Seoman chvíli stál na místě a najednou se dal do klusu. Seběhl schody na ulici a opřel koště o zeď domu. Vydal se rychlou chůzí k věži Zeleného anděla. Věž stála přesně uprostřed hradu Hayholt. Ulice byla až na zatoulaného psa zcela prázdná. Když procházel kolem kováře, slyšel tupé nárazy kladiva o kovadlinu. Najednou si všiml, že za kovárnou jsou otevřené dveře, které nikdy předtím neviděl. Na dálku poznal, že vedou dolů… pod Hayholt!

Tiše si řekl: „To je zajímavé, já myslel, že hrad nemá žádné tajné chodby.“

Znovu silně zafoukal vítr a odněkud z domu se ozvalo: „ Seomane, zase se ulejváš, počkej, až tě najdu.“

„Dveře jsou zavřené!“ vykřikl.

Vylezl ze svého úkrytu a vystoupal po schodech. Dveře byly zavřené a jakoby splynuly se stěnou. Nadávkami do čeho se to zapletl, si dodal odvahu a zamířil dolů vlhkou chodbou.

Když ušel asi sto sáhů, chodba končila. Začal ohmatávat zeď a našel pootevřené dveře. Nakoukl škvírou dovnitř a zjistil, že je to cela, která je osvícená dohořívající pochodní. Na podlaze seděl nějaký muž a tiše ho pozoroval. Muž byl středního věku, měl na sobě cestovní plášť a na ruce dva zlaté prsteny. Seoman ho odněkud znal, ale nemohl si vzpomenout kde tu úzkou tvář se špičatým nosem viděl.

„Kouzelník Royan, králův mladší bratr!“ vykřikl Seoman a o něco tišeji dodal: „Ale vždyť vás minulý týden zabila divoká zvířata v lese.“

Muž tichým hlasem řekl: „Ne, mladíku, bratrův rádce a černý mág Hakatri mě přepadl a zajal. Pomoz mi, prosím. Tamhle v koutě leží ostrý kámen, kterým by se ti mohlo podařit mě osvobodit.“

A ukázal na levé zápěstí, kde měl na řetězu kovovou obruč. Seoman, neschopný promluvit, sebral kámen a začal tlouci do zrezlého řetězu. Asi na pátý pokus se mu podařilo řetěz přerazit a kouzelník s námahou vstal.

S vděčností v hlase zašeptal: „Děkuji ti, jsem ti velice zavázán. Ale musíme se odsud dostat.“

Jak to dořekl, ozvalo se hlasité bouchnutí dveří a na chodbě se ozvaly kroky.

„To je Hakatri“ pronesl muž a připravil se u dveří jako kočka, která čeká na myš.

Seoman už o Hakatrim slyšel. Byl to králův mág s pověstí vraha. Všichni se ho báli. Již zabil mnoho nevinných lidí. Kroky se přiblížily a objevilo se zelené světlo. Royanovy ruce se rozzářily rudým ohněm a ve chvíli, kdy se otevřely dveře a v nich se objevila Hakatriho postava v zeleném plášti, oheň opustil jeho ruce a udeřil do překvapeného mága. Mág upustil lucernu a podlaha se vzňala. Vše, co se odehrávalo později, si Seoman uvědomoval velmi pomalu. Mág a kouzelník spolu bojovali mocnými kouzly. Poslední věc, kterou si chlapec pamatoval, byla jak udeřil kamenem do zelené postavy. Nadýchaný kouřem omdlel.

Když se Seoman probudil, zjistil, že leží v čisté posteli. Měl pocit, že se mu zdál nějaký hrozný sen, ale kousek od něho se ozval hlas:

„Už je ti lépe, chlapče?“

Vedle jeho postele seděl Royan v bílém plášti zdobeném elfími runami. Pravou ruku měl zavázanou a pod spáleným obličejem se leskly lehce nažloutlé zuby.

„Seomane, zachránil jsi mi život, když jsi omráčil Hakatriho. Jsem ti moc vděčný. Za odměnu se můžeš stát mým učedníkem.“

Seoman překvapeně vyhrkl: „Kdo by si byl pomyslel, že se něco takového stane hloupému pomocníkovi služebných.