající se Kaskáda a z druhé strany zase zamračená Nenfri. Podivnou trojku doplňoval Rad poletující nad jejich hlavami.
    "Hledáme tě už od rána. Musíme si promluvit," vyrazil ze sebe elf naštvaně, když dorazil k Lyndaře. Ani jí se nepodařilo proniknout temnotou jeho kápě, tak se zvědavě nahnula blíž. "Jistě."
    "Ne tady," rozehnal se rukou Irenicus. "A ty se přestaň smát a běž si najít jinou zábavu!" vyjel na Kaskádu podrážděně.
    Lyndara chvíli zmateně uvažovala o možných podobách Irenicova průšvihu. Že by zase Nenfri? Přece by s ním ale teď dobrovolně nikam nešla.
    Kaskáda se na Irenica zamračila, uraženě se otočila a beze slova odkráčela na druhou stranu náměstí.
    "Co se tady děje?" Lyndara byla čím dál zvědavější. Nevěděla, jestli se má obávat nebo jestli má dát průchod své škodolibosti.
    "Všechno ti poví náš všemi obdivovaný Irenicus," zabrblala Nenfri. "Od teďka se už nemusí tak předvádět, aby byl středem pozornosti."
    Lyndara se po ní ohnala zároveň s Irenicem. Kudůčice se jim oběma vyhnula. "Irenicus měl pravdu. Běž se taky bavit po svém!" napomenula malou zlodějku, za bratrance trochu dotčeně.
    Nenfri obrátila oči v sloup. "Jasně. Ve dvanáct u barona." Ve chvilce se ztratila v davu.
    Nějakou dobu trvalo, než se z centra městečka vymotali. Pokud se snažili být trochu nenápadní, tak jim to vůbec nešlo. Irenicus obvykle o pozornost spíš usiloval a skrývání v záhybech svého modrého pláště mu vůbec nešlo. Co chvíli do někoho vrazil, nebo o něco zakopl. Lyndaru mrzelo, že se dnešek tak rychle pokazil. Tentokrát se nejednalo o Nenfri, což mohlo v Irenicově případě znamenat hodně velkou patálii.
    V lokálu se ani nezastavili a vystoupali do jeho pokoje. Mladík bral schody po dvou a vyzařovalo z něj neobvyklé napětí. Ani u sebe se nedokázal uklidnit a ještě hodnou chvíli nervózně přecházel po místnosti. Dívka, ačkoli jí to moc dobře nešlo, trpělivě čekala, až se kouzelník konečně vyjádří.
    Ale to, co následovalo, opravu předčilo všechny její představy. Irenicus si sundal kápi a jeho donedávna černé vlasy byly zelené jako čerstvá jarní tráva. A nejen vlasy, ale i obočí a řasy.
    "Co si o tom myslíš?" vyhrkl nešťastně a zase začal rázovat po pokoji. "Večer jdu spát a když se ráno vzbudím," zastavil před umyvadlem, "nevěřím svým očím." Otočil se k ní. "A nejen vlasy!" vyhrnul si rukáv a Lyndara si všimla, že zezelenaly i chloupky na jeho pažích. "Jak teď ksakru můžu mezi lidi?"
    Lyndara už naprosto chápala, proč se tak skrýval a proč se mu Kaskáda smála. Zelená rozhodně Irenicova oblíbená barva nebyla a o nějakém estetickém zážitku při pohledu na něj se už vůbec nedalo hovořit. "Asi jsi naštval nějakého mocného kouzelníka," nadhodila.
    "Taky mě to napadlo," Irenicus přivřel oči. "Jenže o žádném takovém nevím. S Rubrurem ses pohádala ty a ne já."
    Lyndara se usmála a pokrčila rameny. "Jestli je to kouzlo, dá se zlomit."
    Elf se na ni kysele zadíval. "Jasně že jsem to zkoušel, ale ten parchant asi použil nějaké silné zaklínadlo, protože na to nestačím!"
    Dívka vzdychla. "Nemůžeme teď nic dělat. V poledne možná dostaneme novou práci. Jakmile seženeme peníze, budeme moci zaplatit některému lepšímu kouzelníkovi za odčarování."
    "A také theurgovi, aby mi zjistil, komu se mám pomstít," řekl temně Irenicus a zase si kápi nahrnul do čela.
    "A mezitím se omluvíš Kaskádě," dokončila Lyndara. Napadlo ji, že by teď Irenicus měl nosit jiný než modrý plášť - s jeho zelenkavým vzezřením tvořil do očí bijící kombinaci.
    Irenicus to přešel mávnutím ruky a cosi zabručel.
    "A proč se mračila Nenfri?"
    Irenicovi nebylo vidět do tváře, ale Lyndara věděla, že se ušklíbl. "Zprvu se smála taky, ale pak jí došlo, že když někde půjdeme spolu, bude se jí těžko krást, protože budeme středem pozornosti."
    Lyndara se zatvářila trošku škodolibě. "Chtěla říct, že ty budeš středem pozornosti. Já být jí, tak s tebou chodím všude, protože ve tvé společnosti se na moje nenechavé ručičky nikdo ani nepodívá." Usmála se. "Ale těší mě, že pro jednou nejste naštvaní jeden kvůli druhému."
    "Dík, to je ale milé!" poznamenal sarkasticky Irenicus a zamračil se.
    "Dobře, už mlčím," rezignovala Lyndara a podala mu ruku. "Vsadím se, žes ještě nejedl. Zvu tě na pozdní snídani a dobré víno."
    Irenicus chvilku zaváhal. "Ale žádný salát!"
    "Žádný salát," souhlasila Lyndara a otevřela dveře.

Cladrik ji vytrhl z přemýšlení. Dívka si ani neuvědomila, kolik je hodin. Čaj v jejím hrníčku byl už dávno vychladlý a okny sem už prosvítaly sluneční paprsky. Brzy začnou chodit další zákazníci.
    „Mám obraz vraha,“ řekl hlasem, ze kterého byla slyšet únava. „Je to žena.“
    Lyndara ucítila, jak se jí rozbušilo srdce. Přeje si skutečně vědět, kdo zabil jejího bratrance? Možnost, která se stala skutečností, najednou tížila svojí odpovědností. Chvilku váhala.
    „Jak vypadala?“ zeptala se nakonec tiše a snažila se na sobě nedát znát své rozrušení.
    „Byla malá. Hobitka, možná kudůčice, nejsem si jistý.“
    Lyndara ucítila, jak se jí zmocňuje nevolnost. Že se to skutečně stalo…
    „Je celkem štíhlá, nosí fialový plášť a kolem pasu několik hvězdic. Vlasy dlouhé, trochu vlnité-“
    „-s nádechem do fialova,“ dokončila Lyndara přiškrceným hlasem a skryla tvář v dlaních. „Má modré oči a vyzná se v jedech.“
    „Takže se dobře znáte,“ řekl Caldric a vzdychl. „To je špatné.“
    Nenfri.

Plamen svíčky se zamihotal, jak škvírou kolem okna profoukl chladný vzduch navlhlý večerním deštěm. Lyndara si jej už nevšímala. Druhou noc bděla u Irenicova lůžka a spala jen málo. Smysly měla otupělé, ale už příliš mnoho věcí jí teď bylo lhostejných.
    Irenicus umíral, to věděla s jistotou.
    Dívka jej držela za chladnou ruku a toužila po tom, aby se její přítel ještě aspoň jednou probral. Vždyť je ještě přece brzo na smrt. Ještě příliš brzo.
    Není to tak dlouho, kdy se smál, špičkoval, nebo osobitým způsobem dával najevo svoji nadřazenost, aby se ujistil o své výjimečnosti. Ani když podivnou cestou přišel k zeleným vlasům, nezabránilo mu to ve svádění dcery hospodského, který pak všechny málem vyhodil na ulici. Ještě když přijímali práci u barona, nezdálo se, že půjde o něco vážného. Bolesti hlavy přišly až později. Když se pak zhroutil, pokusili se mu všichni pomoci. Tehdy vyjádřili přátelé tolik náklonnosti, které by se od nich Irenicus při vědomí asi nedočkal. Lyndaře jeho humor i drzost chyběly. Chyběl jí jeho úsměv a jeho živelnost, s jakou se vrhal do nových věcí. Přál si toho v životě tolik dokázat a nyní mu nezbývá čas ani do ranního úsvitu.
    Rad seděl schlíple v čele postele a pozoroval dvojici. Irenicus měl zavřené oči a dýchal stále mělčeji, čelo pokryté potem. Ztrácel se před očima a s jeho dechem v místnosti umlkala i naděje. Naděje, že to není jed, že to není prokletí, že je to jen těžký sen nebo výstraha nebo hloupý omyl...
    Lyndaře se svíralo hrdlo a v očích ji pálily slzy. Takhle to přece nikdy nemělo dopadnout. Ale čas se nedal vrátit a omyly se nedaly napravit.
    Rad zakrákal, roztáhl křídla a přelétl k oknu. Zaťukal na ně s výzvou, aby ho Lyndara pustila ven. Už tady nemusel být.
    Dívka si jej nevšímala.
    Ze svíčky ztekl vosk. Knot se rozhořel a ozářil malý pokoj, kde už nad Irenicovým tělem truchlila jen ona. Vítr ve škvírách zpíval svoji smutnou melodii. Najednou bylo chladno a hrozivě prázdno.

Už se nemůžeme nikdy vrátit tam, kde jsme kdysi začali.