Zase troška vlastní kritiky. To co nastínil sccion je pravda. Levá ruka je příliš blízko těla, zkuste si ji takhle dát v reálu a uvidíte. Tady se ještě mohu vymlouvat na velikost dřeva ale u druhé ruky to moc nejde. Ta je totiž příliš dlouhá. Dlaň dosahuje na půli cesty mezi pas a podlahu (takže ke kolenu) a přitom ruka by měla končit někde v půli stehna.
Zase je co zlepšovat.
A ještě k zrcadlům. Dobrý nápad hodný vyzkoušení. A tak jsem to zkusil a není to vůbec jednoduché. Kromě toho co je přímo před foťákem je potřebí kontrolovat to co je odraženo v zrcadle. Jedíné co jsem z toho zatím dostal je výsledek, že budu potřebovat více zrcadel aby to stálo za to.
Materiál: šeřík – pro změnu bez praskliny
Výška: 13 cm
Další: troška barvy, vypalovaní a skla
Berenika jakožto dcera šlechtice se od malička učí, že musí stále dobře vypadat. A tak není divu, že i do špinavého podzemí plného kostlivců si obleče šaty, zapne si zdobný pás a vezme si svoje šperky.
A o pozadí:
Minule u Bereniky jsem začal trošku s polemikou ohledně pozadí tak v ní budu ještě chvilku pokračovat. U kresby a malování je pozadí vždy součástí celého díla. U plastik a různých skulptur je to ale jiné. Převádí se trojrozměrný objekt na papír a běžně se fotí ve svém okolí (případně větších výtvorů) případě na nějakém neutrálním nerušivém podkladu aby zbytečně neubíral zážitku z oné plastiky. Běžně tak je mnoho řezeb foceno s bílým podkladem či na kožešině (také tady nějaký ten výtvor mám). Já ale nepoužívám ani to. Zbytek plochy většinou používám k prezentaci jiného díla, o kterém si nemyslím, že má dostatečnou hodnotu pro samotnou prezentaci. U Feng to byla vypálovaná mapa (která zaujala více než samotná Feng), u Lou zase nějaké ty další příšery, jindy svěrku u první Bereniky inkrustace druhého víka truhlice. A tady jsem vybral hned několik motivů. První jsou figurky k deskovkám (třeba člověče nezlob se) samozřejmě opatřené magnetem, takže mě lezou všude. Pod nohy jsem umístil náčrtky předcházející téměř každé řezbě pro poodhalení celého postupu. A ještě jsem přidal záda první Bereniky s prasklinou.
A ještě k postupu:
Rozdíl mezi první a druhou Berenikou je především velká prasklina na zádech té první. Přitom stačí jen pár jednoduchých triků jako provrtání středu nebo po hrubé řezbě usušit dřevo v mikrovlnné troubě. Nesmí se to ale přehnat protože mikrovlnná trouba umí dřevo i zapálit (experimentálně ověřeno).
Proto na každém prodávaném kousku dřeva v Americe je varování: "Nevkládat do mikrovlnné trouby, hrozí vznícení."
Podařila se vynikající věc. Když jsem poprvé viděl obrázek jako přílohu v mailu, myslel jsem si, že je na obrázku jediná figurka a stojí i zrcadla. Až pak jsem se podíval detailněji a ujistil se, že to tak není, ale ten prvotní pocit iluze ve mně zůstal. Celkově nová Berenika doznala změn dle mého k lepšímu, především pak akčnější pózou, jakkoliv držení pochodně je trochu nepřirozené (a opět další iluze, při prvním pohledu jsem měl za to, že se opírá o čarodějnou hůl).
V každém pířpadě za práci s pozadím je třeba připsat velké plus. U všech děl je to něco, co značně ovlivňuje celkový dojem obrázku. Myslím si, že mezi malbou a sochařskou tvorbou vlastně zase takový rozdíl není. Pozadí totiž nakonec netvoří jen zamýšlený vnitřek obrázku, ale i jeho okolí. Jiný dojem by vyvolávalo dílo na bílém pozadí serveru a jiné na bílém. Dokonce i věci mimo monitor ovlivňují pocit z výsledku. Jen čím vzdálenější jsou, tím jsou logicky méně centrem naší vědomé pozornosti. Ale stejně jako u malby, i sochařská díla jsou vytvářena s myšlenkou, že budou "někde" prezentována. Jinak musí vypadat socha, která bude 30 metrů nad zemí a jinak socha umístěná hned u vchodu do budovy. A pak existují samozřejmě díla jako toto, která je možné přemisťovat a s každou novou prezentací budou mít další význam a s každým dalším prostředím, kde se budou nacházet, budou vyprávět něco jiného.
Takže v práci s pozadím pokračovat. Třeba i zpětně návratem k fotografii figurky, ale záměrně vyfocené na jednolitém pozadí a umělým nasvětlením třeba jen z jediné strany.
Diskuze
Zase troška vlastní kritiky. To co nastínil sccion je pravda. Levá ruka je příliš blízko těla, zkuste si ji takhle dát v reálu a uvidíte. Tady se ještě mohu vymlouvat na velikost dřeva ale u druhé ruky to moc nejde. Ta je totiž příliš dlouhá. Dlaň dosahuje na půli cesty mezi pas a podlahu (takže ke kolenu) a přitom ruka by měla končit někde v půli stehna.
Zase je co zlepšovat.
A ještě k zrcadlům. Dobrý nápad hodný vyzkoušení. A tak jsem to zkusil a není to vůbec jednoduché. Kromě toho co je přímo před foťákem je potřebí kontrolovat to co je odraženo v zrcadle. Jedíné co jsem z toho zatím dostal je výsledek, že budu potřebovat více zrcadel aby to stálo za to.
Plž
Berenika II
Materiál: šeřík – pro změnu bez prasklinyVýška: 13 cm
Další: troška barvy, vypalovaní a skla
Berenika jakožto dcera šlechtice se od malička učí, že musí stále dobře vypadat. A tak není divu, že i do špinavého podzemí plného kostlivců si obleče šaty, zapne si zdobný pás a vezme si svoje šperky.
A o pozadí:
Minule u Bereniky jsem začal trošku s polemikou ohledně pozadí tak v ní budu ještě chvilku pokračovat. U kresby a malování je pozadí vždy součástí celého díla. U plastik a různých skulptur je to ale jiné. Převádí se trojrozměrný objekt na papír a běžně se fotí ve svém okolí (případně větších výtvorů) případě na nějakém neutrálním nerušivém podkladu aby zbytečně neubíral zážitku z oné plastiky. Běžně tak je mnoho řezeb foceno s bílým podkladem či na kožešině (také tady nějaký ten výtvor mám). Já ale nepoužívám ani to. Zbytek plochy většinou používám k prezentaci jiného díla, o kterém si nemyslím, že má dostatečnou hodnotu pro samotnou prezentaci. U Feng to byla vypálovaná mapa (která zaujala více než samotná Feng), u Lou zase nějaké ty další příšery, jindy svěrku u první Bereniky inkrustace druhého víka truhlice. A tady jsem vybral hned několik motivů. První jsou figurky k deskovkám (třeba člověče nezlob se) samozřejmě opatřené magnetem, takže mě lezou všude. Pod nohy jsem umístil náčrtky předcházející téměř každé řezbě pro poodhalení celého postupu. A ještě jsem přidal záda první Bereniky s prasklinou.
A ještě k postupu:
Rozdíl mezi první a druhou Berenikou je především velká prasklina na zádech té první. Přitom stačí jen pár jednoduchých triků jako provrtání středu nebo po hrubé řezbě usušit dřevo v mikrovlnné troubě. Nesmí se to ale přehnat protože mikrovlnná trouba umí dřevo i zapálit (experimentálně ověřeno).
Proto na každém prodávaném kousku dřeva v Americe je varování: "Nevkládat do mikrovlnné trouby, hrozí vznícení."
Podařila se vynikající věc. Když jsem poprvé viděl obrázek jako přílohu v mailu, myslel jsem si, že je na obrázku jediná figurka a stojí i zrcadla. Až pak jsem se podíval detailněji a ujistil se, že to tak není, ale ten prvotní pocit iluze ve mně zůstal. Celkově nová Berenika doznala změn dle mého k lepšímu, především pak akčnější pózou, jakkoliv držení pochodně je trochu nepřirozené (a opět další iluze, při prvním pohledu jsem měl za to, že se opírá o čarodějnou hůl).
V každém pířpadě za práci s pozadím je třeba připsat velké plus. U všech děl je to něco, co značně ovlivňuje celkový dojem obrázku. Myslím si, že mezi malbou a sochařskou tvorbou vlastně zase takový rozdíl není. Pozadí totiž nakonec netvoří jen zamýšlený vnitřek obrázku, ale i jeho okolí. Jiný dojem by vyvolávalo dílo na bílém pozadí serveru a jiné na bílém. Dokonce i věci mimo monitor ovlivňují pocit z výsledku. Jen čím vzdálenější jsou, tím jsou logicky méně centrem naší vědomé pozornosti. Ale stejně jako u malby, i sochařská díla jsou vytvářena s myšlenkou, že budou "někde" prezentována. Jinak musí vypadat socha, která bude 30 metrů nad zemí a jinak socha umístěná hned u vchodu do budovy. A pak existují samozřejmě díla jako toto, která je možné přemisťovat a s každou novou prezentací budou mít další význam a s každým dalším prostředím, kde se budou nacházet, budou vyprávět něco jiného.
Takže v práci s pozadím pokračovat. Třeba i zpětně návratem k fotografii figurky, ale záměrně vyfocené na jednolitém pozadí a umělým nasvětlením třeba jen z jediné strany.