...Kniha osudu...
| Autor: | Tarfill |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 16 |
…..příběhy Taradorských občanů, ostrov Zapomenutých tajemství 1126 taradorského letopočtu…..
… Kniha …
Když se mi konečně po dlouhé době podařilo zahnat děsivé myšlenky a usnout, zdál se mi sen, ve kterém hrály hlavní roli myšlenky ještě děsivější. Mé probuzení znamenalo velkou úlevu, kterou jsem možná už ani nevnímal. Tento malý rituál mě pronásledoval již druhým měsícem. Setřel sem si studené orosené čelo připraveným kapesníkem a lehnul si doufaje v to, že spatřím zítřejší slunce… Byla však stále noc. Zimní vítr si i přes všechnu mou snahu zateplit dům razil cestu otvorem pod dveřmi a spárami u oken a vydával strašidelné zvuky připomínající kvílení mrtvých duší. Jeho mrazivé pařátky neustále bojovaly s péřovou duchnou, která ze všech sil bránila mé tělo a držela pod sebou poslední teplo, které v tomto domě zůstalo. Luna v úplňku pomalu, po špičkách kráčela do obdélníku mého okna a na skleněné tabuli se lepily poslední sněhové vločky, které svou ledovou kresbou pomalu zakrýval velký umělec mráz…
Dlouhá doba bezvýsledného převalování mě nakonec donutila vstát. Čekala mě další probděná půlka noci…
Jindy krátká cesta ke stolu se nyní zdála být čarovně dlouhou. Takovou zimu jsem nečekal. Studenými prsty jsem co nejrychleji zapálil svíci a oblékl se. Bylo však už pozdě. Vychytralá paní zima si ke mně nakonec našla cestu. Na celé tělo mi vysypala asi tisíc ledových mravenců a já se začal třást jako čerstvě narozené štěně….. Schoulil jsem se do svého pláště, usedl na židli a zahleděl se do tiše plápolajícího plamínku, kterým svíčka alespoň z části osvětlovala můj malý skromně zařízený byt…
Netrvalo dlouho a studené obtěžování naštěstí ustalo. Mé tělo si začalo zvykat na okolní teplotu, už se tolik netřáslo. Jen mým nohám se do tepla zřejmě nechtělo, jelikož zůstaly zmrzlé jak venkovní náledí. Nevadilo mi to. Očima jsem začal hledat něco ke čtení, to nicnedělání mě začínalo nudit.
Na stole ležely jen dvě obilné placky z večeře, tvrdý sýr a džbánek se zbytkem červeného vína. Ani teď jsem na to neměl chuť. Stejně to bylo studené jako mé nohy a hlad si zatím hledal jinou oběť.
<ú. Ááá, támhle jedna kniha je, zůstala pod postelí. Málem jsem ji přehlédl…..Židle mírným zavrzáním pozdravila mou vzdalující se siluetu a plamínek svíčky znovu zatancoval v rytmu neviditelného studeného průvanu.
“A hele, kde ses tady vzala, tebe neznám…?“ řekl jsem si pro sebe, když jsem ji spatřil z blízka. Několik málo listů v menší vázané vazbě se skrývalo za černou barvou okolního šera. Na tvrdém zašedlém obalu byly zlatavou barvou napsány dvě slova, která se mi okamžitě vryla do paměti…
“Tvůj osud.“
Pomalu jsem v ní začal listovat po náhodném otevření. Žádná slova v ní ale nebyla. Jen prázdné nažloutlé stránky se na mě usmívaly jako poušť uprostřed oceánu. Nejistota mi poradila, abych ji zavřel a hodil na postel. Radši jsem poslechl.
Projelo mnou však podivné nutkání jí znovu otevřít, jako by mě sama přitahovala. Chtěl jsem po ní sáhnout, ale něco mi v tom zabránilo…
Ponuré ticho prolomilo čísi zaklepání. Čtyři údery do dveří se rozlehly do okolního prostoru a mnou opět projel chlad.
“Kdo to může být…?“ zeptal jsem se sám sebe nahlas.
Všeobecně bylo po městě rozhlášeno, že otevírání dveří takto v noci se nevyplatilo už mnoha lidem. Ani nevím proč, ale jako dostačující příklad hrozícího nebezpečí mi to zřejmě nestačilo. Asi to bylo tou spoustou myšlenek, které se mi najednou tak škodolibě proháněly jindy prázdnou a otevřenou hlavou. Šel jsem otevřít nevybaven žádnou zbraní…
Dveře líně zavrzaly a já znovu ucítil ten nepříjemný chlad vplouvající zákeřně do mého já. Spolu s ním vnikal dovnitř i čerstvě navátý prašan. Zhluboka jsem nasál čistý venkovní vzduch. S mým výdechem se ale všechno zastavilo a já zůstal jako přimražený…..
Přede mnou stála postava, celá zahalená v černé kápi. Dlouhá kapuce jí líně visela před obličejem a společně se stínem se nádherně doplňovala v zakrývání jejího obličeje. Ruce byly složeny podél těla, avšak díky dlouhým rukávům taktéž nebyly téměř vidět. S celou postavou si v poklidném tichu pohrával vítr a já jen nehnutě přihlížel…
Po pár vteřinách se postava odhalila… Docela se mi ulevilo, když jsem spatřil svého známého, kněze z Morrova chrámu.
„…Doufám, že jsem vás nevzbudil, pane. Viděl jsem světlo a …“
„To je v pořádku Berdune… jen pojď dál, chci vědět co máš tak důležitého na srdci, že mě musíš navštěvovat takhle večer…“ přerušil jsem jeho hluboký hlas.Ta přátelsky nevypadala. Špinavý a zarostlý postarší chlap v koženém brnění a potrhaných kalhotách na mě mířil nabitou kuší.
„Dobrý večer, doufám, že jsem vás nevzbudil, pane. Viděl jsem světlo ..…“ zopakoval muž větu po Bardunovi a ironicky se zasmál. Odhalil tak svoje zbytky žlutých zubů. Potom zmáčkl spoušť…
Šipka zasáhla levé rameno a síla jejího nárazu mě donutila udělat několik kroků nazpátek. Poté jsem klesnul na kolena.
„Sakra, neumim trefit srdce ani ze dvou metrů…“ zaklel střelec a já podruhé uslyšel jeho škodolibý smích.
.Nemělo cenu na něco myslet. Vše se událo v takové rychlosti… Do místnosti navíc vběhli další dva stejně oblečení hrdlořezové, zřejmě byli schovaní u zdi. Místo kuše však měli krátký meč. S nimi bych si nikdy neporadil…
Berdun s ledovým klidem zavřel dveře a já se začal v duchu modlit. Muž z kuší si sednul na postel, druhý si vzal židli a posadil se hned u mě a poslední hlídal u oken a dveří. Najednou se mi zdálo, že vzduch, který dýchám je strašně moc těžký a hustý.
„Nevím, nevím, bratře, ale vsázím jedna ku čtyřem, že ten hlupák dneska zemře…“ prohodil další ze svých žertů střelec a s mírným pošklebkem na mě znovu namířil…
I když mi bylo jasné, že mluví pravdu, stále jsem alespoň doufal… Až teď mi došlo, co se stalo… V tvářích oněch mužů jsem poznal zločince, které jsem před dvěma lety poslal do vězení v Maha Chai. Už nevím, co přesně provedli, za svou kariéru vévodova soudce jsem zažil leccos a odsoudil jsem kdekoho. Zřejmě utekli z vězení, ale co má s nimi společného Berdun…? Každopádně mi bylo jasné, že nyní odsoudí oni mě….. Rukou jsem si přejel po bolavém krvácejícím rameni a pomalu vstal… Chtěl jsem se rozsudku hrdě postavit…
„Tak, mistře bývalý soudče, přišel ti účet za tvé činy…“ řekl Berdun „…myslím, že se mi konečně splní jedno z tajných přání… Víš, co si způsobil, když si nechal zavřít půlku našeho gangu…? Teď zažiješ to, co si udělal našim bratrům…“ zvýšil hlas a pomalu vytáhl meč schovaný pod kápí…
„Hele, on tady má nějakou knížku…“ řekl střelec a vytáhnul z postele knihu, kterou jsem před chvílí viděl sám poprvé. „no jo, teď si ale už nikdy nic nepřečte…“ prohodil znovu se svým pošklebkem…
„Ty si taky nikdy nic nepřečteš, protože neumíš číst, hlupáku…“ vytrhnul mu knihu z ruky Berdun. Asi ho také upoutala a jako já, tak i on v ní začal najednou listovat po náhodném otevření.
„Tvůj osud… To si napsal sám…? Tady nic není…“ na chvíli se odmlčel…
„Bodejť by bylo, když za chvíli zemřeš…..?“ rozesmál se kněz, ale vzápětí zpozornil. Na prvním papíře se totiž z ničeho nic objevila nějaká písmena…
„…Každý má právo znát svůj osud… Chceš ho znát i ty…? Moc dlouho života ti totiž nezbývá… Parta najatých dobrodruhů se po tobě vydala a ty máš už jen pár dnů… Berdune…“ začal potichu číst. Jakmile přečetl své jméno, zarazil se a knihu rychle zavřel.
„Co je to sakra za blbost…?“ zařval a hodil knihu po mě… Stejně jako on, tak i já byl překvapen a samozřejmě neznal odpověď. Svazek podivných papírů narazil do mé tváře a otevřen zůstal na zemi. V momentě, kdy dopadl vstal jeden z mužů a udeřil mě pěstí do břicha. Znovu se mi podlomili kolena a se slzami v očích jsem spatřil blížící se Berdunův meč.
„Skončíme to hned, moc se mi to tady nelíbí…“ zazněla poslední knězova slova, která jsem slyšel…..
Ještě než mi rozpoltil lebku, přečetl jsem si slova, která se mi zjevila na úvodní stránce otevřené knihy osudu…
“…..i ty si měl právo. Mohl si znát cestu, jak si prodloužit život. Proč se však lidé vzdávají své naděje tím, že si bojácně odepřou možnost jenom proto, že hned nic nevidí.….“
…….podobné případy, ve kterých přeživší lidé vysvětlili svou záchranu díky zjevené knize osudu se vyskytovaly přesně rok. Poté už knihu nikdy nikdo neviděl…………….
.....a z toho plyne malá rada... : Nikdy si nenechte nic uniknout...
Diskuze
přirozený talent? :) 4*
K Enwině? Jednoduše... přečetl jsem si tvůj článek o principech tvého světa. Potřeboval jsem nějakou inspiraci pro svět svůj...
A to by mně zajímalo, jakto že víš právě o Enwině Aldě? To ses nbějak zaměřil na principy .... fakt by mně to zajímalo, jak se k Enwině dostal ... :-)
Zajímavý. 4
Naše kniha osudu bude vyvěsěna na našich stránkách ...
Ano Pascale, je to jen náhoda. O vašem Erinelu vim akorát to, že máte nějakou Ewinu Aldu (a to ještě nevím, zda je tento název přesný), tudíž je tento výplod pouze z mé hlavy. Jestli se ti náhodou naskytne trocha času, můžeš mi tu tvoji Knihu ukázat.....
Nahodou je to dobry a na 3* to neni, davam 4*...
Sice jsem to ještě nečetl, ale ten samý název (Kniha osudu) používáme v našem světě ... snad jen náhoda ... :-)
Heleďte,nezdá se vám to nějaký podělaný?Jsou tam různý nenávaznosti,jako teřba tohle:
"přerušil jsem jeho hluboký hlas.
Ta přátelsky nevypadala."
To tam u mě je,a chyby tohodle typu tam jsou vícekrát...No ale jinak to je celkem dobrý...3*
Možná máte pravdu s tim koncem. I mě to teďko připadá nějaký odfkláknutý. Jinak vám samozřejmě děkuju za váš názor, příště se pokusim zlepšit...