Bylo krásné, slunné, sobotní odpoledne. Honza zrovna procházel jeho nejmilejšími soutěskami v hloubi Českého ráje, když tu náhle objevil vchod do jeskyně.

,Tam jsem ještě nebyl,’ zamyslel se. Chvíli postával před jeskyní pak pohladil svého ovčáka Snůpiho, vytáhl z torny baterku a vešel do jeskyně. Hned z počátku se mu zdálo divné, že zde nejsou známky toho, že by sem někdo kdy vstoupil (jako ohniště či odpadky). Pak ale pokrčil rameny a postupoval dál. Prošel za ohyb chodby a vešel do prostorné jeskyně. ,To je nádhera,’ pomyslel si a prohlížel si strop. Strop byl asi tři metry vysoký a tu a tam byly vidět praskliny. Chodba pokračovala dál. Prošel ještě několika zákruty a vyšel do opět prosluněného údolí.
„To byla nádhera co Snůpi?“ zeptal se Honza vlčáka
„Blaf,“ odpověděl mu vlčák a začal pobíhat a čmuchat okolo.
„Ne abys chytil nějakého zajíce,“ pohrozil mu z legrace Honza. Věděl, že i kdyby Snůpi nějakého vystopoval tak by ho jistě nedohonil. Rozhodl se že sejde do údolí a tam jistě narazí na nějakou cestu. Sešel tedy do údolí ovšem cesta tam nebyla. Co ho ale uchvátilo, že tam byl potok. Čtenář si jistě řekne: No co nějakej potok a co má jako bejt? Ale ten potok byl čistý, ba přímo průzračný (což se v našich zemích stane málokdy) a dokonce v něm plavaly ryby. A protože nebyl nikdo v dohledu, rozhodl se, že se vykoupe. Svlékl se a skočil do blízké tůňky.
„Brr ta je ledová,“ postěžoval si nahlas a rychle udělal pár rychlých temp. Když se nabažil vody, rozhodl se pro novou zábavu. Vyšel kousek proti proudu a začal chytat ryby rukama. Ze začátku se mu to moc nedařilo, ale postupně zjistil jak se ryby nejlépe chytají a tak po hodině se mu na břehu mrskalo či polehávalo 6 pstruhů. Na ty hýbající se dorážel Snůpi a hopsal okolo nich.

„Nech je.“ Odehnal ho Honza. Oblékl se a jal se rozdělat oheň, aby mohl pstruhy upéct. Po chvíli už hořel malý ohýnek a na něm se opékali pstruzi. Začalo se smrákat a tak se Honza rozhodl že tu přespí, ráno najde cestu a pojede domů. Nasbíral tedy ještě více dřeva a rozdělal svůj bivak. Když už bylo notně po setmění a tak se Honza rozhodl jít spát.
Náhle se probudil. V ohništi ještě žhnuli uhlíky, Snůpi ležící vedle něj měl zdviženou hlavu a napjatě poslouchal. Najednou se v dáli ozvalo zavití. Snůpi zavrčel.

,Cože v Českym ráji a vlci?’ podivil se Honza. Náhle mu odpovědělo druhé ze vzdálenějšího konce údolí druhé. Honza vystartoval ze spacího pytle a rozdělal oheň. Nebylo pochyb. Ač to bylo zvláštní v okolí byli vlci. Když se mu povedlo rozdělat oheň proběhl okolí tábora a nasbíral ještě více větví.

,Snad to bude do rána stačit,’ řekl si a jal se udržovat oheň. ,Možná to byli jen psi z vesnice,’ přemýšlel Honza a hladil Snůpiho po hlavě ,Určitě to byli psi z vesnice,’ ujišťoval se, ale náhle ho vytrhlo tlumené vrčení Snůpiho. Otočil se směrem, kterým se Snůpi díval a uviděl dvě lesklé oči. Vlasy se mu zježili hrůzou. Vytáhl z ohně smolnou větev a od pasu svého drobka (nůž s dvaceticentimetrovým ostřím). Nebyl si vůbec jist co by dělal kdyby vlk zaútočil, ale alespoň si byl takhle jistější. „Snůpi k noze,“ zavrčel na svého psa a ten nechtě poslechl. „Tak hodnej,“ řekl „A ty potvoro huš!,“ zařval na vlka spíš aby se ujistil, že jeho hlas ještě funguje. Vlk zavrčel ale nepřiblížil se. Pak se najednou začali objevovat další páry očí. Honza jich odhadl asi šest. Teď už si vlci asi byli jisti svojí převahou a tak zaútočili nejstatnější vlk se vrhl na Honzu s cílem, že mu prokousne hrdlo. Honza se instinktivně sehnul takže se vlk zřítil do ohniště, ze kterého vylétl sloup jiker. Vlk ihned vyskočil a začal pobíhat okolo s hořícím kožichem a hrozně skučel, přičemž rozséval oheň na ostatní. Proti Honzovi se však řítili další dva. Honza si udržoval zbytky ohně v zádech a máchal před sebou hořícím klackem takže vlci nevěděli jak by na Honzu zaútočili. Pak se Honzovi povedl nádherný výpad. V jednu chvíli se ohnal hořícím klackem po jednom vlkovi a vzápětí zasáhl druhého vlka zespoda do tlamy drobkem. Drobek projel vlkovým patrem a zasáhl vlka do mozku. Ten sebou cukl tak, že vytrhl Honzovi drobka a padl na zem ve zvětšující se kaluži krve. Honzovi zůstala v ruce už jen jediná zbraň a tak se jal máchat před sebou hořícím klackem. Pak se náhle vlci začali stahovat a utíkat. Snůpi vyrazil za nimi.

„Snůpi zpátky!“ zaburácel Honza. Snůpi se tedy vrátil. Honza ztěžka oddechoval a pozoroval spoušť kolem. Dva vlci leželi zabiti Honzou. Jeden z nich hořel a druhému vykukoval z hlavy osten drobka. Další dva leželi na zemi s rozsápanými hrdly. Snůpi byl celý od krve a měl roztržené ucho. „Kde se to v tobě bere Snůpi?“ zeptal se zadýchaný Honza. Snůpi mu jen odpověděl unaveným zavrtěním ocasu.

Když se Honza trochu vydýchal, rozdělal opět oheň a natahal mrtvoly psů na jednu hromadu. Pak si sedl k ohni a rozklepal se.Začalo se mu dokonce dělat nevolno přemírou adrenalinu v krvi.

Do rána již nedokázal usnout a tak když ráno opouštěl svůj nocleh byl velmi unavený. Vyrazil po proudu. Držel se zásadní teorie. Když půjde po proudu musí dojít k cestě a ta ho musí zavést do města a odtamtud se dostane domů.

V poledne došel k řece. ,No tak to je ještě lepší,‘ pomyslel si ,To dojdu stoprocentně k silnici,‘ zaradoval se a vyrazil s kulhajícím Snůpim u nohy podél řeky.

Když se stmívalo došel k dalšímu potoku vlévajícím se do řeky. Nahoře proti proudu byl slyšet krásný ženský hlas. Vydal se tedy podél potoka. Po chvíli dorazil k tůni s vodopádkem vedle kterého klečela nádherná dívka a zrovna nabírala do vědra vodu.
„Ahoj,“pozdravil na hlas Honza. Dívka se polekaně podívala jeho směrem. Když ho spatřila, jak tam stojí se Snůpim u nohy, vyjekla, nechala vědro vědrem a utíkala k nedalekému srubu, kde zabouchla dveře. „To sem tak vošklivej nebo tolik smrdim?“ zeptal se sám sebe Honza. Došel k vědru, nabral ho plné vody a šel ke srubu.
Vedle dveří postavil vědro a zaklepal na dveře. Chvíli se nic nedělo a pak se otevřeli dveře. Honza podvědomě ustoupil o krok dozadu. Před ním stál vysloveně obr. Byl to muž s vlasy po ramena, plnovousem, ve kterém byli ještě zbytky jídla a s obrovskou válečnou sekerou v ruce.
„Hen heleeá rekol?“ zahulákal na Honzu
„Promiňte... já jenom... jsem se... se přišel zeptat na cestu.“ Zakoktal Honza
„Kroo hresn alek noh!“ zařval obr,ukázal na Snůpiho a zahrozil sekerou. „Snůpi sedni.“ Řekl Honza a Snůpi poslechl.
To vyvedlo obra z míry. Udiveně hleděl na Snůpiho pak se rozchechtal a něco vykládal dívce za sebou. Ta bázlivě vykoukla ven. Obr je pozval gestem dál a zavřel za nimi dveře.
Když si Honza odložil věci a dosedli řekl obr něco dívce ta přikývla a odběhla do jiné místnosti. Honza mezitím přemýšlel co to vlastně obr řekl. „Ogrt mael jirza neb?“ zeptal se obr a ukazoval na psa. Honza jen pokrčil rameny na znamení že nerozumí. Obr tedy napodobil zvuk toho co řekl Honza a rukou ukázal gesto pro něco podobného
„Aha tak tobě se líbí co umí Snůpi.“ Usmál se Honza a tak řekl ke svému psovi několik dalších povelů Obr se smál. Pak vešla dívka s plackou potřenou hnědým rosolem a velkou kostí. Placku podala Honzovi a pak koukala ustrašeně na psa.
„Snůpi popros,“řekl Honza a snůpi vyplnil příkaz. Dívka se rozesmála, dala před něj kost, a pohladila ho po hlavě.
¨“Snůpi dej pac,“ řekl potom Honza a Snůpi příkaz vyplnil. Dívka se opět rozesmála a potřásla mu tlapkou. Pak si sedla k nim a zvědavě pokukovala po Honzovi. Teprve teď si ji mohl prohlídnout. Měla krásné,po pás dlouhé, blond vlasy, hluboké modré oči a plné rty. Honza se nemohl vynadívat a ona cudně sklopila oči.
Najednou obr vstal ukázal na sebe a řekl „Grn,“ pak ukázal na dívku a řekl „Diana,“

Honza také vstal uklonil se mu i dívce, ukázal na sebe a řekl „Fargon,“ pak ukázal na podlaze ležícího Snůpiho a řekl „Snůpi,“ Grn pak napřáhl pravici a Honza (odteď již Fargon) ji přijmul svou. Následoval pevný ne však silný stisk. Opět se posadili a Fargon začal gestikulací vysvětlovat, že neví kde je. Všichni se u toho nasmáli, ale nakonec Grn pochopil a vyndal svitek z kůže, který rozvinul na stole. Pak ukázal místo a zaklepal na stůl. Z toho Fargon pochopil, že myslí místo kde se nachází. Prohlédl si mapu a až teprve teď mu to došlo. Tohle není žádná mapa Čech což může znamenat jediné. A to že je někde jinde než v Čechách což byla hloupost, protože přeci neprošel nějakých sto kilometru a nedostal se jinam. Navíc na té mapě byla hromada lesů.Nevěřícně dosedl na lavici.Napadalo ho jediné řešení,ale to bylo nemožné. Totiž, že se přenesl tou jeskyní někam úplně jinam, ale to byla přeci hloupost. Nevěřícně vrtěl hlavou a pak se znovu koukl do mapy. Ale ať se díval jak se díval tak se nemohl najít. Beznadějně pokrčil rameny. Grn mu položil ruku na rameno a pak ho vyzval, aby ho následoval.

Zavedl ho do malé komůrky se slámou. Kde mu ukázal do rohu a naznačil spánek. Fargon kývl hlavou na znamení díků a ustlal si. Ještě dlouho po té co ulehl tak se obracel, protože nemohl usnout.

Když se probudil, proudilo už malým okénkem světlo. Vyšel ven, rozhlédl se a uviděl přicházet Dianu s velkou otepí dřeva na topení. Vyskočil a šel jí pomoci.
„Ukaž já ti pomůžu,“ řekl mírně usmál se na ní a vzal jí otep „Kam ji chceš dát?“dívka však pokrčila rameny. „A jo vždyť ty mi nerozumíš,“ usmál se Fargon ukázal na otep a rukou opsal kolem sebe kruh. Pak se na ni zadíval. Diana pochopila a tak mu ukázala kam má otep složit. Fargon se rozhodl že to dříví rovnou naseká a tak začal Dianě předvádět sekyru „Sekeru. Jo sekeru,“ Diana chvilku přemýšlela pak se klepla do hlavy a přinesla sekyru.
„Herak,“ řekla a ukázala na sekyru.
„Herak,“ zopakoval Fargon a také ukázal na sekyru.
Dívka přikývla a pak odběhla. Fargon se mezitím vrhl do sekání. Když již měl skoro vše hotovo uslyšel výkřik za srubem. Lekl se co se děje, ale hned se rozběhl za výkřikem se Snůpim v patách. Doběhl za srub a uviděl čtyři muže v kroužkovém brnění. Dva z nich drželi Dianu, jeden ji něco říkal a při tom se usmíval a vrhal po ní oplzlé pohledy a poslední stál u koní. A onen opodál stojící zvolal na své kumpány, když uviděl Fargona. Fargon se zastavil pár kroků od nich sevřel sekeru, kterou měl ještě stále v ruce a zavrčel „Pusťte ji vy parchanti,“ pak se ještě letmo ohlédl po Snůpim, který mu stál u nohy a zlostně cenil tesáky a jen tak ještě řekl „Snůpi zůstaň,“ Snůpi tedy zůstal, ale dále vrčel a poštěkával. Muži když ho viděli tak doslova odhodili Dianu a se zlými úsměvy obstoupili ze tří stran Fargona. Ten se snažil tvářit co nejdrsněji, i když ještě nevěděl co vlastně udělá. Tu se na něj jeden zloduch vrhl s mečem v ruce. Fargon instinktivně vykryl sekyrou a uskočil. Tím nečekaně narazil do druhého a ten spadl na zem. Tam se o něj již postaral Snůpi. V tu chvíli se pokusil Fargon o výpad. Ťal sekerou a do rány vložil veškerou sílu. Protivník se snažil chabě krýt mečem, ale sekera měla takovou sílu že tuto obranu prolomila a hladce se zasekla do hlavy jednoho ze zlosynů. Fargon sekeru pustil a uskočil, aby mohl čelit dalšímu. Ten se postavil proti němu a začal ho napadat. Fargon mohl jen ustupovat. Pak náhle zakopl o tělo jednoho z mrtvých a upadl. Myslel si, že už je po něm, ale když se k němu blížil jeho protivník uviděl meč mrtvého a tak v okamžiku úderu nastavil čepel nalezeného meče. To protivník nečekal a tak ho tím Fargon vyvedl z rovnováhy a lapka zavrávoral. Pak mu najednou uprostřed hrudi rozkvetl rudý květ v jehož prostředku se rudě leskla čepel meče. Lapka na něj udiveně zíral a pak upadl. Za ním stále Diana a prudce oddychovala. Fargon na ní zmateně koukal. Ze zamyšlení ho vytrhl řev nesoucí se od lesa, kde byli připoutaní koně. Oba současně pohlédli tím směrem. Poslední lapka mával mečem nad hlavou a řítil se proti nim. Pak se odnikud vyřítil Snůpi, skočil muži po krku a bylo po všem. Fargon se kolem sebe rozhlédl a začal zvracet. Tolik krve pohromadě ještě neviděl.

Když vylezli z tůně všiml si Fargon, že Snůpi má sečnou ránu nad lopatkou. Došli tedy ke srubu a Fargon se snažil Dianě vysvětlit aby mu dala kus hadru. Diana po chvíli pochopila a tak Snůpimu vyčistil ránu.
Jen co přišel Grn, ihned se rozčileně vyptával na to co viděl za srubem Diana na něj začala chrlit novinky. Když Grn si vyslechl celý příběh zavolal si Fargona.
„Kvder ata vychrot Diana sddsfg valerwon dow nijd,“ řekl a položil mu ruku na rameno. Fargon viděl v jeho očích úžas, a štěstí najednou. Pak mu gesty naznačil, že co je jeho a Diany bude vždy i Fargonovo a pak i s Fargonem vyšel ven aby se podívali na koně, které měli lapkové. Když došli do chléva pokynul Fargonovi aby šel a prohlédl si koně. Fargon tedy šel a prohlížel si jednoho po druhém. Obzvláště ho učaroval obrovský vraník. Měl bezmála dva sáhy v kohoutku a uprostřed čela se mu táhla bílá lysinka. V rostodivném tvaru.

Té noci nechal Grn spát Fergona ve srubu a pořádně zatarasil dveře. Fargon se nejdříve divil proč to udělal, ale když v seděli kolem ohně tak zjistil proč. Nejdříve to zjistil Snůpi, který předtím měl položenou hlavu na klíně Diany, ji zvedl a tlumeně zavrčel Diana vyděšeně pohlédla k oknu a přisunula se blíž ke Grnovi. Ten pořád netečně koukal do plamenů, ale podvědomě hladil rukojeť svého meče. Pak to uslyšel i Fargon za zdí, která byla bez oken se ozvalo zavytí. Snůpi užuž chtěl vyštěknout ale Fargon ho za včasu chytil za tlamu a tím zamezil hlasitým zvukům. Nebylo pochyb venku na mrtvolách řádili vlci.

Po dvou hodinách hrůzná hostina pomalu skončila a Grn si odešel lehnout. I Fargon se uložil na zem a zabalil se do spacáku, ale té noci se moc dobře nevyspal. Pokaždé se mu zdál ten stejný sen. Stál na louce a viděl jak lapkové doráží na Dianu. Jak z ní strhávají šaty a bijí ji. On stál na místě a nemohl se hnout.Řval na ně, ale nic nepomáhalo. Pak Dianu srazili na záda. V tu chvíli se vždy probudil celý zbrocený potem.

Od toho dne uplynulo půl roku. Fargon se naučil řeči Grna a Diany. Každý den chodil s Grnem do lesa a pomáhal mu při kácení stromů. Jezdil s ním do města a prodával s ním dřevo. Grn mu nabídl 50% z výdělku a tak si Fargon našetřil docela dost peněz. Vždy když jeli do města a vůz byl plný bral si Fargon vraníka a jezdil na něm. „Je to nádherný kůň,“ navázal jednou Grn když zase jeli všichni čtyři do města.
„To ano ,“odpověděl Fargon.
„Kup si k němu u koželuha pořádné brašny a sedlo,“ řekl Grn.
„Vždyť není ani můj,“ odporoval mu Fargon.
„Jak není tvůj?“ podivil se Grn „Všech těch 6 co jsou ve stáji jsou tvoje,“
„Ale to je hloupost...“tvrdil dál Fargon svou
„Žádné ale. Ty jsi je vyhrál v boji na život a na smrt,“ odporoval mu Grn. Když pak dojeli do města Grn ho zavedl ke koželuhovi. Fargon si tedy objednal sedlo a brašny.
Když pak dojeli domu a navečeřeli se předstoupil Grn před Fargona. „Chtěl jsem ti ještě jednou poděkovat za záchranu mé dcery a tady ti předávám dar, který je tě hoden,“ řekl a dal Fargonovi Nádhernou obrovskou tepanou válečnou sekeru.
„Ale to nemohu přijmout,“ odporoval téměř dojatě Fargon.
„To je jako s tim koněm. Chlapče ty seš tvrdohlavější než mezek,“zabědoval nad ním Grn. „On mi zachrání dcerku a eště mi chce tvrdit, že si to nezaslouží. Ta podívej, tu sekeru si vezmeš už jen proto, že zítra se máš hlásit na městské posádce,“
„Cože?“ podivil se Fargon.
„ Co na mě tak koukáš? Jsi silný, ruce jak pařezy, co bys chtěl dělat? Nehledě na to že já nechci mít na krku kluka bez vyučení. A tady v těchto končinách se ti zacházet s mečem či jinou zbraní sakra hodí,“ odpověděl mu Grn. „Já vím zní to jako bych byl tvůj otec, ale dej na mou radu,“ řekl Grn jemněji.
„Dobrá. Děkuju vám, totiž ti, Grne,“ řekl dojatě Fargon.
Toho večera se Fargon procházel po břehu tůňky. Tady potkal poprvé Dianu. Tady se mu podařilo vyváznout z bitky s lapky,...
„Takže zítra odcházíš?“ vytrhla ho ze zamyšlení Diana
Fargon se na ni udiveně podíval. Takhle ji ještě nikdy mluvi neslyšel. „Vždyť je to jen na pár měsíců,“ odpověděl
„To je sice hezký, ale bude tady smutno,“ odpověděla stejně tiše.
„ Podívej když jsem tady nebyl tak ti samota nevadila. A zvykneš si i když tady nebudu,“ odpověděl jí konejšivě Fargon.
„Ale vrátíš se že jo?“ zeptala se Diana
„Slibuju,“ řekl s úsměvem Fargon.
Diana pak odběhla a ponechala Fargona se Snpim o samotě. Fargon si sedl na kraj tuňky a podrbal Snůpiho za ušima „Ta holka je nějaká divná,“ řekl mu „A já začínám cejtit, že já taky, protože se mi po ní stejská už teď,“. Druhého dne vstal Fargon časně a odjel aniž by se rozloučil. Věděl, že takhle se mu bude odjíždět lépe. Když přijel do města a došel k budově posádky, zjistil, že je zde již otevřeno. Vešel tedy dovnitř se Snůpim u nohy. Hned ve vchodu ho však zastavil strážník „Co tady chceš chlapče?“ zeptal se Fargona.
„Jmenuji se Fargon a mám se zde dnes hlásit,“odpověděl Fargon
„Takže nováček jo? A co ten pes?“ zasmál se strážník.
„Ten je můj. A půjde se mnou,“ odpověděl neoblomně Fargon.
„No to se ještě uvidí,“zasmál se potměšile strážník „Pojď odvedu tě ke kapitánovi,“ řekl a vyzval Fargona aby ho následoval. Vešli do budovy a vydali se spletí chodeb až došli ke dveřím, před kterými stáli další dva strážníci a u nich ležel obrovský černý buldok. Kdy Snůpi buldoka uviděl zavrčel. Buldok se na něj podíval a také zavrčel, ale dál ležel „Snůpi fuj,“řekl Fargon psovi a Snůpi poslušně ztichnul. Strážník, který je doprovázel pokynul ke dveřím aby vstoupili.
Fargon tedy vešel. Vešel do místnosti, která byla obložena dřevem. Na pravé straně praskal v krbu oheň a naproti němu seděl zavalitý chlapík s obrovským knírem.
„Tak kdopak jsi?“řekl bodrým hlasem
Fargon se lehce uklonil „Jmenuji se Fargon a dřevorubec Grn mi řekl, abych se zde dnes hlásil,“
„Á Grn. Ten starý brach říkal, že jste dobrý se sekyrou. Je to pravda?“ usmál se chlapík
„Neřekl bych,“ odpověděl skromně Fargon.
„Proč být skromný,“ nepřestával se usmívat chlapík „Posaďte se Fargone. Tak a teď mi řekněte co umíte. Abych vás mohl zařadit,“
Fargon chvilku přemýšlel a pak řekl „Umím jezdit na koni, v krajích ze kterých pocházím se umím orientovat v přírodě bez mapy, což znamená, že zde bych to s troškou cviku dokázal také,“
Muž za stolem chvíli hleděl do papíru a pak řekl „Tak to by jsme měli výzkumné jednotky,“
„Ovšem mám ještě prosbu,“ řekl Fargon „chci s sebou svého psa,“
„To ale není možné,“ odporoval mužík „To bychom tady z toho měli zvěřinec,“
„Dobrá pak tedy odcházím. Děkuji za rozhovor,“ odpověděl Fargon a vstal.
„Počkat,“ ozval se tichý ženský hlas z rohu místnosti. Fargon se vylekal a otočil se za hlasem. Hlas šel z rohu u stěny s dveřmi takže si tam nemohl nikoho všimnout. Teď se otočil k onomu rohu a uviděl postavu zahalenou v šedivé kápi. „Líbíš se mi hochu. Vezmu tě do učení i se psem. Jednu podmínku tvůj pes již splnil. Poslouchá tě na slovo, ale ty se budeš ještě muset mnoho učit,“
„Fargon se bezděčně otočil po mužíkovi za stolem. Ten na podivuhodnou ženu „To asi není dobrý nápad Nailo. Víš, že se teď nemůžeš moc ukazovat v civilizaci a ...“ v tu chvíli vyletěl nůž, který ležel na stole a zastavil se špičkou těsně u mužíkova oka Na jeho čele zaperlil pot. „Dobrá dobrá už mlčím,“vyjektal.
„To bych ti doporučovala,“ řekla ledově klidným hlasem Naila „A teď ty,“řekla směrem k Fargonovi „Tak co jdeš se mnou nebo se jdeš zahrabat do krajů kde to znáš?“
Fargon se snažil udržet v klidu a neodpověděl dokud si nebyl jist, že jeho hlas ho poslechne a bude v hloubce, kterou považoval za důstojnou. „Obdivuji se tvým činům. Proto tvou nabídku přijímám. Konec konců vyzkoušet se má všechno,“
„Dobrá,“ Řekla a zároveň s těmito slovy nůž spadl na stůl. Mužík si hlasitě oddechl a otřel si čelo. „Tak se mi to líbí. Teď půjdeš do města a za peníze, které ti dám, si koupíš vše co ti řeknu,“
„Děkuji, ale myslím, že vyjdu ze svých zdrojů,“ odmítl nabízené peníze Fargon
„Hloupý kdo dává,... Tak poslouchej co si koupíš. Bude to lano asi 30-ti sáhové, jídlo na 7 dní, jakýkoliv šedivý plášť, luk a meč. K luku samozřejmě šípy asi tak 20 normálních. Na toto všechno vak. Až to budeš mít přijď,“ řekla Naila pak se otočila na mužíka a Fargona si dál nevšímala.
Fargon tedy vyrazil do ulic města a sehnal všechno potřebné vybavení. Jeho úspory se tím snížili na pouhých 6 stříbrných. ,No co,‘ pomyslel si při pohledu na své úspory a vyrazil do nejbližší hospody.
Narazil na poměrně slušně vypadající hospodu „U Kalichu“ a tak do ní vstoupil. Když vešel přivítal ho v poloprázdném lokále hostinský „Čím posloužím pane?“
„Za kolik se u vás nají jeden člověk?“ zeptal se Fargon.
„Slušně se nají za 5 stříbrných,“ odpověděl mu hostinský
„Tak tady máš stříbrných 6 a dej mi večeři i s pitím. Mám hlad jako vlk. Jo a přines mi džbánek ČISTÉ vody,“ řekl Fargon jelikož věděl, že by ho džbánek dobré vína mohl přivést do stavu, který si nemohl v tuto chvíli dovolit, a podal mu váček s penězi. Hostinský se nedůvěřivě podíval na váček, pak vysypal na ruku obsah. Přepočítal peníze a pokynul Fargonovi ke stolu v rohu.
Po chvíli měl již Fargon na stole pořádný flák masa s pecenem chleba i džbánek s vodou a krmil se. Uřízl kus masa a dal ho Snůpimu. Ten zavrtěl ocasem a pustil se do jídla.
Po té co se najedli vyrazili zpět k Městské hlídce. Tam již čekala Naila. „Tak co pořídil?“
„Pořídil,“ odpověděl Fargon.
„Tak dobrá teď odejdi z města a vydej se na jih. Tam najdeš na kraji lesa skálu a u ní převis. Tam na mě počkej, ale buď připraven. Až přijedu budem muset možná utíkat. Stejně však nasbírej dříví na oheň,“ řekla mu Naila a odešla do budovy,“
,Pipina nafoukaná,‘ pomyslel si Fargon ,Potřebovala by ohnout přes koleno a naplácat na holou. To by tu její aroganci schladilo,‘ nicméně vyrazil za město. Po půl hodině jízdy opravdu narazil na skálu, která se podobala té co jí Naila popisovala. Hned poté co zabezpečil koně nasbíral dříví a rozdělal oheň poslední sirkou, která mu zbyla z jeho světa. Na něm si opekl maso.
Bylo již notně po setmění, když zaslechl dusot kopyt. Byla to Naila. Sesedla z koně a přisedla k ohni. „Měl jsi nějaký problém při cestě sem?“ zeptala se ho bez pozdravu
„A ty?“ odpověděl jí Fargon otázkou.
„Nezvykej si takový tón ke mně,“ řekla mrazivým hlasem Naila „Budeš se muset ještě moc učit než si něco takového budeš moct ke mně dovolit. Tak byly nějaké potíže?“
„Ne,“ odpověděl zdánlivě klidně Fargon, ale cítil auru autority vyzařující z Naily.
„Dobrá nyní běž spát. Zítra začneme s výcvikem,“