Stíny minulosti
| Autor: | Aazyiah |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 35 |
Rozhlédla se kolem sebe. Nacházela se v jeskyni. Ať se snažila sebevíc, nemohla si vzpomenout, jak se sem dostala ani co se dělo několik posledních dní. V hlavě měla jen černočernou tmu a dnešní sen.
Když se rozhlédla, zjistila, že má u sebe měch s vodou, lucernu, nádhernou dýku sázenou drahými kameny, které neznala, a v botě měla kovovou hvězdici. Na sobě měla narezlé přiléhavé zavinovací šaty s černým páskem zdobeným třásněmi, který měl uprostřed stříbrnou lebku. Je to zvláštní, říkala si, na ruce měla totiž prsten s úplně stejnou lebkou. Když si pozorně prohlédla dýku, zjistila, že jsou na ní stopy po zaschlé krvi. Dokonce i šaty měla od krve. Čí je to krev?
Náhle jí hlavou projela ostrá bolest. Sáhla si na hlavu plnou plavých vlasů spletených do copánků a zjistila, že ji má od krve.
„Sakra,“ zaklela.
Utrhla si kus šatů a přiložila si ho k ráně. Na ruce měla ošklivé škrábance a nohy měla samou modřinu. Kdyby tak věděla, co se tu stalo! Jak se sem dostala? Kdo jí to udělal? Chtěla se zvednout a porozhlédnout po jeskyni, ale začala se ji točit hlava. Její útlé tělo se zvalilo na zem. Omdlela.
Probrala se za vzdáleného skučení větru. Hlava ji už nebolela. Předtím bylo šero, a tak toho moc neviděla. Teď se však jejím zeleným očím naskytl hrozivý obraz: jeskyně plná nehybných těl. Nehybných, mrtvých, znetvořených těl. Chvíli na těla zděšeně koukala. Kdo to jen mohl udělat? Kdo mohl být schopen udělat takovou hroznou, děsivou věc? Jak to mohla přežít?
Pocítila ledový, chladný vzduch. Uvědomila si, že se třese. Ale nevěděla, zda-li je to tím zděšením a strachem nebo zimou. Vstala a podívala se k východu jeskyně. Venku zuřila sněhová bouře. Hlavou se jí honilo spoustu myšlenek: Co mám dělat? Co tu dělám a jak jsem se sem dostala? Co jsem měla s tím masakrem společného? Proč se mě snažil někdo zabít? Co jsem tu dělala, odkud jsem přišla a kdo vlastně… S hrůzou si uvědomila, že nezná své jméno. Nic si nepamatuje. Kdo je, odkud je, kde je. Vyčerpaně se opřela o skálu. Do očí se jí draly slzy. Chtěla odtud utéct, ale byla zde uvězněná. Dokud ovšem nepřestane ta bouře. Jistě, přečká ji tu. Pak vyrazí hledat pomoc. Ať už je venku cokoli, nebude to horší, než tady ty zděšené, mrtvé bledé tváře…
pProbudila ji omamná vůně. Tak takhle asi voní nebe… Pomalu otevřela oči. Nacházela se v prostorném pokoji plném různých odstínů červené, ležela na posteli s nebesy. Viděla poněkud rozmazaně, ale poznala, že se před ní sklání starší muž s delšími šedivými vlasy a ostře řezaným obličejem, jenž byl přesným opakem dívčiných jemných rysů. V očích měl podivný lesk…
„Tak už se probudila má malá princezna?“ zeptal se medovým hlasem muž, „mé malé, jemňounké, křehké a bezbranné poupátko?“
Muž se podivně ušklíbl a pak dodal : „Musíš ještě odpočívat. Teď musím něco vyřídit, ale zase za tebou přijdu. Ale každopádně tě vítám zpátky, Dharo.“
Muž se zvedl a odešel. Dharo, Dharo, znělo dívce stále v uších. To nebude nebe… Ten muž ji zná. Ví, kdo je. Pomůže jí najít minuost!
Dhara se rozhlídla po pokoji. Pokoj byl velmi draze zařízen. Vyřezávané skříně, koberce protkávané zlatem. Na stolku vedle postele měla nachystanou mísu plnou ovoce a zlatou číši s červeným vínem. Kde to asi je? Že by byla princezna, a ten muž její otec - král? Usmála se, teď sní jako malá holčička. Ale takové sny se jí moc líbily.
Za okamžik vstoupila do pokoje žena: „Pán mě posílá za vámi, zda-li vám něco nechybí. Mám vám vyřídit, že už za okamžik bude volný.“
„A co pán dělá?“ zeptala se Dhara.
„Posílá vojsko zahnat vzpoury těch ubožáků z Hawlandu. Myslí si, že něco zmůžou proti Albergovi Velikém, mocném mágovi z Bergily… Je to jen hrstka bezvýznamných poddaných. Koneckonců díky vám jsou ti nejnebezpečnější na onom světě,“ řekla služka, dolila víno do číše a odešla. Díky mně? Jak? Co si o tom mám myslet? Dhara byla poměrně zmatená. Alberg Veliký, mocný mág z Bergiliy. Byl to snad ten šedivý pán?
Zanedlouho se muž vrátil.
„Tak jakpak se má nebezpečná kráska vyspinkala?“ zeptal se jemně.
„Co je s Hawlandem?“
„Ále, ti chudáci si myslí, že mě mohou nějak ohrozit. Ovšem neví, že jejich nejlepší čaroděje rozprášila má nebojácná žena,“ pověděl jí Alberg a políbil ji na čelo.
Dhara však ztuhla: „Jaké čaroděje?“
„Ty, co se skrývali v horách u Melfastu. Jsi nějaká… to bude asi tou ránou na hlavě. Počítám, že byli po dlouhé cestě unaveni a nemohli proti tobě použít kouzla. Tobě pak stačilo pár šikovných škubnutí, a… Škoda že jsem nemohl být při tom. Vždycky mě tvá práce fascinovala. Hloupí, mysleli si, že se přede mnou skryjí. Jenže já je vždy najdu… Trochu jsem se o tebe bál, ale vidím, že mé obavy byly zbytečné, ty jsi můj nejlepší zabiják.“
„Za - za - zabiják?“ zeptala se zděšeně Dhara, „to jsem udělala já?“ S hrůzou čekala odpověď.
„Ale co ti to provedli! Melio! Přijď sem!“ Služka hned přiběhla.
„Postarej se o ni. Zřejmě ztratila paměť. Uklidni ji.“ S těmito slovy odešel.
Dhara začala zděšeně křičet.: „To jsem nemohla být já, nemohla, nikdy, ne…“ Přes slzy neviděla.
„Ale má paní. Co vám ti kouzelníčci udělali… Dám vám vypít něco na uklidněnou.“
„Ne, ne, ne! Já jsem… nemohla jsem to udělat, já… přece to je… ,“ povídala zmateně Dhara.
Melia se jí snažila strčit ke rtům džbán s čirou tekutinou, ale Dhara ji vztekle odhodila: „Nesahej na mě! Jdi pryč!“
„Ale takhle vás tu nemůžu nechat…“
„Jdi!“
Služebná se sebrala a pomalu šla ke dveřím: „ Však se uklidníte sama,“ odešla.
Dhara polykala slzy. Jak mohla udělat něco tak ohavného, tak hrozného… To nemůže být pravda! Je to jen další zlý sen… Jenže ten sen nemá konec…
„Služko! Pojď sem!“ zavolala po chvíli rozhodně.
„Už jste v pořádku?“ zeptala se opatrně žena.
„Kdo je můj muž?“
Služebná se na plavovlásku nevěřícně podívala a řekla: „Přece velký mág. Nedávno se dostal na trůn této země a teď má všechnu moc. Lidé se ho bojí…“
„A jak se na trůn dostal?“
„Vy jste opravdu…“
„Jak?!“
„S vaší pomocí zabil krále a…“
„S mojí pomocí! Co jsem zač? Co pro mága dělám?“
„Jste jeho věrná družka. Byla jste obyčejný zlodějíček, když vás našel. Vycvičil vás a teď jste nájemný vrah.“
„Jděte! Už nechci nic slyšet,“ vyhnala z pokoje Meliu zdrcená Dhara a zůstala sama. Přemýšlela. Proklínala se. Proklínala život, osud, Alberga, Meliu, sníh. Jak se to jen mohlo přihodit? Proč ona? Jak mohla být tak krutá…
Pak se zadívala na střep ze džbánu, který rozbila, a který zapomněla služka uklidit. Upřeně se na něj dívala. Zvedla ho ze země. Ne, nemůže žít, když ví, co je zač. Nenávidí se. Musí to udělat. Přiložila si střep k zápěstí. Udělá to. Před očima se jí vybavily tváře prosících, nevinných lidí ze snu. Přitlačila…
„Netušil jsem, jak to bude lehké.“
„Nemuseli jsme ani hnout prstem. Udělala to sama.“
„Ano, nezmýlil jserm se v ní.“
„Chvílemi mi jí bylo líto.“
„Ale nelituj ji. Byla to poslední překážka v cestě ke zničení Společenství Bílých mágů.“
„Já vím. Ale jak jste věděl, že si nebude nic pamatovat?“
p<„Dhara je sice vynikající čarodějka, ale svým častým ztrácením paměti je známá víc, než svým uměním.“„A proč ji Gwairick nezabil hned, jak ji našel?“
„To ona mu rozškrábala tu tvář, když bílil tu jeskyni. Chtěl se jí nějak pomstít. To on vymyslel to divadýlko. Znal její povahu, věděl, že neunese fakt, že zmasakrovala nevinné lidi. Škoda jen, že si to nemohl užít tak, jako my. Ale práce je přednější, než zábava. Hawland nejde odložit…“
Alberg Veliký, obávaný mág z Bergily se naposledy podíval na bezvládné tělo mladé hnědovlásky. Melia se s obdivem zadívala do tváře svého pána a odešla přichystat stůl na večeři. Končil první zimní den.
Diskuze
Ohromně dobře vymyšlená povídka. K dokonalosti by to chtělo pár drobností, proto dávám 4. Ty drobnosti jsou podle mě:
1) Domyslet celou logiku děje. Je tam správná otázka: Ale jak jste věděl, že si nebude nic pamatovat? Chybí však odpověď na ni. Nějaké krátké elegantní vysvětlení by ohromně pomohlo. (Např. "Spolehnul jsem se na stres a na tu ránu, ke které přišla v boji s Gwairickem ... no dobrá, přiznávám, že jsem tomu trochu pomohl. Šeptání do ucha ve spánku a něco sugesce. Žádná magie. Skoro," ušklíbl se Alberg.)
2) Povídka je napsaná vcelku kultivovaným jazykem, o to víc bijí do očí občasné nespisovnosti, např. Dhara se rozhlídla po pokoji Pokud by byly použity záměrně, pak ano, ale takhle to ruší.
3) Občas opakuješ slova. V prvních dvou větách povídky je to např. slovo lidí.
Tyhle drobnosti se dají vychytat, když si člověk po sobě text párkrát pečlivě přečte. Tahle povídka by za to stála.
Jeste k memu min. prispevku, nevim proc jsem napsal bohuzel pro mne namet originalni, neni, nemelo to na hodnoceni zaporny vliv, spis naopak, namet je mi velmi blizky :)
mě se to prostě fakt líbí..... a vřele ti doporučuju psát dál takovéhle příspěvky.....SUPER.........5*
Pekna povidka, bohuzel pro mne namet az tak originalni neni, jedine co se mi nelibilo... prislo mi jako by se nas autorka v nekterych mistech snazila popisem obeznamit s hlavni hrdinkou, ale takovym spusobem ze mne to prislo nucene a nezapadajici mam napr. na mysli: "Teď se však jejím zeleným očím naskytl hrozivý obraz"
Bylo tam este neco, ale uz nemuzu najit, aniz bych to cetl znova.
Na druhou stranu musim rict, ze mi to zvedlo naladu :))
Celkove to bylo velmi hezke, ale ne dokonale a jelikoz jsem se vratil k tvrdsimu hodnoceni tak jen 4* ale verim ze s takovymito povidkami se brzo dostanes na 5* i ode mne :))
Velmi zdařilé dílko.
Cooooool
Galadar: Já taky....
Jo, není to úplně špatný, ale už jsem četl i malinmko lepší .. krom toho vždy hodnotím přísně :-)
Úchvatný.. Tyhle konce mám rád. :o)
fakt bomba