Nefruz se probral brzo ráno. Byl stále unavený, ale už nemohl spát. Začínalo svítat. Bydlel v jednopatrovém domku kousek za Tržním pláckem.

Šel k velkému zrcadlu ve vedlejším pokoji. Chvíli zamyšleně stál a pak se zrcadla dotkl ukazováčkem a prostředníčkem pravé ruky. Plocha zrcadla se začala vlnit jako hladina horského jezera. To trvalo jen nepatrnou chvíli. Nefruz se už cítil mnohem lépe. Chtěl ještě něco udělat. Otočil se ke skříni, která byla v rohu. Natáhl ruce s dlaněmi několik centimetrů od sebe směrem ke skříni a pomalu je oddaloval a zároveň s tím se otevíraly dveře almary. Nefruz přistoupil trochu blíž ke skříni. Zastavil se u poličky kde měl složené tři své róby k dennímu užívání. Zeleno-žlutá byla jeho oblíbená což věděli všichni jeho současní a bývalí studenti. Dnes už si jí vzít nemohl nosil jí už přece měsíc! Musel zachovávat důstojnost, jaká se na kouzelnického mistra patřila. Zamyslel se nad zbývajícími možnostmi.

Fialovo-bílá byla jeho nejnovější měl by jí na sobě podruhé v životě, poprvé to bylo v krejčovské dílně mladého Kocába. Pak zbývala červená. Její výhodou bylo snadné čistění a nízká cena. V přízemí zaslechl jak někdo šoupe židlí. Kouzelník přimouřil oči. Byl to Rastan, jeho bývalí student a současný pomocník. Proč jen vstal tak brzo? Ah, žádal ho o přípravu stolu pro toho nového, Jarima. Dnes je jeho první den takže fialová. Oblékl se a vešel do své pracovny.

Byla plná poliček s knížkami. Psací stůl pohybem levé ruky posunul i s židlí tak aby uvolnil co nejvíce místa u oken. Pokynem pravé ruky rozvinul starší tlustý koberec s kruhem ze znaků rovnováhy. Byla to znamenitá investice, která mu nyní hodně usnadňovala život a nevěděl o tom ani Rastan tím spíš Cech. Usadil se doprostřed kruhu a zavřel oči. Byl neklidný, normálně mu zaostřování vůle netrvalo tak dlouho. Stárneš, myslil si každé ráno před zrcadlem, ale dnes poprvé to byla pravda. Doufával, že přežije čtyři sta let tak jako archmágové, ale teď o tom vážně pochyboval. Vyrovnal se s tímto novým faktem a probral se z hluboké meditace. Konečně mohl začít nový den.

Když sešel dolů do hlavního pokoje, Rastan už byl dávno pryč, ale nechal mu tam snídani. Bylinkový čaj z Elnasu a pravý chléb bylo to co právě potřeboval. Rastan ho, ale překvapil sklenicí AnTanejského lesního medu, protože ten nebyl normálně k sehnání. Asi ho dostal jako výplatu od nějakého barbarského obchodníka.

Rastan pracoval hodně tvrdě aby jednou mohl studovat druhý cyklus. Bylo dobře, že mu nabídl střechu nad hlavou a slušný plat svého pomocníka. Rastan nestudoval totiž pro nic jiného než jen pro potěchu ze studia a vědění. Neměl ale štěstí, na první cyklus si musel vypůjčit a každý ten zlatý si odpracoval. Škoda, že mu vedení university nedalo stipendium. I když neměl nejlepší prospěch byl opravdu nadaný a pilný jako včela. Bohužel musel po vyučování pracovat a tak jeho prospěch nebyl nejlepší. Jako jeho pomocník bude moci zkoušky složit znovu patřičně připraven. Nefruz vypil čaj a nechal nádobí na stole.

Přešel k podstavci v rohu místnosti, na kterém ležela křišťálová koule s růžovým nádechem. Položil na ní ruku a v myšlenkách řekl: "Platím rentu sedumdesát jednotek". S nechutí sledoval jak se koule zabarvila do červené. Byl pasivním členem Cechu a majitelem domu proto platil tak veliké renty. Zamyslel se je den výběru a Rastan nemá zaplaceno svých patnáct jednotek. Znovu prozkoumal kouli, od Rastana tam bylo jen 6 jednotek. Velkomyslně se usmál a znovu na ní položil ruku. Devět jednotek. Poté šel ke krbu, vedle kterého nechával svojí hůl.

„Na tebe už se nedostalo má věrná oporo.“

S tím opustil dům a zamkl ho. Jakjinak než klíčem klíčem ve tvaru draka jehož srdcem byl malý onyx.

Nefruz spěchal po precizním dlážděním ulic. Meditace mu zabrala více času a nechtěl se opozdit. Procházel Tržním Pláckem a sledoval jak hobití kupci prodávají čerstvou zeleninu a ovoce. Zdržel se pozdravením hlídky a několika dalších kouzelníků většinou jeho bývalých studentů. Zahlédl i mladého Kocába, ale raději se mu vyhnul. Něměl čas konzultovat s krejčím politiku Bílé Věže tak jak to míval ve zvyku. Proplétal se menšími uličkami až konečně dorazil před budovu internátu. Starý kouzelník byl trochu zadýchaný, což vzhledem k jeho věku 374 let nebylo nic zvláštního. Počkal chvíli až se jeho dech zklidní a pak vešel do otevřených dveří internátu.

Pomalu stoupal po schodech nahoru k Jarimově pokoji. Když šel po chodbě podíval se vždy na označení dveří a vybavilo se mu jméno studenta. 1ca01-Darak, 1ca02-Oliver, 1ca03-Osén život bez něj by byl mnohem hezčí, 1ca04-Williem příjemná služba mrtvému příteli, 1ca05-Anut kdyby to dítě chtělo více poslouchat, 1ca06-Dram je dobrý na trpaslíka, 1ca07-Amanda dal by cokoliv kdyby chtěla k soukromému učiteli, 1ca08-Ulin je hezké vidět mladé tváře, ale ne tak mladé, 1ca09-Jan poprvé co má jen jednoho šlechtického synka, 1ca10-Nurim bude určitě dobrý až překoná sám sebe. Konečně zázračný Jarim-1ca11, ten chlapec ho bude stát mnoho úsilí, ale podle toho co mu řekli bude lepší než Anut. Otevřel dveře a nahlédl do pokoje.

Jarim seděl v okně a dočítal učebnici gramatiky, když Nefruz vešel. Byl už oblečený a připravený jít s kouzelníkem kamkoliv. Rychle sesedl z okna a šel ke dveřím. Teprve teď si všiml, že je kouzelník jinak oblečen. Nefruz měl na sobě fialovou róbu s býlími hvězdami po celé ploše Jarim kvůli tomu trochu znejistěl. Ta barva mu prostě k jeho učiteli neseděla. Když Jarim vyšel ze dveří tak začal Nefruz mluvit.

“Doufám, že si se vyspal dobře Jarime čeká tě mnoho práce. Ostatní mají před tebou měsíční náskok.”

“Mistře, chtěl jsem se vás zeptat: Jak je možné že umím tak složitý jazyk jako je tanolština. V tomhle městě a zemi jsem cizinec nebo ne?“

„To ti já úplně přesně neobjasním. Ale tvůj otec byl prý obchodním spojencem Razbíského Cehu kouzelníků a tak když ho zabili, bylo povinností Cechu se o tebe postarat.“

„A má matka.”

“O té já nic nevím, ale jestli chceš podívám se do záznamů v knihovně.”

“Děkuji. Rád bych věděl kam vůbec patřím. Kdo jsem.”

“Chlapče věř mi tvá mysl ví, že ještě na ta tajemství nejsi připraven, takže se je nesnaž odkrýt. Alspoň né dřív než dostuduješ.“

„Ano mistře.“

Při cestě na universitu kladl Jarim Nefruzovi mnoho dalších otázek, tentokráte spíš o tanolštině a Nefruz mu na ně se spokojeným výrazem odpovídal. Tak strávili nedlouhou cestu k universitě i cestu k samotné třídě A prvního cyklu Razbízké University. Před ní ho Nefruz zastavil a tiše si sním povídal.

“Většina je přibližně stejně stará jako ty, ale je tam pár starších studentů a jeden opravdu mladý student. Kdyby si něco potřeboval obrať se na Rastana je to můj pomocník.”

“Mistře chtěl bych vám něco říct...”snažil se Jarim vyzpovídat se ze zážitku s elfem, ale stud byl větší...”jsem rád že jste můj učitel.”

Na to mu Nefruz neodvětil. Otevřel dveře a vstoupili do učebny.

Jarimovi oči se rozzářili nadšením. Třída byla plná světla, knih a příslibu lepší budoucnosti. Připadalo mu hrozně zvláštní, že třída je zařízená pro pohodlí u čtení a psaní. To bylo také to co tu všichni ty studenti dělali. Viděl svojí ledovou krásku jejíma krutýma očima začtenou do nějaké knihy. Oséna jak kouká z okna. Na elfa, který zrovna něco sepisoval. Dále byli v místnosti čtyři Ragnadští mladíci všichni drobnější postavy než Jarim, ale neměli za sebou méně let než on. Dva z nich v obličeji odlišní měli jinak vše společné od celo červené róby až po sestřih vlasů. Další mladík měl nezdravě bledou pleť a vypadal nejvíce zaujatý svou prací. U knihovny stála dívka v bohatých šatech barvy letní noci její vlasy byly úplně plavé sčesané do velice komplikovaného účesu na způsob drdolu. Jarim si všiml, že má rovněž špičaté uši. Nefruz mu říkal, že ve skupině je i mladší člen, ale Jarim neočekával, že zde zahlédne devítiletého chlapce po boku s trpaslíkem. Z dveří vedle učitelského stolu vyšel další mladík. Mohlo mu být něco okolo dvaceti zim. Jarim stál vedle Nefruze u starobylého křesla, když Nefruz promlouval ke třídě.

“Dámy a pánové dovolte mi abych vám představil Jarima nového člena našeho spolku. Jarim má za sebou těžké období v důsledku čehož si nic nepamatuje. Ale jak se sami přesvědčíte nemá vzpomínky avšak dovednosti nabyté poctivou prací mu zůstali, nechť je vám to inspirací.”

Chvíli se odmlčel a tak dal na srozuměnou že uvítání skončilo. Poté pokračoval tišeji a důvěrněji ke svému pomocníkovi.

“Rastane prosím tě ujmi se Jarima a do vysvětli mu šve co bude chtít vědět a co sám uznáš za vhodné. Musím jít něco neodkladného vyřídit.”

Mladík, který přišel předtím z přípravny mu svorně odpověděl a pokynul Jarimovi ať ho následuje.

Když došli ke stolu s Jarimovou jmenovkou, počal Rastan vykládat o čem uznal za vhodné aby Jarim věděl.

“Mistr vyžaduje naprosté oddání studiu a proto neuznává dva dny volna, na které máte každý týden právo. Jeden z těch dní obvykle trávíme procházením města a ten druhý zaznamenáváme co se za ten týden stačilo změnit. Je to způsob jak poznat aspoň trochu sám sebe a své proměny. Učíme se při tom preciznosti záznamu pocitů. Zbytek týdne trávíme většinou tady čtením prácí bývalých studentů a i k těm se vyjadřujeme. To je způsob jakým mistr Nefruz pracuje na naší mysli. Čas od času pak provozujeme hromadnou meditaci nebo aspoň pokus o ní.”

Jarima napadla otázka hned poté co Rastan domluvil nemohl si pomoci a musel jí vyslovit, ale když to udělal uvědomil si její nesmyslnost a možná také i nevhodnost.

“Jak je to z jídlem?”

“Jídlo, které se podává na internátě je vyčarované tak aby ti stačilo jíst jednou denně, pokud máš ale hlad můžu ti něco obstarat hned co se mistr Nefruz vrátí.”

“A jak dlouho jeho účinek trvá?”

“Vždy stejnou dobu od svítání do svítání od večera k večeru.”

“Tak to až krátce po poledni dostanu hlad.”

Jarim si uvědomil nevhodnost poslední věty. Choval se k Rastanovi jako ke sluhovi to nebylo zrovna zdvořilé tak se začal červenat a uhnul Rastanovi podledem. Rastan si uvědomil co se v barbarově nitru odehrává a proto se usmál a vzdálil se bez dalších slov.

Jarim si sedl ke svému stolu a chvíli si prohlížel ostatní. Od Nefruzova proslovu se všechno vrátilo do starých kolejí všichni pilně čatli nebo psali. Nemohl odolat pokušení a šel ke knihovně přibližně tam kde předtím stála elfka, jel chvíli prstem po koženém vázání knih zastavil když narazil na neobvykle tenký svazek. Roxetiny postřehy stálo na obalu společně s datem, které Jarima uchvátilo 153. až 158. rok po Skřetích válkách. Podle toho co věděl je ten spis starý více jak sto let i když si nebyl jistý Ragnadským datováním v AnTaneji totiž válka začala i skončila jinak. Vytáhl ji a šel si s ní sednout, byl totiž velice zvědavý co se od těch dob změnilo.

Nefruz opět spěchal tentokráte po schodech do jednacího sálu. Rektor univerzity oznámil, že dnes se koná pravidelná měsíční porada. Byla to jen ztráta času. Vždy se jen oznámilo jaký bude nadcházející měsíc program a případné zhoršení nějakého studenta. Konečně tam dorazil byli přítomni všichni vlastně se čekalo jen na něj. Bohužel musel sedět vedle Roxety své odpadlé studentky.

Bylo mu smutno hnedka jí zahlédl. Zneuznala jeho metody a podala oficiální stížnost Rektorovy on kvůli tomu déle jak osmdesát let neučil. Ne že by nesměl, ale nechtěl cítil se zrazený a teď když se vrátil je ona jeho stálím sokem. Obával se, že se dožije toho samého s Amandou Dolnodvorskou.

Pomocník rektora začal předčítat.

“Třída A prvního cyklu bude i tento měsíc studovat v Razbízu, zatímco třída B pod vedením Vyšší Kouzelnice Roxety odjede společně se třídou A třetího cyklu do Levitova. Třída A druhého cyklu požádala o možnost vstupu do Knihovny a než Věž rozhodne budou studovat zde v universitě.” Chvíli se odmlčel a pak pokračoval.

“Z důvodů nákladnosti oprav internátu bude nutné odebrat kvalifikační prémie, neboť nám Věž odmítá poskytnout další prostředky dokud se nevrátí výzkumná expedice z Divočiny.”

Otočil list a posadil se. Vzápětí poté se Roxeta hlásila o slovo což v Nefruzovi vzbuzovalo nemalé obavy.

“Směla bych navrhnout malé zpestření na konci roku a to sice ukázku prvního cyklu s názvem CO UŽ UMÍM, mí studenti mě o to požádali.”

Nefruz nahlas oddechl a měl pocit, že právě mu zbělalo posledních pár černých vlasů. Stále je v ní ta zášť jako tenkrát, ale ona je nyní mnohem chytřejší. Věděl, že její studenti budou předvádět precizní zaříkání zatímco jeho svěřenci se většinou o magii budou teprve za pár let učit. Vždy byl proti tomu aby netrénovaná mysl kouzlila, ale tentokrát ona měla skupinu třiceti mladých pečlivě vybraných adeptů. Nu což nebude mu dopřáno aby zemřel s poctami nejlepšího učitele, jen aby ta posedlá žencká nedohnala nějakého svého žáka ke zranění. Nefruz jen nehlasně a bezradně seděl, věděl že odpor je marný a musel dbát kouzelnických kodexů. To co Roxeta přednesla byla výzva a tu on chtě nectě musí přijmout jinak by uznal její nadřazenost a to bylo pro muže jeho stavu nepřípustné.

Jako malátný vešel do své třídy kde zněj vždy všechny obavy spadly a nejinak tomu bylo i tentokrát. Rastan ho uctivě pozdravil a on měl z toho všeho dobrý pocit. Nezáleží na tom, že jeho třída nebude lepší, ví že jeho metoda je správná. Sám se jí řídil a je výše než Roxeta i to byl důkaz. Ne nebude to porážka ani v očích Roxety ne. Má přeci Anuta a Daraka s Oliverem ti už jeho čest obhájí. Dokud nebude pololetí za ni my neřekne jim o tom aby neohrozilo studium zaříkání jejich rozvoj. Z myšlenek ho najednou vytrhl Rastan.

“Mistře co byste řekl kdybychom si jídlo donesli sem. Už jsme to přeci zkoušeli a výsledky studia to nijak neohrozilo. Vezmu si pár pomocníků a půjdeme na internát.”

Rastan věděl, že mistr nic nenamítne a už chtěl oslovit pár mladíků.

“Zadrž Rastane, toho nebude třeba. Myslím, že bude lepší když studentům něco připravíme sami aby viděli proč studují.”

Zvolal polohlasně Nefruz a pak již mnohem mírněji pokračoval.

“Stačí když mi vyklidíš pět stolů a o zbytek se postarám já.”

“Ano mistře.”

Pokorně odvětil Rastan a začal odklízet několik stolů. Nefruz se rozhlédl po třídě a zastavil se zkoumavým pohledem na jeho elfích studentech. Bylo mu jasné, že ty svým uměním nepohostí. Nurim by se možná nechal přemluvit, aby udělal vyjímku, ale Ulin taková nebyla. Její šlechtický původ jí vymezoval přísné obyčeje, které nesměla porušit. Mezi ně patřilo i oblékání což jí umožnilo nosit šaty místo rób tak jak bylo na universitě zvykem. Vzpoměl si, že má ještě v kabinetě zbytek sušeného alredu, který minulý rok použily jako inkredienci do Rastanova vynálezu, zklidňujícího a léčivého nápoje, kterému stále chybělo odpovídající jméno. Alred je přeci plod její vlasti Elnasu ten nemůže odmítnout a pokud jí k tomu sežene sklenici vody neměla by vůbec nic namítat. Také věděl koho pro tu vodu poslat. Jarim byl sice velice zahloubaný do knihy, kterou četl, ale měl by se více seznamovat s okolím a Nefruz tušil, že takový úkol jako skočit mu pro džbánek vody z fontánek v Zahradě Spočinutí pro něj bude nesmírným dobrodružstvím.

Přistoupil k Jarimovi a mluvil téměř šeptem.

“Milý Jarime myslíš, že by si mi mohl prokázat laskavost? Potřebuji donést džbán vody ze zahrady určitě jsi ji viděl pod Bílou Věží.”

“Včera jsem tam byl.”, přiznal rád Jarim. Cítil přízeň, kterou mu Nefruz projevoval a byl nesmírně rád, že tomu tak je.

“Ten džbán stojí na mém stolku vedle křesla, vezmi si jej sám, musím jít něco pohledat v kabinetě.“

Jarim zavřel knihu a vsunul ji do lavice, poté vstal, vzal džbán a spěchal po chodech univerzity do zahrady. Napadlo ho, že když si pospíší bude moci sem tam něco zalít pro radost Tanyrovi jeho zahradnickému příteli.

Věděl kde je nejbližší fontána a tak šel rovnou k ní cestou potkával zamyšlené kouzelníky, ale ani jeden z nich nebyl Tanyr. Uřícený dorazil k fontáně a rychle naplnil džbán. Rozhodl se, že zalije dva větší stromky a jeden záhon jemu neznámých bylin. To mu netrvalo dlouho a tak pokračoval se zalíváním malé skalky kousek od fontány. Když skončil i s tím nabral si vodu do dlaní a sám se napil. Poté nechal natéct džbán plný a chtěl už zklamaně odejít když zaslechl jak za ním někdo volá.

“Proč bereš tu vodu jako nějaký zloděj?”

Jarim ten hluboký a přece jemný hlas poznal a rychle se otočil zdali se jeho uši přece jen nepletou. Ano byl to Tanyr v celé své včerejší kráse jen tentokrát měl široký úsměv.

“Poslal mě pro ní Nefruz a já se zpozdil, jen proto pospíchám.”

“Nebuť tak zbrklý, ještě jí cestou rozliješ.”

“Asi máte pravdu.”

S tím se vrátil k Tanyrovi a na výzvu si sedl vedle něj.

“Tak povídej jaký je tvůj dojem ze studia.“

„Čekal jsem něco jiného. Ale jak vidím tak se celý rok budu učit jak zprávně používat jazyka k vyjádření mích pocitů a myšlenek.“

„Ano, na tohle je Nefruz odborník, dokáže tě skutečně připravit na magickou praxi ostatní ti jen praxi poskytují pohodlněji než bys jí zjískal sám. Pamatuj si, že Nefruzova cesta není nesnažší a ani ti nepřinese tolik sil jako jiné cesty, ale je to ta správná cesta kouzelnického poznání.”

“Teď nemluvíte příliš jako zahradník.”

“Také jsem musel studovat a také jsem musel poznávat pravdy světa, to i prostý zahradník pobere pár moudrostí. Teď když si vychladl, tak by si měl už jít.”

“Děkuji za rozhovor zítra přijdu zas.”

Tanyr mu jen odpověděl pokynutím hlavy a šel dál svou zahradou, zatím co Jarim spěchal zpět do třídy.

Bylo mu příjemným překvapením, když dorazil do třídy a cítil vůni nějaké bělostné kaše, která byla nalita v talířích na stolech, jenž při odchodu Rastan uklízel. Nefruz seděl klidně ve svém křesle a pozoroval jak studenti nevěřícně sledují teplé medové kaše, které právě vykouzlil.

„Ah, Jarime. Přišel jsi právě v čas na malé občerstvení. Prosím nalej každému z nás skleničku vody.“

“Ano mistře.”

Jarim znejistěl, protože to znamenalo nalít i elfovi. Ale nedokázal neuposlechnout svého učitele. Šel tedy se džbánem nejprve k Nefruzově a pak k Osénově stolu. Když obsluhoval malého chlapce všiml si, jak Nefruz nese odříznutý kus nějakého temně červeného plodu o velikosti dlaně elfce a zřetelně k ní ve zpěvné elfštině promlouvá.

“Jarime prosím tě nech pak džbán u Ulin. Alred, který jsem jí nabídl je totiž pečlivě sušený a tudíž bez vody téměř nepoživatelný.”

Slyšel, ale nechtěl věřit tomu o co ho Nefruz žádá. Má dělat sluhu nějaké elfce. Poté opět zaslechl tichý vyčítavý hlas toho nestoudného elfa.

“Příteli dej pozor ať nepřeliješ. Služba spanilé Ulin je něco o co se mladí elfové z Elnasu div nezabijí.”

“Raději bych sloužil skřetovi!”

Odsekl zlostně Jarim a na znamení pohrdání elfovou radou ukápl na knihu, kterou měl elf na stole. Očekával, že elf vyštěkne a vrhne se po něm, ale místo toho zahlédl pohled, který ještě nikdy neviděl. Byl to pohled plný soucitu, takový o který nemohl stát a tak rychle naplnil sklenici elfa a odešel ke stolu kde seděl ten bledý chlapec v bílé róbě.

Splnil co mu mistr přikázal, ale hned poté si šel sednou se svojí porcí co nejdál od elfa i Nefruze.

Rastan měl v jedné věci jistojistě pravdu, jídlo ho zasytilo i když to byla opravdu malá porce. Znovu si četl Roxetiny Postřehy a odhaloval, to co se snažil někdo skrýt. Roxeta nebyla spokojená s výukou to bylo jisté, ale někdo odstraňoval čím dál tím víc jejích prací a tak nebylo ke konci možné zjistit do jaké míry nebyla spokojena. Jarim věnoval velkou pozornost jejím pokusům o zaostření vůle. Měl nápad, který by ho zbavil výčitek kvůli své paměti. Dnes večer se pokusí odhalit to co sám tají. S novým cílem ubíhalo odpoledne velice rychle. Těšil se na večer a nehodlal nic podcenit a tak místo hodnocení Roxetiných Postřehů si pročetl práci dalšího studenta aby věděl jistě jak započít onu hlubokou meditaci. A než jim Nefruz řekl ať si zbytek dne užijí a hlavně si odpočinou na zítra byl si jistý svým záměrem.

Šel rovnou do svého pokoje a nemyslel už vůbec na nic jiného. Dokonce mu nevadilo, že elf šel vedle něj, nevjímal ho byl plně zaměstnán myšlenkami na svou minulost. V pokoji za sebou zavřel dveře, rozestlal postel a zatáhl záclony. Zaujal jednu z meditačních poloh tak jak to popisovala Roxeta a Josef ve svých postřezích. Zavřel oči a snažil se skládat to co věděl o své minulosti.

Pocházím z barbarské země AnTanej jsem tedy AnTanejský barbar. Umím jak jazyk svého lidu tak jazyk Ragnadský. Můj otec...

Chtěl pokračovat podle toho co mu Nefruz řekl o otci, ale v myšlenkách se mu začínala objevovat země jeho dětství, město u pobřeží a pak elfové hodně krutých elfů. Chodil po ulicích, které mu byli důvěrně známé. Došel k domu se zakrytými okny. Zaslechl kroky. Chtěl běžet, ale ty kroky byli všude. Elfové mnoho elfů se zbraněmi. Byli všude. A pak zahlédl tvář mladého elfa. Elrif. Usmívá se nad tučnou odměnou. Bratr ho zradil. Pak už jen následovala bolest a tma.

Kousek za Tržním Pláckem v Mizryho ulici před domem číslo šest bylo plno červeného světla, které střídavě mizelo a znovu se objevovalo. Za dveřmi domu bylo slyšet těžké oddechování starého muže. To byl první den jeho konce.