Do místnosti, kde tiše rozmlouvalo sedm postav, se otevřely dveře a dovnitř nakoukla tvář muže se šikmýma očima:

„Máme problém, pane.“

Ze starého křesla se zvedla hubená postava s ustaraným obličejem a černou páskou přes obě oči. Z tohoto jediného pohybu vyzařovala síla a obrovské charisma.

„Kdo?“ zeptal se Equinuus hlasem naprosto klidným a zdánlivě prázdným.

„Nevím, pane,“ odvětil muž ve dveřích, „nevím, kdo nás zradil. Ještě jsem si nestihl prohlédnout celou situaci, ale venku čeká minimálně tucet a půl vojáků městské hlídky a čtyři lovci. Jsou tam i oba Hlídači.“

„Co podzemní průchod vedoucí přes ulici?“

„Velmi pravděpodobně tam pošlou dva lovce, pane. Budou čekat u východu.“

„Dobře,“ odtušil Equinuus a jakoby nezúčastněně si upravil límec černé košile, „vezmi s sebou Lynx a jděte tím průchodem. Lovce zvládnete. A pak zmizte.“

Krátkovlasá Lynx se nadechla, připravena něco říct, ale další muž – vysoký, šlachovitý a neustále nahrbený jako kočka připravená ke skoku – jí položil ruku na rameno, jakoby znal odpověď na její nevyřčenou otázku. Když na něj Lynx upřela pohled svých modrých očí, muž jen mírně pokýval hlavou.

Během následující vteřiny opustila Lynx se šikmookým šermířem místnost s tichým klapnutím dveří.

„Belte, ty musíš doprovodit naše nové přátele do bezpečí. V sousedství je dům, na jehož střechu se hravě dostanete, a za ním je rozlehlá zahrada. Tam se jim ztratíte.“ Když domluvil, vytáhl Equinuus od pasu široký meč – čepel při tom pohybu nádherně zazpívala.

„A ty?“ zeptal se po chvíli Belt, i když v hloubi duše už odpověď znal, „co budeš dělat ty?“

„O mě si nemusíš dělat starosti,“ odvětil Equinuus a nuceně se usmál, „a teď pospěšte, určitě hlídají i střechu, ale snad budete mít štěstí a proklouznete. A pokud ne, tak víš, co je tvou povinností.“

Belt se uvolnil a pokýval hlavou. Pak se otočil na čtyři mladíky a beze slova jim ukázal ke dveřím.

„Tak kde, k čertu, vězí?“ zavrčel si více méně pro sebe podporučík městské stráže Coen a nervózně potřásl ratištěm od kopí. Obvykle v takových situacích necítil neklid, ale dnes to bylo jiné. Byli už jen kousek od chycení nejhoršího zločince ve Stříbrném Přístavu – a Coen byl přesvědčený, že Equinuus skutečně nejhorším zločincem je (i když jej nikdy neviděl na vlastní oči), ale zároveň k tomu prevítovi cítil i trošku respekt a ano, musel si to přiznat, dokonce možná i něco jako obdiv. Vždyť ten muž dokázal třikrát uprchnout z jasné pasti, jež na něj přichystali Hlídači. A to je slepý

„Vydržte na svých místech!“ houkl podsaditý chlapík schovaný ve stínu podloubí, „všechny ústupové cesty jsou podchycené, musí přijít tudy.“

Coen zatnul ruku v pěst a tiše procedil skrze zuby několik kleteb. Dvanáct let má na starosti Přístavní městskou hlídku a teď přijde nějaký cizinec ze severu a začne nabourávat jeho těžce vybudovanou autoritu. Prý lovec – čeho? Nebo koho?

Z myšlenek jej vytrhla prudká rána – vstupní dveře někdo vyrazil proti pantům na ulici. Největší kus dřeva se přetočil ve vzduchu a nejblíže stojícího vojáka udeřil do hlavy. Ten se chytil za obličej a s bolestivým zaskučením se zhroutil k zemi. Ze dveří vyšel Equinuus, svůj meč držel podél nohy.

„Ty jeden zatracenej parchante, já tě zabiju!“ zařval další voják a zaútočil divokým bodnutím na Equinuusovo srdce. Ten se pohnul, ale z vojákova pohledu jaksi nepřirozeně, možná až neuvěřitelně. Equinuus vyskočil ještě než rána dopadla a hrot kopí tak protnul pouze vzduch. Slepý muž přeběhl po ratišti kopí až k vojákovi a kopl jej do obličeje. Do vzduchu vystříkla sprška krve a voják odpadl jako hadrový panák. Equinuus měkce doskočil, otočil se na patě a překvapenému desátníkovi s nažehlenou uniformou utnul hlavu.

„Jsi můj,“ zašeptal lovec schovaný ve stínech a s klapnutím vyslal k Equinuusovi stříbrnou šipku. Ve stejném okamžiku slepec švihl nohou v širokém oblouku a mohutným kopnutím poslal dalšího strážného do dráhy střely – ta se mu zaryla hluboko do hrudi.

„Zvěsti o tvém umění jsou pravdivé, upíre,“ pronesl podsaditý lovec, když tělo vojáka dopadlo na zem. Pak udělal dva kroky dopředu a vyšel za stínu. Ruku se stříbrným vrhacím nožem držel za zády.

„Promarnil jsi svou šanci,“ řekl Equinuus a rozběhl se k lovci. V okamžiku, kdy od něj byl vzdálen šest kroků, podsaditý muž máchnul pravačkou a tisíckrát nacvičeným pohybem vypustil smrtící ostří k upírově hrdlu.

Lovec si byl tak jistý zásahem, že ještě v okamžiku, kdy už byl Equinuus u něj, se nedokázal pohnout. Jak je to možné? Šest kroků, terč běží proti ostří – tomu přece není úniku. A on stejně uhnul!

O zlomek vteřiny později opsala lovcova hlava působivý oblouk a s hlasitým čvachtnutím dopadla kamsi do stínu. Podsadité tělo kleklo na kolena, pak přepadlo dopředu.

Equinuus se otočil, aby čelil zbývajícím šesti vojákům. Pomalu jej obestupovali ve zužujícím se půlkruhu. Přímo proti Equinuusovi stál podporučík Coen.

„Tak, teď to tu mám zase na povel – nikdo nezaútočí, dokud neřeknu!“ štěknul na vojáky. Ti vypadali, že i bez jeho rozkazu se nikam hrnout nebudou. Nikdo nechtěl přijít o život – a teď viděli, jak je to snadné.

„Poručíku Coene, jste dobrý muž, znám vás dlouho. Nedělejte nic, čeho byste mohl litovat,“ pravil Equinuus klidně, načež udělal pomalý krok směrem k důstojníkovi. Ten se nahrbil a sklonil kopí.

„Ani krok zloduchu, nevím, odkud mě znáš, když jsme se nikdy neviděli. A nejsem poručík, ale podporučík,“ řekl Coen důrazně, jak se snažil zakrýt svůj chvějící se hlas.

„Po téhle akci vás povýší – pokud ji ovšem přežijete.“ Při posledním slovu se Equinuus rozběhl proti Coenovi. Když byl od něj pouhé tři kroky, odrazil se a vznesl se vysoko nad hlavy vojáků. Coenovi připadalo, že doskočí snad až na střechu protějšího domu.

Pak se však něco stalo. Na střeše, přímo proti Equinuusovi, se napřímila postava muže v černostříbrné uniformě, v ruce obnažený meč. V okamžiku se odrazil a skočil vstříc upírovi. Equinuus ještě stačil odrazit smrtící výpad meče, ale již nemohl změnit směr, aby se vyhnul srážce. Hlídač do něho narazil jako kovadlina. Dezorientovaný upír dopadl na záda, přímo mezi vojáky. Hlídač – vysoký a starý šermíř – zprudka přistál dlážděnou ulici a zařval:

„Zabte ho!!“

„Nikdo útočit nebude, dokud neřeknu!“ křiknul Coen a ustoupil o krok. Vojáci jej následovali. Equinuus, přestože byl vrahem a násilníkem, mu dal šanci a on ji teď dá jemu.

„Vy bando prašivých psů, nemyslete si, že vám to jen tak projde! Sám to začnu řešit, až se vypořádám tady s tím podvraťákem.“ Hlídač, i když křičel, vypadal velmi klidně.

Mezitím se Equinuus zvednul a sebral svůj meč. Hlídač se napřímil, oprášil si uniformu a dvakrát cvičně máchnul zbraní. Upír vyrazil proti němu.

„Tak pojď, pse. Pojď si pro svou smrt,“ ucedil Hlídač mezi zuby a připravil se k úderu.

To, co se potom stalo, byl Coen těžko schopen popsat. Oba muži se pohybovali tak rychle, že chvílemi nevěděl, který je který. Jejich meče pohybem vytvářely stříbřité vějíře, a zvuky, jež při kontaktu vydávaly, se slily do jediného tónu.

Equinuus si byl vědom toho, že na svého soka nestačí, přesto se pokusil o poslední smrtící úder. Hlídač provedl precizní ripostu, srazil výpad na stranu a prohnal svou čepel skrz upírovo tělo.

„A je to za námi, pane Equinuusi. Poděkujte svému ´příteli´ Sinarovi,“ řekl tiše Hlídač. Pak vyrval meč z rány, otočil se na patě a mocným máchnutím oddělil Equinuusovi hlavu od těla.

Dnes jsem konečně po delší době mohl přijít zavzpomínat na hrob člověka, který mě svým způsobem života dočista okouzlil. Jmenuji se Gradan, jsem obchodník se solí, astrolog a hvězdopravec. Od narození mám nadání „snů“ – dokážu ve spánku vidět věci budoucí.

Jak už jsem předeslal, byl jsem Equinuusův blízký přítel. Seznámili jsme se zhruba před dvěma lety, kdy mě jeho společník – mistr meče Aoki – vyhledal, aby využili mého nadání. S Equinuusem jsem se setkal nedlouho poté, a toto setkání mi úplně změnilo život. Ve Stříbrném Přístavu žije několik moudrých mužů, se kterými jsem měl tu čest rozmlouvat, ale žádný z nich se nemohl rovnat Equinuusovi v ohledu moudrosti a přehledu. Záhy jsem pochopil proč. Equinuus se narodil před 619 lety a za tuhle dobu jej život naučil skutečně velmi mnoho. Equinuus procestoval snad celý kontinent, nutno ovšem podotknout, že druhou polovinu svého života cestoval velmi nedobrovolně.

Equinuus totiž nebyl člověk. On sám svou rasu nazýval „Raaliah“, což v obecné řeči znamená „Ti-jenž-přišli-z-hvězd“ nebo též „Astrální poutníci“. K nám na svět se přišli učit a získávat informace o naší civilizaci a kultuře. Vzhledem se nijak neliší od normálních lidí, ale ve skutečnosti jsou fyzicky i mentálně na daleko vyšší úrovni. Nemohou pozřít žádnou potravu ani tekutinu, životní energii dostávají do těla nejčistčím možným způsobem – pitím krve. Ale i v tomto ohledu jsou velmi mírní, nepotřebují žádné velké množství, stačí jim napít se jednou za půl roku. Krev nemusí být lidská, stačí jakákoliv zvířecí. A tohle byl důvod, proč se celý jejich mírumilovný život v tajnosti mezi lidmi změnil na úprk a schovávání se na těch nejhorších, nejspodnějších a nejčernějších místech.

Občas se stalo, že obyčejní lidé zahlédli některého z Raaliah při konzumaci krve – pak ve strachu rozhlásili, že viděli upíra. To stejné následovalo, pokud některý Raaliah nedopatřením odhalil své fyzické dispozice. Po čase vznikla takzvaná Pomluva.

Někteří z vrchních alchymistů bylo pověřeni svými pány, aby se naučili pomocí astrálních sfér upíry vyhledat – a nemálo z nich bylo skutečně úspěšných. Než si Raaliah stačili uvědomit, co se děje a než stačili zablokovat sféry, bylo již pozdě. Alchymisté si povolali s vysokých sfér mocné přívržence – démony, které pak uvěznili do slabých či nemocných tělesných schránek, a stvořili tak Hlídače, mocné lovce a pronásledovatele s jediným cílem. Vyhubit Raaliah. Neexistuje cesta, jak zvrátit pomluvu. Boj a pronásledování započalo a trvá již tři stovky let. Jediná možnost, jak znovu otevřít sféry a umožnit tak Raaliah uprchnout z tohoto prohnilého světa, je vyhladit Hlídače.

Tuto strastiplnou cestu započal Equinuus, který vždy věřil, že existuje východisko, který bojoval, jen aby někdo jiný, blízký, mohl získat další střípek informací z obrovské skládačky. Equinuus svůj úkol splnil. Ohně vzdoru jsou zažehnuty!

Pro PJ:

Equinuus – Raaliah, muž, schopnosti šermíře a sicca na 33. úrovni