Esej o asterionu aneb sranda musí být (část druhá)
| Autor: | Nyunyu |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 6 |
Smutný hvozd
„Tak, tenhle hvozd je relativně v klidu.“ Řekl Nyunyu. „Je tady jen pár skřetů, kteří tu jen procházejí. To pravé ořechové přijde až v Jižním hvozdu. Pro sichr si naberte vodu a my vám s a Aragornem nalovíme pár jelenů nebo co najdeme.“„Ať je to libové!“ řekl Avicena. Aragorn s Nyunyu vyšli. Šli kousek do lesa a brzy narazili na nějaký ovocný strom. Rostli na něm zvláštní odrůdy jablk. Nyunyu to znal, řekl že je to jedlé. Utrhli jich pár a šli dál. Za chvíli našli malé jezero a v něm plno ryb.
„Přesně tohle jsem hledal. Tyhle ryby jsou nejen chutné, ale i výživné. Stačí pár kousnutí a nemusíš celý den jíst.“ řekl Nyunyu.
„Ano – už jsem o tom slyšel.“ začali lovit. Nebyl to problém jich pár ulovit. Stačilo tam máchnout mečem a hned byla večeře. Nalovili asi dvanáct ryb. Pro každého dvě. Vrátili se zpět. Družina mezitím rozdělala oheň. Nebylo to sice moc bezpečné, ale nemysleli, že by je někdo přepadl před hvozdem, když je můžou přepadnout v hvozdu. Ráno vstali a šli dál. Ve smutném hvozdu rostl převážně buk.
„Dávejte si bacha na pavučiny. Některé sotva přeseknete mečem. Taky zkuste nedělat kravál. Sídlí tady jeden slušný mág…“
„My to víme. Může nás objevit?“ zeptal se Mabfred.
„Jistě, že může.“
„A sakra!“ šli dál. Cestou naráželi na pavučiny.
„Pozor! Pavouci útočí!“ upozornil je Nyunyu.
„No a mloci! Mloci útočí!“ dělal si z něj srandu Gotfrua. „Odkdy se bojíme pa – vou – ků? Hups! Tihle jsou asi o metr vyšší než obyčejní pavoučci.“
„Nenechejte se od nich kousnout! Jejich jed je nepříjemný…“
„Já se bojím jedů…!“zasténal Mabfred. Všichni se připravili na boj. Nyunyu s Avicenou a Trotlem už začali střílet, ale pavouci byli kupodivu hodně hbití, takže většina střel šla vedle. Podařilo se jim zabít pouze dva pavouky šesti šípy. Mizerné skóre! Gotfrua už to nemohl vydržet. Rozběhl se jim naproti. Pro dnešek si vzal do ruky štít. Chránil jej částečně před jedem. Pavouků bylo hodně, ale na boj zblízka byly slabí. Gotfrua s Aragornem je pozabíjeli dojednoho. Jen s královnou pavouků měli problém, ale pomohl Nyunyu a jeho smrtící šípy. Avicenovi a Trotlovi už pomalu docházejí šípy. Vzali si jich, pravda, hodně, ale ne zas tak moc a už jich taky hodně vystříleli. Šli dále. Po jejich rychlém skončení této bitvy se jim už nic do cesty nestavělo.až do jedné chvíle.
„Au!“ vykřikl Mabfred.
„Co se ti zase stalo?“ s úsměvem se zeptal Trotl.
„Zaútočil na mě mentálním soubojem, nechte mne s ním bojovat!“
„Rychle, musíme toho zatraceného mága najít, než nám zabije Mabfreda! Mabfred je sice odolný vůči takovým útokům, ale mág je přece jen silnější. Každý musí jít na jinou stranu. Rychle!“ vydal pokyny Aragorn. Všichni se rozběhli pryč. Brodili se hvozdem, zatím co si Mabfred seděl na zadku a nic nedělal. Popravdě řečeno, dostával Mabfred dost zabrat. Prohrával na plné čáře, ani to, že byl hrdina mu momentálně moc nepomohlo. Teď se mu jeho „útok“ povedl a mág byl zraněn, ale to ho asi naštvalo a začal se více soustředit na útok. Mabfred podlehl a málem omdlel. Vypadalo to beznadějně, ale přece jenom se vzchopil. Útok se mu nepovedl, ale na druhou stranu, mágův útok také ne. Mabfred se chystal na něj opět zaútočit v tom uslyšel:
„Našel jsem ho!“ zprvu nepoznal čí je to hlas, ale poznal křehký elfí hlas Aviceny. Ano byl to Avicena. Neváhal ani vteřinu a vypálil po mágovi šíp. Buď a nebo! Šíp letěl vzduchem krásně a rychle a hlavně přesně. Zabodl se do mágovi ruky. No co byste nechtěli? Střílel z vzdálenosti šedesát metrů, kde normální dlouhý luk ani nedostřelí. Kolem mága se uvolnila energie magického pole. Energie byla silná a účinná, ale na velmi krátkou vzdálenost. Do vzdálenosti tří metrů nezbyl kámen na kameni, ale dál to bylo bez efektu. Sám mág zůstal nezraněn. U normálního mága by zmizela veškerá jeho magická energie, ale u tohoto zřejmě ne. Ani sebou nehnul a jen pronesl:
„Barak šachor!“ a z jeho očí vyletěl černý blesk a zasáhl chudáka Avicenu. To tam ale už přiběhl Gotfrua s Nyunyu. Nyunyu natáhl tětivu svého Tarfaenu a vystřelil šíp. Proletěl těsně kolem běžícího Gotfruy, kolem mohutného buku, asi metr a půl nad zemí. Mág měl malou šanci na přežití, ale přežil. Šíp se mu zabodl do pravé části hrudníku a mág klesl k zemi.
„Tykchý otý mi po!“ jak to dořekl, zmizel a listí kolem něj se rozpohybovalo nenadálým větříkem. To už tu byl i Aragorn s Trotlem.
„Támhle běží!“ ukázal Trotl.
„Rychle!“ běželi na sever. Gotfrua se naštval a běžel tak rychle, jako by pronásledoval Avicenu. Dohonili ho rychle. Nyunyu chtěl vystřelit, ale zabránili mu v tom Tři slova:
„Barak šachor! Sakra!!!“ z očí mu vyletěl černý blesk, ale zároveň zakopl o kořen stromu a spadl na zem. Černý blesk strefil Nyunyu a ten s toho nebyl nadšený. Spadl na zem, ale za chvíli se postavil a viděl Gotfruu, jak odhodil štít a má Durandal v obou rukách a pod ním leží mág a škemrá o život.
„Za Gora!“ zařval Gotfrua a probodl mága. „Nesnáším mágy!“ vytáhl meč očistil si ho od krve a šel k Nyunyu. Aragorn prohledal mága. Neměl u sebe nic, jen prsten a hůl.
„No tak! Vstávej!“
„Vždyť už vstávám.“ S trochou námahy vstal a společně došli k Avicenovi. Aragorn ho oživil a šli k Mabfredovi. Ležel tam ve mdlobách, takže ho Aragorn musel taky oživit. Nyunyu se uzdravil léčivými kouzly a pomohl uzdravit Avicenu. Rozhodli se zde přenocovat. Nic zlého už tady snad není. Hlavního vůdce zla zabili. Mabfred si prohlédl prsten a společně s Trotlem usoudili, že je magický.
„Nejspíš může postava díky tomu prstenu sesílat zaklínadla. Nejspíš černý blesk a hyperprostor II, protože mágové kouzlí mnohem pomaleji než čarodějové. Jejich síla spočívá v mentálním souboji a tak. Hůl je nemagická.“ oznámil jim Mabfred.
Příští den našli jeho doupě. Měl tam plno věcí, ale žádnou naši hrdinové nepotřebovali. Vzali si jen nějaké jídlo a šli dál cestou přes Smutný hvozd už nenašli žádnou pavučinu ani pavouka. Všechno ovládal mág. Proto vše zmizelo. Došli až na okraj Jižního hvozdu.
„Teď půjde do tuhého, hoši!“ řekl smutně Nyunyu.
Jižní hvozd
„Ještě, než se tam vydáme, vyspíme se zde, v relativním bezpečí.“ řekl Aragorn. Utábořili se zde a odpočinuli si. Držet hlídku ale museli. V noci se ale nic zvláštního nestalo.
„No vida – a je ráno!“ Gotfrua vstal a šel se kouknout na ostatní. Byly už vzhůru.
„Připraveni?“ zeptal se Aragorn.
„Ano!“
„Jasně!“
„No jistě, že ano!“
„Jo, jsme!“
„OK!“
„Tak tedy vyrážíme vstříc Jižnímu hvozdu, sídla Drika, oranžového drakočlověka!“ nechtělo se zde jít nikomu, snad kromě Nyunyu, ten se zde dokonce těšil.
Jižní hvozd je neutěšená a velmi temná krajina. Duby a buky, které v tomto hvozdu většinou rostou, jsou podivně pokroucené, omšelé a vůbec vypadají děsivě.svými větvemi vytvářejí hradbu proti slunečnímu světlu, takže rozdíl mezi dnem a nocí v Jižním hvozdu je patrný pouze těm, kteří rozliší černou od tmavě šedé barvy.
Toto děsivé vzezření hvozdu je dílem temných druidů, chladnokrevných lidí seskupených okolo Drika. To oni způsobili, že hvozd je postrachem i normální lesní zvěři. Uprostřed hvozdu pak mají kamennou svatyni . k vykonávání jejich zlých činů jim slouží zlobři a skřeti.
Nejprve nic neviděli, ale až si zvykli na tuto podivnou temnotu, tak začali vidět obrysy a potom už viděli docela dobře. Trotl vlastně vidí ve tmě díky své helmy, takže ten je v klidu. Šli asi už hodinu a nic se nedělo.
„To se mi nějak nelíbí. Když jsem tu byl posledně, tak na mě vylítli skřeti asi po deseti minutách pobytu v lese. Dávejte pozor, určitě je na nás přichystaná nějaká past!“ místy šli pomalu a dávali šílený pozor, jindy skoro běželi, ať už jsou pryč s tohoto odpudivého lesa.
„Ticho!“ vykřikl Nyunyu. „Sakra! Připravte se! Skřeti!“
„Kde? Nikoho nevidím!“ zeptal se Trotl.
„Před námi! Ale ne… Mají sebou i zlobry! Zlobry nemám v lásce.“
„To je sice hezké ale pořád niko…“ nestačil to ani doříct a kolem jeho hlavy prosvištěl šíp a zároveň se na ně vyřítilo asi třicet skřetů a tři zlobři.
„Už je vidíš? Beru si s Aragornem, Trotlem a Avicenou skřety. O zlobry se postará Gotfrua a Mabfred! Jasný?“ muselo to být jasný. Nyunyu jako první sestřelil dva skřetí lučištníky. Trotl a Avicena sice moc střílet nemohli, ale když vystřelili, tak zabili. Šípy tedy nebyly promarněné. Aragorn se bil jako lev a zabil dobrých deset skřetů. Gotfrua si vzal na starost dva zlobry. Byly sice silní, ale neobratní. Měl štěstí, že byl jeho meč nezničitelný, jinak by po boji měl na meči pár zoubků. Tuhle skupinu vyřídili lehce. Brzy měl přijít souboj mnohem těžší.
„No vida, jak jsme to povraždili!“ šli tedy dále. Neušli ani dvě míle a Nyunyu zase:
„A je to tady. Stovky skřetů a desítky zlobrů. Jestli přežijeme, chci dostat metál!“
„Klidně ti dám dva!“
„Doufám, že z tohoto lesa vyjdu druhý, hned po Avicenovi!“ řekl Mabfred.
„Lepší je bejt druhej, než třetí!“ řekl Aragorn. Objevilo se asi tak dvě stě skřetů a na padesát zlobrů. Začal tuhý boj. Mabfred do nich sypal kouzla jedno za druhým, ale skřetů jako by neubývalo. Zlobři už padli čtyři. Situace se zdala beznadějná. V tu chvíli se ozval mohutný výbuch a další. Celkem čtyři. To použil Trotl svojí výbušninu. Padlo asi třicet zlobrů. Moc jich už nezbylo. Ovšem přibíhali další a další skřeti.
„Běžte rychle pryč! Já to snad přežiju. Přežil jsem to už dvakrát. Běžte, ale rychle a nezastavujte se. Zastavte až budete tak pět mil od hvozdu.“
„Nemůžeme tě tu nechat samotného…!“ odmítal Trotl.
„Jestli zvládnete úkol, tak budu živ a zdráv. Rychle!“
„A nechceš něco nechat? Třeba mojí výbušninu?“
„Víš co, dej mi dvě lahvičky oleje nebo něčeho podobnýho…“
„Dobře tady je máš.“
„Rychle! Utíkejte!“ zařval naposledy Nyunyu. Trotl hodil ještě jednu lahvičku a díku tomu zabil nejen pár zlobrů a skřetů, ale díky kouři nepozorovaně zmizeli. Radši se ani neotáčeli. Během cesty už ale naštěstí nepotkali žádné skřety ani zlobry. V Jižním hvozdu strávili asi tři dny. Jak jim poradil Nyunyu, zastavili asi pět mil od hvozdu. Rádi se zase vyspali, ale držet hlídku bohužel museli. Ráno se všichni probudili.
Záchrana
„A je po Nyunyu. Co budeme bez něj dělat? Byl to hlavní lučištník. My nemáme dostatek šípů, vlastně já už mám jen dva a Trotl pouze čtyři.“ stěžoval si Avicena.
„Je ho škoda, ale musíme jít dál, nemůžeme čekat. Navíc je nepravděpodobné, že přežil. Hodně zlobrů jsme sice pozabíjeli my, ale pár jich tam zůstalo a zlobři se lukem zabíjejí hodně špatně a jak víme, tak Nyunyu se moc dobře mečem ohánět neumí. A co se týká šípů, tak s tím si opravdu nevím rady.“ řekl Aragorn.
„No ale máme před sebou další problém – Štítové hory.“
„Ano. Musíme myslet do budoucnosti, ne do minulosti. Musíme schrastit zásoby, protože jsme cestou všechno snědli a vypili.“ Aragorn vstal a šel hledat něco k jídlu. Našel pouze pár bobulí. A jednu veverku.
„To nám bude muset prozatím stačit. V blízkém okolí nic nežije, nikdo nechce žít v blízkosti Drika.“ řekl smutně Aragorn. „A rychle, čím dřív budeme od tohoto hrozného místa, tím lépe.“ Všichni rádi uposlechli jeho slova, i když každý chtěl ještě pár hodin počkat, jestli se neobjeví Nyunyu. Přece jenom radši vyšli. Šli rychle a brzy dorazili do hor. Konečně se mohli pořádně najíst a napít. Voda jim totiž taky pomalu docházela a ve hvozdu neměli odvahu vodu brát. Tuto noc byla celkem zima. Ráno si každý dal povinně rozcvičku. Byly už zase v lese. Zatím vlastně byly pořád v lese. Oblí hory, poté hvozdy a teď Štítové hory. Kolem poledne je přepadl medvěd. Byly rádi, protože byl slabý. Ale jeho maso bylo chutné. Spokojeně jedli, když je přepadla poměrně velká tlupa skřetů.
„No to je vrchol – rušit mě při obědě!!!“ skřeti to opravdu neměli dělat. Gotfrua byl tak rozzuřený, že padali jejich hlavy, jako hlávky zelí. Ostatní se taky nedali zahanbit. Vypadalo to jako krátká bitva, ale najednou se na obzoru vyrojilo dalších dvacet skřetů. Deset skřetů měli meče, ostatní luky. Skřeti běželi k našim hrdinům. Hrdinové bojovali statečně, pobili osm skřetů s meči a Trotl s Avicenou postříleli lučištníky. Používali ty šípy, které stříleli ti skřeti. Teda alespoň Avicena s Aragornem. Ale bylo to nad jejich síly. Skřeti byly cvičení bojovníci. Všichni byly ve mdlobách, až na Gotfruu a Avicenu. Gotfrua měl pod hrdlem skřetí meč. Avicena klečel před skřetem, který ho chtěl probodnout svým odporným mečem.
„No tak takhle mělo skončit naše dobrodružství?“ Řekl si Gotfrua. „NIKDY!“ a vzchopil se, ale skřet ho lehce odrazil, protože Gotfrua byl bez meče. V ti chvíli se na obzoru objevila postava na krásném bílém koni.v ruce měl luk. Seskočil s koně. Skřet se rozpřáhl, že jako zabije Avicenu. Tajemná postava vložila šíp do tětivy a natáhla ji.
„Za chvíli budeš mrtvý, seš rád?“ zeptal se skřet, kupodivu obecnou řečí. Postava zaměřila skřetí hlavu. Byla hodně daleko od skřeta. Cca 90 sáhů. Postava vystřelila. Skřetův meč padal na Avicenu. Šíp letěl neuvěřitelnou rychlostí. Byla to poslední šance aby naši hrdinové přežili. Meč byl asi dvacet cm od Avicenovi hlavy. Najednou skřet pocítil dvě věci: že má v hlavě lintir a že padá k zemi. Šíp zasáhl skřeta přesně mezi oči. Padl mrtev k zemi.
„Gor!“ řekl vznešeně Gotfrua. Sice viděl trochu mlhavě, ale byl si jistý, že vidí Gora. Najednou v něm bylo tolik síly, že by zabil i Mabfreda! Nechtěl se nechat zahanbit a tak podrazil skřetovi nohy. Ten padl k zemi a Gotfrua ho ještě kopl. Doběhl pro svůj meč.
„No tak si poď pro nářez, hnusnej skřete!“ řekl Gotfrua. „Durandal!“ zakřičel a vrhl se na něj. Skřet odolával dlouho, asi deset vteřin. Potom začal skřet rychle utíkat. Gotfrua neváhal a hodil po něm svůj Durandal. Meč se točí, točí, točí a skřet padá, padá, padá! Gotfrua najednou uviděl, jak k němu jede tajemná postava na koni. Klekl si řekl:
„Ó Gore, odpusť mi, ale skřetů bylo moc a byl jsem nepřipraven…“
„Ty vole, co blbneš? Já nejsem Gor, ale Nyunyu. Asi tě praštili do hlavy.“
„Cože? Ty? Dyť si mrtvej…“
„Já? Odkdy?“
„No, tak s toho jsem blázen…“
„Konečně si to přiznal.“ Zapojil se do rozhovoru Avicena.
„No tak to odvoláš!“
„Vždyť si to sám řekl!“
„No ale ty to nebudeš opakovat! A co posloucháš cizí rozhovory hmm?“
„Já to jenom zaslechl…“
„No tak si to měl zapomenout!“
„To nejde!“
„Všechno de když se chce!“
„Tak proč si nepozabíjel ty skřety, když jde všechno?“
„Dyť jsem je pozabíjel! Všechny jsem ale nestihl. Ty si nezabil ani jednoho!“
„Já jsem jich zabil víc, než ty!“
„No jasně! A Khara si taky zabil, že jo?“
„Dvakrát!“
„No tak to byl Taranis!“
„Nechte toho, musíme oživit zbytek družiny!“ Nyunyu začal pomalu kouzly oživovat zbylé postavy. Mabfred měl opět na mále. Ještě minuta a už by mu nikdo nepomohl.
Vyprávění
„Jakto, že si živí?“ ptali se ho.
„Proč bych nebyl?“
„Bo Jižní hvozd.“
„Tak dobře. Povím vám, jak to bylo. Jak jste odešli, začalo to pravé peklo na zemi. Pokud na mě útočili skřeti, tak to bylo v pohodě, protože jsem je postřílel, než se ke mně dostali. Se zlobry jsem měl problémy. Šípy byly víceméně neúčinné. Byl jsem donucen vytáhnout meč a zabít je takto. Chvíli mi to trvalo, ale použil jsem pár kouzel a byl jsem v klidu. Zlobry jsem zabil a dlouho se nic nedělo. Myslel jsme, že mě Drik nechá radši projít a šel jsem směrem pryč. V tom jsem se ale sakra mýlil. Neušel jsem ani sto metrů a kolem mě se začali oživovat stromy a útočit na mě. Začal jsem je zasypávat šípy, ale bylo to neúčinné. Proto jsem si vzal od Trotla ty lahvičky s olejem. Vytáhl jsem jednu a otevřel. Rozdělal jsem oheň a namáčel šípy do oleje a zapálil jsem je. Potom jsme je střílel do těch stromů. Neshořeli, ale popálilo je to pěkně. Vyřítilo se na mě asi patnáct skřetů. Naštěstí jsem si jich všiml brzo a asi pět jsme jich postřílel. Zbytek se ke mně dostal a s pomocí stromů mě dostali. Odvlekli mě do samého středu hvozdu. Seznámil jsem se s Drikem osobně.
,Tak to si ty, ten neohrožený elf?‘ zeptal se mě
,Ano‘ odpověděl jsem. Chtěl jsem ho zabít, ale neměl jsme žádnou zbraň.
,Máš možnost žít dále.‘
,Já vím. Když tě zabiju!‘
,Taky možnost, ale méně pravděpodobná. Radši se přidej ke mně!‘ najednou začalo svítit Slunce i přes stromy. Nevěděl jsem proč, ani jak je to možné. Najednou mi něco zasvítilo do očí. Sklonil jsem hlavu a uviděl jsem moji lintirovou dýku, co jsem dostal od elfů. Slunce přestalo svítit.
,Co to sakra bylo? No nic, tak co přidáš se k Elf mě?‘
,Nikdy!‘
,Jak chceš. Poklekni!‘ poklekl jsem. ,Teď se modli, ať přežiješ, lesní elfe!‘ chtěl mě zabít, ale bleskurychle jsem vytasil dýku a bodl jsem Drika do srdce. Projela jeho lehkou zbrojí jako G-11 kevlarem. Bodl jsem ho ještě asi třikrát. Bylo po Drikovi. Seběhli se na mě všichni skřeti, ale nějaká síla je zabila, než udělali pět kroků.
,Děkujeme ti, že jsi nás zachránil.‘ zaznělo mi myslí.
,Kdo jsi?‘ zeptal jsem se.
,Já jsem Hvozd! A děkuji ti, že si nás zachránil, před Drikem!‘
,To byla maličkost, ale teď se potřebuji dostat za svou družinou. Beze mě se nikde nedostanou.‘
,Tvoje družina je zatím v pořádku. Ale máš právo od nás něco dostat, za odměnu!‘
,Fakt? Tak to tu pár dní zůstanu…‘
,Dostaneš možnost zaujmout místo mrtvého Drika! Ovšem doufám, že budeš lepší druid, než on‘ řekl Hvozd.
,Ale já nejsem druid!‘
,To vůbec nevadí! Naučíš se!‘
,Radši přijmu dary a odjedu!‘
,Prošel si zkouškou. Zkoušeli jsme tě zlákat, ale je vidět, že si pravý hrdina! Za odměnu ti posvětím tvůj Tarfaen a toulec. Ramawi bude mít větší dostřel, než dříve a když do toulce dáš obyčejný šíp, tak, až ho vytáhneš, bude mít hrot z lintiru a bude z nejpevnějšího a nejlepšího elfího dřeva. Jestli se ovšem šípu dotkne kdokoliv jiný, než ty, tak se z lintiru stane zrezivělé železo a z dřeva shnije během dvou vteřin. Samozřejmě to neplatí, když po někom střílíš.‘
,Hmm, to je dost dobrý. To je všechno?‘
,Samozřejmě, že ne. Dále dostaneš tohoto koně. Je to kůň ze stínového světa. Je rychlý, jako vítr. Dále vidí ve tmě, dokáže s majitelem komunikovat pomocí telepatie, je nezranitelný obyčejnou zbraní nebo šípy. Jestli ti bude chtít někdo ukrást, tak si poleží pár dní v nemocnici. Má ještě spoustu jiných vlastností, ale radši přece jenom vyjeď za svými druhy. Drik za nimi poslal zbytek skřetů, co tě zajali.‘
A tak jsem vyjel. Zbytek už znáte…“ skončil vyprávění Nyunyu. Přiložila na oheň trochu dřeva. Všichni šli spát, jen Gotfrua měl hlídku.
Štítové hory a obchod
Hned ráno opět vyšli.
„No, ale nemysli si, že máš lepšího koně, než já.“ upozornil Nyunya Gotfrua.
„Tak to zcela určitě mám!“ řekl Nyunyu.
„No to ani omylem!“
„Víš, já mám opravdu lepšího koně, i když ty ho máš posvěcený Gorem, ale můj je třeba nezranitelný obyčejnou zbraní!“
„No a co? MŮJ KŮŇ JE LEPŠÍ, NEŽ TVŮJ!!!“ zařval Gotfrua.
„Když to vezmu kolem koukolem, tak asi máš lepšího koně, ale jenom o trochu!“
„No proto!“ jeli co nejrychleji dál. Teď už je vůdcem zase Aragorn. Jeli po takové pofidérní cestě. Byla tak zničená, jako cesty v ČR. Náhle uviděli, jak proti nim jede nějaká postava na koni.
„Rytíř zkázy!“ řekl Gotfrua. „Je docela silný, ale já ho zvládnu.“ Gotfrua se rozjel naproti. Byla to myšlenková bytost, takže zabít ho Gotfruovi nedělalo žádné problémy. „No ale pořád nevím, co tu dělal. Vyskytují se pouze v okolí, kde se nedávno objevila nějaká bitva.“
„Je možné, že Khar zaútočil na Vieena ve snaze si ho podmanit.“
„No tak to by bylo blbý.“ Jeli dál. Před nimi se objevila trhlina. Měla na délku tak tři metry.
„Nedá se nic dělat, musíme to přeskočit.“ Skákali a skákali. Zbyl už jen Gotfrua a Nyunyu. Gotfrua se rozjel a přeskočil, ale pod jeho váhou se kousek skály zřítilo do trhliny. Teď byla široká asi čtyři metry. Nyunyu se rozjel. Kůň letěl vzduchem rychle, ale málem to nepřeskočil.
„Uf! To bylo vo fous!“ jeli dál. Chudák Avicena jel jako první, ani nevěděl proč, když měl jet uprostřed. Nejednou se všude objevil stín.
„Asi bude pršet…“ řekl Trotl.
„To nejsou mraky!“ řekl Aragorn.
„Přízračný drak!“ vykřikl Mabfred.
„Do pr…!“
„Ku…!“
„Sakra!“
„Hups!“
„Combo – konečně ho zabiju. Toužím po tom asi dva roky.“ Vykřikl s radostí Gotfrua. Ano, byl to opravdu Přízračný drak. Snad nejhorší nemrtvá myšlenková bytost na Asterionu. Než se stačili vzpamatovat, tak zaútočil na Avicenu. Avicena spadl s koně a byl celý od krve. Gotfrua se rozjel proti draku. Nyunyu, Aragorn a Trotl po něm stříleli. Šípy neměli moc velký účinek, protože drak si na ně síval bacha, tak se Aragorn rozhodl, že si vezme do ruky Andurion.
„Andurion!“ zařval a běžel na draka.
„Durandal!“ nedal se Gotfrua zahanbit.
„Americana!“ tohle bylo nové heslo Nyunyu. Drak se s nimi moc nepáral. Úspěšně zaútočil na Trotla, ale to ho Gotfrua sekl pořádně mečem a Aragorn také. Nyunyu ho strefil do hlavy svým lintirovým šípem a drak jen zasténal.
„Barak machor!“ zaznělo z úst Mabfreda a z očí mu vyletěl blesk, který velmi krutě zasáhl draka. Gotfrua si ještě naposledy sedl a to už drak nevydržel a padl k zemi mrtev. Hrdinové se koukli po Avicenovi a Trotlovi. Oba byly mrtví!
„Co teď?“zeptal se Mabfred.
„Nic nenaděláme. Musíme se vrátit do Gianfaru a připravit se na Kharovu ofenzívu.“ odpověděl Aragorn.
„Tak jedem.“ řekl Nyunyu. Vyjeli a za pár dní se dostali zpět do Gianfaru. V Gianfaru je radostně přivítali a jeden bohatý obchodník si hned dělal naděje, že odkoupí od Gotfruy jeho koně.
„Nádherný kůň!“
„No to bych prosil!“
„Koupím ho od vás!“
„No tak to ani omylem!“
„Ještě jste ani neslyšel moji nabídku!“
„No tak kolik dáte? Stejně vám ho ale neprodám…“
„Sto zlatých!“
„Za urážku hrdiny je trest smrti. Být váma, tak bych to co nejrychleji odvolal.“
„Tři sta zlatých!“
„Trest smrti! Asi jste špatně rozuměl.“
„Pět set zlatých a k tomu vám dám své vlastní koně.“
„No a jsou lepší, než ty moje?“
„Jistě, že nejsou, ale jsou dost vzácní!“
„Neprodám!“
„Tisíc zlatých a koně!“
„Ne!“
„Přihodím jeden kopec u Albirea. Výhodné – možno prodat za další tisíc zlatých!“
„Jsou na něm myšlenkové bytosti?“
„Nejsou, buďte rád!“
„No takže nic.“
„Vlastním kino v Albireu. Dám vám ho a k tomu kopec, pět tisíc zlatých a koně!“
„Málo.“
„Tohle je vám málo? Za toto bych dostal sto koní z Arvedánské rodu!“
„No tak si je běžte koupit a neotravujte mě!“
„Áách jóó. Přidám jeden artefakt.“
„Jaký? Meč?“
„Ne. Louč. Svítí nepřetržitě několik dní!“
„No to se fakt hodí. Já vidím ve tmě…“
„Tak k tomu všemu ještě přidám tři kila lintiru!“
„Kvalitního?“
„Jistě!“
„Díky stejně ale nemám zájem… Rád jsem vás poznal. Sbohem.“ Odešel a nechal tam obchodníka stát s prázdnýma rukama.
Boj
„Pane, máme špatné správy…“ řekl rádce Aragorna.
„Jaké?“
„Většina lidí, elfů, prostě obyvatel Asterionu, museli odjet na Lendor. Khar zvítězil ve všech bitvách. Nemělo cenu se tady zdržovat. Radši si vytvoří velkou obranu na Lendoru, než tady! Začali jsme s evakuací.“
„Dobře, pokračujte.“ Během pár dní nebyl v Gianfaru nikdo, až na naše hrdiny.
„Pomstíme Trotla a Avicenu, i kdybychom měli padnout.“ Řekl Aragorn. Během pár dnů ke Gianfaru přišla mohutná armáda v čele s Kharem Démonem.
„Vzdejte se dobrovolně nebo všichni zemřete!“ zařval Khar.
„Vy se vzdejte! Veselá mysl vždy zvítězí! A já jsem veselé mysli! Takže zvítězím!“ řek Nyunyu.
„Cha cha cha! S vámi je sranda! Skřeti ÚTOK!“ tisíce skřetů se rozběhli proti našim hrdinům. Ale naši hrdinové nebyli hloupí. Naučili se dělat různé pasti, takže pár skřetů spadlo do příkopy a nabodlo se na kopí, jiní uklouzly na slupce od banánu a rozflákli si hlavu o šutr, jinde byl natáhnutý provázek a za ním byly naházeny kameny, takže skřeti zakopli a spadli na kameny nebo polili zem olejem a jak tam vběhli, tak tam Nyunyu střelil zapálený šíp a bylo srandy kopec. Sestrojili si taky takovou malou „balistu“, s kterou teď po hordě běžících skřetů stříleli zbylé výbušné lahvičky od Trotla. Balistu obsluhoval Gotfrua. A bylo vymalováno. Někde zem posypali hřebíkama, takže skřeti se dál nedostali. K našim hrdinům se dostalo tak dvacet skřetů, se kterými si naši hrdinové v pohodě poradili.
„No, myslel jsem si, že Khar Démon má silnější vojsko a ne jen dvacet skřetů!“
„Jak chcete! Liene, Kirbegu, Zanture, Zyle, zabte je!“
„No, já si vezmu Liena!“
„Já Kirbega!“ řekl Mabfred.
„Já Zyla!“ řekl Aragorn.
„Na mě zbyl Zantur.“ Řekl Nyunyu.
„No tak co? Myslíš si, že mě porazíš, Liene, fialový drakočlověku?“
„Myslím, že v klidu!“ na to se rozmáchl a sekl svou mastnou sekerou, která je určena hlavně proti hrdinům, ale Gotfrua v klídku vybral svým lintirovým štítem a ani se nehnul. Teď přišla Gotfruova chvíle. Zařval opět „Durandal“, aby si dodal odvahy a bodl Liena do nohy, ale Lien měl dost dobrou zbroj, takže se mu nic nestalo. Lien se ale naštval a zaútočil s ještě větší zuřivostí než předtím, Gotfruovi se sice nic nestalo, ale spadl na zem. Toho opět Lien využil a jeho sekera opět letěla vzduchem. Gotfrua se jen taktak odkutálel pryč. Rychle vstal a zaútočil na Liena zezadu. Jeho rána byla účinná, protože prošla i Lienovým brněním a mírně ho zranila. Lien se ohnal se sekerou, ale Gotfrua se jen skrčil a ihned učinil protiútok a sekl Liena do nohy a celkem dost ji poranil. Toho už měl Lien dost a během chvíle se proměnil v draka. Gotfrua se trochu lekl, ale hned se vzchopil a zařval si „Durandal“ a pozvedl ho do výše. Lien si toho nijak zvlášť nevšímal a udělal na něj nálet. Gotfrua jen stál, v pravé ruce Durandal, v levé jeho štít.
„Gor mě ochrání!“ to bylo poslední, co řekl. Gor opravdu zasáhl. Z draka se stal opět Lien, ale pří pádu byl Gotfrua Lienem zraněn. Nevšímal si toho a rozběhl se proti Lienovi. Lien uskočil a sekl po něm svojí obrovskou sekerou. Minul a Gotfrua ho probodl svým mečem. Lien stačil máchnout sekerou a ještě naposledy zranit Gotfruu. Lien byl mrtev!
Teď se koukneme za Mabfredem!
„Kirbeg! To bude rychlý souboj!“
„To teda bude.“
„Barak machor!“ řekl suše Mabfred. Z očí mu vyletěl blesk, ale Kirbegovi se nic nestalo. Jako by to kouzlo na něj nepůsobilo.
„Hups. Magen!“ kolem něj se vytvořilo magické pole, přes které se žádná zbraň nedostane. Rozběhl se a udeřil Kirbega svou holí. Tomu to ovšem zase nic neudělalo. Vzal lahvičku a mrštil ji po Mabfredovi. Tomu se mírně zatočila hlava a jen díky kouzlu se mu nic nestalo.
„Mala mála!“ v ruce měl najednou hrušku.
„Jestli si chceš dát pauzu na svačina, tak klidně řekni…“ Mabfred se pousmál a hodil ji Kirbegovi.
„Fak dík, ale já už…“ BUM! Vybuchlo mu to v ruce. Stál tam Tom nebo Jerry. Mabfred neváhal a praštil ho přes hlavu svojí holí. Kirbega to celkem vytočilo.
„Konec srandy! Chvilička koncentrace a je po tobě!!!“ během chvíle se změnil v draka. Zaútočil na Mabfreda. Mabfred zvedl svou hůl a vykřikl:
„Lamius mě ochrání!“ neměl takové štěstí, jako Gotfrua. Kirbeg ho rozmázl, jako mouchu.
A co dělal Aragorn?
„Zyle, tebe jsem chtěl zabít, co jsem se narodil!“
„Myslím, že máš hodně sci-fi sny.“
„Andurion!“Aragorn se rozběhl na Zyla, ale ten ho jen lehce odhodil. Aragorn se naštval a zakouzlil na něj kouzlo „úder nenávisti“! Je to relativně účinné kouzlo. Zyla to trochu naštvalo a hodil po Aragornovi hvězdici. Zabodla se mu do levé ruky a byl donucen upustit štít. Zyl vytáhl druhou a hodil. Tentokrát Aragorn nezaspal a odrazil ji svým mečem. Hvězdice letěla zpět na Zyla. Ten byl donucen skočit na zem. Aragorn toho využil a rozběhl se proti němu. Jeho meč byl několikanásobně rychlejší a Zyla dvakrát sekl. Zyl ho kopl do hlavy. Aragorn to nečekal a než se vzpamatoval, udeřil ho pěstí do břicha a následně do obličeje. Aragorn ale znenadání seknul. Mírně ho zranil, ale Zyla to přestalo bavit a přeměnil se v draka. Vzlétl a hned zaútočil na Aragorna. Aragorn akorát spadl k zemi. Při druhém útoku zakřičel:
„Faeron mě ochrání!“ taky že jo. Z draka se stal, jako u Gotfruy, Zyl. Ten to nejdříve krapec nechápal, ale brzy to pochopil. To už ovšem měl v srdci Andurion. Aragorn mu ještě pro sichr usekl hlavu a bylo po Zylovi.
Teď se koukneme za Nyunyu.
„Zantur! Taková nula…!“
„To si povíme za okamžik. Barak…“ to už nestačil doříct, protože ho sejmul Nyunyův lintirový šíp a kouzlo nestačil doříct. Celkem ho to vytočilo a chtěl začít nadávat, ale na to už mu nezbyl čas, protože proti němu letěli další dva šípy. Bleskurychle se jim vyhnul a urychleně zakouzlil ochranu před šípy. Teď se Nyunyovi šípy zastavovaly na bariéře, dva metry před Zanturem. Ten opět začal sesílat černý blesk a Nyunyu to postřehl.
„To nevypadá moc růžově…“ taky, že nevypadalo. Černý blesk vylétl ze Zanturových očí, ale Nyunyu začal zběsile utíkat do lesa. Měl štěstí, že utekl z dosahu kouzla. Teď byl v lese. Zantur běžel za ním. Nyunyu se rychle schoval a vyčkával. Zantur chvíli bloudil po lese a začal si říkat, že se promění v draka a všechno spálí. V tu chvíli ovšem skončila ochrana před šípy a Nyunyu to viděl a vystřelil po Zanturovi. Střílel sice do zad, ale jako by takovou náhodou Zantur uhnul. Šíp ho sice zasáhl, ale moc mu neublížil. Zantur vytasil luk a vystřelil po Nyunyu.
„Můj bůh mě ochrání!“ vykřikl Nyunyu. Šíp letěl. Stále letěl. Byl tak dva metry od Nyunyu. „Možná, že ne!“ řekl si Nyunyu a radši uhnul. Šíp se zabodl do stromu. Zantur se proměnil v draka a Nyunyu měl problém. Rychle se běžel někde schovat. Toho ohně za ním si moc nevšímal. Zatím nevěděl, jak ho zabít. Drak pálil vše kolem. Nyunyu napadla jedna věc a hodlal ji provést. Vyběhl na strom a doufal, že bude Zantur pořád pálit jen kmeny stromů, že ho nenapadne, že on může taky vylézt do koruny, že nezůstane na zemi. Plán se mu zdařil a jakmile byl drak pod ním, skočil na něj. Ten se rychle vznesl do oblak.
„Jestli mě zabiješ, zabiješ i sebe!“ pronesl drak.
„Mám lepší nápad!“ vzal luk a zastřelil ho. „Já tě zabiju a přežiju. Jenže ještě nevím jak to udělat, zvláště když na to mám asi deset vteřin. Heuréka! Můj bůh, Faeron, mě ochrání.“ Zase mu to nevyšlo, ale měl velké štěstí, protože spadl do malého jezírka, takže se mu nic nestalo. Jak padal, všiml si, že kolem letí Kirbeg. Vzal luk a zastřeli ho. Khar Démon utekl a všichni lidé se vrátili zpět na Taru. Naši milí a hlavně živí hrdinové (Nyunyu, Aragorn a Gotfrua) dostali schopnost přeměnit se kdykoliv na dobrého draka. Tak skončil tento příběh.
Diskuze