Já nejsem žádná, kurva, hrdinka!

Chce se mi to řvát a přitom ze sebe servat drahocennej pás, výraz to díků týhle malý dědinky, která se krčí v obklopení hor a která musí bejt rok co rok zavalená sněhem nebo blátem stékajícím po ostrejch stěnách skal. Je to příšerný, ubohý místo, pár hliněných domků tvořící jedinou roztahanou ulici, poradní strom a okolo mizerná palisáda, do který by stačilo se opřít a padla by k zemi jako obyčejnej plot. Všimla jsem si toho hned, jak mě sem dotáhli, teda, jak mě sem donesli div ne na ramenou, hulákali oslavný písně, skákali jako pominutí a vůbec, chovali se jak magoři. Je fakt, že jsem jim to nevymlouvala, koneckonců, chtějí-li hrdinku – pokud to znamená, že dostanu najíst a že se vyspím jinde než na zemi – fajn, mají ji mít.

Uprostřed vesnice jsme se zastavili; okamžitě se kolem nás srotili snad všichni její obyvatelé. Staří i mladí, nejvíc však rozjívený, špinavý děti s neodmyslitelnou smečkou vychrtlých psů kolem podrápaných nohou. Pobíhali střídavě kolem mě a kolem toho, co zbylo z oné dívky, lupičky a mrchožroutky, kterou jsem měla podle mínění těchhle tupců zabít. Za odměnu jsem měla být uctívána coby hrdinka a předvedena jejich pánovi, který si mě přál poznat.

Je to tady odporný, ale byla jsem už na horších místech. Nestačím kopat do psů, kteří mi vrážejí čumáky do rozkroku, a vyhejbat se hromadám zvířecího trusu. Ženské mě očumují, chlapi svlíkají očima a ti malí parchanti se mi věší na ruce a řvou u toho jak šílenci. Je mi z toho na blití, ale co mám, sakra, dělat? Říct jim, že jsem tu jejich noční můru nezabila? Mohla bych si plíce vyřvat a stejně by mě nikdo neposlouchal. Už staví pod shromažďovacím dubem dlouhý lavice a snášejí na ně všechno, co jejich ubohý domky nabídnou. Slepice vraždí po desítkách, z chlívku vyhánějí rozděšená prasata, zapalují obrovskej oheň a chystaj rožně. Fakt tu asi mají málo příležitostí se pořádně nažrat. Nechci jim to kazit. Po pravdě mám neurčitej pocit, že kdybych teďka řekla, že jsem tu ženskou neoddělala, že by oddělali oni mě.

Posadí mě k nejvyššímu stolu, přesně do čela hned vedle tlustýho chlápka, kterej je pravděpodobně velkým zvířetem v tomhletom bláznivým psinci. Postaví před nás hliněný džbány a pár pohárů a pak mi všichni připíjejí, zatímco dva odrbaní kluci běží do prudkýho kopce, na němž se zvedá docela bytelnej dřevěnej hrad. Sídlo pána. Vím, že mě tam stejně dovlečou, přesto jsem vděčná za tu jejich ubohou pohostinnost, kterou mě zdržujou od nevyhnutelnýho. Snad se tu dozvím, kdo byla ona dívka a proč jsem ji vlastně zabila. Že mlčím, jim vůbec nepřijde divný, připisujou to vlastnosti všech hrdinů, totiž skromnosti.

Netrpělivě čekám a snažím se zachytit, co se vlastně v tý zatracený jeskyni stalo. Pokud si já pamatuju, tak jsem se tam schovala před náhlým deštěm, kterej mě zastihnul na mý cestě, po který se plahočím už dobrejch pár hodin. V okruhu desítek mil nebyla jediná chalupa, jen louky s vysokou travou a pak černej les s kluzkejma kamenama a se stromy, do kterých by se schovali tři chlapi. A pak ta jeskyně. Objevila jsem ji docela náhodou, zrovna když jsem uklouzla po jednom z těch šutrů a svezla se po zadku přímo k jejímu ústí. Stačilo po čtyřech prolízt trnitým křovím a už jsem byla v chladu a suchu. U jedný stěny dohoříval malej oheň a u něj jsem zahlídla beztvarou hroudu. V ten okamžik jsem venku zaslechla hlasy, ale nic mi nedošlo, myslela jsem, že je to zbytek mý družiny, kterou hledám už od včerejška.

„Na tvoje zdraví, paní!“

„Ať ti bohové žehnají!“

Usmívám se a znova si s nima připíjím. Víno je mizerný, ale v chladným dnu zahřeje. Musím si dávat pozor, abych ho nevypila moc, potřebuju čistou hlavu, potřebuju se konečně dozvědět, kdo byla ta holka a proč se všichni radujou z její smrti. Obrátím se proto na to tlusté prase, co se mi pokouší ohmatat stehno, sevřu jeho prsty tak, že vykvikne bolestí. Sladce se na něj usměju. „Kdo byla ta dívka?“

„Dívka?“ všichni zmlknou a nechápou, na co se ptám.

„Ta, co jsem ji zabila přece…“ nechápu, čemu se diví.

„To nebyla dívka, paní! To byla dračice! Mrcha zlá! Očarovala mladého pána! Vylákala z něj strašný peníze! Zabila pět strážců!!

„Šest, ty motyko!“

„Osm jich bylo!“

„Kdepak, celej tucet! Říkal mi to bratr, dělá na hradě!“

„Tvůj brácha tam leda kydá hnůj! Co by o tom věděl!“

„A tvoje sestra tam dělá děvku vojákům!“

„Cos to řek? Odvolej to! Já tě zabi…“

„Dost!“ vykřiknu a oni mě kupodivu poslechnou. Upřou na mě zvědavý pohledy a já vyzvu prvního chlapa, kterej stojí u stolu. „Tak kdo to byl?“

„No…“ nervózně se rozhlídne kolem sebe. „Jako říká se, že… že… no zkrátka. Náš mladej pán byl do ní celej pryč, všecko ji jako dal, zlato, šperky, kožešiny, jenže jí to bylo málo, chtěla vládnout a tak prej do mladýho pána hučela, aby zabil svýho tátu, jako starýho pána, ale oni na to přišli a když ji šli zatknout, tak utekla a zabila přitom celej tucet strážců a možná ještě nějaký čeledíny, skoro až hrad zapálila! No a od tý doby…“

„…od tý doby se všem jen mstila, jezdila do vsí drancovat a přepadala poselstva, odháněla dobytek…“

„…sem se teda neodvážila, měla asi strach ze starýho, ale v okolí řádila, to zase jo…“

Zamračila jsem se. Ta dívka, kterou jsem měla zabít, vypadala spíš jako dítě a ne jako všehoschopná bestie. Když jsem v tý jeskyni přistoupila k ohništi a spatřila to zhroucený tělo, naklonila jsem se, abych zjistila, co to je. Pod zkrvavenou houní ležela drobná plavovlasá dívka a z hrudi jí trčel širokej nůž. Sebevražda se dala vyloučit, dívka měla svázaný ruce za zády a v puse roubík. Vytáhla jsem ten nůž, vypadal fakt strašlivě, jak jí tak vyčníval z hrudi, a v tom se do jeskyně nahrnuli nějací muži a pak… pak jsem se ocitla tady.

„…řekni, paní, tebe taky přepadla?“

„Cože?“

„Přepadla, že jo? A tys ji přemohla! Pronásledovalas ji až do toho jejího doupěte a tam jsi ji zabila!“

„No…pokaď to vidíte takhle…“ zaváhala jsem, jestli se nemám radši přiznat, protože tohle spíš vypadalo na nějakou – dost možná moji – smečku, ale vtom dav zahučel radostí a do vzduchu se vzneslo množství kožešinových čepek. Do pohárů prýštilo další víno a pod stromem se začalo tančit. Netrvalo dlouho a z hradu přijelo poselstvo s krásným koněm pro mě, a jestli bych prokázala hradnímu pánu tu čest a bla, bla, bla, vydala se s nima nahoru. No co, koneckonců se snášela tma a spát v jedný z těch příšernejch chatrčí se mi fakt nechtělo. Zítra odsud vypadnu, najdu ty pacholky, kteří mi zdrhli i s posledním žoldem, a znovu se s nima vydám do světa.

No jo, maj to tady fakt moc pěkný. Celý dřevěný, věž, chodby, síně, festovní dubový mostky, který se daj v případě napadení zvednout a zatarasit vstupní brány, střílny hezky hluboko a na ochozech kupu strážnejch. Po dvoře v blátě pobíhají čeledíni a pošťuchujou děvečky, prasata chrochtaj, koně potřásaj hlavama, zkrátka idylka, ze který se mi chce akorát tak zvracet. Bohové, kam jsem to jen vlezla?

V hlavní síni bylo docela dost lidí, postávali u dlouhýho ohniště, který se táhlo podél jediný kamenný zdi a vydávalo příjemný teplo. V čele stála široká stolice pokrytá hnědou kožešinou a na ní seděl takovej malej, směšnej stařík. Měl na sobě něco zelenýho s bílým, v šedivejch vlasech zlatou čelenku, svraštělý ruce pokrytý prsteny. Oči měl teda dost chladný, když se na mě podíval, bohové vědí proč, zamrazilo mě, navzdory ohni, v zádech. Tak s tímhle dědoušem bych nechtěla mít žádný spory, pomyslela jsem si a opatrně se rozhlížela po síni. Kousek od stolice postával pobledlej mladík, hubenej jak kdyby měsíc nejedl nic jinýho než chlebový polívky, a měřil si starcovu hlavu nenávistným pohledem. I přes věkovej rozdíl si byli dost podobní.

„Pane!“ ozvalo se tlusté prase a poklonilo se starci až k zemi. „Přivedli jsme tu hrdinku, co zabila Mstivou Rees! Zde je nůž, kterým ji proklála. Na vlastní oči jsme to viděli!“

Síní to zašumělo a na mě se okamžitě upřely všechny zraky. Nejdivočejší pohled měl onen mladík, starcovy oči byly kupodivu klidné, chladné a poněkud výsměšně sledovaly krví olepenou zbraň.

„Přistup blíž!“ zaskřehotal ten starý havran a zatímco mi kynul pravou rukou s nožem, levou prudce uchopil mladíka za paži a strhnul ho za sebe. Něco mu zakrákoral do ucha. Ať to bylo cokoli, mladíkovy oči mě sice nepřestávaly probodávat, ale už se nepokusil o žádný výpad. Měl štěstí. Musela bych se bránit a bránit se já umím jako málokdo. Ne nadarmo jsem vyrostla ve vojenských leženích, kde se buď o sebe postaráte sami nebo skončíte jako něčí děvka či potrava pro supi.

Udělala jsem pár kroků vpřed. Stařec si mě zamyšleně prohlížel, ale asi jsem se mu v krví potřísněný tunice přepásaný tím darovaným pásem líbila, protože uznale pokýval šedivou hlavou a ukázal ke stolu. Větší hromadu jídla jsem viděla naposledy loni, když jsme dostali rozkaz oblehnout jeden hrad dole v Nížinách. Ti parchanti tenkrát vůbec nepočítali s tím, že bysme mohli hrad dobýt. Seděli si ve svých síních a cpali se husami a telaty, zatímco my dole chcípali hlady.

„Tak tys zabila Rees? To bychom to měli oslavit, co? Jak se jmenuješ?“

„Jsem Corlynn, pane.“

„Tak… Corlynn,“ zvedl se ze stolice a odmítl přitom pomoc bledého mladíka. Sám se došoural ke stolu a mě nechal posadit po svý pravici. „Určitě máš hlad, statečná Corlynn. Po takovém skutku vskutku vytráví,“ nepříjemně se zasmál, ale hned dal pokyn, aby mi donesli nůž na maso. Sám si vražedným nožem uřízl kus kančího stehna a hodil ho mladíkovi na kus chleba.

„Jez, synu. Musíš být silný.“

Syn měl co dělat, aby se nepozvracel, přesto se neodvážil starci odporovat. Poslušně si odkrojil malý kousek a vložil si ho do úst i se stopami dívčiny krve. Bylo mi ho líto, ale zasloužil si mou lítost? Vůbec jsem ho neznala, ale věděla jsem, že mě rád mít nebude. Proč taky? Oddělala jsem jeho největší lásku, ale co mi je po tom, ksakru? Ráno se sbalím a tohle všechno bude jen příjemná vzpomínka na hory jídla a teplo z ohniště.

Tlusťoch znovu a znovu vyprávěl můj příběh, jak jsem zabila strašlivou Rees, jak ji také hledali, neboť jim v noci někdo – ona – rozehnal všechny ovce, jak prohledávali les a přitom zaslechli padající kamení – jela jsem po zadku k jeskyni – a když tam vtrhli, už jsem měla Rees na lopatkách. Nastala strašlivá bitka, kdy jsem s Rees zápasila jako divoká kočka, Rees se bránila špičatými zuby i nehty, posílala na mě nesnesitelný kouzla, hromy a blesky, takže to chvílemi vypadalo, že bojuji se všemi démony podsvětí. Stařec se usmíval, co chvíli tleskal radostí jako malé dítě, co chvíli mi připil a co chvíli se zamyšleně podíval na svého mlčícího syna.

Začínala jsem bejt ze všeho unavená. Staroch to na mě asi poznal, protože zavolal jednoho ze svejch sluhů, aby mi připravil spaní. Představa, že budu spát v teplý posteli vzala za svý v okamžiku, kdy mě sluha dovedl k ohništi a hodil mi na přikrytí ovčí houni. Nádhera!Takhle se tu zachází s hrdiny. Hovor kolem stolu utichal, lidi se pomalu rozcházeli, koutkem oka jsem zahlídla, jak mladík vede starce po širokejch schodech někam nahoru. Asi do ložnice. Do teplý postele. A já se tu krčím s dalšíma dvaceti lidma a přemejšlím, kam si jít odskočit. Když jsme sem přicházeli, všimla jsem si výsernice, která se ve větru houpala na jednom krakorci. Nechtělo se mi do tmy, ale co jsem měla dělat? Dřepnout si někde do koutku, když mě sledovalo na dvacet chlapů?

Nebylo těžký onu věc najít, takže po chvíli jsem vycházela docela spokojená a mířila si to do hlavní síně, když mě náhle kdosi vtáhnul do temnýho výklenku a přiložil mi na krk nůž.

„Co to sakra…“

„Buď zticha!“ tvář mi ovanul horký, přerývaný dech. Hubené ruce mě odzbrojily a pak mě prudce otočily tváří k útočníkovi. Sice byla tma, ale poznala jsem ho. Se špičkou nože v krční jamce jsem hleděla do mladíkových nenávistných očí.

„Proč jsi ji zabila? Co ti tak strašného udělala?“ zasyčel a přimáčkl mi nůž hlouběji. Idiot. Chytila jsem ho za ramena a vrazila mu koleno přímo do rozkroku. Když se bolestí ohnul, oběma pěstma jsem ho praštila do zátylku. Složil se mi k nohám jako pytel hadrů. Mohla jsem ho zkopat, vyrazit mu duši z těla, shodit ho do hradního příkopu, ale co bych z toho sakra měla? Nic než potíže. Proto jsem ho po chvíli zvedla a opřela o chladnou zeď. Chvíli trvalo, než přišel k sobě, a pak se… rozbrečel. Bohové, tak tohle mi scházelo!

„Neřvi!“ zavrčela jsem a nervózně se rozhlédla. Na hradě byl celkem klid. „A uklidni se, jo?“

„Tys ji zabila! Zabilas Rees!“ Štkal jako malej harant.

„Byla to mrcha. Nic jinýho si nezasloužila. Hele, zapomeň na ni, jasný? Najdeš si nějakou jinou…“

„Ty to nechápeš!“ utřel si slzy a snažil se mě odstrčit. „Nic z toho, co říkají, neudělala.“

„Ale prosím tě,“ shovívavě jsem se usmála. Mladíčkovi mohlo být tak šestnáct, už měl bejt dost starej, aby začal chápat, že svět nejni sametový hnízdečko. „Vždyť po tobě chtěla, abys zabil taťku, abyste spolu vládli a žili šťastně až do smrti smrťoucí!“

„To není pravda. Chtěli jsme šťastně žít, to ano, ale nechtěli zabít otce. To je nesmysl!“

„Tak proč utíkala z hradu a zabila tucet vojáků?“

„To se říká?“ překvapením se mu rozšířily oči a já si v duchu nadávala, proč se do toho, kurva, pletu. Co je mi do toho, jaký tu maj rodinný problémy? Mám svejch dost. Chci tu jen přespat a pak se ráno hezky vypařit. Poslední, co potřebuju, je poslouchat nějaký kecy od zdrcenýho kluka.

„Víš co? Na tohle zapomeneme a já jdu spát. Jsem utahaná jak pes.“

„Počkej. Chci ti to vysvětlit. Ona opravdu nic z toho neudělala. “

„Jenže mě to vůbec nezajímá. Stejně je mrtvá.“

„Vůbec ti nevadí, žes zabila nevinnou dívku?“

Tak a už jsem toho měla akorát tak plný zuby! Napřed mě tu oslavujou jako hrdinku, která je zbavila zlý saně, a najednou na mě chtěj hodit vraždu neviňátka! Ať tu holku zabil kdokoli, já jsem z toho zatím měla jen nepříjemnosti. Zatraceně, vždyť jsem chtěla jen nocleh a kus žvance!

„Mám toho dost! Jen co se rozední, odcházím.“

„Nechám tě zatknout za vraždu. Dokážu, žes ji chladnokrevně zabila, ačkoli byla nevinná. Z našeho vězení se už nedostaneš. Zavolám stráže!“

Musela jsem se rozesmát. Tohle pískle mi tu vyhrožovalo, jako by to snad myslelo vážně. Přesto je mohl zavolat, proto jsem k němu přiskočila a sevřela mu prsty kolem útlého krku. „Tak poslouchej, chlapečku,“ šeptala jsem mu do ucha. „Jestli tě to uklidní, tak jsem tu tvou holčičku našla už tuhou, jasný? Ať to udělal kdokoli, byla mrtvá, už když jsem spadla do tý zatracený jeskyně. A je mi vážně fuk, proč umřela, jasný? Jasný?“

Ohromením nemohl chvíli dýchat. Povolila jsem prsty a zamáčkla ho hlouběji do výklenku.

„Já ti nevěřím,“ zasípal.

„Což mě teda vážně dost mrzí,“ ušklíbla jsem se. Prudce jsem ho vytáhla z výklenku a normálně jsem ho omráčila pěstí. Nedalo se nic dělat. Tady jsem ho nechat nemohla, tak jsem si jednu jeho ruku přehodila kolem ramen a vlekla ho do síně. Celou cestu za sebou bezvládně táhnul nohy, hlava mu klimbala sem a tam a já vzývala všechny bohy, ať cestou nikoho nepotkám a nemusím nikomu vysvětlovat, proč je mladej pán v limbu. Jenže kam s ním? U ohniště nebylo místo, pod stůl se mi ho taky strkat nechtělo, krom toho jsem měla v úmyslu ho svázat a pak vypadnout z hradu ještě za tmy. I kdybych měla skočit do hradního příkopu!

Nadlehčila jsem si ho a on potichu zasténal. Sebrala jsem ze stolu pohár se zbytkem vína a polila mu jím halenu. Musím ho dostat nahoru k ložnicím pánů… Nebo bych ho mohla odložit někde v chodbě nebo… Zatraceně! Copak já vím, kde se tu dají schovat nepohodlní svědci? Za normálních okolností bych ho prostě podřízla a hotovo. Jenže tady jsem nebyla útočníkem, tady jsem byla slavným hostem.

Vytáhla jsem ho po schodech nad síň. Přede mnou se otevřela docela široká chodba, oddělená od vzduchu vyřezávaným zábradlím, takže tvořila jakousi galerii. Vedly z ní pouhé dvoje dveře. Před jedněma se o kopí opíral namol opilý voják, druhý ležel na zemi a vedle sebe měl přilbici plnou zvratků. Na konci chodby dohořívala pochodeň. Opřela jsem mladýho pána o zábradlí a šla si poslechnout ke dveřím, který nikdo nehlídal. Ticho jako v hrobě. Pomalu jsem je otevřela. Komnatu osvětlovala zář z železnýho koše a dopadala slabě na postel. Už jsem na nic nečekala, zatáhla jsem toho kluka dovnitř a praštila s ním do postele. Mám já tohle zapotřebí? Kdyby mě, krucinál, aspoň zahrnuli dary na znamení díků, kdyby mi dali dva tři koně a měšec zlaťáků, nějakej ten meč a drahocennou čelenku, tak se budu cítit jako opravdová hrdinka, ale tady mně akorát nalili trochu kyselého vína, přepásali laciným šmukem a řekli pěkně děkujem. A já abych tady zhebla za napadení mladýho pána. Do háje, to jsou kšefty…

Znechuceně jsem si odplivla a chtěla vypadnout, když jsem zaslechla na chodbě kroky a vzápětí heknutí strážců.

„Vstávejte, vy hovada, takhle hlídáte pána?“

No skvělý, málem jsem se vzteky zadusila. A jsem tu jak v pasti. Přeběhla jsem k oknu a zkoumala šance na přežití. Kdepak, tenhle skok bych odnesla leda tak zlomeným vazem. V sousedním okně u pána hradu se svítilo, pán tam zaručeně nebyl sám, jasně jsem slyšela, jak se s někým krákoravě dohaduje. Vyklonila jsem, abych líp slyšela.

„…a co to zlato, našli jste ho?“

„…nic tam nebylo…“

„Cože? To není možné! Musí tam být!“

„Pane, tu jeskyni jsme převrátili naruby. Našli jsme akorát kousek chleba, kotlík a nějaké šaty. Jinak nic.“

„Chtěli spolu utéct! Dal jí skoro všechny šperky! Kožešiny! Peníze! Někde je přece musela mít! To jste se jí nemohli zeptat předtím, než jste ji… Zatracená práce! Idioti!“

Tak tohle začínalo bejt zajímavý. Vyklonila jsem se ještě víc. Třeba se konečně dozvím, co se tu vlastně děje.“

„…musela to najít ona…“

Cože? Bylo mi hned jasný, že mluví o mně! A do hajzlu! Odskočila jsem od okna a snažila se zachovat si chladnou hlavu. Mladej se začal probírat, tak jsem mu jednu vrazila, aby mě nerušil v přemýšlení. Kruci, musím se uklidnit. Je mi jasný, že po mě půjdou, ale musejí to udělat nenápadně, jsem přece, kurva, hrdinka, kterou tu celej den nosej na ramenou! Takže potichu se plížit z komnaty by byla blbost stejně tak, jako se pokoušet slézt z věže na nádvoří. Takže musím dělat hluk, ale zase ne moc velký.

Roztřásla jsem si vlasy po zádech, stáhla pásek z tuniky, několikrát se kousla do rtů, aby mi naběhly, a nasadila ospalý výraz namlsané kočky. Unyle jsem otevřela dveře a jakmile jsem přivábila pozornost těch dvou hovad, hlasitě jsem zívla. „Bohové, mám žízeň jako trám!“

Mohli se přetrhnout, jasnej důkaz toho, že o rozhovoru pána hradu s neznámým nemají ani potuchy. Nabízeli mi džbán zvětralého piva, ale trvala jsem na tom, že chci čerstvé a že pro něj musíme dolů. Krátce mrkli ke dveřím, ale stačilo zavlnění boků a měla jsem doprovod až síně. Samozřejmě že se několik opilců probralo z dřímoty a za chvíli už v ohništi vzplanula polena a rozezvučely se píšťaly. Kdekdo se coural vymočit na hnůj na nádvoří, muži do sebe strkali a tahali rozespalé děvečky zpátky do síně. Bylo zataženo, proto se občas spletli, močili si na boty a osahávali čeledíny. Popadla jsem jednu pochodeň, obloukem se vyhnula výsernici a ocitla se na nádvoří. Skoro všichni byli uvnitř. Okno starýho krkavce svítilo do tmy jako zlověstný oko; měla jsem pocit, že mě sleduje, kam se hnu.

Setřásla jsem ten hnusnej pocit, přeběhla ke stájím a přiložila pochodeň k první kupce sena. Pak jsem ji hodila hluboko dovnitř. Netrvalo dlouho a oheň se rozšířil. Koně řvali, jako by je na nože bral, z hradu začali vybíhat zmatení opilci, služky, vzácné paní, podomci a kuchařky, všecko to lítalo sem a tam, řvalo to na sebe, hledalo vodu, motalo se v hustém kouři, až kohosi konečně napadlo otevřít hradní bránu a vyvést dobytek ven. To byla chvíle, na kterou jsem čekala! Skočila jsem na nejbližšího koně, druhého jsem popadla za ohlávku a pod záminkou, že je jedu vyvést před bránu, jsem prudce stiskla kolena a řítila se z kopce přímo do vesnice. Cestou jsem řvala jako na lesy, že na hradě hoří. Zmatek ve vsi nemohl být zábavnější. Ach, kdybych tu mohla zůstat, pořádně bych si to užila, určitě by mě opět nazvali hrdinkou, která je zachránila před smrtí v plamenech! Ale ať si tady třeba pojdou, je mi to fuk!

Prchat v noci na koni krajem, kterej neznáte, je fakt na houby. Za váma hoří hrad, nad váma nebe černý jak bota a před váma tma, že byste si nejbližší větví vyrazili oko. Do toho nemáte ani ponětí, kam to, kurva, vlastně jedete, navíc vás straší poněkud přehnaná myšlenka, že vás pronásledujou všichni démoni světa s krkavcem v čele. A že si to poslepu míříte přímo do pekelnýho chřtánu. Kupředu vás žene jen jediná myšlenka – od hradu dále!

Nevím, jak dlouho jsem se motala v tom čarodějným lese, než jsem to vzdala a oba koně uvázala u stromu, pod kterým jsem se nakonec uložila i já. Žhnoucí pohár hradu jsem nechala daleko za sebou. To byl teda den. Byla jsem unavená, poškrábaná a ze všeho nejvíc se mi chtělo spát.

„Á, kohopak to tady máme?“

Tvrdý kopanec do zadku mě rychle probudil. Vylítla jsem jak poděs, zakopávala o klacky, sháněla se po dýce, zatímco jsem se snažila vymotat z deky a zároveň si odhrnout vlasy z obličeje.

„Není to naše Corlynn?“

Okolím se rozlehl hurónský chechot.

„Idioti! Špinavci! Svoloči mizerná! Přestaňte se mi posmívat!“

„Kruci, Corlynn, to se nedá! Vypadáš jak…“

„Dořekni to a nakopu ti koule!“

„Fajn, fajn, dobře!“ Lissen posměšně zvedl ruce na znamení ústupu a vzápětí mě Malhorn zatahal za vlasy. Ohnala jsem se po něm jako lítice, ale to už mě chytil Craver s Gorim a každý za jednu paži mě táhli ke svým koním. Gori se přitom usmíval jako nedočkavý děcko. „To budeš koukat, Corlynn, to budeš koukat!“

A koukala jsem. Do hajzlu! Třebaže jsem to nikdy neviděla, s jistotou bych mohla odpřísáhnout, že jsou to šperky Mstivý Rees! Parchanti zpropadený, zmetci, holota povalečská, usmívala jsem se už docela uklidněně, ba co víc, skoro něžně. Mizerové mizerný. Kvůli nim mě málem oddělali…

Probírala jsem se šperky, hladila hebké kožešiny, potěžkávala váčky s těžkými mincemi. Lup za všechny peníze. Šikulové, šikulové. „Jak jste to provedli?“

„Ani ti nevím,“ poškrábal se Lissen za uchem. Hledali jsme nocleh a natrefili na…“

„…jeskyni,“ dořekla jsem a nad jeho nechápavým pohledem jsem se jen ušklíbla. „Co ta holka? Byla už mrtvá?“

„Mrtvá? Kdepák, byla živá až moc!“ Lissen se lišácky zašklebil na Goriho. „Škrábala fest, potvora, co? Pak pořád jen brečela, že chce domů, že ji vyhnali z hradu nebo co, že čeká na svýho chlapa a že se vydají na cestu k jejím rodičům. Chtěla ochranu. Že dobře zaplatí.“

„Dala nám tohle všechno,“ ukázal na hromadu Graver. „A i kdyby nedala, vzali bysme si to sami. Řekli jsme jí, že se pro ni za pár hodin vrátíme, ať tam má toho svýho, nebo že jedeme bez nich.“

„Kam jste jeli? Nemohli jste tam s ní počkat?“

„Jeli jsme hledat tebe. Kdes vůbec byla?“

Mávla jsem rukou, řeknu jim to někdy jindy. „Když jste odjížděli, byla živá?“

„Za koho nás máš?“ pohoršil se Lissen. Jenom jsem se ušklíbla, znala jsem je jako svý boty. Ukrást, co se dá, pobavit se, ožrat – ne nutně v tomhle pořadí. Nějaký samaritánský sklony jsme ani jeden neměl v povaze.

„Vrátili jste se pro ni?“

Jejich pokrčení ramen bylo dost výmluvný. Kdyby se totiž vrátili, věděli by, kde mě najít. Radostný řev z vesnice by je určitě přilákal a oni by mu neodolali. Nikdo neměl vyvinutější čmuch na chlast a veselice jako ta moje všivá sebranka.

„Tak konec řečí, vyrazíme.“

Souhlasili. Naskákali jsme na koně a vydali se vstříc našim dalším dobrodružstvím. Graver tvrdil, že zná nějakýho chlápka, kterej zná nějakýho chlápka, kterej se postará o naše šperky a kožešiny, Lissen zas kohosi, kdo se potřebuje zbavit svýho bohatšího souseda, Malhorn zase tvrdil, že blízko najímaj žoldáky za docela slušný prachy, a Gori navrhoval, abysme se zastavili v nejbližší krčmě a pořádně se poveselili. Jo, byl to skvělej čas. Slunce vylezlo, ráno bylo čistý jako srdce mladý panny, ptáci řvali jako krávy, slabej vítr rozháněl pach kouře a mně bylo rázem do zpěvu. Byla jsem se svou družinou a to bylo nejdůležitější! Život byl zase fajn!

Zatímco jsme hledali cestu, která by nás dovedla do Nížin, mladej pán stál za troskách svýho ohořelýho hradu a v duchu mi sliboval pomalou a krutou smrt.