Bylo brzké jarní ráno. Z oblohy se ztrácely poslední hvězdy a na obzoru už nebe prosvítalo vycházejícím sluncem. V lesích a údolích kolem hory se převalovala až nezvykle hustá mlha. Líně se valila nad stromy z hor do údolí až k malé říčce uprostřed polí pod Zelenou horou. Pomalu, s přibývajícím jasem, se mlha plížila k hoře. Nahoře na hoře na dřevěné palisádě z mohutných stromů mlhu pozorovala elfka. Měla vysoké kožené boty, kožené kalhoty, které těsně obepínaly její štíhlé boky a koženou vestu se šněrováním. Přes ramena měla kožešinový plášť. Měla černé vlasy spadající jí až k lopatkám. Byla velice pohledná, spíše krásná a to i na elfku. Trošku se zatřásla a sehnula se k toulci šípů opřenému o palisádu. Z boční kapsičky vyndala plochou kovovou láhev a otevřela ji. Přiložila si ji k jemně růžovým rtům a lokla si medoviny z láhve. Potom láhev zavřela a zase vrátila do kapsičky na toulci. Pak vrátila svou pozornost na krajinu pod horou plnou mlhy. Mlha se stále rozšiřovala a mírně stoupala už i k hoře. Vtom elfku něco znepokojilo. Mlha se valila k tvrzi do kopce až příliš rychle, než aby to byla normální mlha. Zbystřila svůj zrak na okraj mlhy. Chvilkami se jí zdálo , že se snad stromy daly do pohybu spolu s mlhou, pak ale uviděla, jak z mlhy vystoupila postava. Byl to bojově pomalovaný, v kůži oděný goblin s holí v ruce, která byla zakončena lebkou ptáka a pár pírky. I na vzdálenost, na kterou dohlédnou jen elfové, se elfce zdálo, že se dívá přímo na ni. V očích měl zvláštní výraz. Jakoby chtěl, aby ho elfka viděla, aby vyvolala poplach. Když se chtěla otočit a jít vyhlásit poplach, mlha se začala vytrácet a z ní se začaly vynořovat postavy bojovných goblinů. Ti měli, narozdíl od prvního goblina, v očích a tvářích boj a odhodlanost. Elfku zarazil pohled na armádu, která se vynořovala z mlhy jako armáda duchů. První goblin stál pořád na svém místě a pozoroval elfku. Když se jejich oči setkaly, pohlédl do země a mírně se uklonil hlavou. To elfku probralo z tranzu. Otočila se a seběhla po žebříku na náměstí, jak nejrychleji dovedla. Z podstavce vyndala palici a uhodila do velkého gongu, který stál uprostřed tvrze. Ozval se velmi silný a průrazný tón. Nečekala, až se tvrz vzpamatuje ze spánku a běžela zpátky na palisádu ke svému luku. Během dvou minut byla celá tvrz na nohou a všichni stáli na svých místech. Lučišníci stříleli , jak nejrychleji dovedli, aby zranili co nejvíc nepřátel, než se dostanou moc blízko.

"Co se děje, Malaen?" zeptal se elf, který zrovna vylezl na palisádu a stanul vedle elfky.

"Goblini, Merene." odpověděla Malaen a přitom vytahovala další šíp z toulce.

Meren si sundal z ramena zdobený dlouhý luk a nechal svůj luk zpívat spolu s Malaeniným. Z jejich rukou se do řad goblinů šířila smrt. Byli to nejlepší lučišníci z tvrze. Goblini se už dostali dost blízko ke tvrzi, aby mohli střílet, a tak do tvrze začaly nad hlavami lučišníků létat ohnivé šípy. Tvrz, ač byla ze dřeva, byla ovšem stavěna velice chytře a většina šípů končila jako neškodné klacky na zemi. O ten zbytek se staraly ženy z tvrze, které hasily vodou ze studny vše, co začalo hořet. Gobliní útok byl velice tvrdý a odhodlaný. Mladí hraničáři stříleli jako o závod, ale bylo na nich vidět strach. Po chvíli se goblini dostali až ke tvrzi, ale aby šplhali po dřevěných kůlech nahoru, na to neměli dost sil ani odvahy, a tak se soustředili na hlavní bránu.

Bitva trvala už čtvrt hodiny a ve tvrzi ještě nikdo nepadl, goblini byli stále mimo tvrz, ale hlavní brána nemůže odolávat věčně. Jakoby z ohromné dálky doléhal dunivý zvuk bubnů a spolu se svištěním šípů vzduchem nad hlavami střelců vnášel do srdcí střelců strach a úzkost. Po 20 minutách boje gobliní válečníci prolomili hlavní bránu. To, co je čekalo, ale nikdo z nich nečekal a většina ještě v životě neviděla. Za branou klečeli muži s rukama na jílcích svých mečů a zrakem upřeným do země. Paladini. Goblini, kterým se podařilo rozbít bránu za válečného pokřiku nebo snad zpěvu velkým beranidlem, náhle ztichli a zarazili se na místě. Pohled na tři tucty mužů v rytířské zbroji, velkými štíty se znakem slunce, dlouhými meči a zářivě žlutými plášti jim vyrazil dech. Vypadali klidně, jako by bylo předem jasné, že je goblini nemohou ani zranit, natož zabít. Všichni se naráz zvedli a pozvedli meče směrem k obloze. Pak začali zpívat. Jejich zpěv se rozléhal jako zvuky zvonů a přehlušil i vzdálený zvuk bubnů. Všem ve tvrzi se srdce plnila jejich zpěvem a září. Palidini za stálého zpěvu vyrazili vstříc goblinům. Jejich první řady nedokázaly ani pozvednout meče. Padali k zemi s nepřítomným výrazem pod meči paladinů.

Několik lučišníků z řad obránců tvrze už padlo pod deštěm gobliních šípů, ale zdálo se že goblinů neubývalo. Pak jeden zbloudilý šíp zasáhl Merena. Meren spadl z palisády dolů na zem. Malaen se šokovaně ohlédla a pohlédla dolů na tělo Merena. Po tvářích jí začaly stékat slzy. Proč? Proč zrovna Meren, kterého tak milovala, proč? "Proč", bylo jediné, co se jí honilo hlavou. Meren byl mrtev. Nevěděla co má dělat, věděla jen, že už nechce žít, bez něj ne. Náhle se ozvala ohlušující rána. Naproti hlavní bráně goblini prorazili palisádu. Vnikli do tvrze. Ženy, co hasily ohně, s křičením prchaly. Malaen na nic nečekala, chtěla pomstu. Setřásla ze sebe plášť a ze země vzala pochvu s mečem a připevnila si ji k opasku. Sjela po žebříku na prostranství uprostřed tvrze. Rozběhla se s lukem v ruce k zadní části tvrze. Asi tucet goblinů už prolezlo otvorem dovnitř. Zastavila se dvacet sáhů od nich. Několik se jich proti ní rozběhlo. Natáhla tětivu a prvním šípem srazila prvního goblina k zemi. Šíp se zaryl do jeho kožešinou oděného těla a jeho kožich se začal barvit červeně. Malaen střílela tak rychle jako ještě nikdy. Žádný z 30 prvních goblinů se k ní nepřiblížil ani na 10 sáhů. Potom jí došly šípy. Odhodila luk směrem ke goblinům a vytasila meč. Meč měla po otci. Vypadal, jako by byl právě ukován. Na čepeli bylx jemně vepsány runy a na jílci byla zobrazena hlava dravého ptáka. Malaen se s odhodláním draka vrhla na gobliny. Sice s mečem moc dobře neuměla, ale goblini na tom byli s bojovým uměním ještě hůř, zato jich bylo víc a Malaen rychle docházely síly. Pak z otvoru v palisádě vyšel mohutný goblin. Měl tmavězelenou kůži, oděn byl do kožichu, vlasy měl stažené do copu a obličej měl pomalován znaky, kterým Malaen neruzuměla. Goblin nechal gobliny, aby Malaen obestoupili a sám se postavil před ni. Zdvihl meč a namířil s ním na ni. Udělala totéž. Pak začal boj. Malaen bojovala z posledních sil. Goblin však měl sil dost. Malaen rychle slábla. Nohy se jí začaly plést. Goblin na ni opatrně dorážel, ale příliš neútočil, dobře věděl, že jestli ho jen zraní, může to být jeho konec. Mezi gobliny se nemoci a infekce šíří rychle a kdyby ho nezabila ona, nemoc zcela jistě ano. A i kdyby to přežil, k čemu je nemocný a zesláblý goblin? Na nic. Malaen už začal meč nesnesitelně těžknout v rukách. Stále obtížněji se bránila, až při jednom výpadu ji goblin šikovným pohybem meče odzbrojil. Malaen padla na kolena. Napůl vyčerpáním a napůl už byla smířena se smrtí. Goblin se chystal, že zasadí poslední ránu té, co mu zabila skoro celý oddíl. Všichni jeho zbylí muži přihlíželi a nevšimli si staršího muže s dlouhými bílými vousy a holí, který se objevil kousek od nich. Když už se goblin napřahoval nad bezmocnou Malaen proletěla vzduchem kousek od něj malá rudá koule. Za gobliním velitelem vybuchla do ohnivé koule velké asi 4 sáhy. Na místě, kde postávali jeho muži, se teď vznášel jen oblak kouře a země byla spálená. Ohlédl se co to způsobilo a spatřil jeho největší noční můru. Čaroděje. Horšího než cokoli. Horšího než draka, ten přináší smrt vždy rychle. Byl oděn do tmavě rudé róby s kápí. Její lemy byly tmavě fialové. Měl dlouhé bílé vousy a ještě delší, a snad i bělejší vlasy. V ruce svíral hůl a druhou rukou mával velice ladně ve vzduchu a z jeho nepřítomných očí a vlnících se vousů bylo poznat, že kouzlí. Z jeho hole létaly blesky všude dokola a z rukou mu šlehaly plameny, po kterých z goblinů nezůstal ani prach. Malaen celou dobu klečela a nevnímala okolní svět, jen chvíli před tím, než upadla do bezvědomí, uviděla za dírou v palisádě mezi gobliny jednoho, který stál klidně na malé skalce. Byl bojově pomalovaný, oděný v kůži a s holí v ruce, která byla zakončena lebkou ptáka a pár peříčky. Chvíli tam stál a upřeně, smutně nebo snad soucitně se díval Malaen do očí. Potom zavřel oči, uklonil se hlavou a otočil se, aby slezl ze skalky a pomalu se o holi vydal zpět do mlhou zastřeného lesa. Malaen se svezla na zem a upadla do bezvědomí. Když se probudila, zprvu vůbec netušila, kde vlastně je, ani co se stalo. Ležela v posteli v prosvětlené místnosti. Na oknech voněly květiny a za nimi bylo vidět modré nebe. Po chvíli poznala, že je v ošetřovně. Rozhlédla se a uviděla kolem místnosti ještě další postele s raněnými. Bylo tam několik elfů, které znala a jeden barbar. Vypadal, že je na tom dost zle. Skoro celý hrudník měl obvázaný.

"Jak se cítíš, Malaen?" ozval se hlas hned vedle její postele. Seděl tam čaroděj. Předtím se ho vůbec nevšimla. Měl na sobě odřenou zašedlou róbu a v ruce držel fajfku.

"Isadeliane, co se stalo?" chraplavě se zeptala Malaen. Isadelian se usmál a zhluboka nadechl.

"Vyhráli jsme" prohlásil spokojeně a hned pokračoval "Však jsi na tom měla nemalou zásluhu! Paladini rozdrtili gobliny před branou. To bylo úžasné! Jak zpívali! Už dlouho jsem nic takového neslyšel. Zvedli náladu všem ve tvrzi a goblini před nimi nestíhali utíkat!" radostně vyprávěl Isadelian, ale potom zvážněl.

"Pak prolomili zadní část palisády. Kdybys tam nebyla, nejspíš by bylo vše ztraceno. Já spěchal, co jsem mohl, přišel jsem právě včas, abych ti zachránil život. Dělal jsem, co jsem mohl, ale goblini si prorazili větší díru a to už bylo i na mě moc. Rychle jsem tě kouzlem přepravil do ošetřovny a sám jsem couval před gobliny. Naštěstí venku se goblini už dávali na útěk a lučišníci na palisádě místo, aby stříleli ven, se obrátili dovnitř do tvrze a všechnu to chamraď postříleli. Myslím, že tě čeká velká odměna! Zachránila jsi tvrz!" pokoušel se Isadelian zvednout Malaeně náladu.

Měla oči upřené do stropu a jen slabě řekla: "Meren".

Isadelian vzal ruku Malaeny do svých a tiše řekl:"Já vím, je to těžké, ale ty to překonáš, vím to."