Bylo krásně jarní odpoledne, když se v malé vesničce zvané Třeboň, narodil malý hobit. Bylo to v rodině Sisky a Sama. Siska byla alchymistka, která pronikala do temnot Vysokého umění jako samouk a Sam byl zručný zloděj. Když Sam třímal poprvé svého kluka, tak si přísahal, že nebude jako jeho otec, ale bude studovat. Ten den večer byla ve vesnici obrovská slavnost, která se táhla přes tři noci a tři dny.

Malý hobit rostl a sílil. Když udělal první krůčky a vyslovil první slovo, tak se konala další slavnost. Klučina se rychle učil, ukázalo se, že je taky velmi obratný. Jeho matka chtěla, aby se dal cestou alchymie, ale Sid ne a ne.

Jednoho dne, když mu jeho hobití srdce řeklo, že je ten správný okamžik na to, aby se rozhodl co dál.
Seděl se svým otcem v hospůdce, Almad naléval plné číše vína a dobře se hodovalo. Bylo taky co oslavovat. Sid měl osmnáct let. Venku zrovna lilo jako z konve a foukal hrozný vítr. Vtom se rozrazily dveře a dovnitř vstoupila vysoká postava v zeleném plášti se psem. Sedl si bokem. Sid seskočil se židle a mašíruje si to přímo k cizí postavě. Klekl si, koukl psovi do očí a v tom ho postava oslovila.
„Nech ho být, je unaven po dlouhé cestě! Skoč mi radši k hospodskému, ať mi donese jelení kýtu a džbán vína!“
Sid jako zhypnotizovaný vše vykonal. Pak ho cizinec přizval a ke stolu. Podal mu ruku a řekl:
„Jsem Erik, hraničář a ty?“, řekl klidným, ale důrazným hlasem.
„Jsem Sid, máte krásného psa.“, řekl s vyklepaným hlasem.
„Copak jsi zač, Side?“, ptal se dál.
„Jsem jen prostý venkovský kluk, to je vše.“, odpověděl Sid.
Najednou přistoupil ke stolu Sam a ptá se co se děje. Po dlouhém rozhovoru se Sam rozhodl, že Sid půjde s Erikem do světa a ať si tam najde povolání!

Druhý den ráno se Sid rozloučil s matkou a otcem. Erik čekal na určeném místě. Sid si zabalil základní vybavení a vyrazil na cestu. Cesta byla dlouhá. Po několika dnech chůze, s přestávkami na obalování obklady nožiček hobitka, dorazili do města, které se jmenovalo Budějovice. Tak ho Erik zavedl do obrovské budovy, kterou předtím nikdy neviděl. Tam ho ukázal své přítelkyni, kouzelnici Storm, která v něm uviděla nadání se učit kouzelnickému řemeslu. Vzala ho proto do učení a položila v něm základy kouzelníka.

Jednou přišla a řekla:
„Dala jsem ti vše, co jsem měla. Teď je to už jen na tobě, jak naložíš s tím co umíš. Jestli se budeš učit dál, nebo zůstaneš tam, kde jsi skončil!“ Sid se zamyslel a pak pravil: „Pojď, půjdeme ke mně domů a tam se usadíme! Co ty na to?“
Storm se zamyslela a pak pravila: „Jsem už dlouho mezi čtyřmi stěnami své pracovny. Půjdu s tebou a tak si odpočinu. Ale počkáme na Erika!“
Po třech dnech se Erik ukázal na akademii. Vyrazili směrem k Třeboni. Když dorazili všimli si, že všude panuje pohřební nálada. Vešel domů a uviděl svoji maminku v pláči a v hysterii. Pak uviděl na posteli tělo svého otce a hruď mu sevřela úzkost. "Co se stalo," ptá se maminky.
Ta nabrala dech, utřela si oči a začala vyprávět:
„Ach synku, jakmile jsi dojel, tak se tvůj otec rozhodl pověsit zlodějské řemeslo na hřebík. To taky udělal. Byla jsem ráda. Už jsem se nemusela strachovat, že ho někde chytnou a popraví! Rozhodl se k tomu, že své schopnosti využije pro dobro lidí a založil Spolek záchranářů na Šumavě. Jednou jel na jeden hrad. Měl tam úkol. Přemístit hnízdo poštolky z hradní věže. Jak lezl, tak se mu předřelo záchranné lano a smekla se mu noha. Ani teď ještě nevím, co se tam přesně odehrálo. Má být pohřben zítra ráno.“
Sid políbil matku na čelo a přešel k posteli, kde ležel jeho otec. Zamyslel se a pravil:
„Otče můj, je mi velmi líto, že jsem s tebou nemohl být. Za vše ti děkuji a slibuji, že budu vždy ten, co bude pomáhat druhým a chránit dobro.“
Pak vstal a odešel do své hospůdky, aby žal zapil. Jak ho Almad viděl, tak byl velmi šťastný a ten večer se pilo na Sida, jakožto syna jednoho s nejlepších hobitů, které poznal.

Ten večer byl v hospůdce ještě někdo, kdo tam neměl být! Seděli tam dva trpaslíci. Stejní na chlup podobní. Sid se zeptal Almada, co zde chtějí a on mu řekl, že jsou zde jen na zastávce. Sid si se svými přáteli sedl k jinému stolu, ale jak ho jeden viděl, tak se hned začal smát. Vtom to se Sidem trhlo a neváhal začít akumulovat energii na blesk. Jakmile to trpaslík spatřil, tak hned ztichl a Sid přestal. Erik si toho všiml a pozval trpaslíky ke stolu. Začala diskuze, do které se Sid moc nezapojoval až do doby, než ho jeden oslovil. Z jednání trpaslíků bylo vidět, že mají k Sidovy úctu. S rozhovoru vyplynulo, že jeden je Gor a ten druhý Tor. Byli to bratři a hledali uplatnění v nějaké družince. Erik se zeptal ostatních, jestli by jim to nevadilo. Nikdo nebyl proti, tak co.

Jednou ráno se vrátil Erik s obchůzky a hned zamířil do hospůdky. Sid tam seděl a společně se Storm popíjel víno a debatoval o svých schopnostech. Gor a Tor ještě spali. Najednou začne Erik mluvit:
„Nedaleko odtud jsem našel malou neprozkoumanou jeskyni. Mohlo by to být dobré místo na malé vzrušení a vyzkoušení schopností!“
„Tak jedem?!“, zeptal se Sid.
„Počkej na Tora a Gora!“, řekla Storm.
Za hodinku byli připraveni a vyrazili. Cesta byla rovná, bez kamenů a děr. Proto se jim jelo dobře.

Před vchodem nechali koně a začali se připravovat na vstup. Trpaslíci si zkontrolovali brnění a sekery. Erik vytasil svůj meč a Sid si vzal svůj bič. Na Storm zůstala lucerna. Po pár metrech je překvapil medvěd a trpaslíci se na něho hned vrhli. Sid se taky zapojil jak uměl. Na konci bitvy však zůstali stát jen čtyři bytosti. Tor, zkušenostně slabší, ležel na zemi v kaluži krve a přeseknutým hrdlem. Medvěd ho jednou ranou složil na zem. Gor odhodil vše co měl a vrhl se k bratrovi. Nad jeho chladnoucí mrtvolou se rozplakal.

„Toto se nemělo stát!“ pravil Gor a vynesl bratra ven. Tam ho naložil na koně a odjel. Nikdo ho pak už neviděl. Družina se vrátila zpět do vesničky. A tak to šlo stále. Dobrodružství, které zažili. Cesty po kraji. Jejich zkušenosti rostly a pověst taky.

Jednou večer, kdy bylo počasí, že by ani psa nevyhnal, tak se skupinka sešla v hospůdce. Opět Almad nalíval a hostil. Vtom se ozval dupot koní a dveře se otevřely. Tak stál jezdec, který měl jistě hodně mil v sedle a praví:
„Hledám Sida kouzelníka. Storm kouzelnici a Erika hraničáře!“
„To jsme my. Kdo nebo co jste zač?“, pravil Erik.
„Jsem knížecí posel a nesu vám zprávu od knížete Viléma z Sezimova Ústí!“, vypověděl posel.
„Tož sem s ní!“, povídá Erik.
Ve zprávě stálo, že kníže Vilém si žádá naši družinu pro jeden úkol. Přijeďte prosím.
„Almade?“ praví Sid.
„Co potřebuješ Side?“, odpovídá Almad.
„Dej pánovi pokoj na mě, je jistě unaven a hladovej!“, říká Sid.
Almad přikývl a Sid se otáčí na Erika. Ten praví:
„Vyrazíme zítra za úsvitu. Buďte přichystáni!“ a odešel.
Ráno, když bylo vše nachystáno, tak vyjeli. Jeli dva dny a třetí den ráno dorazili na hrádek knížete. Ten je hned přijal do své pracovny a praví:
„Ctění hrdinové, máte v tomto kraji velkou pověst a i já bych chtěl využít vašich služeb. Měl jsem dceru, kterou jsem miloval. Byla krásná a okouzlující, ale něco se ji stalo. Měl jsem hrádek kousek vedle. Byla tam krásná zahrada. Jednou se moje dcera ztratila a pak ji už nikdo neviděl. Jen vždy o úplňku se tam ztráceli lidé. Nikdo nevěděl proč a jak. Ale mám takový pocit, že to bude moje dcera proměněná v něco, co bych nechtěl nikdy vidět. Kvůli tomu jsem se musel přestěhovat sem. Ta zahrada je již zarostlá a nikdo tam už dlouho nebyl. Měl jsem dobrodruhy, kteří se pokusili zachránit moji dceru, ale buď utekli, nebo se nevrátili. Chci, aby to přežila, ale když nebude jiné řešení, tak jsem připraven na to nejhorší. Úplněk je za dva dny. Zde můj rádce mám dá informace a ukáže vám to místo! Hodně štěstí!“ Jakmile to dopověděl, ztratil se ve své komnatě.

Den před úplňkem si šli dobrodruzi prohlédnout místo a určit vhodnou strategii. Zjistili, že palác má několik pater a rozsáhlé podzemí. Však bez přípravy to nešlo tak dobře. Proto se vybavili a před soumrakem čekali na místě. Jakmile zvon na blízkém kostele oznámil půlnoc, tak se hradem pronesl strašlivý křik. Na nádvoří, kde čekali, ústil s paláce jen jeden východ. Proto nad něj umístili velkou stříbrnou síť. Jakmile se tajemná postava postavila do záře měsíce, tak všem ztuhla krev v žilách. Byla to velká, ošklivá striga a měla zjevně velký hlad. Hraničář neváhal a spustil mechanismus pasti. Jakmile se stříbrná síť dotkla těla strigy, tak se krajem rozprostřel strašlivý řev. Erik neváhal. Přiskočil a strigu svázal. Pak jsem ji dali na světlo měsíce a Erik se zavřel do její rakve. Sid a Storm se schovali, protože striga sice byla vyčerpaná, ale jak se dostane se sítě, tak bude mít dost síly na to, aby je zabila oba. Erik se nechal zavřít do rakve a pak jen čekali na zakokrhání kohouta. Striga se mezitím dostala ze sítě a hledala, kam se schovat. Víko pro ní bylo moc těžké a navíc cítila přítomnost stříbrné zbraně, kterou měl Erik připravenou, kdyby něco nevyšlo.

Po východu slunce řev utichl a Sid se Storm šli hledat strigu, protože podle Erika by tohle mohlo stačit na návrat. Našli ji v jedné komnatě. Ležela tam na zemi malinká holčička s hnědými vlasy. Ležela úplně bezstarostně. Jak Storm usoudila, tak byla v bezvědomí. Proto se k ní sehla, aby ji probrala. Ale najednou se spící holčičky se stalo znovu běsnící monstrum, které přeťalo Storm tepnu na krku. Sid ji okamžitě přišpendlil k zemi stříbrnou dýkou a znovu upadla do bezvědomí. Ale tělo Storm pomalu chladno. Sid musel rychle dostat Erika s rakve. Avšak kamenné víko bylo pro něj velmi těžké. Co teď? Najednou se ozvaly kroky. Sid se otočil a před ním stál Gor. Seslalo ho samo nebe. Okamžitě odsunul víko a vyndal podchlazeného, ale živého Erika. Ten velmi rychle pomohl Storm. Ovázal ji ránu šátkem a použil ozdravnou magii. Pak se podíval na holčičku, která se právě probrala a byla zcela dezorientována. Erik vzal Storm do náruče. Gor pomohl vysvobozené. Když přišli na panství, tak kníže Vilém jim přichystal velkou oslavu na znovuzrození své dcery. Při slavnostním přípitku praví:
„Přišli jste proto, abyste mi zachránili dceru. Tak se stalo a já jsem velmi šťasten, že ve svém kraji mám takové hrdiny. Jsem velmi šťastný a postarám se o to, aby vás znali všude! Nyní se však veselte, pijte a jezte, jak je libo. Dnes je nejkrásnější den v mém životě.“ jakmile to dopověděl, tak objal svou dceru. Bylo vidět, že se mu vrátila jeho jiskra.

Na druhý den vyrazili na cestu zpět. Po cestě se jim všichni klaněli a uctívali je. Bylo vidět, že je má lid rád a že v nich vidí důvěru. Však jak dojeli do své vesničky, tak se nálada změnila. Nikdo se neradoval, nikdo nebyl šťastný. Sid povšimnul černého praporu, který vlál nad jejich oblíbenou hospůdkou.
„Rychle!“, vykřikl Sid a ostatní pobídli své koně.
Jakmile otevřeli dveře své hospůdky, tak je již nevítal Almad. Nýbrž jeho syn Almad junior.
„Co se stalo, kde máš otce?“ ptá se Erik.
„Zemřel před třemi dny!“ odpověděl junior.
„Jak, kdo nebo proč?“ pokračuje Erik.
„Hned jak jste odjeli, tak otce přepadla prudká horečka a pak padl do postele. Nebyl schopen pohybu a vykašlával krev. Po pěti dnech zemřel!“ odpověděl skoro se slzami v očích! Pak odešel.
Ve vesnici nastal klid a smutek. Sid, Erik a Storm vítali návrat Gora, ale zase na druhou stranu truchlili nad ztrátou svého největšího přítele a společníka do nepohody. Když se jim něco nedařilo nebo měli špatnou náladu, tak přišli do hospůdky a měli hned o čem si pokecat a nebo si jen tak posedět. Říká se: „Jaký otec, takový syn.“ Zde to platilo dvojnásobně. Ale všichni byli zvyklí na Alma a nikdo si nikdy nepředstavil, jaké to bude bez něho. Všichni věděli, že tato situace může nastat, ale že budou stát u jeho postele až do konce.
„Neměli bychom tady jen tak sedět a nic nedělat. Kdyby nás viděl Almad, tak by nás hnal. Jistě by nechtěl, abychom ho takto oplakávali. Byl to přece jen kus chlapa a největší frajer, kterého jsem kdy poznal!“, řekl po chvíli Erik.

Dny šly dál, junior převzal hospodu po svém otci a vedl si dobře. Storm musela na chvíli odjet a Erik taky měl problémy na hranicích. Jen Gor a Sid byli ve vesnici. Sid i přes všechny ty řeči, že trpaslíci jsou jen podrazáci a vožralové se s Gorem dobře seznámil. Docela si i dobře rozuměli. Každý den je hostil junior. Každý den šel Gor domů ožralej. No co, je to jen trpaslík.

Po třech týdnech se zase všichni setkali u Almada. Jedli, pili, rozmlouvali o životě a najednou si Storm pozvala Sida na klín a povídá:
„Víš Side, přišel čas na tvé rozhodnutí. Naskytla se před tebou otázka, zda se budeš věnovat nadále tomu, co děláš, nebo se chceš naučit něco lepšího, něž je metání blesků.“
Sid byl od přírody zvědavec, tak se ptá:
„Co by to pro mne znamenalo? Kdybych se rozhodl jít na tu zajímavější cestu?“
„Hlavně hodně času stráveného ve svitcích a pergamenech. A hlavně bys ses měl dát na univerzitu.“ odpovídá Storm.
„Je jen jedna univerzita tohohle druhu v tomto království. A to velká Univerzita v Praze.“ dodala.
„Jestli to bude znamenat to, co mi tady tak krásně popisuješ, tak hned ráno vyrazíme!“ navrhl Sid.
„Nespěchej Side, na to je času dost, až na podzim nabírají nové studenty. My tě tam doprovodíme.“ uklidnila ho Storm.

Po týdnech, které strávili na cestách, výpravách kde ochraňovali chudé a likvidovali zlo, se zase sešli v hospůdce. Sid měl za sebou rok studia na univerzitě a nikdo nevěděl o jeho mentálních schopnostech. Stal s z něho mág a byl zatím specialista přes psychiku.

Jednou, když vypukla velká bitva na hranicích, tak tam Sid zrovna byl. Storm metala blesky na všechny strany, ale Sid tam jen stál. Najednou se proti němu rozběhl nájezdník. Ale než doběhl, tak se válel na zemi. Z očí mu tekla krev a nejevil známky života. Sid hodil oko na Storm a usmál se. Po bitvě se vyškrábal Erikovi na ramena a Storm se zeptala na tu sílu, kterou disponuje. Sid nechtěl, aby ostatní věděli, co je zač. Ale nakonec se rozhodl, že si o tom se Storm promluví. Jakmile dorazili do své vesničky, tak začal svůj příběh. Ten samý večer seděli v hospůdce a opět slyšeli dupot koní. Erik to již znal. Nebylo to poprvé. Jakmile posel vstoupil, tak hned h posadili a dali mu najíst. Ale tentokrát byla Erikovi pečeť povědomá. Byla to totiž královská pečeť. Ano, tentokrát si naše hrdiny žádal sám král Václav I.
Měli přijet co nejdřív. Proto se rozhodli, že vyrazí za úsvitu. Tak se stalo.

Za úsvitu pobídli své koně a vyjeli na dlouhou cestu do Prahy. Po několika dnech jízdy se jim do cesty postavila Praha. Audience byla okamžitá.
„Ach, zde jsou naši hrdinové, vítejte.“, přivítal je král.
Všichni se uklonili a vzdali hold králi.
„Takže k věci. Jako každý král se snažím najít i já něco, co by mě naplnilo. Už jsem to našel. Vyšlu výpravu těch nejlepších bojovníků, hraničářů a kouzelníků, aby mi našli Svatý Grál. Nechť vy jste ti vyvolení, přijmout můj úkol. Dám vám za to co budete chtít.!“ pokračoval král.
„Říkáte cokoliv? Pak nám prosím dejte chvilku na rozmyšlenou.“ praví Erik.
„Tak se staň!“ vykřikl král.
Po několika minutách se Sid otáčí na krále a praví:
„Váš úkol přijímáme a dále máme své přání!“
„Co si přejete?“ otázal se král.
„Začneme u trpaslíka Gora. Ten by chtěl své vlastní panství s hradem. Storm kouzelnice si přeje být u vrchních kouzelníků krále. Erik za to nežádá moc. Jen mít svou jednotku těch nejlepších hraničářů a chránit Pošumaví. No a já bych chtěl vystavět magickou věž. Jen malou. Kousek od Prahy. To je vše, co od Vás žádáme.“ poklonil se a ustoupil.
Král se zamyslil a pak pravil:
„Je-li to vaše přání a donesete mi Grál, tak je vše vaše. Pak je naše dohoda zpečetěna. Tak a teď k problému, který, doufám, vyřešíte. Svatý Grál je kalich, ve kterém je krev Kristova. Měl by se nalézat v Avalonu, poslední místo odpočinku krále Artuše. Ten se nalézá v Britském impériu. Prostředky na cestu vám uhradím v plné výši. Hodně štěstí!“ to dořekl a zmizel.

Šli spát. Ráno, ještě než slunce prorazilo mraky, tak byli připraveni na cestu. Cesta byla dlouhá. Jeli na koni, po moři, až dorazili ke břehům Velké Británie. Tak pátrali, až Avalon našli. Vešli do tvrze, kterou našli po dlouhém toulání v lese. Otevřeli bránu a vstoupili přímo do palácové části. Zde na mramorovém podstavci stálo to, proč zde přijeli. Však zde potkali někoho, kterého by zde nečekali. Do cesty ke podstavci se jim postavil muž ve zlaté zbroji a s dlouhém zlatým mečem. Zastavil je a pravil:
„Odejděte, zde není místo pro smrtelníky. Vím proč jste tady, ale svůj úkol nesplníte. Je mi líto, vyřiďte to svému králi. Nebyli by jste první ani poslední, kteří se o to pokusili. Svatý Grál zůstane zde a nikam se nebude stěhovat. Odejděte, prosím!“
Sid byl však prostořeký a nedal se. Pravil:
„Hele dědo, co kdybychom ti nakopali prdel a ten pohár si vezmeme?“ jakmile to dořekl, tak vypustil svůj mentální šíp. Však reakce byla ještě horší. Sida dohodil mentální šíp rytíře pěkně daleko dozadu. Jen se zasmál a pravil:
„Jsi odvážný, ale ne tak dobrý, abys mě porazil. Vtom se začala všude akumulovat energie a tam kde stál předtím rytíř, se teď tyčil Zlatý drak.
„Odejděte a nechte mne na pokoji, mezi vámi není nikdo, který by se se mnou mohl rovnat. Odejděte a řekněte svému králi, co se zde děje.“
Dobrodruhové se otočili a jeli zpět. Když dorazili do Prahy, tak je král vítal jako ty, kteří splnili svůj úkol. Avšak když slyšel, co se stalo, tak pochopil, že tento vzácný dar patří tam, kde má být!

Sid se vrátil na univerzitu, aby dál studoval své umění. Prohluboval své vědomosti o svém oboru. Jednou se však zatoulal do archivu do tzv. zakázané oblasti. Tam začal studovat spisy nekromantů a vitální magie. Pár kouzel se naučil. Jakmile byla jeho věž dostavěná, tak se přestěhovali se svou matkou. Měli se dobře, ale chuť bitev a volání přátel ho budily každou noc. Proto se jednou rozhodl dojet zpět do Třeboně. Přátelé seděli v hospůdce. Junior již dospěl a stal se plnohodnotnou součástí vesnice. Všichni znali hospůdku U Almada.

Však když se setkal se Storm, která přiletěla z Budějovic na krásné bíle orlici, řekl že chce taky takového ptáka. Proto se rozhodl odjet do Vysokých Tater a tam si nějakého zamluvit. Orli královští jsou velmi inteligentní tvorové a proto když doletěl k hnízdu, tak se slušně zeptal, jestli by se nechtěl stát osobním strážcem. Orel nic nenamítal, protože Sid mu slíbil lesy plné zvěře a bydlení na jeho věži. Proto si ji Sid nechal na královské náklady upravit. Kdykoliv se nad městem vznesli dva orli, tak to byli posli dobrých zpráv a dobra. Však v Sid už cítil, že ho nekromancie a černá magie více pohlcuje. Zatím se bránil. Po dvou letech studia se vrátil domů a hned se chtěl vydat za svými přáteli. Matka ho varovala, že to může být jeho poslední cesta, kterou podnikne.

Sid však na její slova nebral zřetel. Se svými přáteli se ještě nestalo, aby nějaký problém nevyřešil. Tak sedl na orla a letěl. Cestou se stavil pro Gora a společně dorazili do Třeboně. Tam už čekala Storm. Erik došel s západem slunce. Hned začali hodovat a popíjet víno. Rozprávěli a najednou Erik nahodil problém s tvrzí, ze které jde smrt a trápí pohraničí už dlouho. Požádal skupinku o pomoc a ta bez váhání kývla.

Za úsvitu vyrazili. Hned před vchodem do tvrze se museli utkat s baziliškem. Bohužel Storm zkameněla a Sid s Erikem to ustáli. Společnými silami ho udolali. Jak boj skončil, tak jen socha Storm dodávala okolí divný nádech. Erik se začal soustředit a po chvíli se Storm zase nadechla životadárného kyslíku. Pokračovali v prohledáváni tvrze. Když v jedné místnosti narazili na vyschlou postavu s mečem. Sid plný sebevědomí vyslal mentální šíp, který se však odrazil a jedním mocným úderem ukončil hobitův život.
Je tak jednoduché zabít, ale vytvářet je velmi těžké. Po ukončení boje se Erik rozhodl vystavět hrob a svého přítele uložit na místo posledního odpočinku.
Duch Sida však opustil své tělo a v doprovodu svého orla byl přemístěn do své věže. Zde se naposledy shledal se svou matkou a pak ho čekala cesta do astrálu. Byla to cesta dlouhá a nebezpečná. Ale Sid jistě našel místo, kde si vyléčí boule na duši.