II


    Když se Nurf probudil, tak nejenže bylo světlo, ale mohlo být tak k desáté hodině. Po ranní sprše a chudobné snídani, měl něco na způsob sekané, se podíval z okna jako vždycky, aby se pokochal ranní odporností Města. Bylo hnusné jako vždycky, ale co se dalo dělat. I kdyby se mu v něm nelíbilo sebevíc, tak to bylo pořád lepší, než z něj odejít. Nikdo totiž nevěděl, co bylo dál za chudinskou čtvrtí a ten kdo o tom věděl, o tom nemluvil. Stejně by nikoho ani nenapadlo, jít se podívat, jak vypadá svět za Městem. Podle všeho, alespoň tak to říkají učení a kněží, to byla jedna ohromná otrokářská latifundia, kde statisíce otroků pracovali pro bohaté ve městě a zásobili nenažrané Město chlebem. Každopádně Nurf nehodlal zjišťovat, jak to tam vypadá. Když se rozhlédl po městě, uvědomil si, že zase dělá chybu. Vystavovat se v okně by rozhodně neměl. Vlastně se polepšil od minulého týdne, kdy měl to nepříjemné extempóre s gardou, si dával daleko větší pozor. Teď jen rychle zkouknul situaci ve městě a vypravil se do chrámu. Musel si na sebe vzít ty nejlepší šaty. Byl poslední den v měsíci a on jako hluboce věřící nesměl ve svatostánku chybět. I když se vlastně ještě pořád učil, už byl docela dobrý. Z chrámu vždy vycházel o dost bohatší než přišel a někteří obchodníci zase o dost chudší. A ještě v jedné věci se poučil. Většinou chodil přes den neozbrojen, což bylo dost riskantní, ale Nurf se spoléhal spíš na svoje rychlé nohy. Od minulého týdne když sledoval toho vojáka, a zjistil že lahvička obsahovala jen nějákej, prašivej všelék, kterejch bylo všude plno, no a následně ho ten voják málem přišpendlil tím svým odporným nožem. Tak od té doby sebou nosil svoje tři nejoblíbenější dýky a strunu i do chrámu.
    Už byl venku na ulici a měl na sobě to úplně nový roucho co koupil včera na bleším trhu, když se s protější ulice vyřítilo asi dvacet nějákejch otrhanců, zjevně z chudinský čtvrti a řvali na celí kolo.Mezi jejich blábolením zaslechl jen něco o Božím testu a epidemii.Řekl si:

 ,,Houbelec epidemie, to zas nějákej dědek dostal souchoťiny a dva další to od něho chytily“. 

    Ale jak šel městem, tak si říkal že to asi nebude tak docela nepravda. Ulice byly poloprázdné a před chrámem kde bylo v tyhle dny přecpáno žebrotou se válelo jen pár nuzáku, pochrchlávajících a dávících se, u kterých nikomu nestálo za to je odtáhnout. A když přišel do chrámu, tak ho málem trefil šlak. Jeho nejlepší měsíční výdělek byl v řiti. Kde sakra byly ty davy zbohatlíků, kteří se tu každej měsíc modlili za to aby byli ještě bohatší? Nikde ani noha. Jen asi dvacet lidí se modlilo před oltářem Boha uzdravitele. 

,,Do prkýnka,co se to sakra děje?“ 

    No když už je tady tak se alespoň zbaví hříchů, teda pokud na to bude mít. Jo a zeptá se kněze co se tady děje. Poté co se poklonil Bohovi jako personifikaci města, se vydal ke zpovědním boudám. Měl štěstí. Hned v první byl kněz. 

,,Bůh budiž pochválen svátosti.“ 

,,Až na věky.“ Začal se zpovídat. 

,,Několik krádeží, asi tři vloupačky a, no Bohužel ale je to tak, dva mrtví.“

,,No synu to snad ne?“ 

,,Ale když oni mě tak nestoudně vyrušili, když jsem se modlil.“

,,Nezalžeš.“

,,No dobře, tak když jsem jim vykrádal obývák, ale hned potom sem se chtěl pomodlit.“

 Kněz se za plentou jen samolibě pousmál.

,,Vaše svátosti dokázal by malý obnos, kterým přispěji do chrámové pokladny, omluvit mé činy u Boha?“

 ,,No řekněme že takové tři guldeny, by to jistě zvládli.“ Vyděrač pomyslel si Nurf. 

,,Dobře otče hned je tam odevzdám.“ 

,,A ještě sem se vás chtěl zeptat moudrý otče. Co je pravdy na těch řečí o epidemii.“

 ,,Řečech? Jakých řečech jsi snad slepý? Neznámá choroba na kterou není léku zachvátila chudinu. A šíří se, šíří. Směrem k Hradbě. Nikdo ji nedokáře zastavit. Asi budeme muset zavřít chrám a nemocnici, ztráty na knězích jsou moc velké. Jen ve špitále máme už padesát tisíc mrtvých pacientů a v epicentru choroby, v chudinské čtvrti, je to prý až desetkrát horší. Nemocným vyskáčí velké, zelené puchýře, které modrají a až jsou úplně fialové tak prasknou a pak je s tebou konec. Kéž nás Bůh ochrání.“ 

,,Děkuji vám otče.“ 

    Nurf se po požehnání zvedl a zamířil ke vchodu. V zádech ho studil pohled kněze, který sledoval, zda vhodí do pokladny požadovaný obnos. Samozřejmě že to udělal. Když vyšel s chrámu myslel na to, jací jsou tihle kněží odporní a bestiální. Jak si můžou říkat kněží, nebo léčitelé, když zavřou nemocnici a chrám. A to jen kvůli strachu o život. Když si dostatečně v duchu postěžoval na nestydatost kněží, začal se zaobírat tím jak on sám přežije tu chorobu, které se teď začalo říkat, prostě jen Puchýře. Když došel domů, poté co nakoupil jídlo asi na týden. Zamknul za sebou dveře a rozhodl se, že dokud se nedozví co se děje a jestli už to skončilo, že ven nevyleze.