Když se zařadil za svou skupinu, sraz právě započal. O něco dřív než měl, a to proto, že už byli skoro všichni přítomni. Velmistr jim ještě naposledy zopakoval plán, všem rozdal mapky s náčrtem paláce a seznámil je se skupinami, které na věci taky pracovaly, ale k cechu nepatřili.

Uhasili pochodně a rozběhli se uličkami ke hlavní třídě. Sešlo se jich nevídaně. Tolik zlodějů ještě Nurf po hromadě neviděl. A to to byli dokonce ti nejlepší. Hnali se ulicemi jako šedá záplava. Všichni znali cíl jejich cesty. Prvním bodem na trase, kde se měli sejít, byla městská brána. Bylo to nejstřeženější místo zdi. To byla filozofie. Nurf to v duchu nedokázal pochopit. Proč se mají dostat do města zrovna tam. A proč nejdou pospolu v nějakém tvaru. No navzájem se sami sobě stejně neztratili, protože šli skoro všichni stejnou cestou. Přes střechy to bylo nejjistější a nejrychlejší. Když se přiblížili k bráně tak, že už od ní byli jen pár ulic, začali potkávat skupinky gardistů a stráží. Mizeli tak rychle, že je občas ani nezpozoroval.

Když se dostali k bráně, která se majestátně jako stín obra tyčila před nimi, gardisté už je čekali. Stáli v bráně a bylo jich tak tři sta. Proti nim se po zemi pohyboval stín. Rozlézal se do šířky a pomalu si přibližoval k bráně. Dvacet metrů před stínem zhasínala veškerá světla. Lampy, louče i ohně v popelnicích. Pláště vrahů a zlodějů se neslyšně posouvali k hradbě, k bráně a k vojákům. Většina z gardistů začala cítit neprodlené a vlezlé pocity, jako třeba klepající se kolena, drkotající zuby a pár těch mladších neotrlých smělo dokonce okusit ten nepříjemný pocit, jako když vám teče něco teplého po nohavici, v horším případě to téci nemůže a zůstane to v ní.

Dvě mocnosti se srazily. Temný stín se zakousl do šiku v bráně osvětleného pochodněmi. A zakousával se čím dál tím víc do světla.

Když se zloději srazili se strážemi, Nurfovi se konečně podařilo dostat téměř do čela. Byla to otázka cti stát v první řadě. Pravda, do první řady se sice nedostal, ale i tak byl spokojen. Tak dvě řady před ním se odehrávala nelítostná bitka. Zloději s dýkami v rukou se míhali okolo vojáků a zabodávali je, kam to šlo. Opravdu měli značně na vrch. Proti pouličnímu lapkovi by v souboji jeden proti jednomu gardista určitě vyhrál. S členem cechu byla praxe obvykle trochu jiná. Kalkulovalo se bez nadsázky tak na jednoho vrahounka minimálně tři a všichni pěkně naráz kolem dokola. A tak se počítalo s řadovým členem, na mistry ani tenhle kalkul neplatil. Někteří si mysleli, že by ani nebyl potřeba. Na zabití mistra by bylo potřeba, aby gardisti skákali i ze vzduchu a vyvrtávali se mu pod nohama ze země.

Ha, konečně se Nurf dostal na řadu. S radostí skolil svými dýkami dva v momentě před, v dalším za ním stojící vojáky a jal se nelítostně bodat na co nejzranitelnější místa i ostatní. Když se asi tak po deseti unavil, prostě se zastavil a odpočíval. Za ním stojící zloději se kolem něho převalili - jak lavina kolem statného smrku a převzali štafetu zabíjení. Na chvíli si vydechnul a pak se rozhlédl kolem sebe. Zahlédl Velmistra. Pár desítek kroků před ním si vyřizoval účty se čtyřmi vojáčky, kteří se náhodou připletli na nesprávné místo. Ve svém dlouhém šedém plášti se točil a motal jak na obrtlíku a každou vteřinu odněkud z pláště vyjela dýka nebo krátký mečík, který ukončil další život.

Potom se chtěl dát znova do práce, ale zjistil, že už není na čem pracovat. Pomatené zbytky vojáků utíkaly po hlavní ulici za bránou, aby co nejrychleji našli úkryt v paláci. Zloději se jako přívalová vlna vyvalili z brány. Hnali se po hlavní ulici do středu města. Nurf na ně začal ztrácet. Nemohl pochopit, jestli jsou tak trénovaní nebo jestli je on tak lenivý, ale zdálo se, že ostatní nepotřebovali vůbec zvolnit tempo. Začal se propadat do zadních řad a jen občas slyšel ve předu trochu lomozu, jak se jim do cesty připletla malá skupina vojáků či měšťanů. Už nemohl dál. Stěží se držel na konci poslední řady, ale další pádily ulicemi jako o závod.

,,Tohle nemá smysl.“ Zastavil se a oddychoval. Musel si trochu odpočinout. Přilepil se na zeď a čekal, až se jeho srdce zpomalí na obvyklou frekvenci. Opravdu musel čekat docela dlouho.

Po několika minutách slyšel směrem od citadely exploze, které otřásaly ulicemi.

,,Aha, tak už sou vevnitř, sakra musím hejbnout, když tady zůstanu, tak na mě asi nic nezbude.“ A na Bořka taky ne, dodal si v duchu a rozběhl se podél stěny. Teď to bylo složitější. Už nebyl anonymní součástí davu a hlavně už se necítil tak bezpečně. Protože ti pitomci nestačili bránu zavřít, dostali se tam lidi z cechu bez větších ztrát a po hlavní třídě jich ještě pokračovalo minimálně sto dvacet.

Teď byl sám a plížil se kolem hlavní třídy v průjezdech a uličkách mezi paláci bohaté šlechty. Exploze zněly nevídaně dlouho.

Překoukl přes okraj střechy paláce na náměstí a dostal závrať. Málem spadl dolů. Pod ním se rozprostírala plocha, na které leželo nejméně takových osm set těl. Nejhorší ale bylo, že mezi nimi rozeznával především těla svých společníků. Byly tady určitě všichni. Do jednoho mrtvi. Leželi tam před hradbičkou, která oddělovala komplex paláce na druhé straně náměstí od zbytku světa. Najednou ucítil na krku ostří nože.

,,Ani se nehni.“ Otočil se a poznal velmistra.

,,Aha, to si ty Nurfe, jak ses sem dostal? Nemohl jsi utéct tam z toho pekla dole.“

Nurf velmistrovi vyklopil, že se jaksi mírně zadýchal a zpozdil.

,,Co se tam dole stalo?“

,,Ani se neptej, byli na nás skvěle nachystaný. Naběhli jsme tam a čekalo na nás takovejch sedm set chlapů. Ale to nebyl největší problém. Brána byla samozřejmě zavřená a milí vojáčci, jakmile nás zmerčili, začali po nás házet podobný granáty, jakej máš za pasem. A to byl konec. Většina se nedostala ani k nim. Já sem to viděl a ani sem se nepokoušel se k nim dostat. Zmizel jsem v tomhle domě a sem jsem vylez jen proto, abych se podíval, jestli to někdo nepřežil. No, každopádně když už jsme tady, tak si alespoň zajdem pro ten lék, ale už to nemůžem dělat tak jistě, jak do teď. Asi se spolehnem na osvědčenou praxi zlodějů schovávajících se ve stínu.“

Řekl to s takovou samozřejmostí a jistotou, že to Nurfa překvapilo tak, že už nic neříkal a jen šel slepě jako ovce za Velmistrem.

,,Víš, náhodou se tady trochu vyznám. A aby ne, když jsem to tady už jednou vylupoval, a tak vím kudy tady vede kanalizace.“

Sestoupili až do sklepa paláce, aniž by si jich někdo všimnul. Tam v nejspodnějším patře narazili na svod odpadu. Ta roura měla ochoz a průměr tak dva a půl metru, tím se scházelo dolů do hlavního kanálu. Sestoupili spolu do podzemního prostoru pod náměstím a pěkně si to šupajdili po kamenném chodníčku, který vedl kolem řeky splašků v kanalizační rouře.

,,Á, maj to pojištěný ze všech stran.“ prohlásil Velmistr, když uprostřed roury, zhruba někde pod zdí, viděl masivní ocelovou mříž.

,,Tak alespoň zužitkujeme ten tvůj granát.“ Museli poodstoupit značně daleko, neb v té rouře se nebylo za co schovat. Po detonaci se v mříži objevil asi metrový otvor, to bylo přesně to, co potřebovali.

Na konci kanálu byla výstupní šachta, ta vedla do svodníku odpadu. Ten byl v hlavním paláci, kde sídlila rada, široký asi dva metry. Válec byl ve sklepě a hlídal ho jen jeden voják. Žádný problém, moc dlouho ho neuhlídal. Vylezli z válce a jali se prohledávat dům. Bylo to až nechutně jednoduché. Procházeli jednotlivými chodbami, když našli nějakého strážného či nějakého civilistu, pomaloučku, potichoučku se ho zbavili a potom ho uklidili do nějaké skříně, ale nejlepší se jim zdálo, házet je do rour na špinavé prádlo. Těch bylo všude dost a mrtvolka si spokojeně žuchla do hromady prádla a nikoho neobtěžovala. Postupně se přesunovali až do středu budovy, velmistr šel téměř na jisto.

,,Tady je jen jedno místo, kam by to mohli uskladnit, aby se k tomu jen tak někdo nedostal. Trezor rady. Financují se z něho například opravy Hradby a je ve středu budovy. Už jsem ho jednou navštívil. A no, nebyla to příjemná návštěva.“ Po paměti si sáhl na jizvu na předloktí a mírně se ušklíbl.

,,Doufám, že druhej pokus bude lepší.“

Zastavili se před dva metry vysokými oplechovanými dveřmi. ,,No voila a jsme tady, za těmi dveřmi bude nejspíš nějaká speciální garda jako třešnička na dortu a pak už trezor.“

Otevřel dveře, které kupodivu nebyly zamčené a vstoupil dovnitř. Nurf si stačil všimnout jen několika detailů. Malá čtvercová místnost se stropem ve výšce dveří a bez ozdob (což tady v paláci byla asi rarita). Na protější straně viděl stejné masivní dveře, ale ty byly celé ocelové, trochu menší a stáli před nimi dva mírně zakrslí hubení chlapíci, kteří se na nic neptali, vytáhli meč a dýku (ta byla ne nepodobná té Nurfově) a jali se nezvané hosty zlikvidovat.

Byli dobří, dost dobří, spíš dokonce skvělí. Nurf ve víru boje nestačil sledovat, jak si vede jeho nadřízený, ale asi na tom nebyl o moc líp jak on. Když se do sebe pustili, tak měl Nurf hned ze začátku štěstí. Podařilo se mu nečekaným kopem zbavit soupeře meče a tak byl odkázán na dýku (Nurf měl pochopitelně pro jistotu dvě). Ale tím Nurfovi výhody končily. Soupeř byl rychlejší, mrštnější v nohou a především důraznější. Hravě jednou dýkou odrážel obě Nurfovy a ještě se při tom sám rozmachoval. A to tak, že co chvíli Nurfa někam mírně seknul. Jak ran na Nurfových rukou přibývalo, odcházela energie a trpělivost. V jednom momentě se Nurfovi podařilo odskočit od soupeře do chodby. Okamžitě po něm vrhnul jednu dýku. Byla to sázka do loterie. Buď ho trefí, a nebo ne a přijde o dýku, o svou jedinou výhodu. Ale to je stejně jedno, protože i s ní by už to tempo moc dlouho nevydržel. Dýka zasvištěla vzduchem, strážce uskočil do strany a to byl jeho konec. Připletl se do rány Kápovi a ten neváhal a v mžiku mu prořízl krk. Nurf na to chvíli civěl, a potom si uvědomil, že dostat jednoho pro dva nebude tak velkej problém. Vzal ze země svoji dýku a běžel podpořit Velmistra, který se mezitím přesunul dál do chodby. Dva už strážce nestíhal. Každý se postavil z jedné strany a bodali a sekali, dokud se tělo hýbalo.

Teď přišly na řadu dveře a za nimi už bylo to, pro co sem přišli. Kupodivu sem zvuk boje z nižšího patra nikoho nepřilákal, a tak měli víc času na velice složité páčení zámků. Po dvaceti minutách zbytečné dřiny hodil Velmistr paklíči o zem a začal dost sprostě nadávat. Když se uklidnil, napadlo Nurfa použít ten zbylý granát. Nepočítal s tím, že by byl schopen odpálit pokovované dveře, ale co kdyby. Odpálil už přece i tu mříž.

Po velice obtížné instalaci granátu. Neb Velmistr seznal, že:

,,Ten granát sám od sebe dveře neodpálí, a tak ho rozmontujem a necháme náplň z rozbuškou bouchnout v klíčové dírce.“ To se ukázalo jako úkol téměř nadlidský, a když to odpalovali, tak se Nurf začal pomalu, ale přesto docela nahlas modlit, což nebyla zrovna jeho oblíbená zábava. Po ohlušující explozi, se okamžitě vrhli ke dveřím. Nurf si velmi hlasitě oddychl, když uviděl zámek, no vlastně už to nebyl zámek, tak tedy když uviděl díru po zámku a pootevřené dveře.

Když vešli dovnitř, uviděli na stolku naproti dveřím vyskládaných asi dvacet lahviček s nějakou namodralou tekutinou.

,,To bude ono, určitě.“

Oba přiskočili ke stolu, každý otevřel jednu z lahviček a v mžiku její obsah vyprázdnil. Oba začali cpát zbylé lahve o překot do záhybů šatů skončili až v okamžiku, když z jednoho konce chodby uslyšeli zvuk otevírajících se dveří a velmi rychlých kroků. Vyběhli do chodbičky a bleskurychle pádili ke druhým dveřím. Po otevření se za nimi objevil nějaký nižší důstojník gardy, který v mžiku, no vlastně spíš v běhu, dostal ránu dlaní do oblasti, kde před ránou míval nos. Když zaběhli za roh, koukali co nejrychleji vlézt do vzduchové šachty. Jejich pronásledovatelé pokračovali dál chodbou. Po nějakém čase lezení a stoupání, teda sestupování, se dostali až do kotelny, ze které vyšli. Strážce tam pořád ležel a vchod do roury byl stále otevřený. Když sestupoval dolů po žebříku, uklouzl Nurf po jedné šprušli a sjel to bez držení až dolů na podlahu, kde se natáhl jak široký tak dlouhý. Ozval se zvuk, jaký se ozývá, když se drtí sklo. Chvíli se nehýbal. Byl jako omámený. Najednou ucítil v zátylku ránu nějakým tupým předmětem. Všude bylo temno. Jen jakoby zdálky k němu doléhal hlas Velmistra.

,,Tak teď ty zbylé lahvičky asi nebudeš potřebovat. No, každopádně díky, žes mě doprovodil až sem."

Temnota se začala po chvíli rozpouštět. Posadil se a začal přemýšlet nad tím, co se stalo. Hlava ho bolela jako střep. Když mu to došlo, to jediné slovo ,,Bořek“. Vstal a rozběhl se směrem k východu z potrubí. Musí toho parchanta najít a co nejdřív. Nemohl tady ležet víc jak pět, deset minut. Nebude daleko. Alespoň ne moc daleko.

Vyběhl do tmy. Za chvíli už mělo svítat. Rozběhl se po hlavní třídě k bráně. Bohužel ho naprosto nenapadalo, kam by mohl Kápo běžet. Šel v podstatě naslepo až k bráně. Byla chuděra zřejmě silně otřesena noční akcí a stál u ní jen malý hlouček vojáků.

,,Z téhle noci se bude Město dlouho vzpamatovávat.“

Za branou, kterou se proplížil takřka bez potíží, se už musel rozhodnout, kudy půjde dál. Jediné místo, které ho napadlo, byl velký starý dům, ve kterém se scházel cech. Vydal se tedy tam. Když tam přišel vypadalo ve sklepení uvnitř vše stejné, jako když odtamtud naposledy odcházel. Až na jednu malou drobnost. Za křeslem pro Velmistra uprostřed místnosti byla pootevřená kamenná dvířka, která jinak zcela splývala se stěnou sklepa. V malé místnůstce za dvířky se krčila postava, která cosi odkudsi vybírala a dávala to do připraveného pytle. Nurf vytáhl své dvě dýky a blížil se potichu k Velmistrovi. Stál už skoro za ním, když se Kápo rychlostí blesku otočil k němu a máchl po něm dlouhou a velice úzkou dýkou.

,,No, tobě zřejmě jedna rána nestačila, co? Přišel sis pro další?“ Procedil mezi zuby a jal se Nurfa nasekat na tenoučké plátky. Rány létaly vzduchem, a Velmistr pomalu zatlačoval Nurfa ke svému křeslu. Ten tlak se nedal dlouho vydržet. Nurf se překulil přes křeslo a po zralé úvaze vzal nohy na ramena. Velmistr se rozběhl za ním. Nurf běžel do schodů a téměř cítil Kápovu dýku na šíji. A jak bylo jeho dobrým zvykem, v tu naprosto nejnevhodnější chvíli hodil na schodišti placku. Téměř hystericky se začal sbírat ze schodů a vybíhat je k východu. Ze vchodu ho vyhodila ven mohutná exploze. Když se trochu sebral, podíval se na svoje šaty. Mina, která byla původně určena strážím někde v paláci, nevisela na poutku, kde původně byla. Vlastně už nevisela vůbec nikde. Pomalu svítalo. Vydal se po schodech chodbou dolů do sklepa, který explozi naštěstí vydržel. Vešel do místnosti za křeslem, vzal tam pytel, do kterého si Velmistr nabral s truhly asi celou okamžitou hotovost cechu. Na víku truhly bylo postaveno asi pět lahviček s namodralou tekutinou. Přihodil je do pytle a vydal se k domovu.