Khar ožívá

Naši milí hrdinové se opět, po třech letech setkali. Zavzpomínali, jak pozabíjeli Kharovu armádu se všemi drakolidmi. Samozřejmě kromě Riama, protože ten je na straně dobra. Vzpomínali, jak jeden alchymista, v době, kdy naši stateční hrdinové byly napadeni přízračným drakem, vynalezl způsob, jak zničit moc náhrdelníku. Společně s Mabfredem tak zničili ten hrozný předmět, který zavinil smrt mnoha lidem. Asi si řeknete s Mabfredem? Ten je přece mrtvý! Byl mrtvý, ale bohové ho opět oživili. Už potřetí a určitě ne naposled. Po dvou dnech se všichni opět rozešli. Měsíc na to přišla hrozná zpráva. Kharovi theurgové a pyrofoři objevili nový způsob, jak najít a dolovat lintir. Kharovi kováři pak z tohoto lintiru dělali zbraně. Theurgové pak do nich zaklínali různé útočné a obrané démony. Tyto zbraně pak mohli nosit pouze skřetí vojáci, sloužící Kharovi. Zbraně byly mnohem účinnější a hlavně skřeti se s nimi učili zacházet, takže v nich získali cvik. Skřeti se rychle množili a někteří lidé se k Kharovi přidávali. Zvláště pesimisti, protože nevěřili, že tentokrát dobro zvítězí. Zvláště pak, když Khar opět stvořil Drakolidi. Neměli konkrétní barvu, ale byly duhoví. Byly silnější a chytřejší, než ti minulí. Tohle by se dalo přežít, ale stalo se ještě něco hroznějšího, o čem zatím nikdo nevěděl – Kharovi theurgové objevili jednu sféru, o které snad ani nevěděli dávní Arvedáni. Byla to sféra, která dokázala na jednom místě nebo na jednom člověku urychlit čas. Když se něco vynalézalo, tak se požádalo o pomoc tuto sféru. Ta urychlila čas a to co se mělo vynalézat roky, to bylo pozítří objeveno. To byla největší hrozba. Khar to nechával s oblibou sesílat na výcviková centra a z obyčejných skřetů byly praví skřetí bojovníci za pár hodin. Naši hrdinové se proto museli opět setkat aby zachránili Asterion.

Mezitím v Zemi nářků vrcholily přípravy na dobytí Tary. Byla vytvořená jedna elitní skupinka skřetích bojovníků a ti hlídali Khara. Bylo jich jedenáct. Byly opravdu silní. Čtyři by možná dali i Gotfruu. Khar chtěl mít také nějaké čaroděje. Proto nechal postavit takovou malou čarodějnou akademii v Zemi nářků. V celé oblasti by se nenašel jediný „obyčejný“ skřet, který není ani Válečník, ani čaroděj apod. Khar zrovna teď dal pokyny svým nejlepším kovářům a theurgům:
„Udělejte mi takovou zbraň, která by mě chránila před magií a byla by nejsilnější zbraní. Silnější než Taranisův meč. Silnější, než cokoliv, co se dá nalézt na povrchu, v oblacích i pod povrchem Asterionu!“ Samozřejmě na ně nezapomněl seslat kouzlo zrychlení.

Naši hrdinové, během dvou měsíců, dorazili k hranicím Země nářků. Cestou se nic zvláštního nestalo, protože veškeré zlo na Taře sídlí v Zemi nářků. Khar nestačil vyslat své nejlepší zloděje aby znovu stvořili Kharovy noční stíny. A drakolidé zůstávali pod dohledem Khara, i když byly jen dva.
„Země nářků!“ řekl Nyunyu. „Nikdy jsem tady nebyl. Těším se, až tuto zem uvidím na vlastní oči.“
„A až zabiju prvního skřeta!“ vykřikl Aragorn a rozjel se vstříc dobrodružství.

První setkání se skřety

Všichni se rozjeli za ním a hlavně tasili zbraně, protože nevěděli, co je čeká. Vlastně ani nevěděli, proč tu jeli. Zabít Khara? To se jim stejně nepovede. A i kdyby ano, tak Khar trpí syndromem Mabfred – vždy se dokáže oživit. Zabít všechny skřety? Nemožné, protože se vždy objeví další. Asi po půl hodině cesty se setkali s první hlídkou, ta je naštěstí neviděla. „Tak hele, já je postřílím, a vy se připravte na boj, kdyby se sem náhodou jeden dostal.“
„No to ani omylem, já tam vběhnu a vy se dívejte a sbírejte jejich hlavy.“
„Ne, já tam vběhnu!“ vykřikl Aragorn.
„Barak ša…“ chtěl to ukončit Mabfred.
„Drž hubu!“ přerušil ho Nyunyu, ale skřeti už si jich dávno všimli. „Tak si střílejte, když si myslíte, že nás trefíte!“ to neměl říkat. Skřeti vystřelili a jejich šípy letěli přímo na Nyunyu. Ten jen hbitě uhnul, ale pozapomněl, že za ním někdo stojí. Nemusím doufám psát, že to byl Mabfred a jak to dopadlo. Jeden z pěti šípů minul, jinak se všechny strefily do Mabfreda. Ten spadl k zemi. Zbytek družiny nelelkoval a běželi všichni na skřety. Nyunyu vzal šíp a vystřelil. Skřeti byly možná silnější, ale stále se neuměli vyhýbati šípům, které vystřelil Nyunyu. Jeden skřet lehnul. Skřeti byly opravdu lepší v boji, než dříve. A o dost. Gotfrua sice rozmáznul dva skřety, ale trvalo mu to asi o tři vteřiny déle, než obvykle. Aragorn zabil další dva.
„Tak jdeme dál, ne?“ řekl Nyunyu.
„No a co provedeme s Mabfredem? Žije vůbec?“
„Tak já se na něj podívám.“ Odvětil Aragorn a šel se za ním podívat. Mabfred ležel v kaluži krve. Naštěstí nebyl těžce zraněn. Vyléčilo to pár Aragornových léčivých kouzel. Šli dál. Asi po dvou hodinách pocítili náhlou únavu. Zvláštní bylo, že ji ucítili všichni naráz. Jako by slábli. Vtom se za skálou objevil skřet s krátkým lukem a rychle napínal tětivu. Nyunyu rychle tasil šíp a chystal se vystřelit. Zabránili mu v tom dvě věci. Aragorn stačil po skřetovi hodit svoji garenovou dýku. Zasáhla ho přímo do srdce. Skřet ale stačil vystřelit. Šíp mířil přímo na Nyunyu. Ten měl malou šanci na to, aby ho šíp netrefil. Vytěžil s toho ale hodně. Šíp ho jen mírně škrábl.
„Kde si vzal ty dýky Aragorne?“ zeptal se Mabfred.
„A kde si se s nimi naučil tak dobře házet?“ dal další otázku Nyunyu.
„Koupil jsem si je v Albireu, asi před dvěma roky a od té doby jsem trénoval. Nejdřív jsem to chtěl vzdát, ale nevzdal jsem to. Věděl jsem, že se mi budou někdy hodit. Jen jedno nechápu. Proč jsem ty skřety nevycítil. Vždyť mám schopnost, kterou mi dal sám Faeron, že pokud je v blízkosti skřet, tak to ucítím.“
„Taky se mi něco nezdá. Jindy tasím šíp mnohem rychleji, ale dnes jsem byl pomalý, jak hlemýžď.“
„Myslím, že vím, čím to je.“ Řekl Mabfred.
„No tak to koukej hodně rychle vyklopit!“
„Povím vám, co asi nevíte. Khar chtěl už jednou obsadit Asterion tím, že sesadí bohy. Jak, to tu nebudu rozmazávat, není to podstatné, ale pravděpodobně se to právě teď Kharovi povedlo. Teď jsou mrtví nebo alespoň zajatí.“ řekl smutně Mabfred.
„Gor by se nenechal nikdy, opakuju nikdy, zabít a už vůbec by se nenechal zajmout!“
„No dobře, všichni jsou mrtví, kromě Gora. Bohové jsou pravděpodobně mrtví a Khar Démon místo nich nasadil svoje bohy. A tím pádem jsme ztratili svou moc a naše zbraně, které jsme dostali od bohů, taky. Pravděpodobně se z nich stali obyčejné zbraně.“
„Takže žádný Tarfaen, žádný Durandal ani Andurion!“ řekl vážně Nyunyu.
„A já hlavně nevycítím skřety! To mi bude v téhle zemi dost vadit!“
„No mě spíš vadí, že z mého Durandalu se stalo obyčejné párátko!“
„A co mám říkat já?“ řekl Aragorn „Můj meč byl postrachem skřetů. A teď? Teď se ho nebojí ani mrtvola.“
„Počkejte.“ Řekl Mabfred.
„Čekáme…“ odpověděl Nyunyu. Chvíli se nic nedělo. Jen Mabfred seděl jako by na něj někdo mentálně útočil. Za chvíli vstal a s vážnou tváří řekl: „Je to v háji lidi! Khar našel nějakou sféru, která urychluje čas. Ovšem jen na jednom místě nebo na jednom člověku. Používá ji aby vycvičil skřety. Proto byly ti první skřeti silnější, než obvykle. Khar, jak jsem si myslel, pozabíjel všechny bohy, až na Lamiuse a Est, ehm a až na Gora. Lamius mi to právě sdělil, protože za chvíli ho Khar usmrtí. Stejně jako Gora. Promiň Gotfruo, ale je to tak. Řekl ještě jednu důležitou věc a to, že…“ vzduchem zasvištěl šíp a zabodl se přímo do Mabfreda. Ten zasténal a klesl k zemi. Nyunyu, Aragorn a Gotfrua už byly na to zvyklí, proto se o něj nestarali, protože věděli, že ho bůh ochrání a že prostě přežije. Skřeta našli poměrně rychle a zabít ho nebyl problém. Skřeti byly možná silnější než dřív, ale na tři hrdiny, vlastně teď už dobrodruhy, přece jenom nestačil. Vrátili se k Mabfredovi. Ten ležel na zemi a byl bledý. „Hups. Zapomněli jsme, že ho bohové už nemůžou chránit, protože byly sesazeni.“ řekl Nyunyu.
„No nevadí, aspoň máme víc jídla.“
„Nechme ho tu ležet, ale máme další problém. Když půjdeme jako družina, tak nás brzy odhalí. Navíc, když odhalí družinu, budou ji pronásledovat a dřív nebo později nás doženou a zabijí nebo se o to alespoň pokusí. Radši bych se rozdělil a šel za dále sám.“
„Ale co je vlastně cílem naší výpravy?“ zeptal se Nyunyu.
„ZABÍT JEDNOU PROVŽDY KHARA DÉMONA!!!“ zakřičel Aragorn.
„No tak dem.“
„Já půjdu středem, Nyunyu nalevo ode mě a Gotfrua napravo. OK?“
„OK.“
„No jo furt. Napravo, to je na sever nebo na jih?“
„Na západ…“ odpověděl Nyunyu.
„Aha. Tak na co čekáme? Jdeme ne!“ a tak se naše neohrožená družina rozdělila na tři díly. Koukneme se nejdříve za Gotfruou. Pár půlhodin šel v klidu, ale pak narazil na čtyři skřety.

„Durandal! Vlastně Meč!“ Durandal už se ten meč nemohl jmenovat, protože Durandal byl mocný magický meč a ne nějaký suchý nemagický meč. Ještě že stále byl z lintiru. To je jediná kladná vlastnost tohoto meče. Gotfrua se řítil s řevem na skřety. Nepochopil, že jejich hlavní sílou je překvapení. Na druhou stranu, skřeti byly překvapeni nad Gotfruovou blbostí. To Gotfruovi ovšem moc nepomohlo. Jeden skřet měl v ruce luk, takže urychleně po našem hrdinovi vystřelil. Gotfrua byl přece jen trochu obratný, takže šíp letěl mimo. Další dva se proti němu rozběhli s meči v ruce. Čtvrtý něco hledal na zemi, takže začal rychle vytahovat sekeru, kterou měl nenápadně schovanou pod oblečením. Sekera to byla hezká a hlavně velká a samozřejmě z lintiru. Gotfrua se setkal s prvním skřetem a hned mu vyhodil zbraň z ruky. Předtím to nepotřeboval, protože skřety zabíjel rovnou. Druhý skřet neváhal a pokusil se ho seknout do hrudi. Gotfrua to ale čekal, takže ránu vykryl štítem. Mezitím už skřetí lučištník nabil a vystřelil. Střela mířila přesně, ale ten blbej skřet, co mu Gotfrua vyrazil zbraň z ruky, si pro tu zbraň šel a vešel do trajektorie šípu. Ten ho strefil přímo do hlavy. První skřet dead. Druhý skřet, co bojoval s Gotfruou, si toho všimnul, ale to neměl dělat. Gotfruův meč mu usekl hlavu. Skřet se sekerou běžel na našeho hrdinu. Ten to tak trochu nečekal a jen taktak se sekeře vyhnul. Než stačil provést protiútok, tak sekera opět letěla vzduchem a tentokrát už Gotfruu mírně škrábla. Gotfrua se naštval a provedl sek rubem meče. Je zvláštní akce, kterou může provést pouze šermíř na vysoké úrovni. Pokud obránce tuto akci nezná, je to pro něj velice těžké se tomuto útoku ubránit. Skřet ji samozřejmě neznal. Gotfrua ho zranil a než se skřet nadál, měl meč v srdci. Zdálo by se, že už bude všechno v klídku.

Šel dále. Šel sice opatrně, ale skřeti byli vyčůraní. Dva skřeti ho nenápadně sledovali. Měli zhotovené magické dalekohledy, takže se jim Aragorn nemohl ztratit. Přibližovali se k němu. Na nohách měli tzv. „Elfí sandále“, takže se pohybovali velmi tiše. Aragorn šel dál, ani nevěděl, že za minutu zažije horkou chvíli. Jeden ze skřetů mu skočil na záda, druhý ho střelil do nohy. Jen díky dokonalému brnění Aragornovi šíp neublížil. Horší teď byl skřet na zádech. Skřet ho povalil na zem a hned vytahoval svůj odporný tesák. Aragorn mu ale překřížil plány. Použil jedno účinné hraničářské kouzlo a to „úder nenávisti“. Skřeta, co měl na zádech, to zabilo. Použil ho jako živí štít, před střelcem na skále a hodil po něm dýku a zabil ho. Teď už kráčel opatrněji a pomaleji. Začalo se smrákat. Aragorn si řekl, že si odpočine. Našel si příhodné místo a během chvíle spal. Spal však lehkým spánkem, takže ho každou chvíli budily různé zvuky. Nyunyu šel poslední cestou. Měl v ruce svůj luk. Svoje nebezpečné Ramawi. Bylo nebezpečné, i když nebylo magické. Štvalo ho, že nemá dostatek šípů. Stejně jako ostatní, i on narazil po chvíli na skřetí hlídku. Dívala se kolem koukolem, ale Nyunyu nezahlédla. Byl mistrovsky skrytý. Zahlédl pouze čtyři skřety. Moc neotálela a vystřelil. Šíp neletěl tak přesně, jako dříve, ale dost přesně na to aby to toho blbého skřeta zabilo. To se také stalo. Padl k zemi mrtev. Teda – jestli někdo přežije, když má v hlavě, přesněji řečeno v mozku (jestli vůbec skřet mozek má…) lintirový šíp, tak to by musel mít sakra velké štěstí. Nebo by se musel jmenovat Mabfred. Zbylí tři skřeti si hned vzali do rukou zbraně a běželi k Nyunyu. Ovšem než k němu doběhli, tak je Nyunyu postřílel. Chvíli před tím, než zastřelil posledního skřeta, tak se mu zdálo, že za sebou slyší nějaké výbuchy. Nevěnoval tomu zvláštní pozornost. Šel dále.

Opět, jako ostatní, narazil na pětici skřetů. Terén kolem něho byl nebezpečný. Byl skalnatý a pár metrů on Nyunyu byl sráz. Jak je hluboký neviděl. Ani to nechtěl vidět. Skřeti si ho všimli. Nyunyu napnul tětivu luku. Nestačil ovšem vystřelit, protože ho někdo zezadu srazil k zemi. Ramawi mu vypadlo z ruky. Rychle se otočil a vstal. Skřet na něj zaútočil. Nyunyu sice se zbraněmi moc neuměl zacházet, ale v boji beze zbraně si vedl dost dobře. Možná líp, jak s mečem. Skřetův útok odrazil a ještě ho skopl do propasti. Zbylých pět skřetů ovšem na něj s řevem běželi. Teda sorry – jeden si vzal krátký luk a chtěl po Nyunyu střílet. Nyunyu nečekal až ho zastřelí, takže se schoval za nejbližší skálu. Vzal si do ruky svůj meč. Ten fakčil, protože to nebyl dar od bohů. Byl to Chodcův meč a když se využijí jeho kouzla může bát chodec silnější, než leckterý šermíř či bojovník. První skřet letěl hned za Nyunyu, takže když se Nyunyu rozmáchnul a seknul, tak mu usekl hlavu. Zbývali tři. Stáli proti němu. Nyunyu už nemohl ani nechtěl utíkat, i když byl v zoufalé situaci. Byl bez luku a proti němu stáli tři, po zuby ozbrojení a plně vycvičení skřeti. Prostřední skřet zahájil útok. Nyunyu použil kouzlo meče „zvyš obranu zbraně“ a skřetovu útoku se ubránil. Ihned zahájil protiútok. Chtěl ho seknout do levé ruky aby nemohl používat štít a aby se lekl a on ho mohl dorazit. Skřet ovšem jeho ránu vybral štítem a bodl do Nyunyu. Naštěstí se jeho meč zastavil o Nyunyovu zbroj. Teď se ještě ke všemu do boje přidali zbylí dva skřeti. Jednomu útoku se Nyunyu ubránil, ale za cenu spadlého štítu, ale druhému ne. Teď byl zraněn na noze a klesl k zemi. Jeden skřet se k němu přiblížil a rozmáchl se. Nyunyu si ale vzpomněl na Drika, ale hlavně si vzpomněl na svoji lintirovou dýku. Vzal si ji do levé ruky a bodl skřeta do srdce. Ten se spadl na zem, jak hruška. Vzchopil se a než se ti dva skřeti vzpamatovali, zakouzlil „úder nenaávisti“ na jednoho skřeta. Ten sebou seknul na zem. Třetí skřet nepochopil, proč tu před chvílí stáli tři skřeti a teď tu nestojí žádný. Nyunyu se totiž rozběhl a useknul skřetovi hlavu. Teď už jen vyřídit střelce. Proplížil se nad něj a skočil na toho hnusného skřeta. Ten neměl žádnou šanci, takže ho Nyunyu zabil. Našel urychleně svoje Ramawi a šel dál. Začala být tma. Nyunyu si řekl, že spočne. Nebude spát, protože on málokdy spí. Spíše jen „odpočívá“. Noc a druhý den

Gotfrua uviděl armádu skřetů. Viděl ve tmě díky svému náhrdelníku. Odhadoval, že jsou tak tři hodiny ráno. Tři míle pod na sever od něj (aspoň si myslel, že je to na sever…) šlo asi tak tři sta skřetů. Lehl si. Šli směrem k němu. Teď už procházeli dvacet sáhů od Gotfruy. Ten jasně viděl jejich zbraně a zbroje. Všechno z lintiru. Někteří měli i dlouhé luky. Šíp viděl jen jeden. Jeden skřet si ho prohlížel. Že nevíte, z čeho byl hrot, že ne? Nemohl nic dělat. Nechal je tedy projít. Měl ale obrovskou smůlu. Poslednímu skřetovi něco vypadlo z batohu. Skřet se otočil aby ten předmět zvedl a uviděl Gotfruu.

„POPLACH!!!“ začal křičet. Gotfrua věděl, že by jim neutekl, i kdyby chtěl. Obklíčili ho. Gotfrua se bránil statečně a pobil dobrých patnáct skřetů, ale zmohli ho. Odvlekli ho kdovíkam. Šťastnější osud nečekal ani ostatní. Jejich osud byl víceméně stejný.

Naši hrdinové byly v malé místnosti. První se probudil Aragorn. Bylo zde jen málo světla, které pronikalo z okna. Naproti nich, u dveří, stál jeden statný skřet. Místnost byla špinavá a zdi popraskané. Za malou chvíli se probudil Gotfrua.
„No himl hergot, kde to jsem?“
„Držet hubu nebo o ni přijít!“ zakřikl ho skřet.
„Od nějakého blbého, hnusnýho, špinavého, slabého, pomalého a strachem prolezlého skřeta si nedám poroučet!!!“ ohradil se Gotfrua.
„Buď radši zticha.“ Uklidnil ho Nyunyu, kterého ten řev probudil.
„Nebudu! Jestli si myslíš, že mě nějaký skřet umlčí, mě Gotfruu udatného, tak to si na hóóódně velkým vomylo kámo!“
„Myslím,že…“ chtěl říct skřet.
„Skřeti nemyslí!“ přerušil ho Gotfrua.
„S takovým barbarem se já, Fujtajbl, nebudu hádat!“
„Já nejsem žádnej barbar! Já jsem BARBAR! Zapamatuj si to do konce svýho života, zmetku! A ten nebude moc dlouhej, to ti přísahám!“
„Vsadíme se?“
„O nářez!“
„OK. Platí!“souhlasil skřet.
„Tak mě sakra pusť, ať můžu vyhrát!“
„To víš, že jo. Ale až tady bude asi sto mých kámošů!“
„Věděl jsem, že je to srab.“
„Cože? Zopakuj to ty… ty … ty nulo!!!“
„Já jsem nula!? Tak jestli jsem já nula, tak ty si mínus stovka!“
„Já jsem… víš co?“
„Nevím!“
„Ticho! Pustím tě a rozdáme si to.“
„OK, ty šmejde.“ Na to ho skřet rozvázal. „Ňáká zbraň by bodla!“
„Co bys nechtěl? Je to čestný souboj. Já mám meč, štít, brnění a helmu, ty nemáš nic. Čestný souboj po skřetím!“
„To se dalo čekat, že to bude ňáká levárna. No co – takového skřeta, jako si ty zvládnu vždycky!“ započal souboj. Chvíli byl na vrchu skřet, jindy Gotfrua. Aragorn s Nyunyu na nic nečekali. Nyunyu použil telepatii a domluvil se s Aragorn, že on přeřeže provazy a osvobodí taky Nyunyu. Společně pak dodělají toho skřeta. Aragorn zase použil telekinezi a „přesunul“ Nyunyovu dýku do svých rukou. Kdybyste se divili, proč ji má u sebe, tak je to proto, že ji má velmi dobře schovanou. Aragorn přeřezal provazy a pomohl také Nyunyu. Společně dali toho blbého skřeta a vyčkávali. Dveře by ani nevyrazili, maximálně by na sebe upoutali pozornost. Čekali, až se bude něco dít. Asi za dvě hodiny se otevřely dveře. Dovnitř vešli tři skřeti. Aragorn s Nyunyu dělali, že jsou přivázáni k židlím. Mrtvého skřeta dali za dveře, kde byl schovaný i Gotfrua.
„Moment, kde je ten třetí? A kde ten skřet co vás tu měl hlídat?“
„Ten skřet si zašel na WC a Gotfrua? Ten stojí za vámi, prosím.“
„Nedělej si ze mě srandu!“
„No, já bych řek, že si srandu nedělá!“ ozvalo se za skřetem. Než to Gotfrua dořekl, vrazil mu dýku do zad. Škoda, že nemohl používat skřetí zbraně. Aragorn s Nyunyu použili kouzla a ti dva skřeti, co tam stáli, jak opaření, klesli k zemi.
„Teď zjistit, kde jsme, kde jsou naše zbraně a hrr na skřety.“ Řekl Aragorn. „Bohužel si myslím, že jsme v samém srdci Země nářků. V sídlu Khara Démona!“ vyšli ven z místnosti. Byla tam chodba, která vyústila ven. Nad nimi bylo plno skřetů a temných draků. Nalevo od nich byly točité schody. Šli k nim. Šli radši pomalu a opatrně. Ne že by měli strach, ale hned je objevit nemuseli. Vyšli až nahoru. Kolem nich byly stovky skřetů. Měli lintirové meče a sekery, štíty i zbroje. Tihle mluvili po skřetím, takže jim nerozuměli. Aragorn sice něčemu rozuměl, ale o moc moudřejší taky nebyl. Jen jedno se zdálo důležité. Zdálo se, že se proti někomu chystají. Zaslechl také slova, jako hobit, výbuchy, elf a hodně mrtvých skřetů. Nevěděl, co si o tom myslet. Najednou je zahlédl skřet. Začal křičet a skřeti je zcela obklíčili.
„Vzdejte se a budete ušetřeni.“
„Nikdy se nevzdám skřetům, ani Kharovi! Radši zemřu!“ zakřičel Aragorn a běžel na skřety s holýma rukama. „Andurion! Andurion!“ křičel. Najednou, jako by se zastavil čas. Stáli najednou vedle sebe a skřeti, ani nic jiného, se vůbec nehýbalo. Proti nim šla postava zahalena v krásném obleku. Jako by ani nešla – levitovala nad zemí. Najednou k nim promluvila. „Jsme Nejvyšší.“ Nejvyšší je nejvyšší bůh Asterionu. Nikdo ho ještě nikdy neviděl, ani se nevědělo jistě, zda žije. Teď se s ním setkali naši dobrodruzi. „Vidím ,že jste stateční a odhodlaní Khara Démona porazit. Jelikož již několikrát porušil základní principy Asterionu, tak vám pomůžu ho zabít. Vrátím vám vaše zbraně a ještě je trochu posvětím.“ V tu chvíli měli meče a luky opět u sebe, stejně jako zbroje a štíty. „Musíte ovšem nejdříve porazit Kharovu armádu skřetů. Pozor! Nejsou to obyčejní skřeti, jak jste si ráčili jistě všimnout, ale vycvičení skřetí bojovníci, chodci, lupiči či čarodějové. Jsou silnější i než ti, se kterými jste se setkali během své cesty. Víc pro vás nemohu udělat. Hodně štěstí!“ postava zmizela a všechno bylo, jak to skončilo. Jen naši hrdinové byli ozbrojeni. Skřety to zarazilo, ale věděli, že je jich obrovská přesila, takže běželi dál. Nyunyu postřílel jednu řídkou stranu skřetů. Popošel trochu dozadu a střílel šípy dále. Ostatní se taky činili. Aragorn zabíjel skřety, jak na běžícím páse. Skřeti byli si sice silnější, ale jeho meč také. Gotfrua provedl operaci Mounfield. To znamenalo, že se Gotfrua dvakrát otočil o 360º s napřaženým mečem a pozabíjel tím všechny skřety, co stáli v jeho blízkosti. Za pár desítek minut bylo po bitvě. Na zemi ležely stovky mrtvých skřetů. Naši hrdinové stáli vedle sebe nezraněni. Nyunyu vystřílel všechny své šípy, proto musel jít v půlce bitvy na skřety se svým mečem. Teď musel jít nějaké ty šípy najít. Našel jich tak sto. Teď šli za Kharem, protože neviděli žádné draky. Aragorn si všiml, že odletěli směrem na sever. Nikde nikdo.

Poslední souboj

Chvíli si odpočinuly a šli dále. Šli najít Khara Démona a šli ho zabít!!! Za nimi se najednou otevřeli mohutné dveře. Z nich vystoupil dva a půl metru vysoký muž. Na sobě měl rytířskou zboj a na hlavě helmu. V ruce třímal meč. Tento meč byl vykován z mnoha kovů. Naši hrdinové poznávali pouze lintir, athorské stříbro a garen. Meč obsahoval tak další dva kovy, které ani neznali.

„Tak, dostali jste se až k pánu zla. Co uděláte? Utečete? To by bylo asi nejlepší. Jediný, kdo mě porazil byl Taranis. A to s pomoci bohů, protože se proměnil v draka. Ale co vy? Vaši bohové již nežijí! Vaše zbraně nemají žádnou schopnost. Vzdejte se a zachraňte si životy. Jestli se rozhodnete zůstat, tak již nikdy neuvidíte mrtvého Mabfreda ani nic jiného. Rozmyslete si to dobře!“

„Krásná řeč, ale byla tam jedna drobná chyba.“ řekl Aragorn a na to vytáhl z pochvy svůj Andurion. Meč zářil tak silně, že si s ním mohl svítit na cestu a číst si přitom návod na Baldur‘s Gate.

„Jak je to možné? Faeron přece nežije! To není možné! Stejně vás porazím!“ Khar se rozběhl a seknul svým mečem po Aragornovi. Ten se jen sehnul a meč vrazil do skály. Ta se rozpadla a meč zůstal nepoškozen. Nyunyu postoupil trochu dozadu a střílel po Kharovi jeden šíp za druhým. Ty se ovšem od jeho zbroje jen odráželi. Proto zamířil na hlavu. Gotfrua ho mezitím oběhl a seknul do nohy. Zbroj ránu zachytila. Khar opětně zaútočil na Aragorna. Ten chtěl ránu vybrat štítem, ale ten se pod sílou meče zlomil. Když to Gotfrua uviděl, zahodil štít a vzal svůj Durandal i do levé ruky. Nyunyu vystřelil šíp. Mířil přímo na hlavu , ale Khar uhnul a seknul po Gotfruovi. Ten uhnul a bodl mu do ruky. Rána to byla silná, ale Khara jenom mírně škrábla. Teď stáli tak, že Khar byl v obklíčení. Před ním Gotfrua, za ním Aragorn a vpravo od něj stál Nyunyu, který právě vystřelil. Khar opět uhnul, toho využil Aragorn a skočil na záda a Gotfrua ho chtěl probodnout. Rozběhl se, ale Khar ho kopl a sekl po něm. Rána to byla rychlá a přesná, takže Gotfrua omdlel. Khar dále shodil Aragorn ze zad a rychle vytasil hvězdici a hodil ji po Nyunyu. Ten jen hbitě uhnul. Aragorn na nic nečekal a hodil po něm dýku. Mířil přesně, ale Khar si dýky všimnul, ale zcela vyhnout se nestačil. Dýka ho zasáhla do levé ruky. Nyunyu ihned vystřelil. Khar už toho měl dost, takže se šípu vyhnul a zneviditelnil se. Přiběhl až k Nyunyu a rozpřáhl se a uťal mu hlavu. Nyunyu nemohl nic dělat, protože Khara neviděl. Tím, že zabil Nyunyu se Khar zviditelnil a Aragorn po něm hodil dýku. Strefil se mu do hrudi, ale Khar stále žil. Chtěl už souboj ukončit.