„Jsi v pořádku? Jan říkal, že vás vyslýchali celé hodiny.“

Byla vskutku jako snová víla ve svých volných modrých šatech, na kterých jako by místy uvázly kapičky ranní rosy. Hltal jí, aby nemyslel na zlobu, kterou vůči sobě choval. Znovu a znovu se ztrácel v jejích očích. Její blízkost mu nyní byla jediným důvodem k žití.

„Slyšela jsem, že pomáhá, když si o problémech s někým promluvíš.

„Promiň, nevnímal jsem tě. Kde to jsme?“

„U Veselé Vdovy, líbí?“

„Útulné, ale proč jsme tady?“

„Mluvila jsem tu s pár známými mého otce a řekli, že ten tvůj elf jsem přijel z Elnasu, a že je ve službách obchodníka Drula. Co podnikneme?“

S tou otázkou se čas v mysli snědého horala navrátil k četným rozhovorům s Tanyrem. Jeho přítel mu odjede, bude sám, ale nebude ten samý. Od doby, co archmága poznal, se hodně změnilo. Učil se neužírat se problémy a dokázal to i nyní. Pravda může být hrozná, ale proto nás ještě nemusí trýznit. Ta bolest, co je vevnitř, může být použita k radosti a veselí ostatních, a tak vzniká ze špatného dobré.

„Objednáme si?“

„Co by sis dal? Penězi se netrap, zaplatím to.“

„Nevím, něco sladkého a osvěžujícího.“

„Mají tu výborné koktejly z elnaského ovoce.“

Teď mu připadla hrozně roztomilá, když se ho snažila přinutit k mluvení o Elrifovi a o tom všem. Vzbudila v něm touhu hrát s ní tuhle malou hru úskoků.

„Myslíš, že někdy pojedeme do Elnasu? Prý je tam krásně.“

„Možná. Nebylo by špatné, kdyby Nurim s Ulin mohli navštívit své blízké.“

„Není lepší minulost nechat za dveřmi?“

Odpovědi se mu nedostalo, neboť je vyrušila pohledná číšnice ve velice přiléhavých červenobílých šatech. Se smíchem si objednávali ovocný koktejl a Amanda provokovala mladíka žárlivými poznámkami, které způsobily úsměv na tvářích plavovlasé obsluhy.

Krátký čas nepřítomnosti obsluhy strávili dlouhým pohledem v tichosti, ale jen co přišla číšnice ihned se napětí mezi nimi ztratilo a pokračovali ve veselém hovoru.

Amanda konečně začínala doufat, že jeho zármutek je rozptýlen natolik, aby mohl popsat události kolem Osénovy smrti. Pomalu se vracela k dnešní přednášce a věřila, že Jarim sám začne.

„Rád bych to vrátil zpátky a pokusil se něco udělat jinak, ale ať přemýšlím, jak přemýšlím, muselo to dopadnout stejně.“

„Víš, chtěl bych říct, že mi ho není líto a ani těch v Talný, všichni to byli velice špatní lidé, zloději, vrazi. Ale nemůžu.“

„Je to proto, že si sám taky kradl?“

„Někdy prostě nemáš na výběr.“

„A ještě pořád máš výčitky?“

„Nejde o výčitky, vím, že jsem udělal správně. Kdybych nezasáhl, Osén by zabil oba dva.“

Chvíli mlčel a uvažoval, co vlastně cítí. Nakonec si byl jistý tím, co ho tak tíží, ale nevěděl, jestli má právo kazit tím tuto chvíli. Změnil směr hovoru, ale musel stále myslet na ty výjevy. Cítil bolest, utrpení vše to patřilo k agónii, kterou rozdával kdysi v Talný a teď znovu. Myšlenky, výkřiky. Pamatoval si vše, před čím ho mělo dobré kouzlo mitra Nefruze chránit, ale nebylo dost silné, stejně jako rány bachařů nebo Osénův plamen.

Zamlklý upíjel osvěžující nápoj, v kterém plavaly kousky ledu. Leskly se, stejně jako Fenisovy oči, když líčil, jak zabil Jarimovy rodiče. Elfí paměť je neomylná, poznal ho podle očí, prý je má po matce a postavu po otci. Ten zabiják se vysmíval pokusům otce bránit matku s dítětem. Nechal by ji jít, ale ona mu strhla masku. Měl tu drzost říct, že mu Jarim dluží svůj život. Nebýt jeho dobrosrdečnosti nechal by ho krysám v kanále. Raději ho ale zanesl svému chromému příteli, aby z něj vychoval šikovného zloděje, ale zelenooký horal to neměl v povaze. Stále měl čest a slušnost, ale především důvěřivost. Ta ho stála mučení.

Na cestě k internátu si přemílal v mysli plány na pomstu, ale co mu ta přinesla? Jen bolest. Cokoliv, třeba i smrt, bude lepší, než to prožít znova. Už žádné cizí pocity ani myšlenky. Chce být sám sebou, ne jak na tržišti poslouchat z donucení stovky nesmyslných hlasů, křičících nesnesitelnou bolestí, kterou s nimi musí prožívat. Nikomu nedovolí, aby ho k tomu přiměl, ani Bílou věž. Ale co když se jim postaví na odpor a bude to stejné jako s Osénem?

Nejraději by nešel spát, protože věřil, že ho budou pronásledovat noční můry, ale neskutečně rychle na něj působil Tanyrův návod. Pyl květů Taligulaa v kopřivovém odvaru, stačilo se s tím nepatrně potřít a rázem na něj lehce padala únava předešlých neklidných nocí. Spal klidně, poprvé od doby kdy začal hledat svoji minulost.

Nad ránem se Jarimovi začínaly zdát sny. Nebyly nijak zvláštní a ani hrůzostrašné až na jeden. Paprsky úsvitu pomalu obkličovaly potemnělé město a z každým osvíceným domem slyšel víc a víc výkřiků bizardních stvoření. Některé uličky vzdorovaly a stín v nich byl nepřirozeně hustý. Pak zahlédl vznešený obličej chlapce. Ten točil nad hlavou mečem ze stříbra. Poslední cípy tmy před ním zoufale uskakovaly jako živé bytosti. Zrádný stín se ukryl za chlapcovi záda. Ne, on ho nevidí. Stín se připravuje k úderu.

„Vstávej ospalče. Na všechny ostatní přednášky klidně přijdi pozdě, ale dnes přijel můj bývalý učitel, dvorní čaroděj ragnadského krále, mistr Pelimi z Lomku.“

„Kdo, co se děje?....Daraku! Co u všech démonů děláš v mém pokoji!“

„Uklidni se barbare, chtěl jsem se jen ujistit, že dneska nepřijdeš pozdě.“

„A slušnost ti nic neříká?“

„Že s tím přijdeš zrovna ty, no to bych nečekal.“

Co si ten skřet ragnadskej myslí?! Vleze si sem bez pozvání a ještě ho uráží. Nejradši by mu jednu vrazil přímo mezi oči.

„Tak nezapomeň. Sraz je před desátou v internátní hale.“

Hnědovlasý Darak za sebou zavřel dveře, aniž by se Jarim stačil nějak vzpamatovat. Vždyť mu dali, až do teďka dali ti dva pokoj. Hádal, že Oliver bude hned za dveřmi nebo burcuje někoho jiného. Nesnášel to jejich věčné podlejzání Nefruzovi a pohrdání Rastanem a každým, kdo neměl původ ve šlechtické vrstvě, ale do teď se omezili na nějakou poznámku o barbarech a inteligenci.

Oblékl se do své červeno-hnědé róby a rychle seběhl po schodech dolů. Téměř všichni už tam stáli, čekalo se jen na něj a na Os… Teď to Jarimovi došlo. Osén již nesejde nikdy z internátních schodů a to byla prokazatelně Jarimova vina. Proč zrovna on má být výjimečný? Ne, už nikdy to neudělá, už nikdy svůj dar nepoužije.

Halou se roznesl hlas, který byl všem až na dvě výjimky cizí.

„Jmenuji se mistr Pelimi a dnes vám mám přednášet a hromadných kouzlech. Upozorňuji vás předem, že ten, koho toto téma nezajímá a není s ním alespoň trochu seznámen, ať raději zůstane tady. Můj výklad nebude pro amatéry.“

Proti muži středního věku se postavil nečekaně viditelně nazlobený Nefruz. Ostře si změřil muže v luxusní zlaté róbě s oválným amuletem na krku, jehož střih ani gestikulace se nijak nelišily od těch Daraka a Olivera.

„Musím se přiznat kolego, že mě vaše téma velice zajímá, ale bohužel jsem zaměřen jiným směrem. Myslíte, že byste mohl udělat pro tentokráte výjimku a snížit nároky na posluchače?“

Celý kolektiv univerzity by takový teátr od starého Nefruze nečekal, ale všichni až na Roxetu s ním byli za jedno. Ten namyšlený dvorský kejklíř přijede sem a bude si klást podmínky, jako nějaký archmág, přitom se vědělo, že byl kdysi odmítnut, když se zde ucházel o místo profesora.

„Ale jistě, příteli, pro vás to rád udělám, ale jen proto, že opatrujete mé bývalé studenty.“

„Děkuji kolego.“

Jarim si všiml, jak se v Nefruzových očích zalesklo. On čaroval a před celou universitou. Jeho odhad se mu potvrdil tím, že si Nefruz promnul svoje bílé vousy a nenápadně se usmál na Rastana. Byla to zajímavá hra, která jasně určila Nefruzovu převahu nad mistrem Pelimim. Ale proč to starý kouzelník udělal? Obával se snad odmítnutí? Ne, šlo jen čistě o souboj. Četl o tom v Rastanových zápiscích, že Nefruz jako jeden z mála dodržuje tradici původního kodexu a toto byla výzva. Nepozorován nadřízenými vnutil svojí vůli podle titulu stejně mocnému soupeři.

Dav se za velkého šumu přesouval po ulici směrem k universitě. Jarim zaslechl, jak se baví Oliver s Darakem.

„Co si chceš vzít na prostudování jako první?“

„Mně je to jedno. Vyber si ty.“

„Asi si vezmu ochranu před hromadnými kouzly.“

„Olivere, ty si blázen. Copak nevíš, že součástí úkolů je vytvoření ochranného amuletu?“

„Ty asi zapomínáš, že ten amulet, co nosí mistr Pelimi na krku, je moje práce a nestěžoval si, že by proti iluzím fungoval špatně.“

„Iluze, to už je dávno a navíc je to úplně něco jiného, než hromadná kouzla.“

„Tak dávno to není, i když uznávám, že čas od naší poslední práce na dvoře letí rychlostí blesku. A nesnaž se mi to rozmluvit ochrana jako ochrana.“

Horal ještě zaslechl, jak Darak souhlasil a řekl, že se tedy bude věnovat části o vyvolávání. Pochopil z toho, že se mistr Pelimi plete do výuky těch dvou, ale nemohl si jít stěžovat. Uvědomil si, že sám nerespektoval Nefruzovo nařízení a učil se podle Roxetiných zápisků metat blesky, které mu ve výsledku nebyly proti Osénovi k ničemu.

A zase byl u bolestivých vzpomínek na včerejší odpoledne. Pamatoval si, jak Osén vztáhl ruce a z nich vyšlehl plamen. Pak jako by se čas zastavil. Přísahal by, že ho ty plameny olizovaly, ale evidentně to nemělo jiný účinek, než že ucítil hrozné nepříjemné horko. Sesunul se na kolena a uvědomoval si, že slyší Osénovo srdce být. Nenáviděl ho a soustředil se na něj. Buchot srdce a obraz Oséna, jak se v křečích hroutí k zemi.

„Dávej pozor, kam šlapeš barbare.“ vyjekl zlostně Oliver, když do něj Jarim narazil.

„Dej si pozor, co říkáš. Jsem horal z Talný a jestli nechceš ochutnat mojí pěst tam, važ příště lépe slov.“

„To určitě ty…“

Oliver neměl příležitost větu dokončit, protože se dveře sálu otevřely a opět si museli dávat pozor před hlasovým kouzlem. Jen co se všichni usadili, začal mistr Pelimi opět pěkně zostra.

„Jak už jsem nastínil před chvílí poučím vás o problematice hromadných kouzel.Probereme si dva základní typy sesílání a to A-ten a B-ten a pak se ještě zaměříme na harmonizaci myslí, na závěr se budeme zabývat důsledky takových kouzel. Takže jak už jistě víte způsob používaný Bílou Věží je takzvaný A-ten, neboli stabilně doménová varianta. Vychází z principů používaných primitivním elfím druidstvím. Je velice nákladný, protože vyžaduje úpravu celého území, na kterém mají daná kouzla působit. Z toho také vyplývá, že pokud si nechcete ničit území, musíte používat taková kouzla, která neškodí. Což je z válečného hlediska nepraktické. Za zmínku stojí také to, že musí existovat jakési srdce, hlavní uzel těchto magických operací. To je právě sama Bílá Věž, naštěstí je to mistrovské dílo, takže není nutné archmágy zatěžovat harmonizací myslí. Je proto smutné, že si tak zakládají na tom, aby s uzlem ve Věži nemanipuloval nikdo jiný než právě oni.“

Pelimi byl na chvíli přerušen velice hlasitým sípáním Nefruze. Jeden ostrý pohled si oba mistři vyměnili, vše bylo i v téměř úplné tmě jasné. Z výkladu mistra Pelimiho byla cítit zášť proti Bílé Věži a to nutilo Nefruze k tomuto nespolečenskému přerušení řečníka.

„Naproti tomu,“ pokračoval dvorní čaroděj, „B-ten vyžaduje velkou disciplínu všech zúčastněných. Dosah tohoto způsobu je omezen pouze rychlostí přesunu klíčového člena seskupení sesilatelů. I když je nutno uznat, že se vzrůstající vzdáleností je obtížnější navázat spolehlivé spojení. Prakticky je to provedeno tak, že klíčový člen je vyslán na místo, kde má být úkon proveden a ostatní mu propůjčí své síly.“

„Teď by nebylo špatné srovnat tyto dva způsoby pomocí vašich zkušeností, ale mohlo by to být poněkud časově náročné.“

Ano, souboj dvou mistrů započal již ráno, ale teď vrcholil. Toto byla jasně hozená rukavice. Mnoho starých i živoucích mladických očí se upíralo na bělovousého kouzelníka, ten však opět překvapil. Tentokráte svým klidem a vybroušeným vystupováním vůči vyzyvateli.

„Máte pravdu, příteli, zabralo by mnoho času, o který vás nemůžeme připravit. Snad abych vás jménem samotné Vysoké Rady požádal o pár praktických rad. Omlouvám se i tak, že se v dnešní době natolik zanedbává vzdělání, že přednášející musí namáhavě dovykládat problematiku vlastními ústy.“

„Nevadí, mistře Nefruzi, nebyli bychom učenci, kdybychom nepřinášeli oběti. Tak budiž.“

Po delší odmlce řečník pokračoval z nevýhodného postavení, které si sám uchystal.

„Bezesporu neuškodí, když se zmíníme o případech neúspěchu při hromadném kouzle. Tedy při A-tenu všichni musí bezchybně provést uložené úkony, jinak se kouzlo ani nezačne vytvářet a pokud kouzlo selže, nesou všichni účastníci stejný díl neúspěchu. Naproti tomu u B-tenu, neboli nového způsobu, se rizikům zpětné vazby vystavuje pouze klíč. A do procesu nemusí vstoupit všichni, i když to nutně kouzlo oslabí, ale pořád lepší část než nic, takové je moje mínění.“

Mistr Pelimi pak pokračoval ve své přednášce a byl ještě několikrát přerušen mistrem Nefritem. Jejich konflikt tak přestal být skrytým i pro ty nejméně pozorné studenty, ale časem vychládal, i když výměna ostrých pohrdavých či káravých pohledů pokračovala až do pozdních odpoledních hodin. Bělovousý Nefruz musel uznat, že dvorní čaroděj je opravdu odporníkem na danou problematiku, ale nesnesl, když ten kejklíř vyvracel ze základů jeho poctivě odvedenou práci na myslích mladých učňů. Když se přiblížila přednáška ke konci bylo jasně patrné, že mistr Pelimi je nervózní a čím více spěchal, tím více ztrácel niť svých myšlenek. I to bylo pro Nefruze odsoudění hodné, copak není ze všeho nejpodstatnější předat vědění nové generaci? Pro Pelimiho tato věta pravděpodobně neexistovala, ke konci si dokonce dovolil odkázat na některé knihy. Bylo pochopitelné, že si studenti sami nastudují problematiku později, ale přednáška měla být přínosná právě tím, že se dozvědí některé konkrétní příklady z vlastní nedávné zkušenosti řečníka.

Konečně nastal konec přednášky, Nefruz by nejraději věnoval pár mravokárných slov právě svému mladšímu kolegovi, ale neměl příležitost. Mistr Pelimi vystřelil jako šíp s Darakem a Oliverem v patách. Bylo slyšet, jak se jim omlouvá, že má ještě jakousi neodkladnou povinnost vůči ragnadskému králi v Tavile. Dříve než se přiblížil západ slunce opustil Razbíz i se svým početným doprovodem.

„Škoda, že tu mistr Pelimi nemohl zůstat déle. Rád bych se od něj dozvěděl více o jeho další práci a i o mladém princi Richardovi, který bude muset co nevidět nastoupit na trůn.“

„Víš, že si baba ukecaná, Olivere?“

„Alespoň se o něco zajímám, Daraku.“

„Tím si chtěl říct, že když se nevěnuju věcem od Pelimiho, tak jsem flákač?“

„No nevím, jak by se jak mistru Pelimimu, tak starému Nefruzovi líbilo, že pomáháš Anutovi s těmi temnými nesmysly.“

„Nevím jak Nefruz, ale pamatuju si jasně, že mistr Pelimi nás poučil, že Nekromancie je rovnocenný obor a nemáme ji jako nějací tupí paladini odsuzovat.“

„Kdybychom byli na dvoře, tak za tohle deš viset, milý Daraku.“

„Jenže jsme v Razbízu a tady si to myslí každý druhý mág, že mít za krále paladina není ideální. A nebuď pořád jak ustrašený zajíc, nebo se snad stydíš za svůj názor?“

„Já si raději hlídám, co mluvím, než abych plácal nesmysly jako ty. Nikdy si neslyšel, že se nekouše do ruky, která tě krmí?“

„Být tebou raději jdu spát, nebo pracovat na tom ochranném amuletu, jinak se mistr Pelimi pěkně naštve, když mu ho nepředvedeš v čas, drahý Olivere.“

„To mám taky v plánu, pane Daraku. Uvidíš, jaký udělám dojem.“

Dveře jejich pokojů se zaklaply a v tom Oliverově se skutečně až do pozdních nočních hodin svítilo.

Následujícího rána, na ně čekal velký šok. Rastan rychle probral všechny Nefruzovi svěřence a společně s nimi se vydal, přímo na universitu do třídy. Tam už čekal Nefruz s velice špatnými zprávami.

„Milí žáci, s velikou lítostí oznamuji, že zbytek přednášek se odkládá na neurčito. Je to strašné a dlouho to bylo nemyslitelné, ale v ulicích Razbízu se rozmohl mor neznámého původu. Situace je vážná, protože archmágové ještě před rozbřeskem vyčarovali okolo města neproniknutelnou bariéru, která nechá zmizet vše, co se pokusí s této pasti uniknout.“

S poslední větou Nefruzovi vyschlo v krku a podlomila se mu kolena. Dále to bylo na chvějícím se Rastanovi, aby pokračoval.

„Od teďka platí zákaz vycházení bez doprovodu golemové stráže. Abychom tuto krizi mohli lépe přečkat a co možná nejvíce využít tento strastiplný čas vedení univerzity rozhodlo, že ho třídy stráví společně.“

„Hned jak jsem se to dozvěděl, požádal jsem Rastana, aby nakoupil co možná nevíce zásob čerstvých potravin a pak je nanosil sem pro případ, že bych mě ta choroba také skolila a já nebyl schopen se o vás postarat. Máme zde i slušnou zásobu pitné vody a dostatek přikrývek. Vím, že pro vás dnešek nebude lehký, a proto vám nenechám volnost. Všichni z vás jste nyní zachváceni pocity, kterých nebude špatné se zbavit. Pište, co cítíte a za několik hodin si to přečteme navzájem.“

Z nenadání se postavil Nurim.

„A to zatím není nalezen žádný lék, který by třeba jen zpomalil průběh? A jaké jsou vlastně příznaky?“

„Vím, milý Nurime, že rada archmágů tomuto problému věnuje veškeré úsilí. Na tvé otázky mám zatím jen málo odpovědí, ale každou hodinu je vydávána zpráva o počtu nakažených a i o nových informacích, které budeme sledovat. Můžeme tedy začít příznaky.“

„Prvním příznakem je krátkodobá ztráta koncentrace, poté následuje hodinové období, při kterém dochází k stále častějším výpadkům. Když uplyne tato hodina dostavuje se ztráta koordinace a únava. Toto stádium se liší délkou u každého jedince. Pak nastupuje spánek, hluboký a děsivě klidný. Nikdo z těch, kdo do něj upadl, se ještě neprobral.“

„A už jsou nějací mrtví?“ dodal kvapně Nurim, nehledě na strach v očích svých společníků.

„Nikoliv, ale podle toho, co vím, se spánek prohlubuje, což naznačuje, že jednou může dojít k úplnému zastavení životních projevů.“

„Rád bych se dozvěděl o té chorobě více, ještě jsem o ničem takovém neslyšel.“

„Věř mi, milý Nurime, že budeme rádi, když se o ní nepřesvědčíme na vlastní kůži, ale pokud tě to tolik zajímá a pokud budou ostatní souhlasit budeme poslouchat hlášení velitele městské stáže společně.“

„Děkuji.“

Nurim se posadil a bylo vidět, že usilovně přemýšlí. Nebyl sám všichni se pohroužili do hlubokých myšlenek, to bylo to, na co byli zvyklí a nějakým způsobem je tato činnost i v tuto nesnadnou chvíli utěšovala.

Po necelé hodině vyplněné tichem se Oliver zvedl a šel k Nefruzovu křeslu. Starý kouzelník si jej změřil a ještě více se podivil, když viděl papír popsaný textem.

„Jsem hotov, mistře.“

„Vidím, Olivere. Jsi první, takže můžeš rovnou začít číst.“

„Nahlas?“

„Ano, samozřejmě, skrytých děsů se nejlépe zbavujeme, když je vyslovíme. Proč myslíš, že se v budoucnu budeme učit složitým zaříkávadlům?“

„Nazval jsem to Mor.“

Oliver se na chvíli odmlčel pak si odkašlal a spustil.

„Tiché bývalo město Razbíz, ale toho dne se probralo do chmurného klidu. Brány na úsvitu otevřené, dnes nevítaly karavany obchodníků a po hradbách chodily desítky strážních patrol. Jejich zraky se strachem hleděli do děsivě prázdných ulic.“

Dopřál si pauzu, ale bělovousého starce již nemohl oklamat. Odbyl zadanou práci a drze mu jí předložil, být to jakékoliv jiné téma jakýkoliv jiný den nazlobeně by jej posadil, ale takhle s ním měl slitování. Ne každý zvládá v krizových situacích ještě přemýšlet a své myšlenky zapisovat. Přesto právě proto tuto práci dostali, aby se naučili vyjádřit se pod opravdovým tlakem. Co asi má Oliver za tajné úmysly?

„Představitelé nejvyššího koncilu časně zrána rozhodovali o izolaci celého města, sami se uzavřeli v Bílé Věži. Důvod byl prostý, ale to mu neubíralo na děsivosti. Pozdě večer roznášely se zprávy o záhadné nemoci, která postihuje obyvatele střední vrstvy. Nad ránem zjistilo se, že žádný léčebný postup nezabírá a jeden po druhém upadají nakažení do hlubokého spánku, z kterého je žádná síla v Razbízu nedokáže probudit.“

Teď už Nefruz chápal, Oliver se znovu ocitl pod vlivem mistra Pelimiho. Ošklivě by se začal Nefruz smát, ale vážnost situace mu to nedovolovala. Dvorská arogance je tedy také chorobou, může být rád, že mu Oliver neřekl, ať si to píše sám. Chudák dítě, snad nebude dělat potají na příkaz toho ragnadského kejklíře nějaké nebezpečné pokusy. No dobrá, necháme mu prostor, jen když krizi překoná.

„Nemoc postupuje rychle, během několika hodin od objevení prvních příznaků se oběti dostávají do stádia spánku. Doposud nikdo nezemřel, ale každou chvílí se zvyšuje počet nakažených.“

A přišlo první hlášení, hlas velitele městské stáže zněl klidně, ale z velkých pomlk se dalo usoudit, že i tento muž se musí překonávat.

„Nakažena je čtvrtina populace. Z důvodů nemoci byl rozpuštěn devátý oddíl. Zbylí členové, ať se hlásí v dobrovolném sboru. Žádní mrtví. Lék neznámý, hledá se.“

Ve třídě nastalo dusivé ticho. Ještě včera nebylo o nemoci slyšet a dnes čtvrtina obyvatel. Nečekaně povstala plavovlasá Ulin v jejích očích byly patrné velké slzy, ale hlas se jí ani trošičku nechvěl.

„Není to správné! Jak může být někdo takhle krutý, to není správné.“

Nefruz si jenom povzdechl, jak by jí mohl vysvětlit, že za tuto nemoc nikdo nemůže, byla příliš mladá na pochopení takových složitých záležitostí. Nurim však evidentně přes všechny chmury si držel velký nadhled a tak nebylo divu, že se mladičké elfce pokusil objasnit podstatu chorob.

„Přítelkyně moje milá, máš pravdu, že mor je hrůznou hříčkou přírody, ale patří k ní a má své příčiny. Nemá smysl snažit se poodhalit záměry osudu a ty to v hloubi své čisté jasné duše víš. Utiš proto svůj hněv a věnuj se raději smysluplné činnosti, pokud věrně zaznamenáš, co se právě děje, mají budoucí generace šanci se našemu osudu vyhnout.“

Chvíli Nurim váhal jestli má pokračovat, na všechny měl jeho hlas totiž výjimečný chlácholící účinek obzvláště, když byl nenucený a upřímný jako vždy. Nemělo vliv, jestli někdo znal jeho minulost léčitele, všichni by se rádi nechali ukolébat, ale Anutovo přerušení všechny elfovy snahy zmařilo.

„Pokud se máme odevzdat osudu, jak ty tvrdíš, co pak vás elfy drží na živu. Podle toho, co tvrdíš, byste už dávno vymřeli.“

Lehký úsměv přejel na rtech elfa, ale záhy se změnil v onen tichý vyčítavý pohled, který Jarim nemohl vystát, ale tentokráte nepatřil jemu, ale právě věčně bledému Anutovi a jeho vše pohlcující ctižádosti. Nurim si sedl a využil tak zbraně nejvyšší účinnosti, mlčení. Jen blázen by se s Nurimem v této situaci dal do hádky, Anutovi tedy nezbylo nic jiného, než si sednout také.

Začala šeptavá diskuse. Mor ne mor, tenhle konflikt měl daleko hlubší kořeny, spekulace a kombinace možných řešení zabrala žákům mnoho času. Nefruz sám byl rád, že unikli takovému střetu a dokonce, že se čas od času ozval z hloučku, kde seděla Ulin, smích. Kéž by tato zábava mohla trvat déle, ale pravidelnost hlášení neměla slitování.

„Nakažena je čtvrtina populace. Žádní mrtví. Lék neznámí, hledá se. Menšiny hobitů, trpaslíků a elfů projevují zvýšenou odolnost.“

Vše bylo pohlceno tichem, ani Nefruz nedokázal uniknout temným myšlenkám a každý jeho pokus o odvedení pozornosti se stával prázdnějším. Několik dalších hodin nepřineslo nic nového, kromě stále stejné zprávy a zrušení jednoho oddílu městské stráže. Nikdo neměl chuť sdílet své pochmurné a beznaději plné myšlenky, a tak ticho ve třídě bylo jen čas od času přerušeno hlášením či šustěním papíru. Chvíli po dalším strohém hlášením si pro Nefruze přišel asistent rektora. Mluvil tiše, ale všem bylo jasné, že situace vyžaduje chladnou mysl a poradu učitelského sboru.

Zatímco byl Nefruz pryč, snažila se třída zabavit jakýmkoliv možným způsobem, ale nic nemohlo odvrátit stíny, které se plížily ulicemi. Rastan moudře rozhodl, že hlášení umožní poslouchat jen Nurimovi a sobě. Rád by se sám této povinnosti vyhnul, ale když byl mistr pryč bylo na něm, aby zaznamenával celý průběh.

Po další hodinu mlčky seděli s maličkou nadějí, že jim jejich učitel přinese lepší novinu, než jakou se jim dařilo získávat z formálních hlášení městské stráže. Všechny sny se však rozplynuly s Ulininým výkřikem. Když k ní přiběhl Nurim, sám se jen stěží ovládl. Malý Williem usnul hrozivým hlubokým spánkem. Elf rychle přiložil dlaň své ruky na čelo chlapce a zavřel oči. S velikou námahou ji po chvíli odtrhl a vyčerpán sjel na zem.

„Běda, malý Williem se bezpochyby stal další obětí moru. A já pro něj nemohu nic udělat.“

„Pokud elfí moudrost nestačí, pak snad trpasličí vypomůže. Nemá-li smysl snažit se jej vzkřísit, můžeme mu snad dopřát více pohodlí než skýtá školní lavice.“

„Vskutku obdivuhodné, Drame, jak neseš nemoc svého přítele, je vidět, jak hodně si ho měl rád.“

Poslední slova, která měl na svědomí Anut, byla krutá k trpasličímu mládenci, který se stal osiřelému Williemovi starším bratrem.

„Važ svá slova, lidská zrůdo. Williem je mladý a silný, jistě se uzdraví, i kdyby my všichni jsme měli zemřít!“

Trpaslíkům hlas zněl nyní jak zvony ohlašující příjezd nepřátelských vojsk a jeho pohled by v tuto chvíli nevydržel snad ani slepec, ale rychle se ovládl odstrčil všechny strachem ochromené a s něžností větší, než jakou by mohl projevit elf vzal spícího chlapce do náručí. Netrvalo dlouho a v zadní části třídy zřídili nemocnému pohodlné lůžko, na které ho Dram položil.

„Závidím ti, Nurime, ty jsi se alespoň mohl s tou chorobou porvat.“

„A neuspěl jsem, Drame. Ale snad toliko můžu poradit. Nenechte našeho maličkého vzadu o samotě. Možná se vám to bude zdát zvláštní, ale i když jeho duše bloudí sny stále cítí naši blízkost a snad mu tak usnadníme návrat. Něco jako svíčka v okně za bouřné noci.“

Nebylo třeba dále přemlouvat většina studentů si sedla vedle spícího Williema a do smutné chvíle se roznesl zpěv plavovlasé Ulin.

Darak s Oliverem patřili k těm, kteří si k nebohému dítěti nepřisedli, místo toho se věnovali práci, kterou jim včera zadal mistr Pelimi. Vzájemně si kladli otázky a hledali na ně odpovědi, to byl způsob, který se jim osvědčil v době, kdy u dvorního čaroděje začínali.

„Daraku, jak je to se silou vloženou do hromadného kouzla? Je možné ji postupně přidávat nebo je kouzlo samotné zapečetěné?“

„Posloucháš mě vůbec?“

„Promiň, nějak se nemůžu soustředit, když tady ta hysterická elfka piští.“

„Ptal jsem se tě, jak je to se silou při sesílání a udržování hromadných kouzel.“

„Počkej, myslím, že vím, kde to bylo, hned ti to najdu….Do háje, zrovna tuhle knížku jsem zapomněl na pokoji. Asi jsem moc přetažený z toho všeho, radši nechám hromadná kouzla chvíli na pokoji a napíšu to, co chtěl Nefruz.“

„To máš u mě, Daraku!“

Oliver se zvedl a načepýřený jako kohout se odešel napít, když se však vrátil čekal na něj hrozný šok. V tu chvíli musel být bledý mnohem více než Anut, ale i tak stačil vydat zoufalý sípot.

„Daraku….neee..“

Během chvíle u něj stál Nurim a zběžně Daraka prohlédl. Smutně sklopil zrak a pokynul Rastanovi s Janem. Ti odtáhli Daraka nedaleko Williema na místo, které rychle připravila Amanda s Ulin.

Oliver zůstal sám sedět vepředu a zrak upíral na prázdnou židli svého přítele. Na stole leželneobratně vytržený kus papíru s neúhledným nápisem: „Ticho před bouří“.Uvnitř Oliverovy hlavy začala zprudka hučet krev a míhaly se mu hrůzné myšlenky.

„Když podlehl Darak, musím podlehnout taky….Nic mě tady nečeká než smrt a já nemůžu utéct…“

Ani nevěděl proč a začal své myšlenky bleskurychle zapisovat. Nechtěl na nic zapomenout, ale i tak neudržel žádnou z myšlenek dlouho.

„…Nejdřív ztráta soustředění…pak ospalost….a pak konec. Musím ven musím pryč…Proklatí archmágové museli udělat to ochranné pole…všichni tu umřeme a oni přežijí ve své vysoké sněhobílé věži….Mít tak šanci uniknout jejich kouzlu….ano, proč bych to nezkusil, než pomalu umírat na lůžku pokusím se vytvořit si amulet a když nebude dost mocný zemřu rychle a bez bolestí…“

Chtěl se sebrat a odejít, ale pak mu to došlo. Uvidí ho stráže nebo někdo jiný ho uvidí. Za tmy to bude snažší, ale přece. Vzpomněl si, jak četl v deníků jednoho z dřívějších studentů postup přípravy nápoje neviditelnosti. Rychle šel ten deník najít. Úspěch! Co dřív amulet, nebo lektvary? Bude lepší když lektvary udělá, než přijde Nefruz. Všichni jsou teď příliš zaměstnáni Darakem a Williemem, nikdo si nevšimne toho, že se vytratí vedle do přípravny a vyrobí si několik dávek.

Nepozorovaně pronikl do přípravny a začal prohledávat poličky, kvůli nezbytným ingrediencím. Dneska musí být jeho nejšťastnější den! V jedné z nejvyšších polic nalezl malou sadu flakónů s nápisem: „Lektvar neviditelnosti“ Vedle nápisu bylo ještě napsáno jméno studenta, který lektvary vyrobil jako svou závěrečnou práci. Oliver si všiml lístečku, který byl zastrčený pod sadou. Stálo na něm: „Já mistr Nefruz uděluji pochvalu studentu Rastanovi, za jeho tradiční pojetí s vylepšenou recepturou. Tento lektvar je totiž daleko spolehlivější a úspěšně skryje uživatele i za plného denního světla." Oliver si počínal jako zkušený zloděj, když si vzal zadní tři lektvary, aby jeho krádež nebyla náhodou hned tak odhalena. Teď se rychle vrátí na své místo a vyrobí ten amulet. Materiál si naštěstí nezapomněl, ale bude muset použít těch nejvíce složitých znaků, aby byl amulet dostatečně silný. Snad to stihne v čas. Nebylo by dobré, kdyby to kdokoliv viděl, musí to před nimi schovat. Proč by ne? Někde tady musí být ten Rastanův lektvar z alredu, jak se sním pořád chlubí, ten má přeci silné tlumící účinky. Přilije ho do pití a všichni usnou i Nefruz usne.

Nervózní Oliver nedočkavě čekal na návrat starého čaroděje, předpokládal, že Nefruz bude příliš zaměstnán nemocnými studenty, než aby si prohlížel co on připravuje. Ruka mladého učně hbitě běhala po kovové destičce a vyrývala do ní komplikované symboly, když přišel bělovousý učitel. Vše se stalo, tak jak plánoval. Nenápadně vyprázdnil lahvičku s uspávacím lektvarem do konvice s vodou, kterou s předstíranou ochotou donesl k hloučku v zadu ve třídě. Čekal.

Nedlouho poté začal Anut zívat a Amanda s odhodláním pronesla, že by se měla připravit další lůžka.

„Nedovolím ti to udělat!“ vykřikla na ní Ulin se slzami v očích.

„Ty mi nebudeš rozka…Willieme? On se pohnul.“

Vzrůstající napětí rychle opadlo a všichni sledovali chlapce, jak se zavřenýma očima a slabým dechem, jakoby natáhl ruku k Ulin, která se jej kvůli Amandě pustila.

Oliver ještě zaslechl, jak se Nurim zmiňoval o tom, že Williem musel cítit Ulin, musel tedy snít…Zbytek věty už nezaznamenal, protože opustil třídu, aniž by si toho kdokoliv všiml, z části za to vděčil tlumícímu lektvaru, který již začínal působit a z části také nastalé situaci. Nemohlo to přijít lépe. Chodby university byli prázdné a až do haly mohl jít bez použití lektvaru, ale když kousek od vchodu zaslechl kroky raději jej vypil a zmizel za dveřmi, které vypadaly, jako by je otevřel silný vítr.

Když dorazil do svého pokoje začal rychle balit vše nezbytné na dlouhý a namáhavý pochod, to mu nezabralo ani půl hodiny a byl připraven. Teď ještě naplánovat, kudy by se mohl vytratit z města bez většího rizika. Vzpomněl si, jak je průmyslová část města pustá, když je noc, a že je Nefruz před touto čtvrtí varoval. Chvíli ještě vylepšoval svůj amulet, ale jakmile se začalo šeřit, urychleně opustil budovu internátu a přes Zahradu Spočinutí pospíchal do tmy. Byl si vědom toho, že musí hradbu překonat dokud je neviditelný, jinak by si toho stráže mohly všimnout. Druhá dávka lektvaru začala vyprchávat a ustrašený mladík se schoval v závětří jednoho krámu. Tiše naslouchal klidu děsivé noci, najednou mu připadalo, že slyší nářek všech těch ubožáků, kteří tu čekají na smrt. Nechtěl to poslouchat, ale ani zacpané uši nepomohly. V bolesti se sesunul k zemi.

Někdo s ním prudce zatřásl a Oliver se s nadávkami probral. Vyděsil se. Stál nad ním zarostlý špinavec. Když se více vzpamatoval z prvního šoku uvědomoval si, že za dobu co tu je zapomněl na existenci téhle spodiny, žebráků, kteří ho obtěžovali kdykoliv se procházel městem bez doprovodu mistrovy stráže. Přemohl svůj odpor k té živoucí trosce, co nemá ani dost sil, aby se sama zabila. Znovu nabýval čiré mysli a napadl ho plán, jak by se dala tato peněz chtivá loutka využít.

„Poslyš žebráku, co kdyby sis pro změnu vydělal poctivé peníze.“

„Jsem Jarek, ty holobrádku!“

„Když to říkáš takhle, klidně ti pomůžu dostat se přes hradby, ale pak mi dáš ty peníze, jen hlupák by se pokoušel projít přes to pole.“

„Dobrá, ale jestli jen cekneš!“

„Mlčím jako mrtvola.“

Nedalo se mu moc věřit, ale pamatoval si ještě z Ragnadu, že většina těch ubožáků si díky alkoholu mnoho vzpomínek nepobere a ani se o to nesnaží, na to se mohl u tohoto žebráka spolehnout, jak mu napovídala téměř prázdná láhev v levé ruce. Při cestě na hradby přemýšlel, jak by žebráka obelstil. Neměl v plánu mu dát celý zlatý, i když by to byla dobrá cena, kdyby s jeho pomocí mohl ponechat třetí dávku lektvaru neviditelnosti na později. Ještě vzpomínal na kouzlo, které by využil, aby zmírnil svůj pád. Bohužel ho nenapadlo nic jiného, než které bylo velice „hlučné“. Možná by…určitě by ušetřil i pár měděných, kdyby přiběhla stráž a ten ožrala by upoutal její pozornost.

O chvíli později, již stál připraven k zaříkání na hradbě s Jarekem na stráži. Za doprovod sem mu dal jeden měďák a slíbil mu další tři, když pohlídá okolí zatím co on bude sesílat. Jakmile začal, byl si vědom toho, že o něm musí vědět každý kouzelník na čtvrt míle daleko, ale teď už nemohl přestat. Oliver otevřel oči a plně si uvědomil modrobílou auru, která ho nyní zcela obklopovala. Již slyšel dupot stráží a všímal si, jak žebrák mizí v nedaleké uličce. Jeho šance na život. Rychle se rozeběhl a skočil z hradeb. Lehce dopadl a utíkal pryč, tak aby splynul ve tmě. Když procházel polem, celou oblohu polila bledě modrá záře a potom tma. O několik ulic dál nechápavě hleděl špinavý žebrák do tmy, na místo, kde ten mladík zmizel. Spokojeně si pohrával s dvojicí zlatých mincí, které mu nenápadně vytáhl.