Bitva o Bredii

868: Jižně od Modrolesa: 
    Vojsko země Kiradie prošlo územím východně od Temné pouště a na západ od Modrolesa a za plenění a vypalování se blížilo k nejsevernějším provinciím Jižních říší a také k Bredii, malé říše na severu Větrné pláně. Berdijský král Merten zažádal o pomoc vládce jižních říší, ti však odřekli jakoukoliv účast s tím, že se jedná o vzdálené nebezpečí a že jižní armády jsou zaneprázdněny upevňováním pořádku po nepokojích spojených s vnitřní válkou. Bredijskému králi přišlo na pomoc jen pár jednotek dobrovolníků a samozřejmě velká spousta různých dobrodruhů hledajících slávu. Takováto asi sedmitisícová armáda se vydala vstříc kiradským vojskům a chtěla se s nimi střetnout krátce po té, co překročí nejsevernější cíp Soumračných hor. Za nimi je totiž hluboké údolí, přecházející v Raunské vrchy, kde je velice výhodné postavení pro bránící armádu. Kiradští mezitím postupovali sice velmi pomalu ale vytrvale, velká část armády skrytá v Modrolese, kde riskovali menší střety s místními elfy, ale byli dokonale krytí. A s malou částí pochodující po kraji lesa. Tak se stalo, že místo 15 denních pochodů, pochodovali 27. Zatím obránci ztráceli trpělivost a někteří začínali uvažovat o odchodu, zvlášť když zvědové donášeli zprávy o ne víc než šestitisícové ne moc dobře vyzbrojené armádě. Elfím informacím se v té době moc nevěřilo, jednak proto, že vztahy s elfy z minulých let nebyly nejlepší a také proto, že informace od elfů nebyly moc konkrétní a byly dosti rozporuplné. Nebylo mnoho elfů v těch končinách a ještě méně těch, kteří by přežili setkání s Kiradiany.
Mnoho lidí odešlo z obranné linie a králi tak zbylo všehovšudy pět a půl tisíce mužů, většinou branců, kteří byli ve válce poprvé.

    Je 25. podzimní den měsíce listopadu a slunce teprve začíná pozvolna stoupat nad Soumračné hory, když první hlídky hlásí, že z hor sestupuje armáda. Obrovská pevná a bytelná palisáda se táhne od kraje Modrolesa, až po několik stovek sáhů vzdálené skály ohraničující začátek Raunských vrchů, ne příliš vysokých, ale ostrých a neprostupných skal trčících z okolních luk a pastviny jako dávno zapomenuté koráby lodí uvízlé na mělčině. Hlídači stojí na hradbách na vrcholku východního úbočí a před sebou mají rozhled po celém šerem zalitém údolí, zřetelně vidí místo kde se hluboko pod nimi hory zakusují do země. Je to impozantní pohled jak se hory zarývají do krajiny. Na jedné straně těžko sestupné skalnaté hory, pod horami malinká říčka proudící tudy již tisíciletí a odnášející všechnu tu půdu, která zde kdysi byla do oceánu vzdáleného tisíce mil. A na druhé straně skoro dvě míle pomalu se zvedajících úbočí kde se vždy pásl dobytek a byl zde klid a nyní na se na vrcholu tyčí palisáda jako tisíc kopí od severu k jihu. Snad není nic co by mohlo působit nepřirozeněji než toto. Proti obzoru jsou vidět vlny Kiradianů se svými temnými zástavami nad hlavou, jak se sunou do údolí. O hodinu plnou napětí později se úplně rozednilo do jednoho z nejkrásnějších podzimních dnů jaké kdy svět zažil, v té době nikdo netuší že to bude také jeden z nejkrvavějších dnů. Již vzbuzené a vyzbrojené Berdijské armádě naskytl impozantní pohled na údolí zaplněné deseti tisíci žlutomodrými postavami. Jaké překvapení proti původním odhadům! Král Merten také stojí na hradbách a čeká kdy se zespod údolí rozjede posel. Za krátko se odlupuje jedna postava do pár minut stojí před opevněním a diktuje podmínky: "Vznešený a moudrý králi Bredie, je-li ti život tebe, tvých lidí a tvé říše drahý, pokloň se mému pánu a otevři nám brány tvé říše dokud se naše nesmírná síla nepřichystá k cestě na jih. Učiníš-li tak ihned bez okolků, budou životy obyvatel tvé říše ušetřeny a ty se staneš Patriciem všech východních území. Odmítneš-li padneš i se svou říší." Odpovědí byl jediný šíp neomylně se zabodnoucí do svého cíle.
Tak začala první část této bitvy. Za troubení polnice a dunění bubnů jež odlupovaly kameny ze skal se kiradianská armáda dala na pochod vzhůru, neúnavně a odhodlaně a nezastavitelně salvami šípů, které vystřelovány z hradeb trhaly mezery v řadách nepřátel. A zatím, co se schylovalo k bitvě děly se daleko odtud další věci s tímto spojené, Několik mil severně se lesem probíjela srovnatelná armáda, jejímž cílem byl Tarat, hlavní město Berdie. V té době plná síly bez potuchy o blížícím se nebezpečí. O pár minut později totiž vojáci na čele zahlédnou v lese mrtvolu. Je to jejich zvěd s jedním Elfím šípem zabodnutým v oku. Na nic dalšího se již podívat nemohou, chybí jim něco co by rozpohybovalo jejich mrtvá těla padající do trávy. Za krátko to potká i několik vojáků v první linii, to už však kapitáni dávají povely a vojáci se rozbíhají do další z mnoha bitviček s pár elfy. Nějakou chvíli je slyšet občasné zařinčení mečů, sem tam zasvištění šípu či dutý náraz při dopadu šípu. Jediné co je slyšet stále jsou bolestné výkřiky umírajících. Za půl hodinku je po všem, vítězná armáda hrdě odchází a několik elfů skrytých v lese drmolí své kletby a čekají až Kiradiané odejdou aby mohli pohřbít své mrtvé a vytvořit tak již páté mohylové pole za tento měsíc. Zanedlouho již nebude nikoho, kdo by tyto mohly navršil, snad za hranicemi Modrolesa bude žít někdo kdo bude vědět proč tu ty mohyly jsou… 
Druhou bylo rokování čarodějů na Skrytém ostrově. Události okolo pochodu jsou jasné, avšak události ohledně sněmu je třeba rozebrat: Hlavní slovo měl jindy zamlklý čaroději Axin: "Bratři, je povinností nás všech uchránit svět jak jej známe, každý z vás zde zastupuje své vlastní zájmy, pro každého různě důležité různě spěšné a různě příjemné, ale pro každého jedinečné a existující pouze na tomto světě ve stavu jak jej známe. Jsou zde rádci králů, představení řádů, profesoři univerzit, jsou zde i členové kapituly, ale i řada čarodějů s mnoha vlastními zájmy o které by mnoho z těchto jmenovaných přišlo kdyby se svět obrátil. Mimo to všichni víme jak se Kiradiané dívají na magii a osoby s magií spojené. Také víme jaká je přístup pánů z jihu a víme že Berdie nevydrží a že nezpůsobí nepříteli žádné větší ztráty. Proto je naší povinností pomoci těm, díky kterým jsme zde na tomto místě a v tomto postavení, pomoci králům, kteří nám před staletími dali vše co máme. A na prvním místě je třeba dodržet slib, který dali naši předci po Bitvě Osudu rasám Bratrského společenství. Ten slib nemusím opakovat, všichni jej známe a na jeho základě existuje Kapitula a proto je zvlášť její základní poviností pomoci Jižním říším v nadcházející bitvě o jejich holou existenci. Proto vás bratři vyzývám, abyste pomohli a třeba i položili životy za ty z nichž jsme všichni vzešli." Následně se rozpoutala bouřlivá diskuse o všech možných aspektech toho co činit či nečinit. 
A třetí je pochod skupiny 4 hraničářů po východní straně severu Soumračných hor. Jeden z nich, Firin drží v ruce zvláštní kámen Beredar. Magický kámen jehož pomocí se snaží najít určitou magii a jak doufá tak ji včas najde. Zatím pátrají neúspěšně, vyhnuli se pár skupinkám zvědů, několika horským obrům a domorodcům, prohodili pár slov s jedním trpaslíkem, který vykonává nějaký rodový rituál. Až vcelku nečekaně na dně takové úzké strmé ale dlouhé rokliny začíná kámen slabě sálat teplo. Směr určují jakoby z druhého konce rokliny. Roklinka je čím dál tím užší, stěny strmější a zhusta porostlé vším co na takovém místě růst může. Z dálky to vypadá jakoby roklinka končila stěnou, ale Beredar je neomylný. Po chvíli hledání hraničáři nachází mezi keři porostlou stěnou úzký průlez. Je sáh vysoký a půl sáhu široký. Asi 20 sáhů dlouhý, z jeho druhého konce vychází nafialovělá záře. Firin i jeho druzi již ví, že našli to co hledali a stále ještě mají šanci stihnout provést svůj úkol včas.
Tak začala první bitva, která rozpoutala několik desetiletí trvající válku. Vládcové Jižních říší si užívají blahobytu a svou neochotu skrývají za vnitřní problémy. Rad vyzvědačů nedbajíc, žijí v neochvějné jistotě, že i kdyby se kiradianská vojska dostala až k hranicím, přes strážní hrady před zimou neprojdou. A říše na severu pohrouženy do na síle stále nabývajících válek mezi sebou skřety a Barbary z Barie, nedbají pranic na malou zemičku, která jediná a osamocená stojí proti mohutné armádě ke všemu odhodlaných a perfektně vycvičených bojovníků. Snad jen Hobiti tuší jaké zlo se blíží a poprvé, a jak doufají i naposled, opouštějí své domovy v předvečer jejich vyplenění.
Když jsou Kiradiani na dosah, vyjíždí král Merten se svou jízdou do útoku. Brána se rozevře země se rozduní pod kopyty koní a král s mečem nad hlavou vyjíždí vstříc svému osudu. Tak si jeho výsost a elitu jeho armády pamatují ti co přežili. S odhodláním v očích a písní na rtech na cestě do chrámu Apolosova. Král vyrazil v před, než však stačil zasáhnout prvního nepřítele, země se před ním vztyčila jako veliká ruka Osudu a svým mocným mávnutím smete jej i jeho jezdce z povrch zemského. Poslední co zahlédl byla skupinka mužů těžce oddychujíc v kruhu kolem kamene, ležícím několik mil na západ v horách, pak jej uvítal Maren, hlas Apolosův a vyzval jej k hájení svých činů v životě.
Efekt však nebyl takový jaký Kiradiani očekávali, jejich nepřítel se nerozprchnul, naopak se semkl a s velkými ztrátami a ústupy odrazil 3 útoky. Stovky Bredianů bojují proti tisícům Kiradianů, je to nerovná bitva nikomu není nic platné umění zacházet se zbraněmi, tady je vše v rukou Náhody člověk uhne čtyřem čepelím a další dvě jej zezadu propíchnou. Tato bitva se nevyhraje ani taktikou ani srdcem ani vůlí, tuto bitvu vyhraje počet mečů. A to všichni obránci i útočníci ví. Na tvářích padlých obránců je vidět úleva. Ani u čtvrtého moc nechybělo aby nebyl též odražen. Přesto se západem slunce tato bitva skončila. Pět stovek po okolí rozprášených Bredanů se snaží co nejrychleji dostat do Taratu a oznámit tu smutnou zprávu. A na pláních pod Modrolesem odpočívá mnoho tisíc k smrti unavených vojáků Kiradie.
Mezitím se v Taratu lidé chystají na předem marný boj. Mají čtyři nanejvýš pět dní než dorazí nepřítel. Zkušení vojáci prochází městem a nevěřícně kroutí hlavami nad snahou lidí opevnit tuto přerostlou vesnici vozy proti armádě, která, pokud se tu objeví, tak přemohla krále a dobyla opevnění budované pod Modrolesem. Druhý den se již objevují zprávy od elfů, že skrytá část armády postupuje lesem k městu a že není v moci elfů je zastavit. Také přichází zprávy, že kiradianští špehové se zmocnili Terétské moci a Limských kamenů. Také se nesou zvěsti o skupině kouzelníků či alchymistů, jdoucích v týlu nepřátelské armády. V tomto čase se starosta města a velitel posádky rozhodují opustit město. Celý den a noc se lidé usilovně připravují k odchodu. Třetí den v podvečer je vše připraveno a karavany se chystají odejít. Jen pár minut po té co se otevřou východní brány aby lidé odešli hlásí hlídky ze severu jihu východu i západu, že nepřítel již dorazil a město stihl obklíčit.
Až do své smrti, která zakrátko nastala si starosta nedokázal vysvětlit jak se tak velká armáda mohla dostat k městu nepozorovaně a nesmírně rychle. Pár minut poté se vzduchem nese troubení polnic a dunění bubnů, kruh kolem Taratu se uzavírá a na malém pahorku pár desítek metrů od severní brány se začíná vytrácet světlo. Kiradiané jdou pomalu a zpívají si, o vítězství není pochyb, i kdyby jich byla desetina zvítězili by. Stínu šířícímu se od pahorku si žádná strana nevšímá. Armáda se každou vteřinou blíží ke svému cíli, do kroku duní bubny a nárazy mečů o štíty a na kopečku začíná praskat statická elektřina a koncentruje se tam magie. Ten kdo by tam stál by měl pocit, že se na něj dívá mnoho párů očí z velké dálky. Poslední dvojité zatroubení a muži se rozbíhají vpřed za divokého hrdelního křiku. Za provizorními hradbami se choulí patnáct stovek chabě ozbrojených vesničanů. Někteří odhodlaní bojovat, jiní se vzdát a někteří již začínají šílet. Je slyšet dětský pláč. Útočníci jsou již jen pár desítek metrů od hradeb, s každým metrem stoupá jejich zuřivost a chuť zabíjet. Na hradbách se tyčí pár stovek vojáků s nachystanými píkami a dalšími zbraněmi, které se ve městě podařilo najít, spíš než pravidelná armáda je to snůška mužů majících všeho co jen trochu připomíná vojenské vybavení. Na straně obránců je nálada i morálka na bodě mrazu, spíše to vypadá že jsou všichni se svým osudem smířeni a jde jim o bezbolestnou smrt. 
Úpatí kopečku se již začíná zaplňovat těly útočníků když se na vrcholku pahorku objeví nejprve modročervený opar, který houstne a mění barvy do nejneuvěřitelnějších odstínů. Nejbližší Kiradiané začínají zpomalovat a stáčí zrak směrem k mlze. Už i obyvatelé Taratu si začínají magie všímat, těm vzdělanějším začíná v koutku duše růst naděje na záchranu. O pár vteřin později se z vrcholu pahorku šíří všemi směry oslepující záře, která zalévá odpolední slunce daleko silnější a mocnější září. Kdyby v okolí byl někdo, kdo by při pohledu do záře nepřišel ihned o oči, mohl by vypovědět, že se v centru záře postupně začínají objevovat tvary postav, proti záři černé jak ani noc nedokáže být v nejhlubší jeskyni. Mnoho mužů padá na kolena v údivu a domnění že bohové přichází. Jen u jednoho kamene mnoho mil na západ v soumračných horách začíná skupinka mužů mumlat nesrozumitelná slova tvořící dohromady velice melodický souzvuk. 
A to je okamžik na který hraničáři čekali, kouzelníci jsou zabraní do kouzla a okolí nevěnují sebemenší pozornost. Tak to alespoň Firinovi říkal Axin, když sem ho a jeho společníky posílal. I z hloubi průduch kde jsou hraničáři ukryti se ozve tichý melodický, ale krátký mnohohlas. Hraničáři se opásávají ochrannými kouzly. Nikdo z nich neví proč, ale jde to nějak složitěji, některým se podařilo kouzlo vyvolat až na druhý či třetí pokus. Nicméně se jim to povedlo a s meči v rukou se vydávají vstříc svému osudu a také osudu i čtyř tuctů jim v podstatě neznámých kouzelníků, někde daleko odtud.
Příliš pozdě si Kiradiané uvědomují svůj omyl, že se nejedná o bohy a také vzdálenost mezi nimi a postavami na pahorku je příliš krátká aby jim umožnila dalšího žití. Jasné světlo pomalu uhaslo a na kopečku stojí přes čtyřicet postav v kápích s nejrůznějšími heraldickými a jinými znaky. I přes řev je slyšet nesourodé mumlání mnoha hlasů, ruce postav se rychle pohybují a do prostoru malují složité, lidskou myslí nedetekovatelné obrazce. Několika desítkám nejbližších Kiradianů proráží hruď zelené, ale ji jiné výboje energie a ve vteřině padají mrtvi do bláta pod nohy svých vyděšených spolubojovníků. Přestože jich ve velmi krátkém čase padlo mnoho a mnoho se také zastavilo, muži postupující zezadu nedovolují jakékoliv zakolísání řad. Vzduchem se nesou salvy šípů směrem k mágům, všechny do jednoho se jako párátka lámou a padají pod nohy Kiradianům zarážejících se o neviditelnou bariéru. Ti vepředu již chápu, že jejich dny na tomto světě jsou u konce. Přesto se některým podaří bariérou projít, jediným výsledkem je, že umírají o pár vteřin dříve než ti, kterým se to nepovedlo. 
Obránci při pohledu na bezvládná těla zeleně probleskující a padající na zem jásají a jejich bojové odhodlání stoupá neuvěřitelnou rychlostí do bezmezných výšin, většina se otáčí a běží bojovat na místa, která jsou od kouzelníků vzdálená a Kiradiané zde útočí přímo na město. Město Tarat poprvé za svou dlouhou existenci zažívá boj muže proti muži, který rozhodne o bytí a nebytí města. Přesto, že obránci mají veškeré odhodlání vůli a odvahu nemohou se s Kiradiany měřit silou fyzickou odolností a vytrvalostí. O bojovém umu se ani mluvit nedá. To však nic nemění na tom že každý souboj který lze vidět vypadá jako boj mistrů šermířů předvádějících své nejlepší kousky. Co dvojice to jiný styl, jiné kryty, úhyby útoky. Kolik vojáků zde bojuje tolik možností jak přežít a zabít tu je. Kdyby tolik aktérů napadalo tváří do bláta byla by to jistě krásná podívaná. Přesto pro některé to po jistou dobu krásná podívaná je. Orel prolétající nad bojištěm má krásný rozhled, vidí zástupy mužů hrnoucích se ke kruhu kde není nikdo, jen v jeho středu stojí několik postav ustavičně máchajících rukama. Celé to vypadá jako voda stáčející se ve víru do nějaké díry a kousek dál je vesnice, taktéž v podstatě kruhová, na jejímž okraji se pohybují muži. Pár jich stojí zády k vesnici a záplava čelem, která se stále pohybuje do vesnice. Bard by řekl, že to Měsíc ustupuje z úplňku dokud nezanikne úplně, zde to však vypadá, že z novu již nevzejde. Již nyní to vypadá jako půlměsíc. Druhým kdo se při pohledu na skvost lidské krutosti, blbosti a mocechtivosti baví je Vajiren, generál Kiradianské armády. Sedí, na svém drahém krásném koni spolu se svými rádci a baví se o nových nalezištích drahých kovů a zlata na severu Soumračných hor, řeč padne i na nelehký boj s trpaslíky, kteří jen neradi opouští cokoliv svého. Tato otázka je však smetena z pléna argumenty týkajícími se jejich vyhladovění než marného bojování. Velitele ani co by se za nehet vešlo nezajímá skupinka kouzelníků bojujících uprostřed moře vlastních mužů. Vajiren jako také zkušený mág ví jaké jsou možnosti kouzelníků ve válce, za chvíli dojde zásoba kouzel a kouzelníci buďto zmizí, nebo padnou, tak jako tak na výsledku to nic nezmění, ty čtyři stovky co při dosti velkém štěstí vezmou s sebou není nijak závratné množství. A navíc za chvíli má pro "brzy bývalé" kouzelníky velice nepříjemné překvapení. Dále se jeho myšlenky tímto směrem nelinou. Čas bitvy opět tráví diskusí se svými společníky, tentokrát o večerní hostině a zábavě s vesničankami a také pohledem na ustupující Měsíc dole pod ním. 
Společníci tráví čas stejně, avšak v jednom momentě se zhrozí, Vajiren sebou cukne a rysy v obličeji mu nepřirozeně ztuhnou, oči jsou prázdné a ruce se křečovitě drží uzdy. Promlouvají na něj, ale nereaguje, vysílají jeho osobní gardu prohledat okolí, ale marně. Vajiren sebou opět cukne, že nebýt křeče spadl by z koně a z ucha mu vytryskne pramínek krve. O chvíli později se téměř neznatelně uvolní, ale jen dokud o pár vteřin nespadne z koně, nevydá ani hlásku jen jiný pramínek krve vytryskne z úst a nosu. Rádci jen bezradně zírají. O další okamžik později se z transu probere a téměř neslyšně hlesne "zabil jsem ho". Při těch slovech si rádci všimli změny v jeho řeči, v křeči si zlomil několik zubů, opravdu nepěkný pohled. Vajiren se posadí a ani se nesnaží jakkoliv tlumit bolest, kterou má v sobě a cítí ji v celém svém těle. Rádcové se zklidní. V tom okamžiku se mágova tvář zkroutí opět do toho úděsného výrazu, z úst mu vytéká rudá pěna s kousky rozdrcených zubů, ucho krvácí silněji, v očích je pouze nepřirozené bělmo protkané rudými žilami a klouby začínají v křeči praskat. O pár desítek vteřin později lord Vajíren z Erebije a vévody Sanzie generál armády krále Rinera a první Arcimág Siretské univerzity umírá na poli 1 míli od městečka Taratu bez jediné rány mečem, jediného zasvištění šípu a jediného kouzla, zabit neznámým mágem, jehož osud je stejně matný jako jeho jméno.
Mezitím kouzelníci stojí uprostřed svého kruhu a mrtvoly na jeho okraji se kupí stále výše, stále víc těl padá s modrými a červenými výboji na tělech, kousek dále od centra leží skupina rytířů, místo nohou mají jen ohořelé pahýly, dlouho už asi žádný z nich žít nebude. Dokud pod nimi před chvílí nevzplanula země byli elitou této armády, která nyní není schopna porazit skupinu těch, které jejich král považuje za podvodníky a příživníky. Zatím co na vnější straně kruhu je jen křik smrt a beznadějná bolest, uvnitř leží dva mrtví kouzelníci několik jen tak leží a těžce oddechuje, nejsou již schopni dále bojovat, kromě jednoho dalšího všichni stojí mluví, gestikulují a přináší smrt dalším desítkám Kiradianů. Ten jeden co nebojuje je Axin, klečí uprostřed a modlí se k bohům, aby jim dali sílu bojovat. Již 2 hodiny odříkává v duchu modlitby i ze Starých svitků, které jsou zakázány, nic nedokáže vyrušit Axinovu koncentraci, po delší době všichni kouzelníci cítí jak z nebe míří mezi ně zlaté světlo, dotýká se jich, hřeje je, je jim jistotou a jistým druhem odpuštění. Každý z nich cítí že se do něj vrací síla, na chvíli ohromeně stojí kouzelníci, Kiradiané i vesničané, nikdo není schopen pokračovat v boji. Všichni zírají s otevřenou pusou jak ze středu kouzelníků stoupá poloprůsvitné tělo. Ti co jsou dostatečně blízko vidí, že tělo Axina se bezvládně zhroutilo k zemi a ta poloprůsvitná duše patří jemu, dal ji bohům jako náhradu za sílu pro své kolegy. Při tomto obraze se mnoho Kiradianů zamýšlí nad tím co zde vlastně dělají, u většiny však nakonec vojenská morálka a touha po hrdinství bohatství a slávě zvítězí nad vírou. Pro poslední zbytky vesničanů to je dalším impulsem k nalezení již ztracených sil a s novou vervou napadají své nepřátele. A daří se jim prosekávat skrz již unavené a vyčerpané první řady, avšak Kiradiané jsou již příliš blízko vítězství než aby si jej nechali vytrhnout. Mezitím ve vesnici v nejbližším místě ke kouzelníkům se shromažďuje skupinka, která se zanedlouho stane jediným zdrojem informací o tom co zde proběhlo. Skupinka dobrodruhů spolu s několika ženami a dětmi vyrazí na voze kolem zástupů mačkajících se ke kolu s kouzelníky a ujíždí pryč. Několik Kiradianů si toho všimlo a vyslali za vozem salvu šípů, kterou pět lidí nepřežilo. Odpovědí jim byly přesné šípy dvou dobrodruhů. I několik jiných se postavilo vozu na odpor a povětšinou skončili pod kopyty nebo pod mečem Barbara, který kromě řízení vozu zvládal výborně i práci s mečem a tak za vozem zůstávalo ležet nebo se svíjelo v bolestech několik vojáků, pak v jednom okamžiku za bílého dne vůz zmizel. Pár vojáků v blízkosti zahlédlo v zemi stopy kol a kopyt jak mizí v lese. 
Hraničáři se pomalu kradli k otvoru, který byl zalitý nafialovělou pulzující září. Když vyhlédli z ústí viděli že se tam skrývá jeskyně, celkem kruhovitá i když vytvořená přírodou, měla průměr 20 sáhů a vysoká byla 15 sáhů, kde se uzavírala do kopule. Uprostřed stál asi 2 sáhy vysoký kámen. Vypadal jakoby byl ze skla a uvnitř naplněný fialovým hustým a světélkujícím plynem. V bleděmodré mlze nad kamenem se obrazila skupinka osob obklopená velkým množstvím nějakých vojáků. Okolo stálo čtrnáct kouzelníků, každý z nich měl zvednuté paže směrem k oblaku. Na první pohled se paže náhodně kymácely jako mladé stromky ve větru. Pro zkušené oko to však byly mocné obrazce, jejichž moc dokázala probudit nejničivější síly země. Jak tak hraničáři postupovali k postavám v transu ozvalo se brnknutí tětivy a hraničář po firinově pravém boku se skácel s šípem zabodnutým v krku. Další dvě tětivy zabrnkaly, ale čepele chodeckých mečů jsou rychlejší než šípy. Firin se s křikem rozběhl do temné zadní části jeskyně odkud šípy vylétly a po cestě jeho čepel prošla dvěma kouzelníky a bleskovým obratem odrazila další šíp. Zbylí dva hraničáři jej následovali. Boj byl rychlý, magie mečů je mocná a soupeři nebyli nejlepší šermíři. Jeden padl s mečem v zádech po příliš pomalé otočce, druhý měl příliš pomalou ruku, nyní již není součástí jeho těla. Třetí byl lepší, šermovat uměl, ale netrefil a nepřežil, stačilo jediné zapotácení, když čepel jeho meče nenarazila ani na tělo ani na bránící meč. Poslední zemřel poté, co skoro zahlédl nepřirozeně rychle se pohybující meč. Teď již zbývali jen kouzelníci kteří se začali probouzet z transu. Než si však všimli co se děje většinou umírali na hrotech chodeckých mečů. Když bylo po všem, žili dva hraničáři, na zemi leželo třináct kouzelníků dva hraničáři a čtyři vojáci - jeden kouzelník utekl! Kámen však zvolna pohasínal a kouzlo bylo přerušeno, úkol byl splněn. 
Mezitím na bojišti měl každý zúčastněný vepsaný v obličeji výsledek bitvy, zbytky vesničanů již nebyly příliš velkým problémem a kiradianské meče rychle končily v bredijských tělech. Vojáci se tlačili aby si mohli alespoň jednou seknout, nicméně některé zadní řady do boje vůbec nezasáhly. Přece jenom Tarat nebyl tak velkým městem aby se o něj strhla velká bitva.
Zato okolo kouzelníků bylo i nadále horko, již deset dalších jich leželo vedle svých třech druhů kteří padli dříve. Někteří seděli a pokoušeli se meditovat jiní stále rozsévali zkázu. Sice ne tak smrtonosně jako na počátku, stále více Kiradianů leží na zemi a vzdychá bolestí, ale i tak mrtvých stále přibývá. Zatím co u kruhu umírá jeden voják za druhým a bitevním polem se nese bojový ryk a křik raněných zezadu se ke Kiradianům stojících v kruhu kolem kouzelníků přibližuje pomalým rozvážným a smrtelně jistým krokem postava jejíž proporce jsou pod kápí neznatelné. Najednou se zastavuje, promluví pár slov a vznese se dobrých 6 sáhů vysoko. Jeden mág v kruhu, třetí představený kapituly ztuhne a s krví proudící mu z očí uší i pusy padá schoulen v křeči mrtev. Více již si vznášející se mág nedovolí, několika blesky je upozorněn, že byl zpozorován a s velmi nepříjemnými popáleninami padá na zem. Několik dalších kouzelníků v kruhu padlo také, ne následky zranění či magie, zemřeli vyčerpáním obnovili svou magenergii i třikrát za tři hodiny a to jejich těla neunesla. Ti silnější stále stojí a již jen zraňují své nepřátele, přesto způsobili mnoho nepěkných popálenin omrzlin a dalších zranění. Dále od hlavního děje opět vstává tajemná postava a kreslí do vzduchu obrazce. Po nějaké chvíli vojáci kteří jsou nejblíže kruhu zjišťují, že ochranný kruh již neexistuje a vrhají se vpřed a prochází překvapenými kouzelníky jak nůž máslem. Jeden hábit po druhém se barví do ruda po ranách mečem v nichž je síla nekonečná pomsty a zlosti za desítky padlých kamarádů. Na Skrytém ostrově se otevřel portál…