Nastal večer a děti se seběhli kolem ohně. Celý den se těšily na vyprávění záhadného poustevníka. Stařec se napil vyžebraného piva a když se děti konečně utišily, začal starý, seschlý a šedivý muž vyprávět:

Psal se rok 1691 starého kalendáře. Nastává jaro po smrtící zimně, ve které zahynulo mnoho lidí. Válka Pantheonu trvá již 25 let. Romanor je nejskvostnější, a největší město celého kontinentu. Hlavní město Říše nebylo zatím poznamenáno válkou. Armády říše bojovali na hranicích a lidé ve městě byli válkou zasaženi jen minimálně.

Jak je již známo, v Romanoru byli magické fakulty, které byli založeny ve věku bojů s Narely velkým elfím mágem Santalasem. Chránily hlavní město před útoky nepřátel všelikého zrna a cvičili čaroděje v magických vědách. V těchto zlých časech však mnoho mistrů a velmistrů bojovalo po boku vojska a ochranu fakult zanechali méně zkušeným čarodějům.

Byl chladný jarní večer, když se před branou Romanoru objevila postava v černém plášti a pod rouškou tmy vstoupila do města. Na smluveném místě se v temných uličkách setkala s lidským čarodějem. Záhadný cizinec promluvil:

„Zdravím tě mistře, doufám že jsi připravený stát se vládcem Romanoru a tak i celé říše.“

„Jsem a když mi dáš alespoň zlomek tvé síly, vše splním.“ odpověděl lidský kouzelník. Dohoda byla stvrzena. Hnán touho po moci a bohatství zaprodal svou duši a osudy mnoha nevinných lidí muži, jehož jméno vstoupilo do dějin.

Čaroděj patřil do Řádu světla a jeho proklaté jméno bylo Ar-Phazar. Jeho úkol byl proniknout na fakultu světla, tam kde veliké bohatství a zlo jest drženo. Ono zlo bylo pečlivě zapečetěno mocnými kouzly samotného Santalise. Každodenně byla kouzla udržována mistry této fakulty aktivní a tento cyklus se opakoval již stovky let. Ar-Phazar pomocí obrovské síly onoho neznámého a také díky svým vědomostem o Santalisových kouzlech zrušil magické bariéry a pobil několik mágů vyčerpaných udržováním kouzla. Pozdě si uvědomil, co zavinil. Zlo, jenž bylo po staletí uzavřeno v Santalisem důmyslně vybudovaném vězení procitlo a hnáno touho pomstít své utrpení, jenž mu způsobily obyvatelé materiální sféry, odměnilo namyšleného a naivního Ar-Phazara. A takto jsou sepsána první slova Nashrixe v Knize nářků:

„Smrtelníče, jsme ti velmi vděčni za ukončení téhle mizérie. Jaké byli tvé touhy, že jsi zašel až tak daleko? Chceš vědění věků a moudrost časů minulých? Nebo se ti zachtělo slávy a bohatství. Hnala tě touha po moci? Dostaneš od všeho něco. Již nikdy nebude tvé jméno zapomenuto. Lidé si budou navždy povídat příběh o Ar-Phazarovi, jenž vládne městu smrti a zoufalství. Staneš se pánem Romanoru a budeš přihlížet na legie Taelona, našeho největšího pána, drtící odpor nepřátel. Staneš se císařem říše jenž bude vším a ničím. Budeš mít dar nesmrtelnosti a přitom nebudeš mít svobodnou vůli. Staneš se třetím bratrem Nashrixovým. Vítej ve věčném životě.“

Ve městě byla jen pouhá hrst čarodějů, jenž se postavili proti silám vypuštěným ze Santalisova vězení. Ar-Phazar a Nashrix vedli své stoupence proti čarodějům a pokořili je v jedné z nejkrvavějších bitev války. Pro čaroděje to byla nejhorší smrt, protože jejich duše již nikdy nepoznají klid a budou se navždy zmítat ve spárech Nashrixových. Všechen lid a posádka města se “zúčastnili“ krvavé hostiny vítězů. Na konci onoho krveprolití se opět objevil tajemný muž skrývající své tváře. Hrozné stvůry, které obývali kontinent již na počátku věků se mu poklonili. Nashrix přivítal cizince slovy:

“Zdravím tě bratře, konečně se zase shledáváme.“

„Také tě rád vidím bratře, raději ale půjdeme, čeká nás ještě spousta práce. Lidé si budou brzy vyprávět o zrodu armád ohně, jenž nepoznají přemožitele a tak zbortí mýtus o neporanitelnosti Říšské armády.“ Poslední slova cizince zanikala v nářku umírajících.

Zpráva o zničení Romanoru se brzy roznesla po celé říši a nebylo člověka, jenž by nelitoval zhynulé krásy města. Čarodějové říše mířili do Romanoru, aby zachránily zbytky svého vědění a zhlédli obraz zkázy, které nedokázaly zabránit. Z města zbyli jen trosky, všude byla pohozena mrtvá a roztrhaná těla. Okolí bylo tiché a prosté zpěvu ptáků-příroda držela smutek za své mrtvé děti. Jen vítr zpíval píseň o Ar-Phazarovi a jeho činu.

Dnes již nikdo neví, co se ze zbytkem čarodějů stalo ani se záhadným pokladem nesmírné hodnoty. Mnoho lidí se vypravilo hledat poklad, ale nikdo se z ruin Romanoru nevracel hlásaje zprávy o nalezení pokladů nesmírných hodnot. Zůstaly jen obyčejné trosky města. Několik stavitelů se pokusilo stavět na základech města. Říká se však, že postaví-li někdo budovu v Romanoru, zhroutí se během několika dní bez jakýchkoliv příčin.Povídá se o kletbě čarodějů a duších pobitých měšťanů prohánějících se nočním městem. Za nějaký čas trosky města zarostly hustým porostem a okolní pole pokryla vegetace. Vypráví se, že čarodějové vybudovali jiné město, ne však tak skvostné jako slavný Romanor, a zkoumají dále, avšak nikým nerušeni, své umění.

„Co to chvástáš za nesmysli dědku.“ Ohradil se na poustevníka přiopilý rolník. „Nestraš ty děti svými báchorkami a nech je, ať jdou spát. Zítra musí vstát a pomoci na poli, tvé žvásty nás nenakrmí.“

Tato povídka je ze světa Stavjarogu. Fiktivní svět fantazie, ve kterém se pohybuje naše družina již přes rok. Povídka vypráví o skutečné události jen zapříčinila zánik Romanoru. Válka v Novém světě však skončila a lidé žijí dál. Jména, jenž jsou použita jsou stěžejní v našem světě a možná se vyskytnou i v dalších povídkách. Mág Santalis, zakladatel oněch fakult je již v době této války mrtev. Démoni žijí svůj život dále a čekají na velkého hrdinu jež se pomstí za zlo spáchané jimi ve světe a onen tajemný muž, stojící za vším…

Autorem povídky je jeden z hráčů mé družiny, tedy nikoliv PJ, Ondra Chaloupka(astram@post.cz)