Kde to jsem? Co se děje? Jak sem se tady...? O bože moje hlava, to je bolest. Pomalu si začínám vzpomínat. Trochu sem to včera s tím pitím přehnal. Ale kde to vlastně jsem? Bože, je tu tma. Jen vedle sebe slyším dech, spíš dechy. Uprostřed mého přemýšlení se prudce otevírají dveře. Rychle zavřu oči a předstírám, že spím.

Oči mám pořád zavřené, ale uši mám nastražené jako nikdy předtím . Slyším, jak se kolem mě začínají ozývat další a další hlasy. Otevřu oči a rozhlédnu se kolem. Je to ještě horší, než jsem čekal. Já se nechal naverbovat, bože, kolik jsem toho vypil a k tomu ještě ta moje hlava. Vidím, jak se z hrubých dřevěných pryčen zvedají lidé, trpaslíci a jeden malý hobit.Pohlédl jsem na muže, jenž stojí ve dveřích. Je to urostlý muž, nemůže být starší než pětatřicet let. Do místnosti se vkrade další mladý muž a hází nám na naše pryčny nějaké šaty. Muž ve dveřích opět zařve: "Oblečte se a vylezte ven na dvůr nebo vás tam dotáhnu za ty vaše hnusné vlasy!"

Ostatní kolem mě radši uposlechnou jeho rozkaz. Já radši taky poslechnu. Nedá se říct, že oblečení je nějak čisté, plátěné kalhoty které mi nesahají ani do půl lýtka a snad stokrát zašitá kožená jakle. Pomalu se vybelhám z postele a během několika minut se nacpu do oblečení. Pak následuji ostatní, kteří jdou na dvůr. Jen co vyjdu a podívám se na slunce, zjistím, že není ani sedm hodin. Vane slabý ,ale studený větřík. Jsme na trochu větším statku. Směrem na východ od dvoru je budova se dvěma vchody. Nad větším vchodem je nápis "jídelna". A taky právě z této strany statku je cítit vůni nějakých bylin. V západním vchodu do statku je opřeno několik mečů. Ale ten můj, co jsem ho měl včera v hospodě nikde nevidím, tak zato mě táta zabije. Severně jsou spacárny, ze kterých jsme právě vyšli, a naproti spacárnám je východ ze statku. Malý trpaslík nás srovnal do řady a postavil se před nás. Z trpaslíka přímo vyzařovaly zkušenosti.Všiml jsem si jeho poměrně velké jizvy na čele a mohl jsem si všimnout více věcí kdyby na mě nezařval: "Co čumíš, šmejde?!" Lekl jsem se, že se mi celé tělo otřáslo. Měl tvrdý, chraptivý hlas:"Vy bando, já z vás udělám takové vojáky ,že se z vás bude celý svět třást, ale kdo na mě bude čumět, jako bych šoustal s jeho mámou, tak toho naučím jak se na mě má správně koukat." Tímto jeho proslovem jsem si u celé řady vysloužil jen smích. Celý jsem se začal chvět, když ke mě trpaslík přistoupil."Takové jako jsi ty už jsem tady měl, myslíš si o sobě, jaký nejsi frajer co? Ale já ti to sté tvé špinavé kebule vymlátím". Díval jsem se před sebe takže jsem trpaslíkovi zdaleka nemohl vidět do oči jeho výška se nedala srovnávat s mými sto devadesáti couly.Trpaslík pokračoval, ale už šel podél celé řady. "Uf" řekl jsem si v duchu. "Jmenuju se Gentar-Folver z Železných vrchů. ale vy mi budete říkat pane, jasné?" řekl trpaslík. Šest mužů z řady mu odpovědělo poslušně jak stádo ovcí "Ano, pane."Pak nás mladík, který nám dal šaty, dovedl do jídelny a řekl, ať se posadíme. Sedl jsem si s jedním trpaslíkem k velkému dubovému stolu, po chvilce si k nám sedl jediný hobit, který tady v oddíle je. Mladí, moc mladí kluci nám začali nosit jídlo. Dostali jsme každý krajíc chleba se sádlem a nějaký vývar z bylin. "Cože, jen nějakej krajíc chleba s nějakým sádlem? Co to je!? Jsme přece v armádě, měli byste nás dobře živit ne?" řekl hobit. Ochutnal vývar a opět se rozkřikl: "Fuj ,co to je za břečku?! Kde je vínečko a pivo?" Podíval se na něj Gentar-Folver , jeho pohled vypadal výhrůžně.Hobit ztichl a začal jíst. U našeho stolu panovalo ticho. Jinde už se muži rozpovídali. Zkusil jsem hodit řeč s trpaslíkem: "Jak se jmenuješ?" zeptal jsem se. Sotva jsem to dořekl, hobit spustil: "Já jsem Otuš Stromník z Borůvkového údolí, a kdo jsi ty?" tázal se mě. " Já jsem Andrzej ze Somlemu" Má odpověď zněla trochu panovačně." Ty nemáš příjmení ?" tázal se dál zvědavě hobit. Trpaslík dále mlčel a hleděl si jídla. "Ano, mám příjmení, ale radši ti ho nebudu říkat." Odvrátil jsem od něj oči a silně se zakousl do chleba, kupodivu byl chléb čerstvý. "Řekni mi to tvé příjmení, prosím, nebo se za něj stydíš? Jsi vrah nebo tak něco? Nebo tvoji předci jsou nějací zlí čarodějové?" při posledních slovech se hobitovi rozzářily oči. " "Ani jedno z toho, Otuši, nejsem vrah a ani mi rodiče nebyli nic takového." A opět jsem se zakousl do chleba." Tak mi to tvé příjmení řekni ,když není nic takového, co jsem říkal...už to mám, tvoje příjmení zní blbě, že? Jmenuješ se nějak divně? Andrzej Suchoprd nebo Andrzej Černooký? Mám to, ty se jmenuješ Černooký, i když máš oči modré.""Já mám oči modro zelené, jestli sis nevšiml." řekl jsem opět panovačně. Trpaslík vstal a šel si sednout ke stolu, kde sedí jen trpaslíci.Ale to nám nebránilo pokračovat v rozhovoru." Ne, nestydím se za své příjmení a ani nezní nijak špatně""Tak už mě nenapínej, řekni mi to tvé příjmení."řekl napjatě hobit."Dejme tomu, že jsem ze známé rodiny a kdyby se tohle moji rodiče dozvěděli, tak by se za mě styděli až v hrobě."Hobit se na mě vážně podíval."Ty jsi šlechtic, že jo. Mám to, ty jsi šlechtic."Hobit se usmál, div že nevybuchl smíchy a pokračoval "Ty jsi z nějaké známe šlechtické rodiny v Somlemu, že?" "Rád bych tě o něco požádal, Otuši" řekl jsem v nemalé nervozitě, "byl bych nerad, kdyby to tady někdo věděl, chápeš?" "Jásně, že to chápu, neboj, nikomu to tu nevykecám" řekl hobit a sklopil hlavu k jídlu."V to doufám."řekl jsem si pro sebe.

Začal jsem si prohlížet celý oddíl, napočítal jsem devatenáct mužů včetně mě. Převažují tu lidé, ale nemalý počet je tu i trpaslíku není divu, vždyť Somlem je pod horama. Začal jsem se koukat i po místnosti. V rohu místnosti je větší stůl s krajkovaným ubrusem, u něhož sedí Gentar-Folver i muž, který nás vzbudil a další dva muži, jeden vypadá staře. Řekl bych, že mu je pětapadesát let, má bíle vousy a je urostlý, cop z šedivých vlasů má přehozen přes rameno. Další muž je také zdatný, ale ne už tak starý, podle mě mu není ani třicet, má jasně modré oči a světle hnědé vlasy česané dozadu, jeho výška mě zaujala má přes dva metry a to je jen hrubý odhad, kdyby se postavil, tak bych to určil s jistotou. U toho stolu ještě sedí malý plešatý hobit, který z nich vypadá nejmíň vojensky. U ostatních stolů sedí už jen naverbovaní muži. Dojedl jsem a zkouším se rozpomenout, co se to včera večer vlastně stalo. Bolest hlavy už trochu ustala, ale pořád je cítit. Stále si nemůžu vzpomenout. Venku zařechtal kůň. "Někdo přijel" řekl muž sedící u stolu nejblíže dveřím. Hned nato vstoupil do místnosti, jak špilka hubený muž v zaprášených šatech, podal něco do ruky Gentar-Folverovi, Pokusil jsem se zaostřit a zjistit, co mu to dal. Dopis. Podíval jsem se Gentarovi do tváře, trochu se zarazil, podal dopis šedovlasému muži. Začali se tam bavit, ale nic z toho jsem neslyšel."Hele, Otuši, nevíš, o co se tady jedná?" zeptal jsem se ještě jezícího hobita: "Nemám páru," odpověděl znuděně. Jak skončila debata u velitelského stolu, tak Gentar-Folver vstal a zařval: "Ticho" všichni ztichli a začali pozorně poslouchat."Jak víte, hoši, jsme pod hranicemi s Drakonií a včera Drakoniánci napadli Somlem a Dferu-Hel-Ufur, což je moje rodné město v horách. My jsem byli pověřeni, aby se náš oddíl dostal k Hergalskému průsmyku a připojil se k armádě na proti-úder.Takže konec s flákáním a vstávejte tady Morgen..." ukázal na muže, jenž nás tak nepříjemně vzbudil, " vám dá zbraně a ať jste všichni do dvaceti minut všichni s meči před statkem, jasné?""Ano, pane" vykřikli všichni muži kromě mě, já byl zaražen tím, že je moje rodina v ohrožení. Všichni vstali a následovali Morgena ke zbrojnici, já také vstal a následoval ho. Jak se na mě dostala řada. uviděl jsem svůj meč, ukázal jsem na něj prstem ze slovy:" Tohle je můj meč" Morgen se natáhl a z hromady mečů vyndal ten můj, prohlédl si ho a řekl" Odkud ten meč máš?Komu si ho šlohl?"podíval se na mě, jako bych ho ukradl."Ten meč je můj, já ho nikomu nešlohl, je mého otce a ten ho dostal od mého dědy."odpověděl jsem"To ti tak budu věřit, ale to je fuk, na, ber si ho, a už tu nezdržuj"Podal mi můj meč a šel hledat meč někoho jiného, šel jsem před dvůr. Tam už stála řada, u které opět stál i Gentar-Folver, postavil jsem se vedle jednoho muže.
Až jsme v řadě stáli všichni, tak sem se díval, jestli někdo má brnění nebo něco takového. Nikdo neměl přilbu ,natož brnění.Jen zbraň. Meč jsem si uvázal kolem pasu. Vyšli jsme...

Jdeme už druhý den, máme jen půl hodinové přestávky a z toho polovinu cvičíme boj.Spřátelil jsem se s dalšími muži, ale povšiml jsme si že Otuš necvičí boj, jen pořád odpočívá, nevím. co v tom bude, snad je to čaroděj, to se asi nedozvím.Včera se k nám připojil další oddíl, už nás bylo dohromady kolem padesáti a do Hergalského průsmyku je to ještě dobrý den cesty. Moji rodiče, co s nimi asi teď je, snad nejsou mrtví.Bojím se, že opak je pravdou, ze Solemu už den nepřišly žádné zprávy.Mám ještě mnoho nezodpovězených otázek, ale není tu nikdo, kdo by mi na ně odpověděl.Sedím na bez pohybu na kameni a hledím do země.Hlavou mi přelétávají otázky: "Jaké to asi bude v bitvě? A co moji rodiče? Můj starší bratr Alhel, má sestra Jiřina.Co s nimi asi teď je?" Bojím se, že už je nikdy nespatřím. Pomalu se mi do očí vlévají slzy.Koukám do země a málem se rozpláču, když si najednou vedle mě sedne Gentar-Folver."Co tu tak sedíš Andreju?" tázá se mě nevrle.Rychle si utřu oči od slz a odpovím."Ale jen tady tak pozoruju červy v zemi, pane""Ha a to ti mám jako sežrat, jo? Ty máš příbuzné v Solemu, že? Mám pravdu?"trpaslík působil chladným dojmem" Ano, máte pravdu, pane, mám v Somlemu rodiče a sourozence""Neboj se, Andreju Somlem se ubrání, neměj žádný strach."Trpaslík se také podíval do země."Pane...?""Ano, Andreju?""Vy máte taky blízké v Dferu-Hel-Ufuru, že ano?""Bohužel ano, Andreju."Podíval se na mě a já v jeho očích rozpoznal náznak smutku, ale nedával to najevo."Bojíte se o ně , pane?""Ano, bojím Andreju, ale oni si umí poradit, oni se z toho dostanou."Trpaslík se zatvářil velmi hrdě, poklepal mi rukou po rameni a odešel.Uvažoval jsem nad jeho slovy. "Je čas vyrazit, chlapi, jdeme." Všichni muži se pomalu zvedli a já jsem byl mezi prvními.Na rozkaz Gentara-Folvera jsme utvořili řadu po dvojicích.Šel jsem vedle Otuše, ten mi opět nedal na vybranou a začal domě mlít nějaké bláboly o svojí velmi rozsáhlé rodině v Borůvkovém údolí.

Jsme právě těsně pod horami, blíží se soumrak, ještě hodinu jsem šli a v osm hodin jsem postavili tábor.Nebyla to žádná mini pevnost ale jen pár menších stanů pro důstojníky a ostatní museli spát pod širým nebem.Zítra kolem oběda by jsme měli dorazit do Hergalského průsmyku.K večeři jme měli každý krajíc chleba, a vodu z malého potůčku nedaleko od tábora.Po večeři jsem si lehl do trávy a podíval se na oblohu.Nebe bylo bez mráčku, i když jsme v horách, foukal chladný vánek a já opět začal přemýšlet, co se asi děje v Somlemu. Pořád jsem se díval do nebe a přemýšlel, ostatní se bavili. Pomalu jsem usínal,zavřel jsem oči...

Slyším křik,otevřu oči. Vidím jak se nade mnou mihotají šípy, rychle vstanu a podívám se, co se děje. Byli jsme napadni oddílem Drakonianů. Bylo jich hodně (asi sedmdesát), z toho dvacet bylo asi dvacet stop od tábora a stříleli z luku.U nohy mi leželo tělo mrtvého muže, byl to Hizmir. Vidím i Morgena leží nedaleko v kaluži krve a má v hrudi čtyři šípy. Konec uvažování. Strašná bolest v rameni mě na moment zbavila smyslů.V mžiku se podívám na mé levé rameno. Šíp.Bože, to je bolest, ale rychle se vzpamatuji,tasím meč a podívám se, kde je nejbližší protivník.To byla chyba.Z ničeho nic se proti mě rozběhl muž v drakonianských barvách,měl jsem štěstí, že jsem je v té tmě vůbec rozpoznal. Nehybně stojím na místě, jako bych zmrzl.Koukám na něj, jak mi chce seknout po krku. Rychle se skloním, muž minul mou hlavu jen o pár coulů.Měl jsem štěstí. Zkusím mu jeho laskavost oplatit, ale mířím na břicho, něco jsem zasáhl: "K čertu" byla to jen jeho kroužková zbroj .Zkusí útok podruhé, opět mi míří na krk.Meč mám před sebou a stojím ztuhlý jako socha.Úder. Strašně se mi třesou ruce,pod sílou jeho úderu padám k zemi.Konečně si uvědomuji, co se stalo, sekl mi přímo do meče.Ležím na zemi s šípem v rameni.Muž stojí nade mnou a napřahuje se k silnému úderu.Nevím, kde se ve mně najednou vzala taková síla, ale co se stalo, stalo se.Silným výpadem se mu můj meč zaryl do jeho těla, probodl jsem ho skrz na skrz. Pramínky krve mu z rány stýkaly až na nohy.Muž příšerně zařve a pomalu na mě padá. Rychle zněj vyndám svůj meč a ještě rychleji udělám kotoul do strany, aby na mě muž nespadl.Jak jsem se v kotoulu otočil hlavou k zemi, šíp se zlomil o zem a ještě víc se mi zarazil do ramene.Strašně jsem vykřikl.Meč držím ztuhle v pravé ruce,levou ruku mám naprosto nehybnou. Nenapadlo mě nic jiného než utéct do nedalekého lesa.Vstal jsem a co největší rychlostí jsem se rozběhl k lesu. Konečně jsem se k tomu lesu dostal, vypadá to, že mě nepronásledují, ale neubírám na rychlosti. Dochází mi rychle síly, ale běžím stále dál.Meč pevně svírám v ruce a pořád se dívám kolem sebe, jestli tu není nějaký z těch Drakonianských bastardů. O něco jsem zavadil nohou, padám prudce k zemi. Má hlava se srazila s kamenem.