Znal les jako nikdo jiný. Když bojoval v chlapecké „Válce vesnic“ našel nepřítele podle stop a křiku ptáků. Při boji dával přednost šiškám, přestože s klackem uměl také dobře zacházet. Kde ostatní kluci používali hrubou sílu, Ghoraz situaci vyřešil svou vysokou inteligencí (na barbara ). Rozuměl řeči zvířat, dovedl číst stopy, naučil se několik jednoduchých kouzel. 
Na jedné ze svých obvyklých pochůzek našel něco neobvyklého. Šlo o stopu, která vypadala jako lidská, ale Ghoraz neznal nic tak obrovského. Ze zvědavost stopu sledoval. Po několika mílích ucítil podivný, odporný zápach. Došel na stinnou loučku. A na ní sedělo několik nejodpornějších stvoření, jaká kdy viděl.
    Byla větší než člověk, na výšku měřila jistě hodně přes tři metry. Měla humanoidní postavu; Ghoraz usoudil, že chodí po dvou. Byla zahalena pouze bederní rouškou, zbytek těla jim zakrývala srst a špína. Podle Ghorazova úsudku ještě nikdy nevkročila celá do vody. Ale jejich svaly se výhrůžně rýsovaly pod kůží.O něčem takovém slyšel Ghoraz jen v pověstech, ale nebylo pochyb. Byli to krollové.
    Barbaři se s krolly nikdy neměli příliš v lásce; často podnikali vzájemné přepady a nájezdy, došlo mezi nimi dokonce k několika válkám. V žádné z nich však nedosáhla ani jedna strana výrazného vítězství. 
    V posledním střetnutí se barbaři dostali hluboko do krollského vnitrozemí, jejich armáda však byla rozdrcena v bitvě o Ugh-el-buh.Od té doby vládlo dočasné příměří. Nikdo se neodvažoval zaútočit, obě strany ale byly připraveny využít sebemenší záminku k válce. Tato skupina krollů byla pravděpodobně průzkumným oddílem nového útoku.
    Ghoraz se pomalu odplížil z doslechu. Postupně zrychloval. Když si myslel, že už ho nemohou zaslechnout, rozeběhl se do nejbližší vesnice. Běžel už dlouho, když ho někdo najednou praštil klackem přes hlavu. Otočil se. Proti němu stál jeho klučičí nepřítel ze sousední vesnice. Na Ghoraze se vrhli ze stran další dva výrostci a složili ho na zem. 

„Dělal jsi rámus jako mamut,“posmíval se kluk s klackem. 

„Slyšeli jsme tě dvě minuty předtím, než jsi se přiřítil.“ 

„Jenom?“ nemohl si odpustit Ghoraz.

“To jste chabí.“Ušklíbl se. 

„Ale tady už nejde o nás. Jsou tady krollové, jestli se svojí inteligencí víte, co to je.“

 „Děláš si srandu. Chceš jenom, abychom tě pustili.“ 

„Přísahám na svojí lebku, kterou mi asi za chvíli rozbijete a ve který toho mám víc než vy všichni dohromady, že jsem opravdu viděl tlupu krollů několik mil odsud. Už mi vy idioti vymatlaný věříte?!?“ 

Jeden z kluků polkl a řekl: „Jo, už ti věříme. Já to řeknu ve vesnici. Jsem rychlejší a nejsem unavenej.Tak zatím, sejdeme se ve Valhale.“ S těmito slovy odběhl.
    Následující dva dny barbaři z celé Říše zpevňovali hradby, opatřovali zásoby a cvičili se ve zbrani. Nezbýval však čas na stavění a hlavně vymýšlení něčeho nového. V podstatě stíhali jen zprovoznit dávno postavené pevnosti, věže a další obranná zařízení.

    Pozdě v noci probudil Ghoraze zvuk rohů. Ozývaly se výkřiky 

„Nepřátelé jdou!“ 

    Ghoraz se vyhrabal z kůží, ve kterých spal, oblékl se, navlékl na sebe svou koženou zbroj, popadl meč a štít a vyšel ven. Tam narazil na skupinku mladíků.

 „Hele, Ghoraz.,“ řekl jeden z nich. „Jdeš pozdě. A poslední.“ 

Otočil se kcelé skupině a řekl: „Pojďte za mnou. Budeme bojovat na východní části hradeb.“

 „Doufám, že ty nám velet nebudeš,“ zavrčel Ghoraz.

 „Já ne, velet bude starej Aglán.“ Mladík zvýšil hlas. „A měli bychom běžet, nebo dostanem přes držku od vlastních za pozdní příchod.“ 

    Lehkým poklusem tedy proběhli městem. Na hradbách je už čekal Aglán a hartusil: 

„Vy bando líná, jdete pozdě!“

 „Jak se to pozná,“ zeptal se Ghoraz kysele. 

Aglán se na něj rozkřikl: „Nevíte ani, kde má kdo stát, a nepřátelé už jdou!“ 

„Vzbudili nás, až když ZJISTILI že jdou. S tím MY jsme nemohli nic dělat,“ zdůrazňoval jednotlivá slova Ghoraz. 

    Aglán se tím však jen naštval. Zařval:

 „Jseš ňákej chytrej, ne? Víš co, budeš nám nosit šutry z tamtý hromady, ať je můžeme házet. A pěkně rychle!“

 „Myslím si, že by to bylo plýtvání mými schopnostmi,“ odporoval Ghoraz.

 „Kamarádi vám potvrdí, že jsem smrtelně přesný vrhač šišek.“ 

Vůdce jeho skupiny zuřil: „Budeš dělat, co ti řeknu, nebo tě hodim přes hradby!“ 

Ghoraz se ho nevzrušeně zeptal: „Vážně to chcete udělat?“ 

    To už ale Aglánovi praskly nervy a rozběhl se na Ghoraze. Najednou v náhlé bolesti vykřikl, zastavil se a chytil si rukama obličej. Bolest přestala stejně rychle, jako začala. Aglán si nevěřícně prohlédl své dlaně. Byly celé od jeho vlastní krve.
    „C-Co to je?“ zeptal se Aglán s podtónem nábožné úcty v hlase.

 „Říkám tomu úder varování,“ mávl Ghoraz rukou. „Znám i mnohem silnější kouzla.“ 

„Ale to jsi neporazitelný,“ divil se Aglán.

 „To rozhodně nejsem,“ odporoval Ghoraz. „Nemůžu jich seslat mnoho. Nepřítele tím spíš vystraším než zraním. A to jenom, když o těchto kouzlech nic neví.“ 

„No, ehm, jasně. Dělej si radši co chceš, nebo budu za chvíli na škvarek,“ kapituloval Aglán. 

    Stále však byl schopen pořádně zařvat při několika minutách odborné instruktáže, kterou klukům musel dát. Dozvěděli se, kde mají stát a co mají dělat („Bijte je a nikoho nešetřte!“). Potom už jen stáli na svých místech a očekávali boj. 
    Jak tam stáli, s kopím v levé ruce, kamenem v pravé a s mečem za pasem, rojily se jim v hlavě různé pocity. Chtěli především dokázat, že si již zaslouží titul válečníka. Byli ale také plni obav, že budou zabiti, zmrzačeni nebo zajati a snědeni. Také si nebyli příliš jistí, jestli se jako dobří bojovníci budou opravdu chovat. A toto místo na hradbách chránili pouze nováčci se svým dozorem. 
    Armáda krollů se jako přílivová vlna valila proti Arettu, skále, která měla odolat. Ghoraz viděl náhrdelník z lidských kostí u jednoho krolla, kyj ozdobený lebkou u jiného. Nejstrašnější však byly právě kyje v rukou všech nepřátel.tyto obrovské kusy dřeva, které samy o sobě vypadali velmi nebezpečně, byly pobity velkými hřeby. Zbrojaři do nich ale vrazili i rozštíplé kosti nebo velké střepy, prostě všechno, co našli alespoň trochu ostrého. Stačila by jediná rána a Ghoraz by putoval za svými předky.
    Ve městě zatroubil roh. Na útočníky se snesl déšť kamenů a několik šípů. Mnoho krollů bylo zraněno, ale jen několik zabito a spousta se jich hnala dál. Pak už každý házel, jak nejrychleji mohl. Útočníci padali jeden za druhým, stále to však byla jen hrstka v porovnání s celou jejich armádou.

 „Naše jediný štěstí je, že nepoužívaj střelný zbraně,“poznamenal Aglán. „To už by bylo dávno po nás.“

    Když útočníci doběhli skoro až k hradbám, roh zatroubil podruhé. Obránci začali házet na krolly velké kameny a lít hořící smůlu. Útočníky to nezastavilo. Někteří se snažili vyrazit kládou bránu, většina házela na hradby kotvy a pokoušela se vyšplhat po laně. Obránci je pak zase házeli zpátky. Tím se však krollů nezbavili nadlouho. Po chvíli už nestíhali házet kotvy zpátky, a tak sráželi dolů krolly samotné. Ti však přibývali s takovou rychlostí, že obránci museli brzy sáhnout po meči. Pak se rozpoutal boj muže proti muži, ve kterém obránci slabší fyzicky i početně neměli příliš nadějí. Přesto se ještě zuby nehty drželi, když se ozval výkřik:

 „Prolomili bránu!!!“ 

    Obránci kladli zuřivý odpor a útočníci museli tvrdě bojovat o každý metr. Přesto stále postupovali do srdce města. Jiné oddíly vpadaly do zad obráncům na hradbách, kde se soustřeďoval poslední odpor barbarů. Volání, že město je dobyto, se rozléhalo ulicemi.
    Podobný osud, který potkal téměř všechny obránce na hradbách, postihl i Aglánův oddíl. Když skupina krollů přiběhla ke hradbám z opačné strany, než obránci čekali, dostala je tím do kleští, ze kterých se velmi těžko unikalo. Po chvilce boje, kdy se již víc než polovina Aglánova oddílu válela v krvi, všiml si Ghoraz úzké uličky mezi krolly, kterou by mohl uniknout. Proklouzl mezi dvěma krolly, bodl po třetím, ukočil před ranou čtvrtého, utržil škrábanec od pátého. A pak se vrhl k jedné z kotev, kterou útočníci nechali viset z hradeb. Dole nikdo nebyl, a tak sjel po laně dolů a rozeběhl se pryč.