Něco je špatně
| Autor: | axel |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 8 |
Lehkým a uvolněným krokem mířím k lesní tůňce nedaleko mého domu. Na nebi svítí hvězdy a vychází měsíc.
Osuším se a jsem mokrý, pomalu lezu do chladné vody. Užívám si tu osvěžující koupel po náročném dni, ačkoli jsem stále smutný. Co to má znamenat? Je to přeci již tak dávno.
Nikdo mě takhle nikdy nedostal, je nečím zvláštní.
Rána už přestala krvácet, ale pořád to trochu pálí... Ten trpaslík nebyl normální. Co to na něj přišlo? Vždyť já měl náladu, abych kolem sebe šlehal blesky, tak proč to byl on, kdo na mě zaútočil? Bůh ví. Obvykle bych ho odzbrojil a nechal být, avšak je pochopitelné, že jsem ho dnes takto zřídil.
Rychle skáču ven z vody, jsem suchý, špinavý a smradlavý.
Ještě že v té práci se dnes nic nedělo, alespoň jsem měl dost času přemýšlet. Je to děsivé – ať udělám cokoli, je to stále horší a horší, přitom tohle by mělo fungovat!
Ach, zase doma. Jsem příjemně sytý. Usedám ke stolu a pouštím se do jídla, to maso se jim dnes náramně povedlo. Dojedl jsem. Hladový a rozlámaný z toho celodenního sezení na židli vyrážím ze dveří, nasedám na udýchaného koně a ženu ho cvalem do města.
Proč jsem z toho stále smutný?
Pomalu začíná na západě svítat. Rudý kotouč slunce se objevuje nad obzorem.
Před branami svého milovaného města seskakuji ze sedla a dále vedu svého čerstvého, odpočatého koně běžnou chůzí vedle sebe.
Po cestě mi pomalu začala krvácet ta malá rána na zápěstí a krvácí stále víc.
Procházím mezi lidmi. Někteří na mě zle koukají a pokřikují na mě něco o tom, že si to ten trpaslík nezasloužil, ale já už jsem zcela uklidněn a vím, že to byla jeho chyba – neměl na mě útočit.
Přicházím na náměstí, kde na zemi leží zmlácený trpaslík. Vyskakuje okamžitě na nohy a proti mě, tak jsem ho udeřil pěstí. Spadl na zem.
Jsem docela rozzuřen, tak do něj zběsile kopu, dokud se mu nepodařilo zvednout. Udeřil jsem ho ještě dvakrát pěstí do obličeje a on mě sekl do té rány. Zatáhla se a přestala krvácet, vlastně už tam ani nebyla – ani jizvička.
Nechápavě se otáčím a pokračuji k městské knihovně.
Je již jasný den, když přicházím k té vyvolené budově. Čtu znovu ten elfský nápis: „Láska je mocná, milujte knihy,“ jako každý den, když jdu do práce.
Zrovna na tohle mám dnes náladu, říkám si v duchu ironicky.
Prošel jsem pod branou s tímto nápisem, zavedl koně do stáje a usedl na židli knihovníka. To je má práce.
Ničí mě to zevnitř. Musím se toho problému nějak zbavit – vyřešit ho, jinak já, rozervanec, už nikdy nenabydu klidu. Ovládá mě to, ale proč? Vždyť to byla záležitost pouhých pár týdnů a skončilo to již před několika měsíci. Není normální, abych byl kvůli tomu tak smutný. Dříve, ať už to bylo jakékoli, jsem to přešel s mávnutím ruky a úsměvem, výjimečně mě to pár týdnů trápilo, ale pak to bylo v pohodě.
Pro všechny draky na světě, tohle není normální!
Snad slunce vychází, aby mohlo zapadnout, snad květiny rostou, aby zvadly. Proč všechno krásné začíná a pak brzy končí? Vím, že nic nevydrží věčně, ale proč se vlastně tyto krásné věci dějou? Proč jim to dovolíme? Je to snad jen můj případ, že za jeden krásný den přichází daleko horší týden, nebo všem působí láska stokrát více trápení?
Den v práci uběhl jako voda a je ráno. Zavírám knihovnu, nasedám na koně a vracím se domů.
Slunce zapadá a země chladne. Něco je špatně.
Včerejší večer byl krásný. Opět jsem ji potkal, seděl jsem vedle ní. Povídali jsme si a smáli jsme se, jako před půl rokem, avšak bylo to špatně.
Netoužím po ničem jiném, než abych se mohl opět dotýkat její božské pleti, hladit její nádherné vlasy a líbat ji na ty svůdné rty.
Chci ji opět vidět. Musím ji vidět – nejen ta úžasná krása mé Afrodity, ale i sama její přítomnost mě naplňuje pocitem štěstí. A ten její hlas je líbeznější, než nejkrásnější ptačí zpěvy. Ovšem k čemu je to všechno, když už dávno není mou? Je to již mnoho prázdných dní, osamělých nocí a smutných západů slunce, co mě tak ledově opustila, přesto ji stále miluji.
Je to zvláštní. To, co se za dlouhé měsíce i roky nepodařilo žádné z pohledných slečen a mladých dam, zvládlo toto děvče za pouhých pár týdnů. Ona je dokonalá, snad právě proto mě stále tak hrozivě ničí.
Přijíždím ke svému domu, jsem ještě trochu rozespalý. V dáli kokrhá kohout, jinak ještě pořád všichni spí.
Jdu ulehnout i já, avšak stále cítím – něco je špatně.
Vrať se mi, má lásko.
Diskuze
cour: Abych pravdu řekl, někdy v dubnu probíhala za jednoho krásného pátečního odpoledne a večera kulturně-zábavná akce ve VIP salónku jedné čajovny. Byl jsem tam a velmi dobře jsem se bavil, i díky velmi blízké přítomnosti jedné kamarádky. Tato kamarádka se se mnou v únoru rozešla a byl to oboustraně velmi nešťastný čin. Od té doby jsme se sem tam potkávali a bavili jako kamarádi, až tady to vypadalo na něco víc.
Celou sobotu jsem proseděl doma a hrál na kytaru, poslouchal hudbu a přemýšlel. Večer vzniklo toto dílo a vzniklo tak, jak jsem to cítil. Takže ano, opravdu jsem v době psaní díla byl v takové situaci. Je to výlev žalu z mého vlastního srdce a je mi velmi líto, že je takto kritizované, protože v tom stále vidím víc, než co tady píšete.
Pravda, teď už to není úplně aktuální, protože leželo dlouhou dobu v čekárně - nicméně to není výmluva. Možná by to v dubnu jinak působilo na ty, kteří u toho byli a kteří dobře znají můj osobní příběh, ale těch tu není mnoho, navíc vy jste ti rel. objektivní kritici.
Fin: Děkuji za kritiku, nicméně jsem zklamaný, že to na tebe působí úsměvně a promiň, že jsem nesplnil tvé očekávání humorného příběhu. Mrzí mě, že to na tebe působí takto.
S pozdravem, axel.
axel:
zkusím vyjádřit svůj laický pohled. podle mě si velmi dobrý nápad nedotáhl do konce. od krátkého epického díla čekám pointu a té jsem se tady nedočkal. taková nějaká obecná klišé o lásce a jedné osudové ženě zkazila celkový příjemný dojem z díla. navíc mi to do tvého díla vůbec nesedělo. prostě jsem na závěr čekal něco víc než nějaké nářky :-(
to byl můj první dojem.
když jsem si dílo přečetl po druhé až třetí a trochu více se zamyslel, tak:
1. podle mě nemáš to „zpátečnictví“ dotaženo do reálna. zejména detailní popisy, např při souboji s trpaslíkem.
2. přemýšlel jsem o tom, že když je člověk nešťastně zamilovaný, tak se mu opravdu může stát, že celý den tak nějak uběhne automaticky jako den předtím a on až večer při jídle/ve vaně/v posteli před usnutím začne přemýšlet, co vlastně celý den dělal. jak celý den proběhl. promítá si to odzadu podobně jako tvůj elf. možná že v takové situaci jsi právě ty a možná takto vznikl i nápad napsat toto dílo.
ve výsledku hodnotím mírně podprůměrně, tahá to nahoru dobrý nápad, strhává dolů moje nenaplněné očekávání úderného závěru.
jo a ještě jedna věc, ten smilák v anotaci je hrozný. podle mě tam absolutně nepatří. navozuje nějakou žertovně žoviální atmosféru, což dílu rozhodně neprospěje. jako bys ho sám sobě shodil.
Zaujala ma tá poznámka o humornom potenciáli. Tak som o tom nepremýšľal.
PS: Jo a ještě... nevyvolává to ve mě žádné další emoce kromě zmiňovaného smíchu. Charakter povídky ale napovídá, že by to tak být nemělo. Když se ptá postava, já se neptám, nemám proč. Necítím k hrdinovi žádné sympatie, aby stálo za to přemýšlet jako on... Ať si přemýšlí, mně je to volný.
Ale nemělo by.
Já nevím.
Nejprve jsem tím nápadem s návratem v čase byl neskrývaně nadšený. Dokonce jsem si v jednu chvíli myslel, že je to dílo humorného charakteru, protože sekvence typu... tak do něj zběsile kopu, dokud se mu nepodařilo zvednout mě upřímně a ze srdce rozesmála. Možná je škoda, že to není humorně myšlené dílko.
Když jsem s podivem zhruba za polovinou díla zjistil, že vůbec nejde o převrácení hrdinova dne, ale snahu vrátit se k milované osobě, zkřivil jsem tvář v lehce bolestivé grimase. Tak pěkný začátek a takový obyčejný motiv ztracené lásky? Tohle je můj vlastní komentář, můj vlastní názor a já jako čtenář jsem si přál, aby to šlo jinam. Autor mi vstříc nevyšel, protože se rozhodl vést příspěvek jinam. Dalšímu čtenáři to třeba sedne víc, já chtěl spíš někam jinam.
Ke slohové stránce.
Absence dialogu coby jednoho z nosníků prózy beru. Je to filosoficky pojaté dílo a jako takové se bez dialogu obejde. Já bych jej jako čtenář uvítal, protože si myslím, že i v té převrácené podobě by to mohlo být dobrý pití. Kdyby navíc axel směřoval k tomu humornému stylu, určitě by z dialogu vydoloval hodně (znáte ten vtip, který se dá číst z obou stran - před svatbou a po svatbě? - tohle přesně by byla stejně skvělá perla!). Ale nevydoloval. Místo toho se dozvídáme jen jakési myšlenkové zkazky, které možná dráždí čtenářovu fantazii, mnohem spíš mu jsou však kvůli absenci jakéhokoliv chytlavého děje ukradené. Atraktivitu povídky tak zajišťuje pouze zpětný chod. Budu se opakovat, když řeknu, že z toho se dalo vytěžit víc než nešťastná láska?
Samotný písemný projev není špatný. Místy mi působí trochu neuhlazeně a potřeboval by učesat, ale možná je to jen projev toho filosofičtějšího rázu, který mě tolik nezaujal.
Z obsahového hlediska.
Vím toho strašně málo a strašně mi to vadí. Je chyba, když čtenáři dám k sežrání celou kuchyni, takže si nemůže domýšlet, co v ní zůstalo na zítřek, chleba se solí ale taky není to pravý ořechový. Chtěl bych vědět podrobnosti. Víc se rozepsat o některých situacích a motivech. Čím je tak dokonalá ta tajemná kráska? Proč na něj ksakru útočil ten trpaslík? (Byl to fakt magor?) Nevím, ale dal bych si prostě ještě aspoň máslo a vajíčka, jestli se chápeme.
Jsem docela rozzuřen, tak do něj zběsile kopu, dokud se mu nepodařilo zvednout. - Jestli je všechno pozpátku (jinak by trpaslík musel padat obráceně) a nikoliv pozpátku pouze po sekvencích, pak by...
A) musel jet do města s koněm zadkem napřed...
B) musel vyzvracet jídlo místo jeho snězení.
Závěrem.
Předchozí diskusi jsem nečetl, abych jí nebyl nikterak ovlivněn, ačkoliv jsem si nemohl nevšimnout při letmém pohledu, že při ní došlo k výměně názorů. Pokud jsem tedy některý z argumentů zopakoval, omlouvám se, ale bylo to nezávisle na Darianovi nebo axelovi.
Líbí se mi motiv vrácení v čase, z něhož se opravdu dala vytěžit hodně dobrá práce. Autor však vsadil na nějaký omšelý motiv zhrzeného milence, k tomu ještě nedostatečně objasněný, čímž svému nápadu zůstal trestuhodně hodně dlužen.
Můj skromný názor je, že to měla být humorná povídka. Náznaky tam totiž byly a našlo by se jich víc, kdyby se na to přímo autor zaměřil. Takhle ale zůstal jen nevyužitý potenciál. Jestli se tedy můžu přidat k axelovi, tak ano, něco je špatně. To něco jsem se pokusil zachytit výše.
S pozdravem
Fin z Celenu
(Číselně nehodnotím)
1. Postava podáva dej svojimi očami, dej je zmätený. Teda postava je zmätená, alebo je zmätený svet. O ľudskosť tu málo ide pramálo, o tej ani nebola reč.
2. Ba hej, vymklo. Pri trpaslíkovi, to je v mojich očiach moment, ktorý odvádza pozornosť neželaným smerom. Už som o tom hovoril. Nemá to logiku z hľadiska príbehu, ktorý je rozprávaný osobou; obrátené to môže byť, ale zďaleka nie možné - je tam priveľa iných postáv.
3. Kritika doloristickej lásky. No dobre, tá z toho vyplýva, súhlasím, ale furt to nie je myšlienka, ktorá by vysvetlila či dala rámec tomu, prečo je to podané, ako je to podané. Prečo si musel použiť tú schému prevracania času? Ako to s tým všetkým súvisí? Čo by mi to malo dať?
Ty tvrdíš, že opisuješ bežný deň (a k tomu už postavou prežitý) obrátený naopak, ja si myslím, že Tvoja stratégia zlyhala, pretože dej podávaš cez prizmu videnia postavy, mieša sa Ti do toho vnútorný monológ. Keby si bol dej podával v tretej osobe, zvýraznil, že ono obrátené rozvíjanie je zámer, bolo by to transparentnejšie. Celé sa to ale vzťahuje na postavu, a tak mám z toho pocit, že oná postava má nejaký psychický problém. Nemôžeš alibisticky tvrdiť, že celé je to len preto prepnuté len preto, aby si kritizoval lásku. Lebo ten obrátený čas evokuje niečo iné, ale úplne iné - niečo, čo končí pri schizofrénii.
Forma teda v mojich očiach nezodpovedá obsahu, ktorý naznačuješ. Na kritike lásky sa zhodneme, ale tá podľa mňa ustupuje niečomu ďalšiemu.
Vrátim sa k príkladu z kritiky. Povedz dievčaťu: "Milujem ťa ako sviňu," - a môžeš jej sväto-sväte tvrdiť, že Ty si to predsa takto nemyslel, že to mal byť kompliment. Ona ho nepochopí, lebo túto formu vyjadrenia kladného hodnotenia nepozná. Dostávame sa ku problému čítania: text dokážeme pochopiť, len ak do istej miery buduje aj na tom, čo už poznáme, ak je napísaný tak, aby sme v ňom niečo známe mohli poznať.
Ja som na základe svojej skúsenosti poviedku čítal a pochopil, teraz teda zostáva čakať, ako sa k nemu vyjadria aj iní čitatelia.
Vysvětlení:
Bod 1. - postava není zmatená - celou dobu má přehled o dění, byť neví některá fakta (nevědomost je však součástí lidskosti, ne zmatenosti).
Bod 2. - nemyslím si, že by se mi obrácení toku děje vymklo z rukou. Od začátku jde děj proti toku času, pouze myšlenky hrdiny se posouvají stále dopředu - tak je to v celém díle.
Bod 3. - proč je pointou kritika lásky? Celou dobu sice naznačuji, že je něco špatně, nicméně je to stále popis dne, občas proložený nějakou běžnou myšlenkou či hrdinovou otázkou k sama sobě, zatímco ta část o jeho trápení je najednou bez jakéhokoli děje, všechno se to děje v jednom okamžiku, všechno jsou to složité až filosofické otázky hrdiny, na které jen těžko najde odpověď. Z ničeho nic se v textu objeví tato část, která "útočí" na city čtenáře. Zkušený čtenář by měl zbystřit a hledat právě tady tu myšlenku celého díla. A kdo hledá, najde.
Promiň, ale tvé kritiky mohou na některé působit jako "já tomu rozumím a vím moc dobře, co všechno se v tom skrývá," min. na mě tak působí. Jako autor mám však v tomto případě pocit, že jsi prostě nemohl na nic podstatného přijít, tak jsi zkritizoval to, co v tom je a to, co jsi neobjevil jsi označil za něco, co v tom díle není. Takto zpětně nacházím v tvé kritice určité smysly, ale nic podstatného, co jsem do díla ukryl, se v tvé interpretaci neobjevilo. Možná jsem zklamal jako spisovatel, na druhou stranu se mi zdá, že se to v tom dá najít.
S pozdravem, axel.
Prvé a najdôležitejšie: Moje kritiky sú interpretácie umeleckého textu, také interpretácie, ktoré Vám urobí každý kritik. Nikto nepovie o diele 100%-nú pravdu, veď o tom to ani nie je - a podľa mňa taká ani nejestvuje. Ak hľadáte pravdu, hľadajte Boha. :)
Čo sa týka mojich formulácií, mám taký pocit, že keď v úvode kritiky spomínam príklad zo života, z vlastnej čitateľskej skúsenosti a píšem to v prvej osobe singuláru, myslel som si, že si ľudia, čo ich čítajú, uvedomujú, že to píšem len zo svojej pozície. Nechcem nikoho manipulovať. Prosím, uvedomte si to.
Ten zmätok je Tvoj prostriedok, no podľa mňa sa Ti vymkol z rúk: text je zbytočne absurdný a čitateľa skôr zneisťuje ako baví. To som sa snažil vo svojej interpretácii zdôrazniť - že ide o hru na formu, ktorej zmysel sa stratil približne niekde tam, kde si už prestával pri svojom písaní tušiť čitateľa.
Chcem tým teda povedať, že autorinterpretácia je vec užitočná, ale aj tá musí byť podopretá argumentami. Autor v kritickom diskurze podľa mňa nemá autoritu. "Ja som to napísal, tak to určite musí byť tak." Skús mi skôr priamo na texte ukázať, kde presne sa to, čo hovoríš, demonštruje.
Podľa mňa si to s tým obracaním natoľko prehnal, že sa čitateľ bude pohybovať na vratkej pôde. To som zdôrazňoval vo svojej kritike, preto som dal nižšie hodnotenie.
Darian: Konečně jsem pochopil tvé diskuzní příspěvky. Dříve jsem je bral jako jakýsi odborný rozbor a srovnání s nějakým světovým dílem, ale na svých vlastních dílem mnohem lépe vidím, že je to spíše tvůj výklad díla podaný tak, jakoby to byla 100%ní pravda.
Jak se říká, že žádná interpretace není špatná, začínám o tom pochybovat - zdá se mi totiž, že jsi vůbec nepochopil toto dílo. Nejde o zmatek postavy, postava vlastně ani není zmatená - moc dobře ví, co se děje, jen nechápe, proč ho opustila jeho milovaná.
Ten "zmatek" je totiž jen můj prostředek k dosažení toho, co jsem chtěl. Ve skutečnosti je to popis celkem běžného dne, jen je popisovaný od zalehnutí k spánku po probuzení, abych prozradil důvod trápení postavy až na konci díla.
Pointou díla je vyjádření odporu k lásce, bolesti a utrpení kvůli ztrátě milované osoby atd. Prostě je to o nešťastné lásce.
Zajímalo by mě, jak dílo pochopí jiní, proto vás prosím, ať se tu šíříte svými názory, i kdyby jste měli opakovat, co už napsali jiní.
S úctou a s pozdravem, axel.
Literárne dielo je dialektickou jednotou obsahu a formy – nie je obsah bez formy ani forma bez obsahu. Túto vetu učia už na strednej škole a ja by som najsamprv rád ukázal, o čo ide. Forma nesie obsah, preto veta „Ľúbim ťa ako koňa“ pri klasickom segmentálnom rozbore pôsobí paradoxne, ak rovno nie sarkasticky a urážlivo. Ako to potom je? Prečo keď by som túto vetu povedal svojej milovanej, usmiala by sa? Moja drahá ju totiž správne pochopí: identifikuje, že ide o slang, uvedomí si, že ju ľúbim vskutku veľmi. Ide o diskrepanciu v prediktabilnom vzťahu obsahu a formy, ktorá poukazuje na to, že v úvode spomenutý axióm treba chápať skôr ako výklad, nie prirodzený zákon.
Tento nesúlad možno ilustrovať i na príklade z epiky. Interpretovať by sa to na tomto poli pokojne mohlo trošku tendenčnejšie ako nesúlad medzi tým, čo sa stalo (obsah), a okolnosťami (forma). V poviedke Deň ako stvorený pre banánové rybičky od Salingera sa hlavná postava celý deň v čiernom mundúre váľa po plášti, potom za ním príde dievčatko, pri hre v mori ju Seymour pobozká na nohu, jej sa to nepáči, vrátia sa späť na pláž, rozlúčia sa. Potom Seymour pôjde do svojej izby a zastrelí sa. Obsah nepôsobí uveriteľne, zároveň však treba prihliadať na okolnosti: v príbehu je niekoľkokrát nepriamo akcentovaná mužova stiesnenosť a psychická kríza, ktorá ním lomcuje. V diele možno uvažovať o hlbšej rovine vďaka svojskému nesúladu obsahu a formy, ktorý vnímavého čitateľa nabáda k tomu, aby hľadal zmysel. Nesúlad medzi obsahom a formou vedie k sémantickej kolízii, k nabúraniu stereotypu v používaní jazyka a k tvorivému hľadaniu zmyslu. Tento nesúlad musí však vychádzať z istého kontextu, ktorý čitateľ pozná či vďaka príbehu spozná.
V nadväznosti na to všetko teda môžem povedať: je len dobré, keď je v reči „něco špatně“, lebo reč potom prestáva byť prijímaná ako samozrejmá a vďaka tomu sa v nej zdôrazňuje emocionalita a špecifické nazeranie jednotlivca. Zároveň však nie je dobré, keď je „něco špatně“ a čitateľ ani zaboha nevie prečo. Svojej milovanej teda rád poviem, že ju ľúbim ako koňa, je to v pohode; keby som jej však povedal, že ju ľúbim ako sviňu, už by to v pohode nebolo. Asi by to totiž nepochopila ako kompliment.
Postava tejto poviedky je plochá a nemá takmer žiaden vnútorný svet. To je ale problém, keď sa pointovať autor snaží skrze vnútorný monológ. Postava je smutná, sklamaná a vidí svet natoľko pokrivene, až čitateľ začne mať obavy, či sa popri depresii nejedná aj o nejaký vážnejší defekt. Fabula je jednoduchá: chlap miluje ženu, žena chlapa, no rozídu sa, tak chlap smúti. Sujet je komplikovaný, narúša sa v ňom epická časovosť a ešte typickejšia príčinnosť.
Základné konštanty materiálneho sveta sú v očiach postavy nabúrané a nie je jasné, v prospech akého posolstva. A každý text by mal mať posolstvo, zmysel – inak je komunikačne irelevantný. Obracajú sa časové konštanty – fajn, čitateľ sa stráca v čase rozprávania a automaticky sa etablujú nové konštanty: udalosti. Dôležité je, že sa dačo stalo, stráca sa vnútorná previazanosť motívov na úkor autorského zámeru ukázať zmätok postavy, ktorý si ona – a zrejme to má byť desivé – uvedomuje len málo.
Prvky absurdity sú však i v samotnom deji, deji, ktorý nemôže celkom byť prvkom subjektívnej interpretácie postavy. Hrdina kedysi zabil trpaslíka, a tak sa dočkal odsúdenia od kolektívu. Toto nie je individuálny motív, nie je v tom len jedincova psychika, ale je to motív spoločenský a objektívny. Predsa tú vraždu videlo viac ľudí. Ale autor sa aj napriek tomu s prirodzenosťou tejto sekvencie zahráva, a zmysel nie je jasný. Je to hádam narážka na to, že masa ľudí je ľahko manipulovateľná, narážka na xenofóbiu či apatiu? Narážka na to, že svet nie je taký jednoduchý? Podľa mňa zmysel tohto motívu je v nesúlade s ostatným príbehom, lebo v ňom nenachádza patričnú rezonanciu; kontext príbehu nijako nenapomáha čitateľovi pochopiť, o čo v tejto situácii vlastne ide.
Poviedke chýbajú prepracované charaktery, uveriteľné pozadie a emfatická pointa. Je to sivý metafyzický príbeh o absurdite, ktorá však málo pripomína absurditu našu každodennú, absurditu ľudskú. Je to, ako keby autor vymyslel najdokonalejšie väzenie a nedomyslel spôsob, ako odtiaľ jeho postava mala dokázať utiecť.
Výraznejšie chyby som si nevšimol, niektoré typografické som opravil sám.
Prácu hodnotím ako podpriemernú.