Vstal a promnul si zkřehlé ruce. Cítil se dobře. Nabral do hrnku trochu teplé tekutiny a napil se jí. Věděl, co ho čeká, dělal to už mockrát. Měl zabíjet, něco bylo ale jinak. Nikdy z toho nic nedělal, tentokrát si to ale až příliš uvědomoval. Seděl uprostřed skupiny svých přátel, ale nedokázal komunikovat, nedokázal je povzbudit před bitvou. Seděl a přemýšlel. Nevěděl vlastně nad čím uvažuje, chtěl jen vypnout hlavu a odprostit se od světa, který byl tak krutý a nutil ho zabíjet.

Proč sem se stal vojákem? Chtíč! Je to tak, chtěl být silným tvrdým hrdinou takovým, o kterém slýchával všude kolem sebe. Chtěl se budit s pocitem, že chrání zemi před zlem. Podíval se na tváře svých blízkých. Jednoho po druhém skoro jakoby se díval skrz ně. A napadla ho myšlenka, jestli to jsou jeho skuteční přátelé? Co nás spojilo a nutí nás zůstat při sobě? Strach. Byl to strach nad tím, že sám by nepřežil , že každý zachrání druhého v nesnázích. Ale to přece není přátelství to ne. Co to tedy je?

Zapudil tu myšlenku a zapojil se do bezmyšlenkovitého stupidního rozhovoru, kterým si jeho přátele dodávali odvahy. Zvuk trubky je probudil ze snění. Vstali a začali nasedat na koně. Jak majestátně tam stál. Hnědák, kterého tak miloval. To byl přítel a uvědomil si konečně význam slova přátelství a ujistil se tak, že jeho druhové ho asi opravdu mají rádi. Začal si nadávat a znovu se soustředil na bitvu , která už brzy nastane. Najednou kolem něj prošla nádherná holka. Viděl jí jen okamžik, ale i to stačilo, aby se v něm zrodil ten ohavně nádherný pocit, který znal. Měl ho vždy v okamžiku, kdy uviděl dívku po které začal prahnout. Hlavou mu proběhlo tisíc jejích podob. Cítil, jak má jeho krev jinou sílu a ta se rozlévá celým tělem. Zavřel na okamžik oči a ve tmě svých víček viděl, jak se svíjí nahá v jeho náručí, jak se jen lehce dotýká prsty jeho tváře, aby mu řekla, že ho miluje, jak stojí u stolu a vítá svoje děti a jeho, ale věděl, že se to stát nemůže. Věděl, že jakmile se její oči odvrátí od jeho, odejde a on už jí nikdy neuvidí.

Nasednul a koně a přemítal o lásce. Do tváře mu šlehal vítr, ale on to uvítal. Bylo to pohlazení, pohlazení jeho krásné milé. Láska je jediný zdroj života. Jak tedy může žít zlo. Co ho pohání. Musí mít přece stejné potřeby jako my. Musí být stejní jako my. Divíme se, v případě že třeba spor dvou pradědů řeší ještě synové, ale vždyť boj dobra se zlem je stejný. Na začátku tedy třeba byli dva lidé a jeden, ten zlý, se začal prát. Vždyť ale hodný by se s ním do pranice nedal, nepral by se. To by ale znamenalo, že na začátku bylo zlo! Přepadlo ho to a z hlavy už to nemohl dostat. Dobro by se nebilo. Dobro by se nebilo. Bože, proč se teda bít. Bezradně kráčel na koni dál. Běžel a zabil toho dne mnoho mužů, nevěděl ani, jak se jmenují, nevěděl, proč vzniklo dobro a zlo a na které straně stojí. Ještě toho dne odjel. Nikdo o něm už nikdy neslyšel, on totiž prozřel.