Je hluboká noc, na celé okolí dopadá jemně stříbrné měsíční světlo, díky němuž je v té černé tmě vidět alespoň něco. Vzduch je příjemně provoněný silicemi a já vnímám vzácnost tohoto okamžiku, kdy se unavená ploužím ztichlým lesem.

Najednou se kdesi z hloubi lesa ozve táhlé, hluboké zavytí. Přeběhne mi mráz po zádech a jako by se do mě zabodávalo na tisíc křišťálových střípků ledu.

Všude mě obklopí nepřítomné ticho a napětí ve vzduchu je téměř hmatatelné. Opět to zavytí. Jenže teď se ozvalo mnohem blíž..., ale to není možné , aby se obyčejné zvíře pohybovalo tak rychle.

Strach, nejistota, bezmocnost. To jsou pocity, které mi dělají společnost, zatímco se prodírám najednou tak neprostupným lesem. Snad i cítím zlou vůli a horký dech netvora na svých zádech.

Další zavytí. Moc blízko na můj vkus. Dobíhám na malou mýtinu, slabě ozářenou chladným světlem měsíce. Padám k zemi. Vyčerpaná únavou a bolestí z čerstvých ran způsobených v cestě mi bránícími větvemi stromoví.... Ježíši! Kolem mýtiny se uzavírá kruh krvelačně svítících očí. Vlci. Cítím, jak se mi zrychluje dech a krev buší ve spáncích, když se snažím rychle vytáhnout dýku.

Kruh se roztrhl. Uvolněný prostor vyplní obrovská silueta netvora. Zaujmou mě jeho oči, tak chladné a strohé, co nahání husí kůži. Přibližuje se. Výhružně před sebe natáhnu dýku, ale mu to musí připadat jako dřevěný mečík v rukou dítěte hrajícího si na odvážného rytíře. Přikrčí nohy a skočí. Srazil mne k zemi. Cítím jeho dech a připadá mi, jako by na mě dýchla smrt svým štiplavým, jedovatým dechem plným nenávisti k lidské rase.

Prázdno, bezmoc, tma. Vím jen, že brzy se mi otevře brána světa, který nic z toho nezná. Je to zvláštně emotivní vědět, že ráno tady najdou mé zkrvavené tělo. I když jsem nikdy boha o nic neprosila, teď bych jedno přání měla. Aby mi zůstaly aspoň některé vzpomínky z téhle nešťastné etapy vývoje mé duše a i když vím, že je to zbytečné, tak jsem si jista jednou věcí. Kdybych si přec na něco vzpomněla, budou to oči mého vraha. Chladné a plné nenávisti.

Je konec. Mé tělo se zazmýtá v poslední zoufalé křeči......TMA....