Bílí orel

Uprostřed hustých lesů se tyčí skála. Skála vysoká, s hladkými stěnami, připomíná velkou mrkev jen z kamene.Její stěny jsou hladké a nikde žádná stezka nahoru, jenom rýhy způsobené věky. A na vrcholu je skála až nepřirozeně seříznutá. Na jejím vrcholku sedí orel. Ale není to jen tuctový pták, to pozná každý na první pohled. Jeho peří je celé bílé, zářivě bílé jako čerstvě napadlý sníh. Jen zobák a nohy má rudé jako krev. A oči černé a hluboké jako noc. Stojí tam na skále a shlíží dolů pod skálu do hustých lesů. Člověk, ba ani elf by odsud nic neviděl, ale on vidí lépe, než kterýkoli tvor, snad jen drak se s ním může měřit. Pozoruje dole malé ptáčky, co přelétají ze stromu na strom aniž by tušily nebezpečí co na shlíží. Orla ale nezajímají, on hledá něco jiného, většího a temnějšího. Zvedne hlavu a pohlédne do dáli do velkého, rozlehlého údolí. Asi v jedné třetině onoho údolí se vytrácí stromy a začíná krajina posetá jen keři a menšími stromky. Skrz údolí teče řeka a ztrácí se v plání za obzorem. Údolí vypadá klidně a bezstarostně. Tady také orel nenašel co hledal. Otočil proto hlavou doleva a pohlédl na kopce zvedající se od údolí k horám za jeho zády. Hory byli temné a vysoké, jen bílé vrcholky trochu zvedali člověku náladu při pohledu na ně. Chvíli jeho temné oči spočinuli na kopcích, ale ani ty se nezdáli být rozrušené. Otočil hlavou na druhou stranu, kde se krajina skoro opakovala. Také zde byli kopce zvedající se od údolí k horám za jeho zády, jen o něco menší, a táhli se dál. Orel se zahleděl na kopce a v tom jeho pohled strnul. Nebýt větru, který si pohrával s jeho peřím, by se zdálo, že je socha. Jeho oči však něco viděli. V dáli, velké dáli, převeliké. Musel se hodně soustředit aby rozeznal co vidí. Pak se mu ale pohled vyjasnil. Viděl kouř. Temný dým co stoupal z kopců. Na nic nečekal, tohle hledal, roztáhl křídla, odrazil se. Letěl téměř bez hnutí, téměř nemával křídly ale přesto letěl velice až neuvěřitelně rychle. Krajina pod ním ubíhala jako roky jeho života, ale on neshlížel na krásy přírody pod ním. Soustředil svůj pohled na sloup kouře, který se zvedal za jedním z kopců. Kouř byl temný a neprostupný, určitě nebyl založen dobrým tvorem. Hnal se dál, jak nejrychleji svedl, vstříc svému osudu, svému prokletí. Už se přiblížil k tomu sloupu tak blízko že viděl dolů kde vznikal. Dole byla malá vesnice uprostřed malého údolíčka mezi kopci pokrytých lesem. Kolem vesnice byla malá políčka. Poprvé za cestu se orel výrazněji pohnul. Naráz se vrhl střemhlav dolů přímo středem kouře. Dole těsně nad zemí svůj let zbrzdil a přistál uprostřed vesnice na studni. Byl pořád bílí jako sníh, kouř jako by se ho ani nedotkl. Rozhlédl se po vesnici. Vesnice byla uspořádaná do kruhu, a měla jen několik málo domů. Několik domů bylo v plamenech. Kolem studny na náměstíčku byli mrtví lidé. Muži, ženy, děti. Lidé z vesnice. V domech co nehořeli se ozývali hnusné skřeky a různé rány a zvuky rabování. Skřeti. Rabovali. Pobíhali po vesnici a s odpornými skřeky brali všechno co mohli. Nikdo si orla nevšímal. Roztáhl křídla a seskočil ze studny, ale už nedopadl. Místo něj tam stál muž. Byl celý v bílém. Měl bílou róbu, sahající až na zem, s dlouhými rukávy co mu zakrývali i dlaně, s kápí, která zakrývala jeho tvář. Jen lemy róby byli rudé, rudé jako krev. Nebyl moc vysoký. V ruce svíral hůl, která byla stejně dlouhá jako on. Byla bílá, zářivě bílá jako čerstvě napadený sníh. A na jejím vrcholu byl vyřezán orel. Otočil se k největšímu domu vesnice, ve kterém byl slyšet největší rozruch. Ozval se hnusný skřek za jeho zády, nejspíš si ho už všimli. Z domu se vyřítila banda skřetů. Byli zabaleni do kožešin. Kožešin temných z temného tvora a byli potřísněny krví. Jejich tváře byli odporné, a z jejich očí sálalo zlo a vítězství. Když ale uviděli muže v bílém v očích se jim objevila pochybnost, v některých překvapení a v některých strach. Obstoupili ho v širokém kruhu. Očividně je překvapilo, že se muž objevil uprostřed vesnice, když ji celou dobyli a nikdo ho neviděl přicházet. Ke všemu vypadal jako kouzelník, a to skřetům nahnalo strach. Jejich kapitán vystoupil z řady před ostatní. Byl větší a mohutnější než ostatní. Přes kožich měl různé provázky a na nich trofeje. Různé části lidských těl. Na tváři měl velkou nepříliš zhojenou jizvu. Z jeho očí sálalo obrovské zlo. Byl na něj odporný pohled. Někteří by nevydrželi ani pohled do jeho očí a už by se vzdávali, ale bílí muž stál bez hnutí a bez známky čehokoli. Skřet promluvil."Co ty tu chtít, to jedno, ty mrtev. Nikdo neuniknout ! Jen se podívat" Muž v bílém se však ani nepohnul. Skřetí kapitán něco zaskřehotal a kousek za jeho zády skřeti natáhli šípy do luků. Jejich luky byli malé, křivé a temně černé, avšak sílu měli. Sílu zla. Když vkládali černé šípy na tětivu, bílí muž pomale zvednul ruku. Rukám jeho róby se odhrnul a odhalil jeho jemnou ruku. Neměl žádné prsteny, nebo náramky. Skřeti vystřelili. Šípy vyletěli z jejich luků a tětivy se jen zachvěli. Šípy si prodírali cestu vzduchem. A jejich temně rudé hroty se rychle otáčeli. Rychle ukrajovali vzdálenost od muže v bílém. Pro něj ale byli příliš pomalé. Ani se nepohnul. Stál tam s levou rukou zdviženou proti šípům, jako by je chtěl zastavit a kolem jeho prstů i dlaně jakoby proudila jemná zelená mlha. Avšak šípy těsně před jeho rukou změnily směr. Trochu se odchýlili a proletěli kolem kouzelníka v těsné blízkosti. Několik skřetů za jeho zády padlo. Pomalu zase ruku vrátil k tělu. Na jeho obličeji se neobjevilo vůbec nic. Jen oči zařezával na velitele skřetů. Ten se náhle zděsil. Všichni skřeti zůstali pohledem viset na kouzelníkovi. Skřetí kapitán začal panikařit zařval několik skřeků ve kterých bylo znát, jek se mu třese hlas. Uvědomil si kdo proti němu stojí. Bílí orel. Skřeti se vzpamatovali. Sedm skřetů vedle kapitána se rozběhlo proti kouzelníkovi. Byli od něj sotva čtyři, pět sáhů. Muž v bílém zavřel oči. Skřeti se na něj hrnuli s ohromným řevem, z kterého naskakovala husí kůže a strach. Když byli skřeti daleko na dva sáhy. Náhle se z jejich očí vytratila ta zloba, která v nich byla celý jejich život. Místo toho se v nich odrážela prázdnota a klid, která vyzařovala z kouzelníka. Vypadalo to jako kdyby zakopli. Jen se nebránily pádu. Už nevstaly. Dopadli těsně před nohy kouzelníka. Ten otevřel oči, ale ani na ně nepohlédl. Někteří skřeti vypadali že by nejradši utekli pryč, ale nemohli. Stáli na místě jako přikovaní. A nemohli se hnout. Jediný kapitán překonal pohled na kouzelníka a začal řvát na své bojovníky. Ani jeden ho však neposlouchal. Byli jako očarovaní. Sám tedy rozhrnul svůj kožich a spod něj vytáhl svou šavli. Nebyla černá jako všechny šavle skřetů. Byla ocelová, s nějakými nápisy. Kouzelník si sundal svou kápi. Pod ní se objevily jeho zářivě bílé vlasy a krásná elfí tvář. Měl temné oči kterými spaloval skřetího kapitána a na tváři měl jizvu. Od spánku až hluboko do tváře. Jediný jeho kaz. Skřetí kapitán pohlédl na svou šavli, na kouzelníka a s mocným řevem se na něj rozběhl. Tentokrát kouzelník nezavřel oči, ale upíral je do očí kapitána. Ten se hnal ale blíž a blíž. Už se napřahoval, když kouzelník pozdvihl svou hůl. Skřet náhle strnul. Uprostřed svého mocného seku, jakoby jeho šavle narazila na skálu. Z jeho tváře vyzařovala panika. Pohledl do tváře kouzelníka. Chvíli takhle zůstali. Pak se náhle škřetí kapitán vznesl do vzduchu. Jako kdyby do něj narazil rozzuřený býk odleťel od kouzelníka. Dopadl na střechu jednoho z domu asi dvanáct sáhů daleko. Padl bezvládný na zem. Zbylí skřeti se náhle probrali. Začali na sebe pokřikovat. Několik se jich rozběhlo proti němu. Kouzelník se k nim jen otočil a nastavil ruku. Z jeho konečků prstů vyšlehl plamen. Plamen rudý a zlatý. Byl dlouhý asi 4 sáhy. Skřeti se v něm ztratily. Nebyl slyšet jediný zvuk jejich nářku. Když plamen skončil po skřetech nebylo ani památky. Zbytek skřetů, asi tucet se dal na zběsilý úprk. Kouzelník se za nimi otočil a z hole mu začali šlehat blesky. Skřeti padli, až na jednoho. Ten jak viděl jak dopadli jeho spolubojovníci se jakoby rozbrečel, i když u skřeta je to k nevíře. Klekl si mezi mrtvými těly a sklonil hlavu, aby se nemusel dívat do jeho tváře. Kouzelník přišel k němu, pohlédl na něj, a pak ho obešel. Skřet se otočil a viděl už jen jak se k nebi zvedá orel. Byl bílí, zářivě bílí jako čerstvě napadlý sníh.

Pověst o bílém orlovi z pohledu skřeta

Mezi skřety je známa pověst o bílém orlovi. Je to jejich noční můra, jejich přízrak. Vždy se objeví někde jinde a tak zmasakruje třeba celou četu skřetů, když to nejméně čekají. Vždy nechá jednoho žít, aby dál rozšiřoval tuto pověst. Ještě nikdo ale neunikl, pouze mohl být propuštěn. Také se říká, že prý je to elf, kterému skřeti povraždily celou vesnici s jeho rodinou a ženou. Při západu slunce na útesu bohů tehdy odpřísáhl, že bude skřety pronásledovat, dokud budou jejich kroky ničit tuto zemi. A tak ho bohové obdařili nesmrtelností a schopností měnit se v bílého orla. Nikdy už se ale nevrátí k normálnímu životu. Pouze až všichni skřeti budou zabiti, pak ztratí svou nesmrtelnost a vrátí se ke svému životu.