Esej o asterionu aneb sranda musí být (část první)
| Autor: | Nyunyu |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 4 |
Seznámení
„Hele,“ řekl Pája „koupil jsem si novou hru – Dračí doupě. Je to fakt skvělá hra!”„A o co v ní vlastně jde? Poslední hra co si přinesl byla pěkná blbost! Takže jestli to nebude něco lepšího, tak ti to votřískám o hlavu! Jasný?” zdvořile se zeptal Heki.
„Ne, tahle je fakt lepší… Znáte Conana, ne?“
„Viděl jsem ho asi třikrát. Stačí?“ vložil jsem do rozhovoru.
„No vidíte! To je víceméně to samé. Uděláte si družinu válečníků nebo kouzelníků a ovládáte je a bojujete proti skřetům, goblinům, nemrtvým, drakům, obrům…“
„Profesorům!“ neodpustil si Heki.
„To zrovna ne.“
„Tak to nehraju. Je to blbost“
„Ale Heki.“
„No dobře zkusíme to.“ řekl jsem „Ale kde a kdy to budeme hrát?“
„Po škole a ve škole.“
„OK“ řekl Venca, který dosud jen naslouchal.
„No dobrá, ale ti profesoři…“
„Takže po obědě.“ Uzavřel Venca.
Sešli jsme se před chemickou posluchárnou a čekali jsme na Páju. Zatím nešel. Sedělo se tady dobře. Byly tady křesla i stůl. Nevelký, ale stačil. Aspoň jsme doufali, že bude stačit, protože jsme nevěděli, jak se ta hra hraje. Kolem nás proudili davy lidí, kteří pospíchaly na oběd, do vyučování nebo domů. Proběhl tudy i Hekiho kámoš. Kývli na sebe a on běžel dál.
„Kde je ten mamlas sakra.“ Nemusím připomínat, že to pronesl Heki. „Nejdřív nás přemlouvá ať tu jeho blbost hrajem, a pak si klidně nepřijde!!!“
„Uklidni se, už jsem tady.“ Pronesl vítězoslavně Pája, který mezitím přišel. „Holky mě zdržely u oběda.“
„Tak holky jóó?“ neodpustil jsem si.
„Jo. Tak začneme ne? Je to jednoduché. Nejdříve si zvolíte povolání, za které budete chtít hrát. Potom rasu a pak vlastnosti postavy. Jako síla inteligence a tak.“
„Já jsem bojovník!“ vykřikl Heki.
„Ten tu není, je tu válečník. Ale je to to samé. Dále je tu: hraničář, alchymista, kouzelník a zloděj. Válečník má vysoký počet životů a umí hlavně zacházet se zbraněmi na blízko. Hraničář je takový míšenec válečníka a kouzelníka. Umí kouzlit, bojovat i střílet. Má léčící kouzla a kouzla týkající se přírody. Alchymista umí vyrobit lektvary, kouzelné předměty, zbraně a prsteny. Kouzelník umí jen kouzlit. Chodí beze zbroje. No a zloděj umí krást, schovat se ve stínu, lézt po stěnách nebo si získat přízeň nějakého člověka. Tak, co kdo budete?“ pronesl Pája.
„Jak jsem řek, já jsem válečník.“
„Já budu buď hraničář nebo zloděj. Spíš hraničář.“ Řekl Venca.
„No a já budu asi alchymista.“ Pronesl jsem.
„Dobře. Já bych sice neměl mít postavu jako Pán Jeskyně, ale udělám si kouzelníka, ale nebojte se, nebude vůbec zasahovat do děje. Takže začneme u Hekiho.“
„Ano!“
„Nezblázni se. Musíš si vybrat rasu. Buď budeš člověk, ten se hodí na všechny povolání. Barbar se hodí na válečníka dost. Krol je sice silný a odolný, ale je to nejtupější stvoření na Asterionu. Elf je obratný, hezký a chytrý, ale slabý. Hobit je taky hrozně slabý, ale obratnější ještě víc než elf. Trpaslík se taky hodí na válečníka. Skřítek je to samé co hobit a hevrena bych ti nedoporučoval. Tak, koho sis vybral?“
„Jistě že BARBAR! Barbar Conan! Ne – to je chudé jméno. Budu se jmenovat třeba… třeba… třeba Gotfrua udatný!“ Heki si to hned napsal na postavu. „Heki, nepíše se náhodou ,Gotfrua‘ s ,d‘? Myslím jako Godfrua.“
„To je možný, ale moje postava se bude jmenovat Gotfrua udatný! A nic a nikdo mi to nevymluví!“
„Jak myslíš… Teď si určíš vlastnosti. Hoď si kostkou, určíme sílu.“
„Jednou?“
„Jasně, že ne třemi!“
„A kterou?“
„To je jedno.“
„Takže můžu tou zelenou nebo tou desetistěnnou?“
„Hoď si jakoukoliv šestistěnnou kostkou!“
„Takže můžu i tou zelenou, že jo?“
„Heki, nechtěj mě naštvat!“
„No jo. Ale radši si hodím touhle. Zelenou nemám rád.“ Hodil kostkou a ta se kutálela po stole a nakonec padla pětka. Heki zajásal.
„Jsem silný, jako medvěd!“
„No to určitě. Máš sílu…momentíček…osmnáct!“
„Jenom?“
„Z dvaceti jedné!“
„Tak to je hodně chudé…“
„Co bys nechtěl?“
„Chtěl bych sílu aspoň dvacet.“ Potom se určila odolnost, obratnost, inteligence a charisma.
„Tak teď Venca.“
„Tak já budu hraničář.“
„OK. Tak si házej!“ přibližně po dvaceti minutách určily všechny postavy. Pro rekapitulaci: Heki je barbar válečník, Venca člověk hraničář, já elf alchymista a Pája elf kouzelník. Poté se šlo nakupovat věci, zbraně a zbroje.
„Tak začneme zase u Hekiho. Jakou zbraň chceš?“
„Dvojsečnou sekeru!“
„Budiž, ale lepší by byl meč bastard, nemyslíš?“ a podal Hekimu tabulky.
„Hmm, tak si ho vezmu a kroužkovou zbroj k tomu a taky štít!“
„Nic víc nechceš?“
„Lano. A všechno co se hodí.“
„Jak dlouhé?“
„Ježíš to je jedno – třeba dvacet metrů.“ Pak si nakoupili věci Venca a Pája.
„Tak, teď ty!“ konečně se dostalo na mě.
„Dlouhý luk, šupinovou zbroj, toulec s nekonečně šípy, svěcená voda a to bude všechno. Jo ještě něco na boj na blízko. Třeba krátký meč nebo kovaná hůl – ta bude výhodnější. Máme vůbec nějaké prachy?“
„Na to jsem dočista zapomněl. Každý máte třeba osmdesát zlatých. Ale toulec s nekonečně šípy?“
„Chce se ti snad počítat? Mě ne. A s těch peněz mi určitě něco zbude.“
„No zas tak moc ne. Ale s tím toulcem! No budiž, máš štěstí, že mám dobrou náladu.“
Tím jsme víceméně skončili. Šli jsme domů a sešli jsme se až příští den. Do té doby jsme měli vymyslet postavám jména. Teda kromě Hekiho.
Začínáme
„Tak co, jak se jmenujete?“„Gotfrua!“
„Tebe sem se neptal!“
„Já jsem Aragorn!“ pronesl Venca. Já na to:
„Já ještě nevím, ale asi Asterix Idefix Panoramix Stranix de La Vega.“
„Cože?“
„Asterix Idefix Panoramix Stranix de La Vega.“
„Panebože zač mě to trestáš!“ pomodlil se Pája.
„To je skoro lepší jméno než to moje!“ řekl Heki.
„No a moje postava se jmenuje Mabfred.“
„To je snad lepší Asterix …“
„Ne prosím tě neříkej to znova celé. Zkus to zkrátit jo?“ zakřikl mě Heki.
„Tak já budu používat jméno ,Avicena‘!“
„Je to sice ještě horší, ale je to kratší.“
„Mám ještě lepší nápad: Asterix Idefix Panoramix Stranix Avicena de La Vega. Ale používat budu jen ,Avicena de La Vega‘!“
„Budiž.“ řekl PJ.
„Tak začneme, ne?“
„Ne, půjdeme domů.“
„Hele nech si toho Aviceno! Takže se musíte nejdříve setkat.“
„Tak jsme se třeba potkali v hospodě a pokecali jsme a už jsme družina. Já, jako hraničář, jsem si tam přišel odpočinout z dlouhé pouti.“
„Ne. Aragorn je už delší dobu dobrým přítelem Gotfruy. Jdete spolu po Albireu a vidíte hořící dům. A pár hasičů u něj. Taky tam stojí pár lidí a jeden elf s hobitem. Co uděláte?“
„Jdeme za tím elfem a hobitem a ptáme se co děje…“
„Hej, vy tam!“
„To jako my?“ zeptal se elf.
„Ne, volám na Firuna!“
„Ten tu zrovna není, ale…“
„Nedělej ze mě vola!“
„Z vás udělat vola? Vždyť to snad ani nejde!“
„Jak jsi to myslel?“
„Že už vůl si!“ Tak tohle neměl ten elf říkat. V tu chvíli vytasil Gotfrua svůj meč a rozběhl se na elfa, že ho rozčtvrtí. Naštěstí ho Aragorn zadržel a nic se nestalo a radši začal znova rozhovor sám.
„Co se tady stalo?“
„Ále – nepovedl se mi jeden pokus a takhle to dopadlo.“ A ukázal prstem na doutnající dům.
„Nejhorší na tom je, že se mi to stalo už potřetí a sousedi už mě chtějí vyhnat z města. Mému kamarádovi“,ukázal na hobita, „se to už taky nelíbí.“
„Tak pojď s námi. Taky nemáme kam jít a nic nemáme.“
„Jen svoje zbraně a zbroje!“ vložil se opět do rozhovoru Gotfrua.
„Zvážím tvojí nabídku a zítra se vám ukážu v hospodě U Modrého džbánu.“
„Jen jestli!“ elf na to nic neříkal a odešel. Naši dva hrdinové tady chvíli stáli a pomáhali odklízet trosky ohořelého domu. Potom šli najít nějaký slušný, ale levný hotel. Po půlhodině hledání ho našli. Ubytovali se tam. Pokoje byly chudě vybaveny, ale za tu cenu? Našim hrdinům to na přespání stačilo. Ráno se probudili a šli se ještě projít po městě. Albireo bylo úžasné město. Zašli do obchodů a Gotfrua by snad všechno vykoupil kdyby na to měl. Jenže neměl. Měl po kapsách tak pět zlatejch a Aragorn neměl o nic víc. K večeru zašli do hospody U Modrého džbánu. Viděli plno lidí, kteří v sobě měli tak pět promile. Ale elfa nezahlédli. Najednou uslyšeli řev. Do místnosti „přiletěl“ elf. Ano proletěl. Někdo ho prohodil dveřmi. Za chvíli byl v místnosti i ten silák. Byl to barbar. Mohutný a silný barbar. Řítil se za elfem, který utíkal pryč. Vtom uviděl Aragorna s Gotfruou. Začal řvát o pomoc. Naši hrdinové se postavili před něj a elf se za ně skoval.
„Hej! Uhněte!“
„Ani omylem. To je náš kamarád.“
„Váš kamarád mi dluží stříbrňák!“
„A vy byste ho kvůli jednomu stříbrnému zabil?“
„Klidně.“
„Tady máte stříbrňák.“ Aragorn mu ho teda dal a bylo po hádce. Vyšli ven z hospody.
„Kdo to byl?“ začal rozhovor Aragorn.
„Ále – jeden známej.“
„To sme sakra poznali! Něco konkrétnějšího by nebylo?!“
„Známe se asi měsíc. Potřeboval jsem jednu surovinu na můj úchvatný vynález a on ji měl. Koupil jsme ji od něj za deset zlatých a zbytek na leasing. No a teď po mě chtěl ten poslední stříbrňák. No a pak už to znáte. Doufám, že si to pane barbare už nezapomněl?“
„No, možná, že ty už si nikdy nic pamatovat nebudeš, až ti useknu hlavu.“
„Tak už toho nechte. Já jsem Aragorn a tohle je můj milí pří…“
„Milí?“ zeptal se elf.
„Ano, milí přítel Gotfrua udatný. A jak se říká tobě?“
„Popleta Neschopný von Mamlasov, co?“
„Ne, jmenuji se Asterix Idefix Panoramix Stranix Avicena de La Vega.“
„Cože?“
„Asterix Idefix Panoramix Stranix Avicena de La Vega.“
„No a přezdívku nemáš? Třeba Špunt, Bum nebo Hoří?“
„Ne, ale můžeš mi říkat jen Avicena.“
„No budiž. Kam teď půjdem?“
„Nevím, ale můžeme se jít podívat ne druhý konec města, protože tam bývá živo.“
„No jen aby…“
Tak a naši hrdinové vyšli. Cesta byla dlouhá a plná překážek. Třeba jak jim jeden obchodník nabízel zboží a byl tak strašně neodbytný, že mu museli doslova utéct. Nebo je málem přejel kůň. Ale nakonec na druhou stranu Albirea došli v pořádku, ale ne všichni tady došli v pořádku. Na cestě leží nějaká postava. Kupodivu taky elf. Nehýbe se. Zaklepali s ním, ale nic. Radši ho odnesli do nemocnice. Za chvíli jim doktor řekl, že ho někdo krutě zmlátil, ale že bude pořádku. Za chvíli za nimi ten elf přišel. Byl obvázaný obvazy a řekl:
„Děkuji vám mockrát, že jste mě zachránili a chtěl bych se vám odměnit…“
„No tak kolik dáš?“ zeptal se Gotfrua.
„Nic. Nic nemám. Ale rád bych se k vám připojil. Vždy jsem toužil po dobrodružství, ale jediné dobrodružství, které jsem zažil, bylo, že mě někdo v temné uličce zmlátil do němoty a okradl. A navíc kouzelník se vám může hodit.“
„Úchvatný to příběh.“ neodpustil si Avicena.
„Dobře, bereme tě.“ Řekl s konečným rozhodnutím Aragorn.
„No budiž, ale jestli tě hned zabijou, tak mi nechoď na oči, jasný?“
„Jasný.“
„No to bych prosil, aby ti to bylo jasný!“ a už naši hrdinové byly čtyři. Pár dní ještě pobyli v Albireu a potom odešli. Nevěděli kam jdou, ale šli. Brzy našli věž, a tak si řekli, že se tam podívají.
„Tak dneska už budem končit.“ řekl Pája.
„Už?“
„Musím do křesťanky…“
„Je to normální?“
„Není.“ Bavil jsem se Hekim.
Skřetí věž
„Tak co, dneska je už zase úterý. Hrajem?“„Nemůžu.“ Řekl Pája.
„Nemůžeš?“zeptal jsem se.
„Ne.“
„Fakt ne?“
„NE!“
„Ale můžeš.“
„Nemůžu.“
„MŮŽEŠ!“
„Nemůžu.“
„Můžeš my jsme tři, ty jsi jeden. Přehlasovali jsme tě. Smůla.“
„Tak dobře hrajem. Po obědě nahoře.“
„Vidíš, že můžeš.“
Cesta ke věži byla zdlouhavá, protože jsme se museli brodit dva metry vysokou trávou. Pak jsme našli o dva metry vedle cestu. Našel ji Avicena. Pak teda šli po cestě a cesta ubíhala rychleji. Po pěti minutách došli k věži. Viděli dveře. Dveře byly zamnuté, jek zjistili.
„Tak co teď?“ zeptal se Avicena.
„Vyrazíme to!“
„Já to můžu otevřít kouzlem kdybyste…“
BUCH! BUM! BÁC! RATATA!
Dveře se rozletěli na několik kousků a Gotfrua už byl vevnitř.
„Je tu tma. Nic nevidím! Kdo má louč?“
„Použiji kouzlo. Všichni ustupte nebo se vám něco může stát!“
Gotfrua radši odešel, protože neměl v kouzla důvěru a bál se jich. Asi jako každý hloupý, ehm pardon, velice chytrý barbar. Za chvíli bylo všude světlo jako ve dne. Vešli dovnitř. Gotfrua si připravil meč a štít. Ostatní taktéž. Najednou uslyšeli neznámý zvuk. Šel zleva. Byly tam dveře. Předtím si jich ani nevšimli.
„Ticho!“ pravil Aragorn „Otevřeme dveře a překvapíme je!“
„No tak jo. Jak myslíš Aragorne.“
Aragorn pomalu otevřel dveře a viděl dva skřety, jak hrají karty. Zavřel dveře a domluvili se, že tam Gotfrua s Aragornem vletí a pozabíjí je. Kdyby to nevyšlo, tak je Avicena postřílí. Jak řekli, tak udělali. Než se skřeti vzpamatovali, tak měl jeden v hrdle meč bastard a druhý v hrudníku šíp a useknutou ruku. Prohledali místnost, ale nenašli nic zajímavého. Teda kromě balíčku odporně špinavých karet a asi pět měďáků. Vzali si tři louče, co tam svítili a šli.
„No, nic moc. Taky tu, sakra, mohli mít aspoň pár set zlatejch. A kdo ponese ty louče? Já teda ne! Svůj meč nedám z ruky!“
„Taky můžeš položit štít, víš ty chytráku.“ Setřel ho Avicena.
„Ty jeden malej blbej elfe! Jestli si myslíš, že si chytřejší než já, tak se mejlíš!“ a dal mu meč pod hrdlo a ošklivě se něj zadíval.
„OK. Jsi chytřejší.“
„No tak to bych prosil!“
„Tak pros!“
„COŽE? Zopakuj to!“
„Nechte toho. Nebo vás změním v ropuchy oba dva.“ Ukončil hádku Mabfred. „Musíme jít dál.“
„No tak idem, na co čekáme? Na elfa, že jo?“
Hádka pokračovala celou dobu, co šli. Najednou se na ně vyřítili tři skřeti.
„To je kvůli tobě! Řveš, jak na lesy.“ Řekl Avicena.
„Nepřestanete se hádat ani teď?!“ zařval Aragorn a vrhl se na skřety.
Gotfrua čelil útoku dvou skřetů. Rozpřáhl se, ale trefil skřetí štít. Ten se rozpadl na dvě půlky. Druhý skřet si moc dlouho Gotfruy nevšímal a rozběhl se na Mabfreda. Ten to nečekal a skřet ho zranil. Mezitím si Avicena vyndal luk a vystřelil po skřetovi, co otravoval Mabfreda. Jelikož mu střílel do zad, tak ho zabil. Aragorn toho svého taky zabil (usekl mu hlavu) a Gotfrua mu probodl srdce, ale skřet ho taky zranil. Sekl ho do ruky.
„První bitka a hned ho zraní – to je válečník!“
„No – lepší než stát a nic nedělat!“
„Ale alespoň…“
„NECHTE TOHO!“ zařval Aragorn. „Kvůli vám nás ti skřeti napadli, protože vás slyšeli na míle daleko. Jdeme dál a jestli vás ještě uslyším, tak vás vyhodím z družiny!“
Šli dál. Louče pomalu zhasínali. V chodbách louče nebyly, protože skřeti vidí i ve tmě. Za chvíli narazili na schody vedoucí nahoru. Rozhodli se tam jít. Schody byly zničené, shnité. Pod Gotfruou se málem probořili, ale nakonec přešli do druhého patra. Stáli na poslední schodu , když uviděli dvoučlennou skřetí hlídku. Měli na sobě koženou zbroj a v ruce šavli se štítem. Vypadali nebezpečněji, než ti dole. Naštěstí byly zrovna otočeni. Plán byl jednoduchý. Asi jako vždycky. Gotfrua a Aragorn na ně vletí a Avicena bude střílet. Gotfrua se rozběhl a Aragorn hned za ním. Předběhl je vystřelený Avicenův šíp. Nepříjemně zasáhl jednoho skřeta, ale nezabil ho. Toho ale hned dodělal Aragorn. Gotfrua si vzal toho živého. Ač zraněn bil se jako lev. Avicena nemohl střílet, mohl by zasáhnout Gotfrua. Aragorn mu přišel na pomoc. Společně ho dodělali bez zranění. Našli u nich tři zlaté. Kupodivu nebyl Mabfred zraněn. Ale kde je vlastně Mabfred? Nikdo ho nevidí. Najednou uslyšeli volání o pomoc. Šlo to zezdola. Rychle seběhli schody a viděli Mabfreda ležet na zemi.
„Spadl jsem ze schodů…“ podal ihned vysvětlení. Aragorn ho ošetřil a šli zase nahoru. V druhém patře nic zvláštního nebylo. Vešli do třetího. Už z dálky slyšeli řev skřetů. Uviděli opět stráž a zabili ji, jako v druhém patře. Potom uviděli velkou místnost a v ní asi dvacet skřetů. Bylo to velká skřetí hostina.
„Co teď, to nezabijem!“
„Mám nápad!“ zajásal Avicena.
„Cože? No tak to mi řekni jaký!“
„Mám tady ,ohnivou hlínu‘ vyhodíme je do povětří!“
„Není to nebezpečné?“ zeptal se Mabfred.
„Ani ne.“
„No jen aby.“
„Takže já tu s tebou zůstanu a ostatní půjdou ven.“ řekl Mabfred.
Jak řekli, tak udělali. Avicena tam dal asi čtyři kila ohnivé hlíny na jelikož se to odpaluje nárazem, udělal i jednoduchou spoušť. Seběhli rychle dolů, ale jelikož, jak je nám známo, to není nějaký úchvatně dobrý alchymista, tak to vybouchlo asi o dvě minuty dřív, než zamýšlel. Avicena ještě stihl vyběhnout, ale Mabfred, ten takové štěstí neměl. Spadlo na něj pár šutrů z věže. Omdlel. Přišli mu na pomoc, ale oni už mu moc nepomohli. Museli se dostat do nejbližší vesnice, kde ho vyléčili.
O dvacet let později…
Co se s kým stalo…
Za dvacet let se toho stalo opravdu hodně. Za dva roky, po vzniku družiny, odešel Avicena. To věčné toulání po světě ho unavovalo a hlavně nebavilo. Místo něho se k nim připojil lesní elf se zvláštním jménem „Nyunyu Mtwango“, a proto mu říkali jen „Nyunyu“. Byl to také chodec, jako Aragorn. Aragorn se ale specializoval spíše na boj s mečem, ale Nyunyu uměl hlavně střílet z luku. Také se k nim přidal podivínský hobit alchymista. Přišel asi rok po Nyunyu. Jmenoval se „Trotl“. Zvláštní jméno. Ze všech členů družiny se staly hrdinové. Někteří byly hrdiny dřív, jiní později.
Začneme u Gotfruy. Gotfrua se stal členem Orlích poutníků. Bojoval v různých bitvách a nenáviděl zlé myšlenkové bytosti. Stal se lovcem myšlenkových bytostí. Neexistuje myšlenková bytost, kterou by nezabil, kromě těch nejsilnějších, jako je přízračný drak. Na celé Taře, a možná ani nikde jinde, byste nenašli jiného válečníka, který zabil tolik myšlenkových bytostí. Stal se hrdinou boha Gora – bůh rytířů. Dostal mocný meč, který ho učinil ještě silnější. Myšlenkové bytosti s ním zabíjel ještě rychleji než dřív. Ochraňoval ho i před magií. Ještě dostal štít, který ho chránil před ohnivým dračím dechem a ohněm vůbec. Jednou, měl ale opravdu na mále. Dozvěděl se, že v okolí Nového Amiru se vyskytují trollové. Nemohl ten den dostat lepší zprávu. Ihned tam vyrazil. Dojal tam asi za dva dny a začal lov. Další den je hledal, ale nenašel ani stopu. Když se chtěl rozjet zpět a vynadat tomu, kdo mu tu lživou informaci podal, zasvištěl šíp a strefil se přímo do srdce Gotfruy. Jen díky pevnému Athorskému stříbru přežil a šíp ho jen lehce zranil. Rozjel se do místa, odkud byl šíp vystřelen. Uviděl člověka, jak prchá na koni. Řekl si, že to asi Troll nebude a ujížděl za ním. Dohnal ho rychle. Gotfrua má jednoho z nejlepších koní na Asterionu, kterému dodal sílu samotný Gor. Než ho zabil, dozvěděl se, že je z organizace Zylovy noční stíny. Proč ho chtěl zabít, o už z něho nevymlátil. Ale do dnešního dne se stalo asi šestkrát, takže Gotfrua usoudil, že ho Zyl chce asi zabít. Proč, to ale nevěděl.
Teď se podíváme za Aragornem. Aragorn bojoval hlavně proti skřetům a před pěti lety se stal králem města Gianfar, které, ještě jako celá družina, společně dobili a zabili draka, co město hlídal. Našli tam spoustu ztracených informací. Jako král podnikl hodně výprav proti skřetům. Vyčistil cestu z Albirea do Gianfaru. A u velkého jezera tiché vody zabil mnoho skřetů. Poté, co stal hrdinou boha Faerona –pána vichrů- dostal meč Andurion. Toho se báli všichni skřeti od západu k východu. Stačilo vyřčení pouhého slova „Andurion“ a skřeti prchali co mohli. Žádný skřet se mu neodvážil postavit. Ani Khar Démon nepodceňoval Aragorna jako nepřítele. Stejně jako Gotfrua i Aragorn dostal štít, který ho chránil před ohněm. Aragorn snad nikdy neměl na mále. Snad jen když se dostal až do Země nářků, kde dlouho nepobil. Nebylo tam pomalu co jíst a pít. Cesty Gotfruy a Aragorna kráčeli dlouho stejně. Asi proto se stal Aragorn také členem Orlích poutníků a asi proto ho také Zylovy noční stíny chtějí zabít. Ani on neví proč. Na Aragorna bylo zatím spáchány asi jen tři útoky. Aragorn putoval i do Almendoru, kde chvíli pobil. Byl vynikající král – lid ho měl rád. Vybudoval si silnou armádu, která ovšem ještě nikdy nebyla donucena zasahovat. Aragorn je nechtěl brát na tažení proti skřetům, protože nechtěl zbytečně riskovat jejich životy.
A co dělal Mabfred? Mabfred se stal čelem Orlích poutníků také, ale teprve nedávno. Je tomu tak rok. Mabfred je ale oživlá mrtvola. Zemřel už dvakrát. Poprvé ho jeho kamarádi oživili a podruhé ho oživili bohové. Mabfred se zajímal hlavně o nemrtvé (asi ať ví, co se sním po jeho třetí smrti může stát). Studoval je a nesnášel je. V celé Dálavě byste nenašli jediného živého nekromanta, ani žádnou tajnou nekro organizaci. Všechny do jednoho je Mabfred pozabíjel. Dokonce se jednou dostal do země nemrtvých a setkal se s Vieenem – stvořitelem nemrtvých. Pokusil se ho zabít, ale Vieen odrazil útok a uvěznil ho. Vysvětlil mu, že sice nemrtvé stvořil, ale že se je snaží tajně zničit. Spřátelil se z Mabfredem a pomohl mu utéci. Cestou Mabfred byl donucen zabít několik desítek nemrtvých, ale vůbec mu to nevadilo. Měl hodně přátel na vysokých místech a přátelil se taky s mnoha hrdiny. Především s Alwarinem.jako dárek od boha Lamiuse – soudce – dostal prsten proti nemrtvým. Jako hrdina se pokusil zbavit Lesu dávno mrtvých nemrtvých. Bohužel to bylo nad jeho síly, ale les na to bude ještě dlouho vzpomínat. Stal se členem spolku Bílích kouzelníků a stal se mistrem v materiální a energetické magii. Kupodivu se o Mabfreda nezajímají Zylovy noční stíny. Mabfred se jako jediný ještě stýká s bývalým členem družiny, s Avicenou. Co se stal hrdinou, tak ho ani nezabili, ani ho nějak drasticky nezranili…
A co se stalo s Nyunyu? Stal se členem Bratrstva dlouhých kápí, kteří ochraňují přírodu. Účastnil se mnoha trestných výprav proti Drikovi, oranžovému drakočlověku. Sice byly všechny neúspěšné ve snaze zabít Drika, ale kolik skřetů v tom lese zabili, to byste jen tak nespočítali. Nyunyu dlouho pobýval v Červeném lese, v jeho rodném lese. Učil se tam umění střelby a za necelý rok předčil přesností a rychlostí všechny mistry elfy v lese. Sám se, z nudy, vydal do Jižního hvozdu (sídlo Drika) a ještě si tam procvičoval dva týdny střelbu ze svého Ramawi (elfí dlouhý luk). Šípů měl dost. Před hvozdem ne něj čekali jeho dva koně, plně naložení šípy. Brzy po této až šílené výpravě se stal hrdinou Faerona, stejně jako Aragorn. Jako dárek dostal Ramawi, které bylo mnohem přesnější, než staré a mnohem účinnější. Také dostřelil mnohem dál, než obyčejný luk. Snad nikdy s ním neminul cíl. Dále dostal kouzelný toulec, do kterého se vlezlo až tisíc šípů, ale přesto nevážil víc než jeden široký meč. V toulci bylo stále vidět pouze pět šípů. Stal se snad nejlepším lučištníkem v Dálavách a možná i na celém Asterionu. Jednou dostal chuť si zopakovat svojí „bláznivou“ výpravu do jižního hvozdu. Postřílel tam dobrých 300 skřetů. Vrátil se zpět do Červeného lesa a potom do Gianfaru, kde se učil u Aragorna, jak zacházet s mečem proti skřetům. Ne že by to Nyunyu neuměl, ale vždy se rád něčemu přiučil. Přihlásil se do soutěže „O nejlepšího střelce v Dálavách“. Kdo si myslíte, že vyhrál? Ano Nyunyu . Poté šel opět do Červeného lesa a učil se umění dávných lesních elfů. Dokázal „chodit“ po stromech, jako po cestě a také dokázal s těch stromů střílet i s Ramawi. Klidně se dokázal zamaskoval na stromě a střílel po kolemjdoucích, aniž by ho odhalili. Jen s mečem nebyl pořád velký kamarád, i když ho Aragorn mnohému naučil.
A co že dělal Trotl? Nebyl v žádné velké bitvě, ani v žádném spolku, ale vyrobil mnoho nových lektvarů, přístrojů i jedů, když bylo zapotřebí. Zabezpečil královský hrad a jeho kuše byla obávanou zbraní. Jako Nyunyu s ní střílet neuměl, ani tak rychle ale na hobita dobré. Účastnil se mnoha malých tažení proti nepříteli, který byl pokaždé jiný. Proslul svými „výbušnými lahvičkami“, které dokázaly zničit třeba celý dům. Pokaždé jich měl pár u sebe a nikdo jiný než on je neuměl vyrobit, a proto je jen nerad někomu prodával. Někdy totiž potřeboval peníze. Otevřel si obchod s alchymistickými výrobky. Stal se proslulý po celé Dálavě. Stal se hrdinou po téhle zběsilé akci. Trotl chtěl získat nějaký artefakt a studovat ho. Ne si ho dát vyrobit. To by ostatně ani nešlo – theurgové nevyrábějí artefakty na zakázku. No prostě jel na Pláně děsu a získal tam dva artefakty. Jeden si nechal a jeden dal lordu Firunovi, protože bylo známo, že po něm touží a byla vystavena i odměna 100 000 zlatek tomu, kdo jej přinese. Trotl je hrdina boha Siomena. Jako dar od bohů dostal přilbu. Dávala mu mnoho schopností: viděl ve tmě, vždy uviděl magenergii, ochraňovala ho před kouzly, lépe se bránil a mnoho dalších. Na Pláně děsu se podíval ještě jednou a přinesl si další artefakt, protože ten starý se mu podařilo zničit. Nebyl to nějaký zvláštní artefakt, jinak by si ho nenechal zničit.
Tahle dobrodružství ale neznamenali nic, protože to, co přijde nikdo nečekal a hlavně nikdo neznal obranu…
Příchod Aviceny
„Tak jdeme! Naučím vás střílet z luku!“ zakřičel Nyunyu na skupinku šesti nových mladých hraničářů. Pobýval teď u Aragorna v Gianfaru. Mělo se totiž slavit dvacetileté založení družiny. I když ale Nyunyu a Trotl nebyly členy družiny od počátku, byly pozváni. Jen Avicena nechtěl přijít.„A, mistře, kam půjdeme?“
„Jen kousek za město do toho malého lesíka. Je to jen deset mil.“
„Jen kousek za město… Já myslel, že stěží vyjdeme z města…“
„Myšlení je matka omylu kámo!“
„Takže jedem!“ sedli na koně a vyjeli. jeli chvíli po cestě, ale protože chtěl mladé hraničáře naučit pořádně jezdit na koni, tak to vzal lesem, až dojeli tam, kde chtěli.
„Musíte ten luk držet takhle,“ Vzal luk do rukou a názorně jim to ukázal „A nabíjí se takhle,“ opět ukázal „A střílí se takto.“ Vystřelil. Hraničáři to po něm opakovali. Za začátku jim to moc nešlo, ale lepšili se. Za hodinu se strefovali do stromů, padesát sáhů daleko, jako Nyunyu. Jen jednomu to nešlo a tomu se začal Nyunyu věnovat. Za deset minut střílel líp, než všichni hraničáři vedle něj. Nyunyu vzal šíp, napnul luk a vystřelil. Šíp se zaryl hluboko do stromu.
„Tyhle stromy se stejně budou kácet. Tak je alespoň nějak využijeme. V přírodě se cvičí líp, jak ve městě.“ podal Nyunyu vysvětlení, když se ho ptali, proč necvičí ve městě na terčích. „Tak a teď se budete strefovat do toho šípu, co jsem vám tam tak hezky střelil. Stoupněte si od něj tak na dvacet pět sáhů.“ Řekl pokyny. Za chvíli se první hraničář strefil. Přibližně v tu chvíli uviděl Nyunyu koně a na něm sedět, vlastně ležet, nějakého člověka, který měl v zádech asi šest šípů. Rozběhl se k němu. Ostatní hraničáři přerušili střelbu a dívali se, co se bude dít. Věděli, že by Nyunyovi tak akorát překáželi, kdyby běželi za ním. Nyunyu poznal, jakmile se přiblížil blíž, že je to také elf. Sundal ho z koně a zkoušel, jestli je ještě naživu. Jak ho otočil poznal Avicenu. Znal ho, byl u něj asi dvakrát s Mabfredem. Byl živý. Zkoušel ho oživit, ale řekl si, že bude lepší, když ho dovezou na hrad. Posadil ho na koně a jel k hraničářům. Zdálo se mu, že slyší hluk. Přicházel ze zadu. Teď si teprve uvědomil, že to byly skřetí šípy, co měl Avicena v zádech. Otočil se. Uviděl asi dvacet skřetů, kteří běží k němu. Někteří máchají nad hlavy šavlemi, jiní luky. Pustil koně s Avicenou a vzal do ruky svůj Tarfaen. Tarfaen bylo jeho kouzelné Ramawi. V Arvedánštině to znamenalo „divoký oheň“. Jakmile se přiblížili na dostřel Tarfaenu, začala sranda. Během deseti vteřin padlo pět skřetů. To už ale mohli střílet hraničáři. Jejich šípy sice nebyly přené jako Nyunyovi, ale dva skřety to skolilo. Když jich většinu postříleli, tak se dali skřeti na zběsilí útěk.
„Odveďte Avicenu na hrad. Já jsem si už hodně dlouho nezastřílel z koně na běžící skřety…“ vydal pokyny a už ho nebylo. Hraničáři neujeli ani míli a Nyunyu je dohnal. Snažil se cestou Avicenu vyléčit. Vytáhl mu šípy za zad a snažil se zmírnit krvácení. Společně dojeli na hrad, kde doktoři Avicenu vyléčili. Pochválili Nyunyu , že bez jeho pomoci by asi nepřežil. Když se Avicena probral, chtěl ihned mluvit s Aragornem. Ani si nevšiml, že Aragorn sedí vedle něj.
„Takže si nakonec přece jen přišel na oslavu?“ snažil se zažertovat Aragorn.„Přivedlo mě sem něco horšího.“
„A co?“ zeptal se Aragorn
„No tak tady je popleta Neschopný von Mamlasov! Přivezl si nám prý dárečky. Pár skřetích šípů v zádech a skřety za zády, co?“ přiřítil se Gotfrua.
„Taky tě rád vidím.“
„No tak to by se mělo oslavit. Pijte na můj účet!“
„Vždyť nemáš nic kromě svého meče a štítu. S čeho bys platil útratu?“
„No třeba bych si je ,půjčil‘ od jednoho drzého elfa!“
„To bych si, Mabfrede, nenechal líbit, že ti říká ,drzý elf‘.“
„JÁ JSEM MLUVIL O TOBĚ!!!“
„Aha. Jestli já jsem drzý, tak ty si hloupý, zbabělý a arogantní barbar, jestli víš, co to znamená…“
„No tak tohle si neměl říkat, ty hnusnej elfe!“ vytasil meč a v jeho představách už jedl jeho mozek. Naštěstí ho, jako před dvaceti léty, Aragorn zadržel.
„Uklidni se. A ty, Aviceno, co jsi chtěl tak důležitého říct?“
„Stalo se něco, co se nemělo stát.“
„No tak se už vymáčkni.“
„Moji dva kamarádi, mírně pokročilí alchymisté, pracovali na takové magické hračce.“
„No na jaké?“
„Nevěřil jsem, že to dokážou, protože by to nevymyslel ani Kirbeg. Toho asi neznáte, pane hrdino!“
„No aby ses nedivil!“
„Měl to být náhrdelník, který když si nasadíte, tak se vám zvýší schopnost někoho přemluvit, ať něco udělá. Je nemožné, aby někdo neudělal to, co mu majitel náhrdelníku přikázal. Kupříkladu: kdybych ho měl já, tak třeba Gotfruovi přikážu, ať se přede mnou plazí na kolenou a prosí mě, abych mu odpustil a Gotfrua by to udělal.“
„No to ani omylem!“
„Bohužel ten náhrdelník získal Khar Démon. Kharovy noční stíny svedli bitvu se Zylovýma, ale Khar vyhrál. Teď má ten náhrdelník on a chystá se spojit se Zylem a ostatními drakolidmi. Naštěstí si nemůže Khar ,podmanit‘ každého. Dobrý člověk si může podmanit dobrého a zlý zlého. Je to jediné omezení náhrdelníku. Pořád nechápu, jak to mohli vyrobit.“
„Takže jestli tomu dobře rozumím, tak díky tomu náhrdelníku může ovládat všechny zlé bytosti na Asterionu?“ zapojil se do rozhovoru Nyunyu.
„Ne. No vlastně ano. Musí ho alespoň jednou spatřit. Potom ho až může ovládat. Dalo by se říct, až toho dotyčného uvidí náhrdelník. Ale neovlivní myšlenky každého. Jen žijících tvorů. Jako třeba skřeti, ale ne myšlenkové bytosti.“
„Aspoň něco. Ale co s tím budeme dělat? Dá se to kouzlo zrušit?“
„V tom je právě ten háček. Nedá.“
„Takže co můžeme dělat? Nemůžeme bojovat proti takové přesile. Proti všemu zlu na Asterionu se nedá bojovat…“
„Je jen jediná možnost.“ Avicena vytáhl kousek krásného poloprůhledného diamantu. „Tohle je část magického diamantu, který nás vrátí časem. Ovšem musí být všechny tři pohromadě. Jeden mám já, druhý…“
„…druhý Vieen a třetí já!“ v místnosti se náhle objevil Mabfred.
„Mabfred!“ řekl vznešeně Avicena.
„Ano. Mám hodně zlé zprávy. Kharova vojska se spojila se Zylovými. Drik se k nim ,přidal‘ taktéž. Brzy zaútočí.“ řekl sklesle Mabfred. „Musíme se dostat k Vieenovi a vysvětlit vážnost situace. Proti téhle armádě není obrany… jsme jediná naděje světa.“
„A jak funguje ten diamant?“
„Když se spojí všechny tři části, tak se můžou vlastníci vrátit až o rok zpátky.“
„A jak jste se k němu dostali?“ zeptal se Nyunyu Aviceny.
„Jednou jsme spolu,“ ukázal na Mabfreda. „šli do země nekromantů. Skupinka bláznivých nekromantů zkoušela vyrobit tento diamant. Vieen jim to překazil, ale část síly v drahokamu zůstalo. Původně by se nekromanti vrátili časem do doby, kdy poprvé zemřel Khar. Potom by se oni prohlásily za jejich vůdce a ze skřetů by udělali nemrtvé a ovládli by svět. Vieen jim to sice překazil, ale nevěděl kam s ním. Diamant je nezničitelný. Jen se mu ho podařilo rozdělit na tři kousky. Vtom jsme se tam objevili my. Mabfred byl jeho přítel, a tak ho napadla spásná myšlenka. Dal nám každému kus toho diamantu a řekl, ať ho střežíme a nikomu neukazujeme. Vieen ho nechtěl nikdy použít, ale možná pochopí vážnost situace.“ Avicena skončil vyprávění.
„No a o kolik let nás to vrátí?“
„Už jsem to říkal pane hluchý. Jen o jeden. Takže se musíme dostat za Vieenem do deseti měsíců.“
„Vyrazíme hned zítra. Ty zůstaneš na hradě, Aviceno, aby ses vyléčil.“
„To právě nemůžu. Jedině ti, kdo stojí dva metry od diamantu, když se spojí, si budou pamatovat, proč ho spojili. Jinak budou dělat to, co dělali přesně před rokem a nebudou ani vědět, že proběhlo vrácení času. Takže musím jít s vámi, protože z vás pěti nebyl nikdo v poslední době kolem Albirea. Většina je už asi půlrok zde.“
„Takže ty musíš za každou cenu přežít?“ zeptal se Aragorn.
„Ne. Když se dostanete k Vieenovi třeba jen za osm měsíců, tak máte přibližně dva měsíce na to, aby jste zabránili vzniku náhrdelníku.“
„No tak zítra vyrazíme! A ty se hleď do té doby uzdravit! Já tě na zádech neponesu!“
„Bohužel má Gotfrua poprvé pravdu. Musíme vyrazit co nejdřív. Vezměte si s sebou co nejméně věcí.“
„No ale zbraně si vzít můžu, že jo?“
„Jasně, že jo!“ řekl Nyunyu.“
Začíná cesta
Každý se začal balit. Gotfrua si vzal svůj meč Durandal a štít, zbroj, lano a helmu Diablo. Aragorn svůj Andurion, štít, zbroj, dlouhý luk, 50 šípů a magický prsten. Mabfred si vzal čarodějovu hůl, Sart a prsten. Víc nepotřeboval. Nyunyu pobral Tarfaen, kouzelný toulec, Chodcův meč, zbroj, štít a novou lintirovou dýku, kterou dostal od elfů. Prý se mu ještě bude hodit. Trotl si toho vzal opravdu hodně. Kuš, asi 50 šípů, zbroj, kovanou hůl a hodně magických výrobků. Každý si vzal svého koně a zásoby jídla a pitné vody.
Brzy ráno vyrazili. Gotfrua šermíř, hrdina Gora. Aragorn chodec, hrdina Faerona. Mabfred čaroděj, hrdina Lamiuse. Nyunyu chodec, hrdina Faerona. Trotl pyrofor, hrdina Siomena. Avicena theurg i pyrofor, obyčejný obchodníček. Tato šestice měla spasit svět!!! >/P*
„Musíme jít kolem Oblích hor a bohužel také přes Smutný a Jižní hvozd. Pak se dostaneme na Ohnivé pobřeží a potom musíme přejít celé Štítové hory nebo jít přes Trpaslíkův hvozd. Pak se teprve dostaneme do země nekromantů. Celou cestu půjdeme vlastně na jih.“ Pronesl smutně Aragorn.
„Proč bohužel? Já jsem sám přežil v Jižním hvozdu přes deset dní!“ vznešeně řekl Nyunyu.„Proto si byl zvolen, v těchto dvou hvozdech, vůdcem družiny!“ odpověděl Aragorn.
„Kdo je vlastně vůdcem družiny mimo hvozd? Jako třeba teď?“
„Navrhoval bych toho, kdo je o této věci nejvíce informovaný a zároveň silný. To jsme ostatně všichni, až na Avicenu, takže bych zvolil Mabfreda.“ „Souhlasím.“ řekl Nyunyu.
„Já také.“ řekl Trotl.
„No když jinak nedáte… Hlavně, když to nebude Avicena, to bych nepřežil. “
„Já bych taky nepřežil, kdybys to místo dostal ty! Ale s Mabfredem souhlasím. “
„Jak říkal Gotfrua, no když jinak nedáte, tak já to přijmu.“ řekl pyšně Mabfred.
„Krajem nás ale provedu já s Nyunyu, takže vlastně nemáš žádnou funkci…“ Setřel ho Aragorn.
Jeli asi tři hodiny a nic se nedělo. Nejdříve se bavili o všeobecných věcech, ale asi za hodinu už mlčeli. Až mlčení prolomil Gotfrua.
„No jestli to bude pořád taková nuda, tak si budu muset na někom vylít zlost, že jsem si za celý den nikoho nezabil. A to bylo furt, že to bude nebezpečné, že se za Vieenem nedostaneme, že zemřeme do desátého dne, teda kromě Nyunyu, ten byl optimista. Jestli neuvidím do noci skřeta, tak můj meč zabije jednoho mnou nepříliš přátelského elfa!“
„Škoda, že tady někde není voda, nebo zrcadlo. Hned bych ti jednoho skřeta ukázal!“
„No to jsem ještě neviděl – odkdy skřeti žijou ve vodě?“
„Od doby, kdy vznikli, ty to nevíš?“ zeptal se jízlivě.
„No jistě, že vím! Vždyť už jsem jich pár viděl pod vodou! Ty ne?“
„Živé?“
„No jistě, že živé! To sou otázky… Tak viděl si je nebo ne? Neviděl a děláš machra, že jo?“
„Jistě, že neviděl, teda živé. Odkdy žijí skřeti pod vodou? To se zase nechal jeden barbar napálit od ubohého elfa, že jo?“
„No to není pravda, já jsem nikdy neřek, že tam žijou! Že jsem to neřek, Trotle?!“ a výhružně dal pravou ruku na svůj Durandal.
„Já jsem vás neposlouchal.“
„Ale řekl si to!“
„Neřek!“
„Řekl!“
„No tak sem to řek. Dyť tam žijou, já je viděl!“
„Nějak rychle měníš názory…“
„S vámi je vždycky sranda. Ale už toho nechte.“ ukončil při Aragorn. K večeru dorazili na okraj Oblých hor.
„Tady se utáboříme a zítra budeme pokračovat.“ Aragorn ukázal na malou mýtinku a všichni tam zamířili. „Hlídky ještě dávat nebudeme, stejně tady moc lidí nežije a nebezpečná zvířata tady taky nejsou.“
Jak řekli, tak udělali. Utábořili se na malé mýtince nedaleko lesa.
„Půjdu pro dřevo.“ Řekl ochotně Nyunyu.
„Dobře, ale nechoď daleko. Co kdyby ses nám ztratil…“ pronesl výsměšně Trotl.
„Neboj maminko.“ Opáčil Nyunyu a vyšel. Zašel trochu dál do lesa, aby si ho trochu prohlédl. Nevěděl proč, ale zdálo se mu, že v lese je zlo. Najednou zahlédl vyhaslé ohniště. Zamířil k němu. Nemusel se nijak zvlášť snažit, aby poznal, že to jsou skřetí stopy a skřetí ohniště. Stopy mířili na jih, tedy po jich cestě. Šel po stopách. Byly hodně čerstvé, odhadoval tak půl hoďky. Po chvíli se rozhodl varovat družinu. Skřetů nebylo moc, tak čtyřicet, ale kdyby přepadli družinu nepřipravenou, tak by to nemuselo skončit dobře. Za chvíli měl družinu na dohled.
„Skřeti.“ Doběhl k družině a řekl: „Jsou nám v patách, lépe řečeno jsou před námi a patrně si na nás někde počkají.“
„Takže v noci určitě dáme hlídky.“ Řekl Aragorn.
„Buďte zticha. Nyunyu nezdá se ti, že v tom lese někdo je a sleduje nás?“ upozornil je Gotfrua udatný. Nyunyu s Aragornem tak koukli.
„Kryjte se!“ najednou zakřičel Aragorn. V tu chvíli nad nimi prosvištělo pár šípů. Asi tak deset. Jeden se zabodl těsně před Nyunyu.
„Jsou to skřetí šípy. Poznám je moc dobře. Neměli bychom vstávat. Mabfrede, neznáš nějaké kouzlo, které by nám pomohlo?“
„Těžko říct. Patrně to jsou skřetí lovci. Jsou to schopní hraničáři a lučištníci. Kdybych tam zakouzlil ohnivou kouli, tak je to sotva zraní. Znám málo plošných útočných kouzel. Ale mohu někoho zneviditelnit a ten by se tam proplížil a zaútočil na ně zezadu. Co říkáte?“ odpověděl Mabfred. Ostatní se mezitím připravili na boj.
„OK. Zneviditelni Gotfruu a Aragorna. Ostatní tady zůstanou a budou se bránit, ať jim to nepřijde divné.“ Rozhodl Avicena.
„Tak pozor. Stoupněte si sem.“ Rozdával pokyny Mabfred. „Teď pronesu kouzelné slovo. Ticho.“ Zavřel oči a rychle pronesl: „Avidius Gotfrua! Avidius Aragorn!“ v tu chvíli zmizeli. Ostatní zahájili palbu. Nyunyu zamířil hlavu skřeta, co si patrně myslel, že není za tím kamenem vidět. Nebudu tady popisovat, jak se jeho mozek rozlétl po kraji. Nyunyu se musel rychle sklonit, protože proti němu letěli asi čtyři šípy. Trotla nebylo ani vidět. Je malý a lehl si do vysoké (teda pro něj vysoké) trávy. Jeho kuše trefila nejbližšího skřeta. Avicena se boji vyhýbal a Mabfred na ně občas seslal zaklínadlo. Občas bylo třeba slyšet:
„Artak barak!“ na to z jeho očí vylétl blesk a skolil jednoho skřeta. Jednou měl ale smůlu. Zasáhl ho jeden šíp. Naštěstí ho jen mírně škrábl. „Do pr… proč to musím být ku… pořád já, koho strefujou! Já se na to vážně vys…!“ klel Mabfred. To už se ale zjevili Aragorn a Gotfrua a zase bylo o pár skřetů míň. Nyunyu si stoupl na kámen a pálil jeden šíp za druhým. Byly to sice skřetí lovci, ale pořád to byly jen skřeti! Gotfrua se rozmáchl a seknul. Skřet uhnul. To neměl dělat… Gotfrua se naštval a rozmáchl se podruhé.
„No tak ty budeš uhýbat jóó?“ Gotfrua seknul. Tentokrát skřet uhnout nestačil a byl o hlavu kratší. „To máš zato!“ a rozběhl se zabít dalšího. Trotl tam střílel jednu šipku za druhou. Nyunyu jakbysmet.
„Andurion!“ zařval Aragorn. To neměl dělat. Během tří vteřin kolem něj nebylo živáčka. „Ti dnešní skřeti se už bojí, když na ně někdo zařve.“ Bitva skončila ani ne za deset minut a na zemi leželo asi třicet mrtvých skřetů. Ostatní leželi hlouběji v lese, když si mysleli že utečou.
„No jo, starej dobrej Mabfred, co? Při každé akci zraněn.“ Neodpustil si Gotfrua.
„No jo no. Nechtěli byste mě radši vyléčit?“
„Budiž.“ Řekl Aragorn a pustil se do léčení. Za chvíli nebylo po ráně ani stopy. Večer zůstali hodně dlouho vzhůru a kecali o všem možném.
„Myslíte, že uspějeme?“ začal Trotl.
„No já myslím, že ne. Ale aspoň je tu sranda. První den na cestě a už jsem si zabil pár skřetů. Taky bych neřek, že byli ňácí lovci. Možná, že umějí lovit jeleny, ale ne lidi. Kdybych na ně vyběh sám, tak je pozabíjím.“ „Já bych řekl, že uspějeme. Ale jestli… a sakra…“ řekl Nyunyu.
„Co se děje?“ zeptal se Mabfred.
„Na něco jsme zapomněli.“
„No na co jsme zapomněli, hmm?“
„Že si Khar mohl podmanit i Vieena…“
„A sakra. Na to jsme vážně zapomněli.“ řekl smutně Mabfred.
„Ale už jsme na cestě. Je to naše jediná šance. Zkusíme to. Třeba se tam Khar nedostal.“ řekl Avicena.
„No jistě, že se tam nedostal!“
„Pojďme radši spát. Sedíme tu o ohně pět minut a málem jsme se vrátili zpět na hrad.“ řekl Aragorn a šel hned příkladem. Ještě určil hlídky. Během noci se ale nic zvláštního nestalo. Druhý den vstali a vydali se na cestu.
Putovali asi čtyři dny než se dostali ke Smutnému hvozdu.
Diskuze
Jojo....taky mi to příjde "povědomé"...:c) Některé hlášky z reálu jakoby z oka vypadly našim začátkům-------.....proto čtyři.....
Dlouho jsem uvažoval nad hodnocením...ale mj. mi to připomělo moje začátky, takže takhle :-)