I

    Nurf se právě vracel domů. Bylo k ránu, vlastně už skoro svítalo, když se vrátil. Vyběhl po schodech do svého bytu ve čtvrtém patře a už myslel na to, jak si dá koupel a trochu se prospí, když v tom zaslechl na chodbě kroky.

,,Do hajzlu, už jsou tady zase.“

    Přikrčil se do stínu v podloubí a tiše vyčkával. Za chvíli hlasy utichly a chodbou se rozlehly kroky. Byli čtyři. Prošli těsně kolem něho a vůbec si ho nevšimli. Počkal až zvuk kroků utichl a až potom se odvážil vstát a pokračovat temným kamenným schodištěm dál. Otevřel dveře a mrsknul s pytlem, který nesl, na postel. Z pytle se vysypaly náramky, pár zlaťáků a nějaké bezcenné tretky. Odešel do koupelny a pustil sprchu. Ze sprchy se vyvalil proud odporně zarezlé silně barvící tekutiny.

,,Sakra, už to zase nefunguje“ sykl vztekle a kopnul do sprchy.

    Šel se podívat k oknu, co se venku děje. Rozhlédl se po Městě.
    Nad Městem visel jako vždycky kouř. Občas měl Nurf takové nálady, až si říkal: 

,,Kam jsme to dopracovali“.

    Ohromné Město, které se tyčilo před ním v celé své kráse a odpornosti. Vypadalo monumentálně, ale jen když se na něj člověk díval jako na celek. Na tak malé ploše se tu tísnily statisíce, možná miliony lidí. Ani neviděl, kde končí. On sám bydlel v nevzhledném pětipatrovém domě, jaké se teď stavěly, aby všichni ti lidé, kteří do města přišli a měli alespoň něco, mohli jakž takž nuzně bydlet. To byly ti šťastlivější. Většina končila na Předměstí v ubohých chatrčích slepených z bláta a odpadků. Jak ubozí byli ti lidé oproti těm, co žili za hradbou. V centru, ve čtvrti boháčů, kam se nikdo chudý a tudíž odporný nemohl dostat. Obrovské přepychové vily bohatých neustále strážily gardy prefekta Města (samozřejmě dobře placené). Tahle bylo srdce Města. A na něj se postupně nabalovaly okruhy bohatších, méně bohatých, chudších a těch nejchudších. Málokdo se dokázal dostat do čtvrti bohatých. Třeba Nurf. Ten tam byl jako doma. A hodně boháčů a jejich stráží už na to doplatilo. V tom se vytrhl z myšlenek a podíval se dolů na ulici. V ranním světle viděl akorát skupinu žebráků. Všichni koukali, kde by koho obrali, až na jednoho. Ten se koukal na něho. 
 V tu chvíli by se nejradši neviděl. Hledají ho a on se tady rozhlíží z okna, jen aby jim o sobě dal vědět. Vžiť je to jasný jak facka, že si tam na něho museli počkat. Rychle zatáhl záclonu a jal se co nejrychleji zmizet z domu. Popadl pytel s cennostmi a malou truhličku ze stolku u postele. Tu přihodil do pytle, čímž sesumíroval do toho kusu látky asi veškerý svůj osobní majetek. Vyběhl ze dveří a začal sbíhat po schodech. Najednou se zastavil. Dole mu někdo po schodech běžel naproti a asi to nebyla žádná zdvořilostní návšetěva. 

,,No nic, když to nejde dolů, tak to pude nahoru.“

Otočil se a pádil na půdu.
    Skupina mužů se řítila nahoru po schodech. Bylo jich pět. Měli kožené brnění s vyšitým znakem Města. V rukou se jim blýskaly meče z Aduranské oceli. Nová móda. Poté, co přiběhli k jeho bytu a vylomili dveře, což bylo v téhle barabizně dílem okamžiku, jako překousnou párátko, jali se prohledávat byt. Jejich velitel, ještě stále převlečen za žebráka se v zápětí přiřítil.

,,Vy tupý hovada, když tady není, tak co zevlujete. Asi by nám to tady nenechal, ne? Za ním sakra. Nahoru.“

Vřítili se na půdu plnou starého haraburdí, smetí a holubů, kteří svými výkaly zapracovali na okolních trámech přímo bravurně.

,,Není tady, nikoho nevidím.“

V tom si Kagh-zim všiml malého kovového průchodu v krytině, který sloužil kominíkům.

,,Utekl po střeše.“

Vojáci se o překot snažili vylézt nahoru. A po sléze zmizeli na střechách vedlejších domů. Nurf seskočil s trámu na protějším konci střech a oddychl si.

,,To bylo těsně.“

    Vyšel před dům a přemýšlel, proč by ho ti vojáci tak naháněli? A ještě ke všemu tyhle elitní oddíly, které podléhaly přímo správci. Ti ho ještě nikdy nehonili. A proč by taky měli. Dohromady není nějaká velká ryba. Vykrádá domy bohatších občanů, ale že by si někdy troufl na jejich trezor, tak to teda ne. Na to musí mít člověk náčiní a zkušenosti. A obojí bylo drahé. No a že si občas střihnul nějakou tu vraždu, tak to mu taky nemohl nikdo zazlívat. Bohatí obchodníci se takhle pomocí jeho a jemu podobných vyřizují neustále a jejich rodině většinou nevadí, že papá natáhl brka, alespoň dědí. Tak co by po něm mohli ti odporní nohsledi sakra chtít. Nikdy se ho tak nedrželi, až od tý poslední vloupačky. Stejně nechápal proč, protože tam nevzal nic, co by mělo nějakou vysokou hodnotu.
    Při těchto myšlekách došel asi půl hodině do jemu známé ulice. Chodil sem často. Dalo se tady prodat úplně všechno, hlavně ve Fredyho vetešnictví. Na původ se neptal a slušně platil. Otevřel dveře a zvonek zavěšený na nimi se mírně rozhoupal. Nezvonil. Jak by mohl, když mu chybělo srdíčko.

,,Tak co pro mě dneska máš?" ptal se hned ve dveřích plešatý stařík.

,,No nic moc, ale alespoň takovejch stopadesát guldenů by to mohlo hodit.“

,,No ty si dneska něják věříš, co?“řekl Fredy a začal se přehrabovat v tom harampádí.

,,To je šunt, to taky, tohle prodám, to je rozbitý, á to se bude hodit. A co je, prosím tě, tohle?“zeptal se Fredy, když dokončil inventuru a vytáhl z pytle láhev s nějakou nažloutlou tekutinou.

,,Co já vím. Sehnal sem to v domě nějákýho moc zazobanýho doktora. Válelo se to tam v takový bytelný skříni.Tak sem si řek, že je to pěkný a vzal sem to. Ale co by to mohlo být, to teda netuším. Možná nějáká voňavka,ne?“

Fredy otevřel láhev a přičichl. 

,,No voňavka to teda rozhodně není, páchne to jak zkažený ovoce.“

,,Tak co kdyby to bylo nějáký pití“řekl Nurf už se zoufalstvím v hlase. 

Fredy okoštoval a silně se zašklebil.

,,No, dobrý to není, ale říz to má a to sklo je taky pěkný, tak ti to teda vezmu, ale jen proto že se tak dlouho známe.“

    Po několika dalších diskusích se cena lupu vyhoupla až na devadesát pět guldenů. To bylo víc než Nurf čekal. Spokojeně od toho starýho šejdíře vzal peníze a odcházel z krámu. Byl už na rohu, když si vzpomněl že si u Fredyho nechal pytel. Byl to pěknej, lněnej pytel, a tak by byla škoda ho tam nechat. Otočil se, aby si pro něho skočil a v tom uviděl do obchodu vcházet jednoho z těch vojáků z rána. Museli ho sledovat. Přikrčil se k rohu a čekal, co se bude dít. Po chvíli vyšel voják z obchodu a do široké, kožené, brašny schovával láhev z tou žlutou břečkou.

,,Na co mu to může být.“

V tom mu to došlo,proto ta honička a všechno to sledování. Ta lahvička bude mít asi velkou cenu. No ukrad sem ji jednou, tak proč bych to nesved znova, pomyslel si. A nenápadně sledoval, pro změnu teď Nurf, vojáka.