Zombie se zapotácela a s překvapující rychlostí se vrhla do dalšího útoku. Elfí kouzelník ucítil na své hrudi nelidsky silné drásající pařáty a chřípí mu zaplnil odporný pach hniloby a krve. Sid se sípavě odpotácel několik kroků dozadu, až narazil na chladnou mramorovou zeď chodby a pozvedl krvavýma rukama svou hůl.

Gard, válečník, taktéž z rodu elfů, se pružně pohupoval v kolenou v šermířském postoji a jeho rapír tancoval svůj ostrý a blýskavý tanec smrti po těle další nemrtvé stvůry.

Poslední z trojice dobrodruhů, lidský zloděj Kiran, se se štěstím vyhnul dalším zažloutlým tesákům a jeho krátký meč vykousl pořádný kus hnijícího masa ze znesvěceného těla.

Nepřátelé již utržily rány, které by jakéhokoliv smrtelného soka dávno poslaly na cestu přes řeku Styx, avšak znesvěcení jen syčeli a podnikali další a další bezhlavé útoky. Při jednom z nich Kiran zakopl o bezvládné hnijící tělo ležící na podlaze komnaty a ztratil rovnováhu, což se mu stalo osudným. Zombie zasyčela a celou svou vahou mrtvého těla se vrhla na Kirana. Sid stáhl tvář bolestí, jedním ze svých odřených prstů ukázal na nestvůru, která trhala zlodějovo bezbranné tělo a promluvil. Podzemím se rozlehl hluboký hlas zaklínání: ,, ARTAK BARAK´´.

Gard s heknutím uťal oživlé mrtvole hlavu a nastavil rapír dalšímu úderu pařátů, umdléval, byl na tom zle, jako všichni z družiny. Ruce se mu na zbrani smekaly potem a krví, krvácel z mnoha drobných ran a jeho dech se stával mělčí a přerývavější. Sid je jistě již po posledním bleskovém kouzlu vyčerpaný, Kiran zde leží v bezvědomí pod ohořelou mrtvolou zombie a on, Gard, tu má ještě posledního soupeře.

Sid se opíral o hůl a lapal po dechu chodba i místnost se mu houpaly před očima, vydal mnoho magické energie najednou, až příliš mnoho. Ze závoje bílé mlhy obklopující jeho smysly uslyšel svist rapíru a pád těla. ,,Výborně´´ pomyslel si ,,Gard tu bestii zdolal´´. Stále využívajíce oporu své hole se dokulhal do místnosti, byla obložená bílým mramorem, zšedlým časem a vrstvami prachu. Jedniné vybavení místnosti tvořila rudě vypolstrovaná rakev na mramorovém piedestalu. ,,To je ono´´ v duchu vykřikl kouzelník ,,tam jistě musí být´´. Zpoza opasku vytáhl dýku a jal se rozřezávat drahý vnitřek rakve. ,,Nic vůbec nic´´ zakřičel zoufale Sid, následně se hlasem napůl chyceným do sítě šílenství rozesmál: ,, Klíčku klíčku kdepak jsi, pojď mi skočit do kapsy. Bez tebe se ven jít nedá, čas nám běží běda běda, až půlnoc temná odbije nás kníže upír zabije…´´

Gard zaslechl jeho slova a do očí mu vyhrkly slzy, nebyl zbabělý, ale hrůzy, které viděl v komnatách knížecího zámku ho rozložit dokázaly. Zaťal zuby a jemným pohybem zatlačil Kiranovy vytřeštěné oci a pohladil ho po čele, zlodějova kůže byla chladná, jako dech zimní královny.

Oba elfí hrdinové seděli na chladné podlaze chodby, do půlnoci mnoho času nezbývalo. Prohledali kde co, ale klíč otevírající knihovnu- jejich spásu a propustku do bezpečí- stále nenašli. V duchu proklínaly bohy, co jich na světě bylo, že je zavedli až sem. Sid si v duchu rychle promítal předchozí události, příběh, který nejspíš nikdy nebude sepsán, příběh jenž nyní spřádaly, příběh, který se neměl dočkat šťastného konce. Jednotlivé události mu letěly před očima rychlostí šípu. Stopování Grizzlyho, bloudění, únava, hlad, spásná náhoda- šlechtická slavnost, vybrané jídlo a pití,nádherná zimní zahrada, zvonivý smích dvorních dam, příjemný kníže s kněžnou. Až do této doby šlo vše hladce až moc hladce měli si toho všimnout, ale byly jednoduše šťastni, že jsou v tak dobrých rukách. A v tuto chvíli začínaly vzpomínky nabírat na dramatičnosti. Let vzpomínek pokračoval: vystrašená holčička, rozhovor v salónku s hodinami, železné náramky, prohlédnutí iluze, zchátralý zámek, kníže krvelačná bestie, místo křepelek, srnců a vína na stolech hnijící lidské maso a vnitřnosti, v pohárech krev, hnis, a žluč, nenápadné hledání tří klíčů od podzemí, získání klíčů, nalezení částí deníku malé holčičky, zjištění příčiny prokletí knížete a jeho panství, podzemní mramorový komplex, zoufalé hledání klíče od knihovny, krev, bolest, tma, únava, smrt, strach.

Sid vyplivl krvavou slinu a smutnýma očima se podíval na svého druha. Z pár šlamastik už spolu vyvázli, ale tohle vypadalo beznadějně. Jedině u tří místností si nebyli jisti, zda se uvnitř nenachází řešení. První byla komnata s propadlou podlahou vedoucí do bezedné hlubiny, z které nahoru táhl průvan a žaludekzvedající puch rozkladu.

Druhá byla pokladnice plná zlata a umělecky dokonalých šperků, v které však stála zkamenělá družina jiných nešťastníků, kteří ztuhli v hamižných pozicích, přehrabujíce se zlatem a s úsměvy na tváři.

Nu a nakonec poslední místnost, před kterou právě seděli, byla z černého mramoru naplněná podivným stínem, který se vzpíral rozpustit pod světlem lucerny. Uprostřed místnosti stál strohý kamenný trůn, nad jehož opěradly se vznášel vlevo rudý a vpravo azurový kámen.

Sid se již rozhodl. Pomalu vstal koutkem úst se kysele pousmál na svého přítele,, snad budu mít štěstí řekl´´ a vkročil do místnosti. Ihned po vstupu mu v hlavě explodoval zmatený šepot mnoha hlasů. Kouzelník odhodlaně sevřel prsty kolem hole a s nesmírným sebezapřením pokračoval směrem k trůnu. Jeho vlastní nohy mu připadaly těžké, jako olovo, ještě pár kroků, ještě tři, už jen jeden. Elf stanul před trůnem a jeho klepající se ruka sáhla po rudém kameni. Jakmile se jeho prsty kamene dotkly, projela jím neuvěřitelná bolest, chtěl se odtrhnout, ale nešlo to. Jeho hůl spadla se zazvoněním na zem. Se zazvoněním připomínajícím, zvuk umíráčku. Z nosních dírek se Sidovi spustily stružky krve, celé jeho tělo se zmítalo v nepředstavitelné křeči, zuby stisknuté tak pevně, až se některé z nich zlomily. Vařící se krev v žilách, smrtelný výkřik a pak již jen vše obepínající tma.

Tak skonal Sid kouzelník z rodu elfů (3. úroveň)