Byl les, snad bor. V něm i dub, buk, sem tam smrk a sem tam tis. Tu hřib, tu drn, tu mech a kleč. A zvěř. Laň i vlk, sýc a výr, též mlž i plž. Za ním ves a nad vsí hrad. Pět bran a věž, též báň a z ní vlál flór. V ní jest síň a tam vzplál krb. Na zdech erb, hle, ten třpyt, jas a svit, kdo vpřed jde, zří trůn. I stál tam kmet. Háv na zem, vlas – no pleš. Hlas jak zvon. Joj, toť on! Vsí pán, náš král.

Stár náš král. Má žal. I choť lká. Neb Lyr – ach, Lyr! – má se vdát! Lyr – toť pták. Všech sto krás! Ta líc, ten nos, ba i ret! Vlas jak len, zrak, ach, žár, hruď se dme, až hlas se třás, ten pas a co pak trup! Sám král na ni zří rád, jak by ne? Vždyť svůj gen dal jí kdys. Je to laň, však dnes jen lká.

Za vsí je drak! Má se vdát. By klid byl ve dne, klid i v tmách, neb věř, že drak chce lov! A lid má strach. Hle, mrak se stáh, nad vsí čerň. Jen déšť a mráz. Pak zář a žár, drak je tu zas! Dům vzplál, ves jen vře, svic svit mře a lid se ptá:

„Co chce drak? Snad Lyr? Co mu ji dát? Byl by klid! Jo! Lyr a drak, hoj, hoj, hoj, ať se vdá!“

Král je sláb, choť naň řve: „Drak chce Lyr! Je to špás? Či snad lež, snad jen žert! Tu máš žerď! A meč a štít! Na zteč, vel! Na smrt s ním!“

„Jsem již stár,“ dí na to král. „Snad princ by moh.“

„Princ? Tak hoch. Hmmm. Znáš ho? Kdo je to? A čí?“

„Za vsí má chýš. Zvou ho Ším. Je to rek, prý snad princ. Má zbroj i meč, hruď jak býk.“

„Sem! Sem hned s ním! Hej, stráž! Leť jak pták, přes les, strž i sráz, na, vem mu šperk, vždyť má být chud. Slib mu dar. A dej mu list. Že psal ho král, že Ším k nám je zván!“

*

Ším byl sláb, bled, jen stín, né moc zdráv. Asi vir. Dal by si gin, však je to lék? Ne, ne, ne, ni hlt! Co teď s tím? Vir je vir, snad mor či co. A gin je gin. Spíš fet než lék. Nu což. Dal si ho. Je mu líp. Hleď, stráž! A s ní list! Co? Že drak? A chce Lyr? Ho, ho, ho!

Ším vstal – už je fit. Vzal meč a štít a žerď a erb, zhas krb, zamk chýš, v stáj vpad. Tam oř. Ržál. Jo, jo, hlad je sviň. Ším dal mu hrst plev. Kůň až blil. Že by vir? Má dát mu gin? Ne, ne, chlast je ďas!

Hop a běž! Kůň je jak drak, ten cval, ten klus, ten trap! Přes les hop, přes tok frnk, přes tu ves a zas v les! Jen leť, jen plav! Za Lyr a vlast, za lid a stát, za čest a žold… Heh? Nu což, za ten též. Jak dí lid: I kur za zob v zem si hráb.

Les je tich, kol je tma. Šla spát zvěř, žel zní tu řev. Toť drak, řek si Ším. Má hlad a já jsem sám. Jen já a oř. Co dřív si dá? Ho, ho, ho, vždyť já jsem rek! Mám meč a sval, též vtip a šarm, v tom byl by čert, bych teď plách! Nuž, vpřed. Hle, sluj. Z ní smrad, že by čék pad. Oř – ten div – hned mu řek: „Tys rek a princ, vstaň, jak by nic, vem meč a v sluj už vstup! Rvi se jak ten ďas. Staň, co má se stát!“

I Ším šel a v sluj vzkřik: „Drak je tu? Ať jde ven (ten blb). Nechť je boj. I na smrt! Za Lyr a vlast!“

Hned zněl řev. (Ším se lek). Děs-běs. Drak lez ven. Chvost se mu chvěl. Ó, ten hřbet, ó, ten chřtán! Dost čpěl, no hnus, no fuj. Dal by mu drops, bo dech mu pách, však drak už tu a řve: „Co? Jak vlast? Já chtěl spíš chlast!“ Zrak mu plál, když Ším vstal. „Kdo jsi a co mi chceš?“

„Jsem Ším a jsem princ. Ty chceš Lyr, však tu chci já. Pro ni jdu se rvát, to pro ni jdu se bít.“

„Bych já zde dnes snad chcíp? Pro Lyr? A kdo to je?“

„Květ mých dní! I můj grál! To pro něj jdu se bít.“

„Ach tak. Mám bol,“ děl drak už mdle. „Nech mě být.“

„Heh? Co mám říct?“

„Nic. Chci spát. Jdi pryč.“

„Ty jdi pryč! Pusť tu sluj, hned se sbal a leť v dál!“

„Sluj je můj byt! Kde mám pak být? Teď, když mám bol? Jsem sám jak troll, lkám a rvu si vlas. Ach, je to tu zas! Aáá, aáá…“ řval drak, až les se třás. Bol je bol, ni špás.

„Co za bol máš, že tak lkáš?“ ptal se Ším a šel o krok blíž.

Drak leb na zem dal, vryl tam dráp, co bych ti lhal, mám zub a v něm kaz, a teď jdi o dům dál. Nech mě být a nech mě spát. Jdu mřít.

„Bys tu dál moh jak vlk výt? To ne! Cos mám. Je to dar, tak ber,“ řek mu Ším a ze zad svlík si vak. Měl v něm gin. „Dej si…“ A drak si dal. Gin v krk si lil, ne na zub, jak by měl. „Dost!“ křik Ším a chlast mu vzal. „To by ses spral a pak bys blil.“

„Dej mi to zpět a pak si zhyň!“

„To jsi chlap? Zřím tvůj chrup. To je ten zub? Aj, aj, aj! No, je v něm kaz. Fajn. Jde ven!“

„Čert tě vem! Nač ten chvat? Lij do mě chlast, po něm mi je líp. Fakt bych už rád chcíp, než mít tu ten bol,“ drak se chvěl jak chrt, jak hmyz. „Dím ti, už, už zmiz, sic v les tě jdu hnát!“

„Ha, ha, chceš se rvát? Znám box i hák, toč i kop. Fajn, klid, dej si lok. A pak, dím ti, zub jde pryč!“ Dal mu džber, drak pil jak dráb. Ším pak vzal drát, vlez mu v chřtán – ten puch, ten smrad, no, už mu hnil, no to je krám - a na zub sáh. Drak řval jak tur. „Drž! Na zub dám drát. Táák. A je to tam. Teď drát na hůl, fajn? A lež. Klid. Oř už ržá. Jdu tam, jo? Na jho hůl a drát, nač se s tím srát? Cajk?

„Cajk,“ hles drak mdle.

„Hjé! Hni se!“ šleh bič a kůň táh. Na jih jak pták. Drak jen kvík. Před ním zub. No hnus. Dřeň je fuč, kaz ji zžral.

„Teď na to led. Jód. Hned. Pak fáč.“

„Též gyps,“ špit drak.

„Nač gyps? Spíš lék. Snad bez či list lnu? Co já vím? Což jsem Mu. či Dr.? Což tak lusk? Kmín? Chřest? Býl?“

„Co líh?“

„To by šlo. Rum i gin, ať plá ti líc.“

„Ty jsi mág,“ šept mu drak. „Dík. Teď jdi v sluj, vem si vak, já dám ti plat. Šperk i šat, zbroj i meč, též štít i číš, bronz i měď. Ber i šmuk i štras, vše ti dám moc rád. Či snad chceš hrad? Mlýn? Dvůr? Grunt? Co fond či grant? Moc? Být král? Snad i car?“

„Né, dík, chci jen Lyr.“

„Tak jdi už k ní, ať je tvá choť. Rci jim: drak je chlap a je zde rád. Má co žrát, má co pít, Lyr je tvá, co já bych s ní?“

„Fakt? Tak dík! A čau.“

„Se zas stav!“

„To víš, že jo. Tož, zdar.“

*

Hrad, síň, v ní král, choť a Lyr. Též stráž a lid. Hle, jde Ším! Je živ a zdráv. Byl se bít, byl se prát, pro svou čest a pro laň Lyr.

„Kde má drak hrob, vždyť píchs v hřbet mu hrot. Či snad to byl šíp?“ ptal se ho hned král.

„Ne, ne, drak je přec živ. Živ a zdráv a je moc rád.“

„To je snad špás?“ dí choť jak čert. „Snad jen žert, že drak je živ?“

„Ne, ne vtip, je to fakt. Drak je tam, kde je sluj. Prej na furt. Jen klid.“

Lyr se rdí: „Ty jsi Ším?“

„A ty Lyr?“

Ó, ten cit. Jak vír, jak smršť! Kde je kněz? A kde klér, mnich a chór? No to je fór, zní smích a pláč, nechť je mše a pak hned rej. Hoj, hoj, hoj! Kněz kříž stisk: „Tak co, Lyr?“

„Jo, jo, chci se vdát! Pro něj furt jen plát. Fakt ho žrát. Páč je cool. Má šmrnc a vtip a je můj pán, má svůj hrad, jen s ním chci spát, hmm, si hrát.“

„Co na to Ším?“

„Jo, Lyr chci si brát, je fakt kus a mám ji rád, svůj gen dám jí hned, neb je můj grál i svět, u ní chci dlít a s ní se smát, jak strom zrát a…“

„Jak Bůh chce,“ řek kněz. Smál se král, pán i kmán. Hrál se blues i jazz. To byl rej, byl dort, v něm gay, byl chřest a šnek, jed se tur i kur, z něj hnát i krk, pad páv, laň i cejn, lid se cpal, dal si chléb, špek a křen, pil se rum, gin na ex. Pak byl sex. Po něm džus.

A to je šlus.