Mrholilo, malý hřbitůvek s omšelými náhrobky byl omýván drobnými,ale zato vytrvalými kapičkami deště. Zástup shrbených postav v hrubých pláštích, stoupal od vesnice do vrchu k rozpadlým zdem hřbitova. Šli pomalu a mlčky, všichni měli sklopené hlavy, prostřední čtyři nesly na ramennou máry. Na nich ležela mladá dívka oblečená do bílých splývavých šatů, třpytících se vlhkostí. Hlavu jí obepínal věnec upletený ze sedmikrásek a na prsou spočívala kytice rudých květů, kterou držely ruce bez života. Stékající kapky tvořili dojem, jakoby její krásná klidná tvář plakala. Vzduch před východem slunce voněl šalvějí, jejíž lány se rozprostíraly po celém úbočí hřbitovního vrchu. Když procesí dorazilo k hrobníkovu skromnému, kamennému domku, vůdce přistoupil, a okovanou patkou své hole dvakrát zaklepal na dubové dveře.

Hrobníkem byl pomatený pokroucený muž beze jména. Ve vesnici ho, kvůli jeho zatemněné mysli a odpornému hrbu, jako dítě odložila projíždějící karavana kočovníků. Starosta vesnice ho nechal žít ve vesnici , protože v tu dobu prožíval nesmírnou radost z narození své dcery, druhé dcery, nádherné dcery, dcery jménem Sněženka, té dcery, která právě teď o celých dvacet jar později, ležela zmoklá a studená na márách před hrobníkovým obydlím.

Bezejmenný hrobník byl vychováván a živen svým předchůdcem, který se ho štítil stejně jako ostatní, ale na starostův příkaz mrzáka s největším sebezapřením vychoval a po smrti starého hrobníka se Bezejmenný zhostil jeho ponurého řemesla. Pro všechny obyvatele byl bez výjimky něčím ošklivým, o čem se nemluví, přestože všichni ví, že to tu je. Bezejmenný žil ze zkažených potravin, které mu za jeho práci vesničané milostivě dávali. Po smrti svého újce si zvykl být sám jen s těmi, které nejprve omýval a poté ukládal k věčnému spánku. Hrobník, však měl své tajemství, lidé, které k němu přiváželi na vozech, nebo přinášeli na márách, mluvily. Nějakou dobu mu trvalo, než se jim naučil naslouchat, ale nyní jim rozuměl dokonale.

Po dvojím zaklepání odložil hrobník dřevěnou lžíci a vstal od prostého rozvrzaného stolu. Šouravým krokem se dobelhal k polici, odkud sebral svazek klíčů na rezavé obroučce, otevřel dveře, a s pevně sevřenými rty vykročil do ranního deště. Kulhavým krokem zamířil k železným dveřím krypty, jeho zplihlý černý plášť se za ním vlekl bahnem a kalužemi cesty. Procesí vneslo tělo mrtvé dívky do krypty, hrobník Sněženku jemně a opatrně složil na kamenný piedestal uprostřed malé vlhké místnosti prosycené pachem plísně a tlejícího dřeva.

Starosta a ostatní již odešli, Bezejmenný, ozářený mihotavými plameny pochodní umístěných po obvodu místnosti, stál před piedestalem, tiše si broukal a mokrým hadrem omýval dívčino bělostné nahé tělo. Mezi zmatenými útržky písně si s mrtvou radostně a zaujatě povídal, sám pokládal otázky a zase jen sám si na ně spokojeně odpovídal. Pojednou se sklonil a políbil mrtvolu na studené čelo, náhle pocítil vášnivou a silnou touhu, touhu ohromně naléhavou, touhu dosud nepoznanou. V jeho očích se ve světle loučí rozlil lesk šílence, byla krásná neskutečně krásná. Zemřela na černý kašel, její tělo nebylo poseto ranami, jako ty jenž patřili rozsápaným lovcům či padlým bojovníkům, i ve smrti byla okouzlující. Z hrobníkových úst několikrát vystřelil křečovitě pokroucený jazyk, na vznešenou bradu dívky dopadla smrdutá slina. Bezejmenný se dychtivě dopotácel, k nohám mrtvé chvatně se svlékl a začal s ní obcovat. Sněženčiny vyhaslé oči hleděli strnule do stropu v němém výkřiku a na její břicho dopadaly další odporné sliny.

Seděl u krbu ve svém domku, díval se do ohně a vzlykal. Věděl, že udělal něco moc špatného a nesprávného, ale nemohl si pomoct, bylo to tak silné. Sněženku pohřbil chvatně a s roztřesenýma rukama. Byla pro něj upomínkou jeho ohavného činu, proto ji chtěl mít co nejrychleji z očí. Teď si objímal rukama kolena, zíral mokrýma očima na tancující plameny a bylo mu zle od žaludku. Nešel spát, jen udržoval oheň, nikdy se tmy nebál, ale teď by nedopustil, aby ho obklopila byť jen na chvilku. Za svítání se vydal natrhat rosou vonící květy, brouzdal se mokrou loukou a pečlivě vybíral ty nejkrásnější, když se otočil na cestu zpět, dalo se znovu do deště. Plačky se dobelhal k dívčině hrobu a položil na něj kytici. Klekl si do bláta, položil čelo na studený kámen hrobu, sepjal ruce a jeho zimou fialové rty šeptaly proud tichých omluv. Provazce prudkého deště bičovaly jeho chvějící se tělo až do večera, jakmile začala tma houstnout Bezejmenný se zvedl a spěšně se odpotácel na své místo k ohni. Celou noc nešel spát…