Ta fotka je strašlivě plochá. Není tam vidět žádný výrazný rozdíl popředí-pozadí. Tohle lze (částečně) eliminovat dvěma způsoby:
1) Zařídit to tak, aby něco bylo v popředí, třeba nějaká tráva, nebo větev stromu nebo plot nebo tak. To se často dělá ve filmu, že kamera se pohybuje, cíl udržuje ve "středu" záběru a před ním se pohybuje neostré popředí. Ve fotce to lze aplikovat také. Tato metoda to však nevyřeší (nemusí vyřešit) úplně.
2) Fotit na kratší ohniskovou vzdálenost a jít s foťákem blíže - tím se to eliminuje prakticky úplně. Ve fotografii platí jednoduchý zákon - čím delší ohnisková vzdálenost, tím více je potlačena perspektiva. Proto se portréty fotí cca 100mm objektivem ze vzdálenosti pár metrů - aby člověk neměl velký nos a malé uši.
3) Zmenšit hloubku ostrosti. Mám na mysli to, aby, to, co je cíl fotografie a její blízké okolí (vzdálenostně) bylo ostré, a to co je blíže a dále se postupně rozostřuje. Toho lze dosáhnout dvěma způsoby - jednak fotit s co nejmenším clonovým číslem a druhak s velkou ohniskovou vzdáleností. Platí další dva jednoduché zákony ohledně hloubky ostrosti - čím menší clonové číslo a/nebo čím delší ohnisková vzdálenost, tím menší hloubka ostrosti. U takovéhle fotky ale ta hloubka ostrosti není ten nástroj na výrobu plasticity, který bych volil. Předchozí dva způsoby jsou mnohem vhodnějši pro takovéhle velké celky.
Jinak další věci, které bych ještě zmínil:
"Lokální" (vysvětlím za chvíli) kontrast je pěkný. Jsou hezky prokresleny všechny detaily. Ten dojem z kontrastu ale částečně zabíjí ta plochost.
"Globální" kontrast zas až tak dobrý není. Mám tím na mysli to, že ta fotka celkově vypadá na všech místech stejná. Je to do značné míry způsobeno tou plochostí. Myslím tím celkový jasový dojem z fotky. Lokálním naopak myslím rozdíly v jemnějších detailech.
V pravém horním zlatém řezu je umístěna budova která je nějak ve stínu a působí to divně. Nějak mám pocit, že hlavním objektem fotky by mělo být to kulaté nahoře, ale díky pozici ve zlatém řezu je pozornost strhnuta na ten tmavý barák.
Jinak celkový dojem je neutrální. Není to vyloženě zlé. Ale ani vyloženě dobré. Kdyby to, co jsem zmínil výše (hloubka, "globální" kontrast) bylo v pořádku, vypadalo by to super (snad).
Prostě mi chybí barvy. Kompozičně, zpracováním i tématikou je to oukej, je to krásné. Ale barvy by to oživily. A to my potřebujeme víc. Aby fantasy prostředí na fotkách ožívalo. Sépií a odbarvením docílíme opaku.
Musím ocenit smysl pro detail. A také to, jak je vše rovné a precizní. To musí dát strašně práce. Jak to vypadá, když fotíme křivě, můžeme vidět u anariona. :-))
Na ostrůvku jsem skutečně byla, tehdy jsme se s tátou trochu dohadovali, kdo bude fotit zrcadlouvkou, a kdo kompaktem, nakonec jsem, jako čerstvě přijatý student fotografie, dostala do rukou zrcadlovku já. Tehdy jsem ještě neměla svoje "miminko" (a sice Canon EOS 50D).
Vyráželi jsme z Agios Nikolaos, sympatickou lodičkou, pluje mělkým mořem. Bylo větrno. Pevnost, je obehnána hradbou, kolem níž je ještě trochu místa, než člověk narazí na moře. Zaujalo mne tehdy, kolik žen se tam bosky prochází, pod vysokou zdí, u starého, suchého olivovníku, na němž byla pověšena pneumatika. Zdálo se mi to bizarní.
Pevnost byla vyprahlá. Ale opravdu vyprahlá, jen místy rostly rostliny, které byly schopny snést žár věčně pražícího slunce. Bylo mi líto, že je pevnost tolik obletována turisty, přesto jsme však měli štěstí, nenavštívili jsme Spinalongu v "nejlidnatějším časovém úseku". Je to jedno z mála míst, kde jsem měla pocit, že na mne dýchla mrazivá historie. Kdysi mi otec vyprávěl, že tam byl, za války, ve službě český lékař, který pomáhal malomocným a sám se snažil vyhnout, myslím, vojně. Měli prý speciální taktiku, pro podobné lazarety však zcela běžnou, a sice když přišli nepřátelé, vyslali k branám nemocné. Vojáci utekli, obávaje se nakažení.
Po čase jsme v knihovně objevili jednu knížku, Ve třpytném moři je Kréta se jmenovala, kde byl podobný příběh zaznamenán, odehrával se však na jiném ostrově. A tak Tě možná mystifikuji, když tady vyprávím o českém lékaři na Spinalonze - dost možná to byl příběh, na jehož motivy byla napsána ona kniha.
Střílny tam opravdu jsou, však je to nikdy nedobytá pevnost. :-) Stále mám před očima jeden "architektonický výjev", a sice kamenný rám dveří, skrze nějž bylo vidět další stěnu (a nebyla daleko, ba naopak), tentokrát s oknem. Za oknem další stěna... Takové zajímavé průhledy, vrstvení.
Tak v Řecku jsem před asi (5 lety cca... je to možný, ten čas letí) byl. Ovšem v docela prošlapaných destinacích, poblíž Olympu. Koukli jsme se na Delfy, nějaké městečka kolem, brácha viděl mnišské opatství v horách Meteora a pořád jsme se jen cachtali u moře a hráli Ping Pong :o)
Ale docela mě zaujala právě historie tohoto ostrůvku. Tak pokud by ti nevadilo sem ještě dodatečně připsat co ti na tom ostrůvku (předpokládám že jsi ho navštívila a fotila) připadalo zajímavé, možná nějakou legendu, mýt :o) Rád si poslechnu.
Je to zvláštní ale chmury ve mě vyvolává pouze ta oválná budova nahoře a až kubistický domeček pod ním. I když spíše chumrnou náladu ve mě vyvolávají spíše ty linie. Připomíná mi to nějaké bunkry, vězení, střílny či co. Oproti tomu od těch budov nalevo už je to pro mě dosti otěšující scenérie. Kaskádovitá terasa, jen zasadit víno. Pár romanticky rozbořených zdí kolem, k tomu keříčky. A to řecké dusno, prach a horko... to k Řecku prostě patří. I když kort na téhle fotografii ta nehostinnost prostředí doslova čiší.
Ps. Zdá se mi ten formát opravdu více do čtverce, nebo se pletu? Nebyla fotografie seříznuta? :o)
Název: Ostrov
Nick: tečka
Věk autora: 17, v době vzniku fotografie 16 let
Fotoaparát: Canon EOS 40D
Jelikož hodnocení vlastních fotografií nikdy není objektivní, ať se člověk snaží sebevíce, budu zkratkovitá a přenechám prostor vám.
Na fotografii je zachycen řecký ostrůvek Spinalonga, jenž byl, do roku 1957, domovem malomocných. Myslím, že nepříliš optimistická nálada panuje i na samotném snímku, okolí pevnosti je vyprahlé, drsné, ba dramatické. Avšak kompozice je do jisté míry zmatená, prvků je přeci jen větší množství, než by bylo oku příjemné, za což si přiděluji pomyslný černý puntík. Celý obrázek "stojí" na zídce stoupajícího charakteru, která fotce dodává jistou dynamiku.
Diskuze
Ta fotka je strašlivě plochá. Není tam vidět žádný výrazný rozdíl popředí-pozadí. Tohle lze (částečně) eliminovat dvěma způsoby:
1) Zařídit to tak, aby něco bylo v popředí, třeba nějaká tráva, nebo větev stromu nebo plot nebo tak. To se často dělá ve filmu, že kamera se pohybuje, cíl udržuje ve "středu" záběru a před ním se pohybuje neostré popředí. Ve fotce to lze aplikovat také. Tato metoda to však nevyřeší (nemusí vyřešit) úplně.
2) Fotit na kratší ohniskovou vzdálenost a jít s foťákem blíže - tím se to eliminuje prakticky úplně. Ve fotografii platí jednoduchý zákon - čím delší ohnisková vzdálenost, tím více je potlačena perspektiva. Proto se portréty fotí cca 100mm objektivem ze vzdálenosti pár metrů - aby člověk neměl velký nos a malé uši.
3) Zmenšit hloubku ostrosti. Mám na mysli to, aby, to, co je cíl fotografie a její blízké okolí (vzdálenostně) bylo ostré, a to co je blíže a dále se postupně rozostřuje. Toho lze dosáhnout dvěma způsoby - jednak fotit s co nejmenším clonovým číslem a druhak s velkou ohniskovou vzdáleností. Platí další dva jednoduché zákony ohledně hloubky ostrosti - čím menší clonové číslo a/nebo čím delší ohnisková vzdálenost, tím menší hloubka ostrosti. U takovéhle fotky ale ta hloubka ostrosti není ten nástroj na výrobu plasticity, který bych volil. Předchozí dva způsoby jsou mnohem vhodnějši pro takovéhle velké celky.
Jinak další věci, které bych ještě zmínil:
"Lokální" (vysvětlím za chvíli) kontrast je pěkný. Jsou hezky prokresleny všechny detaily. Ten dojem z kontrastu ale částečně zabíjí ta plochost.
"Globální" kontrast zas až tak dobrý není. Mám tím na mysli to, že ta fotka celkově vypadá na všech místech stejná. Je to do značné míry způsobeno tou plochostí. Myslím tím celkový jasový dojem z fotky. Lokálním naopak myslím rozdíly v jemnějších detailech.
V pravém horním zlatém řezu je umístěna budova která je nějak ve stínu a působí to divně. Nějak mám pocit, že hlavním objektem fotky by mělo být to kulaté nahoře, ale díky pozici ve zlatém řezu je pozornost strhnuta na ten tmavý barák.
Jinak celkový dojem je neutrální. Není to vyloženě zlé. Ale ani vyloženě dobré. Kdyby to, co jsem zmínil výše (hloubka, "globální" kontrast) bylo v pořádku, vypadalo by to super (snad).
Prostě mi chybí barvy. Kompozičně, zpracováním i tématikou je to oukej, je to krásné. Ale barvy by to oživily. A to my potřebujeme víc. Aby fantasy prostředí na fotkách ožívalo. Sépií a odbarvením docílíme opaku.
Musím ocenit smysl pro detail. A také to, jak je vše rovné a precizní. To musí dát strašně práce. Jak to vypadá, když fotíme křivě, můžeme vidět u anariona. :-))
Na ostrůvku jsem skutečně byla, tehdy jsme se s tátou trochu dohadovali, kdo bude fotit zrcadlouvkou, a kdo kompaktem, nakonec jsem, jako čerstvě přijatý student fotografie, dostala do rukou zrcadlovku já. Tehdy jsem ještě neměla svoje "miminko" (a sice Canon EOS 50D).
Vyráželi jsme z Agios Nikolaos, sympatickou lodičkou, pluje mělkým mořem. Bylo větrno. Pevnost, je obehnána hradbou, kolem níž je ještě trochu místa, než člověk narazí na moře. Zaujalo mne tehdy, kolik žen se tam bosky prochází, pod vysokou zdí, u starého, suchého olivovníku, na němž byla pověšena pneumatika. Zdálo se mi to bizarní.
Pevnost byla vyprahlá. Ale opravdu vyprahlá, jen místy rostly rostliny, které byly schopny snést žár věčně pražícího slunce. Bylo mi líto, že je pevnost tolik obletována turisty, přesto jsme však měli štěstí, nenavštívili jsme Spinalongu v "nejlidnatějším časovém úseku". Je to jedno z mála míst, kde jsem měla pocit, že na mne dýchla mrazivá historie. Kdysi mi otec vyprávěl, že tam byl, za války, ve službě český lékař, který pomáhal malomocným a sám se snažil vyhnout, myslím, vojně. Měli prý speciální taktiku, pro podobné lazarety však zcela běžnou, a sice když přišli nepřátelé, vyslali k branám nemocné. Vojáci utekli, obávaje se nakažení.
Po čase jsme v knihovně objevili jednu knížku, Ve třpytném moři je Kréta se jmenovala, kde byl podobný příběh zaznamenán, odehrával se však na jiném ostrově. A tak Tě možná mystifikuji, když tady vyprávím o českém lékaři na Spinalonze - dost možná to byl příběh, na jehož motivy byla napsána ona kniha.
Střílny tam opravdu jsou, však je to nikdy nedobytá pevnost. :-) Stále mám před očima jeden "architektonický výjev", a sice kamenný rám dveří, skrze nějž bylo vidět další stěnu (a nebyla daleko, ba naopak), tentokrát s oknem. Za oknem další stěna... Takové zajímavé průhledy, vrstvení.
Drobný ořez tam, nemýlím-li se, je. ;-)
Tak v Řecku jsem před asi (5 lety cca... je to možný, ten čas letí) byl. Ovšem v docela prošlapaných destinacích, poblíž Olympu. Koukli jsme se na Delfy, nějaké městečka kolem, brácha viděl mnišské opatství v horách Meteora a pořád jsme se jen cachtali u moře a hráli Ping Pong :o)
Ale docela mě zaujala právě historie tohoto ostrůvku. Tak pokud by ti nevadilo sem ještě dodatečně připsat co ti na tom ostrůvku (předpokládám že jsi ho navštívila a fotila) připadalo zajímavé, možná nějakou legendu, mýt :o) Rád si poslechnu.
Je to zvláštní ale chmury ve mě vyvolává pouze ta oválná budova nahoře a až kubistický domeček pod ním. I když spíše chumrnou náladu ve mě vyvolávají spíše ty linie. Připomíná mi to nějaké bunkry, vězení, střílny či co. Oproti tomu od těch budov nalevo už je to pro mě dosti otěšující scenérie. Kaskádovitá terasa, jen zasadit víno. Pár romanticky rozbořených zdí kolem, k tomu keříčky. A to řecké dusno, prach a horko... to k Řecku prostě patří. I když kort na téhle fotografii ta nehostinnost prostředí doslova čiší.
Ps. Zdá se mi ten formát opravdu více do čtverce, nebo se pletu? Nebyla fotografie seříznuta? :o)
Název: Ostrov
Nick: tečka
Věk autora: 17, v době vzniku fotografie 16 let
Fotoaparát: Canon EOS 40D
Jelikož hodnocení vlastních fotografií nikdy není objektivní, ať se člověk snaží sebevíce, budu zkratkovitá a přenechám prostor vám.
Na fotografii je zachycen řecký ostrůvek Spinalonga, jenž byl, do roku 1957, domovem malomocných. Myslím, že nepříliš optimistická nálada panuje i na samotném snímku, okolí pevnosti je vyprahlé, drsné, ba dramatické. Avšak kompozice je do jisté míry zmatená, prvků je přeci jen větší množství, než by bylo oku příjemné, za což si přiděluji pomyslný černý puntík. Celý obrázek "stojí" na zídce stoupajícího charakteru, která fotce dodává jistou dynamiku.