Pro informaci: Wolf je zákonně dobrý, a články na které dále odkazuji pošlu příště.

Narodil jsem se před 18 lety v jedné barbarské osadě na severu. Můj otec Hrotgar byl barbarský válečník, moje matka Maneal elfí druidka. Otec mě odmala učil zacházet s mečem bastardem, matka mě naproti tomu učila lásce k přírodě. Oba mě měli velmi rádi. Matka zemřela, když mi bylo pět, ale ještě mohla vidět, v čem jsem blíže elfům a čím barbarům. Byl jsem určitě chytřejší a hezčí než jiní barbaři, to jsem měl po ní. Silný a houževnatý jsem byl po otci, bohužel mi po něm zůstala také drobná nešikovnost. Smrt mé matky byla dvojnásobně odporná, neboť jsem ji sám viděl umírat. Jeden odporný, hnusný a příšerný upír zabořil své zuby do jejího krásného krku. Dodnes mě to velmi tíží. V ten den jsem ale začal nenávidět nemrtvé. S otcem jsem žil ještě tři roky, a pak jsme se vydali na cestu do hlavního města Velké Říše, do Estorialu. Cesta dopadla strašně. Po dvou týdnech na nás zaútočili další nemrtví. Můj upír, kterého jsem bezpečně poznal podle symbolu na hrudi, dostal i mého otce. Já jsem se jen nevěřícně díval a pak mě někdo udeřil do hlavy. Probral jsem se po asi dvou týdnech v klášteře Světla u malého městečka v kásné krajině. Kněží byli hodní. Učili mě nenávisti ke zlu a temné vědě, nekromancii, ale také mě naučili vařit, šít, číst, psát, počítat a dělat další důležité činnosti. Pod dohledem barbarského mnicha Benedikta (ach, ta jména, Wolf, Hrotgar, Hrun, Šedovlk či něco takového zní rozhodně lépe) jsem pokračoval v tréninku s bastardem, mojí nejmilejší zbraní. Když mi bylo patnáct, zavedl mě za osamělým krollem Irwinem, novým kovářem v městečku. S ním jsem se rychle spřátelil a brzy jsme byli štamgasty v místní hospodě a také častí návštěvníci nevěstince. No, co se týče sexu, poprvé jsem ho okusil asi tři měsíce po mém seznámení s Irwinem. Byla to pěkná mladá blonďatá elfka, prostě kus. Ani mě nepřekvapilo, když jsem jí druhý den viděl s knězi na hřbitově-mrtvou, samozřejmě. Pod dvěma ranami na krku měla načrtnutý mě známý symbol. Více mě překvapilo, že Irwin zná ten symbol stejně jako já. Po dlouhé noci v hospodě a následně v bordelu, samozřejmě s elfkami po boku, nebo spíše na klíně, jsme přetřásali celou naší historii. Zjistili jsme, že naši předkové byli mnohokrát pokrevní bratři... No zkrátka paráda. Více o tom mimochodem píšu níže. Rozhodli jsme se zůstat ještě pár let v klidném městečku a pak putovat za dobrodružstvím a za ostatky našich předků. Ty roky jsme strávili pěkně, v bordelu, v hospodě, v kovárně, v klášteře, na toulkách po okolí a tak dále. Náš známý upír byl asi fakt velké zvíře. S pomocí mnichů jsme zjistili, že je asi generálem v nějaké armádě kostěných blbečků. No však on umře! Můj bastard už se těší.... Po těch pár letech, chvíli po mých osmnáctých narozeninách jsme vyjeli. Benedikt a ostatní kněží mi dali něco málo po mém otci - jeho kouzelného bastarda a kroužkovou zbroj, vybavili mě také dýkou, lukem, pár užitečnými věcmi a samozřejmě požehnáním. No, aspoň že tak. Irwin kdesi vyštrachal starý magický těžký kyj po Irwinu VI. Drakobijci a už se jelo. Po několika týdnech jsme ve městě někde v Západním království našli malou, útulnou hospůdku. Vešli jsme dovnitř, chvilku tak chlastáme a najednou co nevidíme. Za námi stojí elf v kápi a malý hobit, zjevně zloděj. Sahám po meči, Irwin prohlašuje, že jednou praští a oba leží. No ale co ta dvojka neříká! Elf se představí jako Ahmac, začínající kouzelník, a tenhle malý hobitek že je prý nějaký Herold, budoucí slavný šéf zlodějů (že já jim ty palice rovnou neusekl). Po několika pivech jsme se rozhodli vydat se na cestu za dobrodružstvím společně. Aby to nebylo dost těžké, vpadl do lokálu mladý kudůk s truhličkou na zádech, asi alchymista. "Zdar panstvo, nějakej Eltus, alchymista, jsem tu novej. Hospodo, jedno pivo pro všechny - na můj účet!", tak tohle povídal. Pivko zdarma nikdy neodmítnu, no a tak jsem ho pozval ke stolu. Po několika směnách bylo jasné, že tenhla maník musí jít s námi. A taky že jde, a zabíjí velký mrchy kostěný líp než Irwin kyjem, no ale to je jedno. O pár piv a sličných elfek později jsme odjeli. No a to už je jiná historie.

Tak co jsem já:

Jsem velmi odvážný, otevřený, upřímný, čestný. Věřím v Lathandera, ale uctívám i Helma. Po mých barbarských předcích jsem zdědil opravdu jen sílu, všechny mé zvyky pocházejí z kláštera nebo městečka. Nerad něco komplikuju, radši to vyřeším rychle. Jsem pěkně agresivní, prudký. Běda nepříteli, který se mnou bojuje! A běda taky zrádci ve vlastních řadách. Nesnášim nemrtvý, nekromanty a prostě všechno zlé. Taky se mi moc nezamlouvá kouzelnická magie, no ale hlavně že je silná, a že je na naší straně. Jsem trochu cynik, a taky pořádnej sobec. No když máte v družině takový zelenáče, jako jsou Ahmac, Herold a Eltus, tak nemůžete být jiný. Co mam rád? Pivo, Lathandera, Irwina, elfky (mladé, blonďaté, vysoké, dlouhonohé, štíhlé.....), Helma, bastardy (jako meče, jinak používám střívko, alespoň to mě mniši naučili, takže žádnej bastard nehrozí), koně, válečníky, hraničáře, chodce a druidy. Co nemám rád? Obojruční zbraně mimo těžkýho kyje a obouručáka, štít, no ale radši ho používám, vyzáblý elfíky typu Ahmac, ne to byl fór, malý hobity, ne to taky, kudůky, ne ty mam opravdu rád.... Co mě fakt se**? NEMRTVÍ, NEKROMANTI a ten zkurvenej UPÍR, ať to je kdo chce.

Co se týče mých vztahů s našimi kumpány: Výborně vycházím s Eltusem, s elfíkem se taky dávám dohromady po počátečním chladu, jen mě sem tam trochu kadí Herold. Ten mrňous si myslí, že sežral všechnu moudrost světa či co. Já bych na ty mrchy prostě vlítnul a usekal jim hlavy, ale on ne a ne, prej že vymyslíme nějakou lest... No ale jinak je dobrej.