Mgr. Holger  14. 5. 2009 v 22:28:57

Jedna z dalších poetických variací na lykanské téma.
Bohužel opět zabředá pouze do popisu obvyklých atributů, které nakonec vrší jen na hromadu bez jasné struktury, často spíše pro formu, než pro vlastní sdělení.

Proto se tedy opět dočkáme lyka s plamenným zrakem, ostrými tesáky, klanící se měsíci, je hladový a rozervaný (byť nevíme proč). Třeba se jednou dočkám i oslavného songu Černý lyk pod bičem lunetiku vyl, glory glory haúúúúja.

Nu což, zpět k dílku, resp. jeho obsahové stránce.
První strofa nám přináší obecnou charakteristiku, která by byla jistě zajímavá, kdyby se dále nějak promítla do dalšího obsahu (žel nestane se, dočkáme se jen dalších popisů, v náznaku dějového posunu, bez hlubšího kontextu.)
První dva verše druhé strofy přinášejí neobratné užití spojky a, která zde paradoxně vyděluje první strofu od významu těchto dvou veršů. Nevím, zda to bylo autorovým úmyslem, ale pochybuji, že chtěl sdělit, že obsah první strofy platí vždy, kdežto druhá strofa přináší charakteristiku pro noční období (22-6 hodin).
2.3.-2.4. tohle je notná divočina, je pravdou, že archaické texty často obsahují neustálé opakování toho, kdo vlastně mluví (neustálé potvrzování autenticity příběhu) jako např.: A Conchobar se zeptal: „Odkud přicházíš?“ pravil Conchobar, ale v tomto případě? Bohužel je zde patrná svázanost formy – která je zjevná zejména při uchopení sdělení obou veršů, které svůj význam při použití spojky a popírají. Je zde možné položit otázku, zda autor chtěl sdělit dvě věci – že se klaní měsíci za prvé a za druhé, že tvor loví sám, jak tomu ostatně napovídá užití spojky. (Pozn.: vzhledem k tomu, že bych dílko zařadil jako lidovou říkačku, pak jsou podobné výrazové prostředky běžné)
Pokud ano, nevybral si pro to vhodné místo. Druhé sdělení trčí ze strofy, která se váže k božstvu měsíce, jako nevinná dívenka uprostřed Baatoru (nota bene vázané rýmem k 2.3.). Věřil bych také, že autor chtěl sdělit, že se lyk klaní měsíci, protože ten je jeho pánem, ale při lovu se musí spoléhat sám na sebe, což však popírá první dva verše strofy... Chápu tedy obsah této strofy spíše jako další výčet, ne nějaký náznak vnitřního života, motivace, psýché či dalších zajímavostí.
Třetí strofa v kontextu čtvrté přináší opět určitý rozpor – zatímco ve třetí obchází oběť pouze myslí, tedy o oběti spíše uvažuje, myslí na ni, touží po ní (namísto aby na ni číhal – pravda, metafora, budiž), ve čtvrté ji již kouše, saje, rdousí. Lze to považovat za zkratku, osobně ji však považuji za rušivou, příliš zkracující, vynechávající něco... něco co mělo zaznít. Přičemž zkratka a střih nebere konce a ještě divočejšího střihu se čtenář dočká mezi 4.2. a 4.3., která je asi opět projevem diktatury formy(tariátu). Mj. správným tvarem je „pláčou“.
Pátá strofa je pro mě překvapením. Zničehonic se totiž dozvídám, že „jen smrt ho vysvobodí“. Proboha proč? Tedy z čeho? V celém textu není jediný náznak, že by tvor nějak něčím trpěl, naopak, je vykreslována jeho moc a bezmoc ostatních. A chladné srdce? Jak jen mu poskočilo blahem, když se zahryzl. Podle mého by správným koncem mělo být poselství lidu lykova teritoria nesené s vytím větrem nad údolími:

Jen rychlá smrt vysvobodí
Toho kdo se neprobudí
Je vám nanic vlčí mor
Pakujte se z mojich hor

Prvně se také dozvídám, že je vlkodlak (jak jsem si dovodil, možná i díky anotaci), přenašečem moru. Ale možná, že jsem si špatně dovodil druh lykantropa a celé toto dílko je o krysodlakovi...

Po formální stránce jde o říkačku, která staví na velmi jednoduchých rýmech a nejen z toho je zřejmá autorova nevyzrálost. Patrné je to mj. i na stavbě strof, kdy 1., 3. a 4. používá rým střídavý, zatímco zbylé dvě používají rým sdružený. Chybou jsou i čárky ve verších 2.2, 4.4. Osobně mě zklamalo neudržení rytmu v posledních dvou slokách, což bych u říkačky na lidovou notu očekával.

Na druhou stranu lze říci, že v kontextu servšeru má dílko určité šance najít vděčné publikum. Třebaže tedy já osobně jím nejsem příliš nadšen, dílko čtenáře neuráží a jako podprůměrné je beru.

Hodně špásu

H.