Ranní světlo proudilo do pokoje. Jarim se pomalu probouzel. Jeho opálený snědý obličej prozrazoval skutečný věk. Neměl za sebou více jak čtrnáct zim. Přesto byl statný jako Ragnadský muž. Špinavě blonďaté dlouhé vlasy a zelenošedé oči tvořily na AnTanejské poměry neobvyklou směs. Co všechno si musel ten chudáček vytrpět. Ne nesmí se dozvědět co udělal v Talný a proč je tady.

Starý muž se rozhodl a začal odříkávat slova v tajuplném jazyce. Dokud dýchám zapomeň a sni Jarime synu Ignomejský. Já Nefruz jsem strážcem klidu tvého. Nechť žádná chmurná událost včerejších dní nevypluje na povrch.

S tím bělovousý stařec v zeleno-žluté róbě položil ruku na mladíkovo čelo. Chvíli po té se mu podlomila kolena a on se musel zapřít o svou hůl s dračí hlavou na špici. Onyx který byl v dračí tlamě začal rudě pulzovat. A místnost znovu vyplňoval tajuplný jazyk, ale tentokrát jakoby ozvěnou. ZAPOMEŇ A SNI. ZAPOMEŇ A SNI.

Po chvíli Jarim otevřel oči. Klidně se posadil na postel. A střídavě si prohlížel starého kouzelníka a město venku za oknem. Stařík k němu celý zadýchaný promluvil tichým chraplavým hlasem. Vítej Jarime. Byl jsi dlouho mimo sebe. Jsi ve městě archmágovské rady v Razbízu. Přesněji ve svém pokoji na internátu pro mladé učedníky. Jmenuji se Nefruz a od zítra budeš mým žákem. Ale dnes máš volno. Projdi se po městě. A stav se tu až budeš mít hlad. Pokud by ses ztratil zeptej se na cestu k univerzitnímu internátu. Zítra ráno pro tebe přijdu.

Poté Nefruz odešel a Jarim vstal z postele a šel se podívat z okna. Vše mu připadalo cizí. Ohromná vysoká věž ze vzlášního bílého kamene se tyčila ve středu rozsáhlého kamenou hradbou obehnaného města. Okolo ní byli vzlásně uspořádané listnaté stromky pod nimi nízská tráva nebo bílými kamínky vysipané cestičky. Směrem na východ viděl jen několik vyžších budov mezi nimi další vež. Na sever od něj stály velké budovy a před jednou z nich bylo náměstí. Většinu prostory vyplňovali malé kamené domky čtvercového půdorysu se s taškovou střechou. Některé z nich měli více pater, ale většina byla jednoposchoďová. Chtěl se vyklonit z okna a podívat se na jih, ale to bylo zasklené a zavřené. Jakmile ho otevřel ovál ho vítr a on si uvědomil, že je téměř nahý. Zavřel okno a rozhlédl se po pokoji. Na stole vedle knih ležela složená červeno-hnědá róba a sandály. Natáhl si jí přes hlavu. Měla jednoduší střih než Nefruzova a nebyla vůbec zdobená. Nazul si sandály. Byli pohodlné a lehké jen podrážka byla dřevěná zbytek byl z nějaké látky. Najednou měl chuť jít se podívat na to cizí město.

Vyšel ze dveří pokoje a zavřel za sebou. Ani mu nepřipadlo, že nezamyká svoje vlastnictví. Rozhlédl se po dlouhé chodbě. Bylo tam mnoho dveří stejných jako má on. Lišili se jen namalovanými čísli. Jeho měly označení 1ca11. Na konci chodby byli schody. Došel k nim. Pamatoval si, že bydlí ve třetím patře. Takže musí jít dolů. Seběhl po schodech do přízemí kde se mu otevřel pohled na ohromnou halu s několika řadami sloupů. Halu naplňovalo světlo z oken a velkých dveřích. Kousek před bránou stál kamenný pult a na něm ležela velká otevřená kniha. Nahlédl do ní a uviděl v ní vždy jméno a čas. Jména byla psána vlastní rukou. Rozhlédl se a všiml si, že vedle knihy stojí kalamář a vněm je dlouhé bílé pero. Napsal se pod poslední jméno na seznamu a vedle jeho jména se objevil čas.

Konečně vyšel ze dveří. Rozhlédl se. Naproti budově internátu byla ulice nižších domků táhnoucí se od severu k jihu. Z ní vedly čtyři menší ulice na východ. Obdivoval tu přesnost s kterou byli stavby budovány. Vzpomněl si na zahradu pod bílou věží. Vydal se na jih a po chvíli zahnul směrem k věži. Dláždění ulice vystřídali drobné kamínky zahradních cestiček. Byla to tichá zahrada bez ptačího zpěvu. Zaslechl pleskání vody. Šel za tím zvukem a uviděl fontánu. Na chvíli si sedl na okraj a pozoroval stromky. Bylo to cizí a krásné město. Uvědomil si, že mezi stromy stojí sochy. Ty z okna pokoje nebylo vidět. Prohlížel si je. Sochy starých kouzelníků pobízely k hlubokým myšlenkám.

Jarim byl nadšený. Má asi tu nejkrásnější práci pod sluncem a navíc bude moci studovat. Cítil, že to není jen tak. Musí být hodně dobrý aby mohl studovat. Procházel se zahradou. Slunce už dosáhlo vrcholu a začalo klesat po nebeské dráze. Během dne procházeli zahradou další kouzelníci, ale nikdo si jej nevšímal. Toulal se až k jižnímu okraji zahrady. Tam zahlédl další domy tedy spíš paláce. Nebylo jich tam moc. Aspoň ne těch velkých. V téhle čtvrti stála další věž. Byla z obyčejného kamene a výšku měla tak deset pater. Po chvíli potkal hlídku. Byl to kouzelník s holí a vedle něj šel zvláštní vysoký chlapík celý ve zbroji se znakem Razbízu na prsou. Kouzelník se ho odměřeně zeptal jestli se ztratil. Jarim po pravdě odpověděl, že nikoliv, že si jen prohlíží město, protože má od zítřka studovat. S tím se kouzelník spokojil a pokračoval dál v obchůzce.

Vyšel po schodech v hale do třetího podlaží. Šel po chodbě až narazil na dveře s označením, které si pamatoval. 1ca1x. Zpanikařil poslední číslo se mu vytratilo. Chvíli chodil od schodů až na konec chodby a nazpět. Snažil se vybavit si kde měl pokoj. Zaslechl kroky. Někdo šel po schodech směrem k němu. Taková potupa není kam by se skryl. Rychle spěchal co nejdál od schodů. Napadlo ho, že když půjde z konce chodby tak to bude vypadat jako když jde směrem ke schodům. Jeho nové šaty ho zradily. Zamotali se mu nohy a upadl na zem. Chvíli se neodvažoval vstát. Kdyby ho viděl Nefruz už by ho za svého žáka nechtěl. Když se konečně zvedl měl velmi nepříjemný pocit. Od schodů šla dívka. Měla dlouhé rovné černé vlasy mnohem delší než měl on. Její drobná štíhlá postava byla oděna v přiléhavé zelené róbě se stříbrnými symboly pojícími se v řetězce. Měla jemný obličej kterému vévodily hluboké velké hnědé oči. Nelíbyl se mu její pohled. Její tiché pohrdání ho trýznilo. Když okolo něj prošla jako omámený se za ní díval. Z ničeho nic se za ním ozval smích. Byl hlasitý a hrubý možná trochu povýšený.

Muž za sebou zavřel dveře. A Jarim se vydal k číslu deset. Netrvalo mu to dlouho. Bez zaklepání vešel dovnitř. Pokoj byl úzký pod oknem stál stůl s lampou vedle něj byla vysoká úzká skříň a naproti postel. Jarim by jásal, ale v té posteli někdo ležel. Měl mnohem světlejší pleť a jemné rysy. Když Jarim zahlédl špičaté uši začal se potit. Nevěděl proč, ale ten elf na posteli mu byl nesympatický už od pohledu. Cloumaly s ním silné pocity, strach a nenávist. Po chvíli elf otevřel své šedé oči a díval se na Jarima. Tichým a vyčítavým hlasem k němu mluvil.

Zaklepal na dveře jedenáctého pokoje. Nikdo neodpověděl. Vešel dovnitř. Pokoj by stejně zařízen jako ten elfův. Jarim spěchal k oknu. Ano byla to ta samá vyhlídka jakou se kochal ráno. Bylo mu jasné, že to číslo nezapomněl jen si nevěřil. Pořád si opakoval: "Samé jedničky, samé jedničky!" Neměl už chuť se s elfem nebo vůbec s někým setkat a tak se pustil do čtení jedné z knížek. Měla název tanolština a ragnaština. Byla to učebnice gramatiky pro jazyk jakým se v Razbízu mluvilo. Jak se dozvěděl je ragnadština zlidovělá forma tanolštiny a v Razbízu je používáno obou, ale tanolština má přednost. Všechno ho to fascinovalo dokud bylo aspoň trochu slunečního světla. Snažil se číst s lampou, ale to ho uspávalo. Takže i když mu zbývalo jen pár posledních stran zhasl světlo a šel spát.