Bolí to
Autor: | Bufalobill |
---|---|
Přidáno: | |
Hlasovalo: | 46 |
Po roce živoření jsem konečně pocítil znovu chuť boje. A než jsem se rozkoukal ležím tu se šípem v zádech a rudou ranou na hrudi. I když mě zasáhli, bojoval jsem dál. Tohle ale není hrdinství. Není hrdinství bojovat i v beznadějné situaci. Člověk nemá na vybranou, přece nebudu stát a nenechám se rozsekat na cucky. Pobil jsem jich mnoho, lidí, elfů a trpaslíků a ani jsem vlastně nezjistil proč s nimi bojuji. O tom ale v knihách nepíší, o špíně, chudobě, spaní na zemi v jakémkoliv počasí, o ulevování si za stromem, o hladu a hádkách, o skutečném životě. Čas mi už ale nezbývá. Nestihnu nikomu už říct, to co jsem chtěl. A tak tu ležím a šeptám slůvka ke stromům.
Bolí to. Zrak bledne. Země se stává temnější. Zvuky utichají asi už umírám. Ztratil jsem vládu nad svým tělem. Ležím teď v trávě. Tma všude je tma jsem mrtvý. Tak a je konec. Jak to že nemůžu přestat myslet. Mám být mrtvý. Můj bože pořád přemýšlím, ale kolem je ta hrozná tma. Snad moje duše, ano už chápu duše je věčná. Teď asi za chvíli půjdu do nebe. Nemůžu se ale hýbat. Necítím ten pocit pohybu, pocit volnost, který jsem až teď pochopil. Jsem uzamčený ve svém těle. Pohřbený hluboko v černé zemi. Tělesná schránka se stala mým vězením, kostra mou klecí. Necítím únavu. Věčně bdím bez schopnosti rozpoznat čas. Nevím, jak dlouho už tak žiju, jestli se tomu dá říkat žití. Křičím, ale nikdo mě neslyší. Kolik duší musí být na světě taky tak vězněných.
Konečně jsem ale pochopil smysl života. Nehledat odpověď na otázky. Nedívat se do minulosti. Plánovat budoucnost a snažit se žít podle prvního uvážení. Protože času na hledání odpovědí bude mít každý nekonečně mnoho. Křičím to všude kolem sebe, jenže mě už nikdy nikdo neuslyší. Teprve teď toužím žít. Užívat si každý nádech. Každý spánek, kdy jsem svůj mozek tak nějak vypnul. Užíval bych si každé hádky, každého hladu, bolesti, protože to je to nejkrásnější co na tomhle kouzelném světě je. Já už to ale nikdy neokusím a to bolí víc než umírání “
Diskuze
Já bych řekl, dle příběhu, že šlo spíše o očistec ne-li o zakletí v tělesné schránce. Hlavní postava našeho příběhu si byla jista, že asi půjde do nebe: “Teď asi za chvíli půjdu do nebe.“ Podle podání vyprávění se mi určitě nezdá, že by konala jen samé dobro.
Připadalo mi, že postava bere umírání více s optimismem, než je zvyklé. Např.: Umírám, no to je nádhera; Kolem pobíhají přátelé a ani si mě nevšímají. Není se čemu divit, bojují o vlastní životy…
Povídka je spíše pro zamyšlení a každý si zní vezme jiný ždibec, podle toho, co se mu líbí a zdá pravdivé, opravdové
I já jsem si to své vzal.
Myslím že je to fakt dobrý....
Dal bych asi 4.....
Pouštět se do takovejhle úvah je odvážný, opravdu: nikdo nemůže ani tušit co bude až jednou...
Asi se nenechám pohřbít...
ble ble ble:-)
Námět dobrý, ale při čtení jsem skoro usnul. Ne že by to nebylo záživný, ale je to takové "těžkopádné".
Fňuk to je ale krása!
Zajímavý pohled na život a hlavně smrt.
je to dobrý.sem sice nováček ale líbí se mi to
mazec...fakt mazec....