Pamatuji si, jako kdyby to bylo včera, co jsem se probudil v toku nějaké řeky. Jak jsem se tam dostal, mi je záhadou. Tuším, že jsem v jedné krčmě slavil zdárný konec úkolu - v tom se zvedla země a prudce mne udeřila do hlavy.

Následně jsem plul a plul. Nu a pro změnu zase plul.

Probral jsem se, jak už jsem říkal, uprostřed řečiště mělké říčky pouze v botách, kalhotách a košili. Ovšem, co má paměť sahá, míval jsem ještě koženou vestu, nadutý měšec, krásný meč a jiné cennosti. Což, okradli mě, s tím už nic neudělám.

A vida! Našel jsem i dýku. Ještě, že mě neprohledali pořádně.

Každopádně, zamířil jsem ke břehu u nějakého města.

Zajímavé… Ono je možné za jednu noc uplout pomalu 100 mil? Jak jsem se sakra dostal do hlavního města Sedarského knížectví?!

Na druhou stranu…

Hurá! Tady mě neznají. Dokonce se mi podařilo nalézt malý váček s penězi. Pravda, vyskytoval se v kapse nějakého pána, ale jemu to stejně nevadilo. Lépe řečeno – nevšiml si.

Bylo to poměrně krásné město - Krásně jsem se v něm ztratil.

Vysublimoval jsem k nejbližší hospůdce na náměstí. K neuvěření jsem u té krčmy potkal strážce města. Ovšem městská garda je v blízkosti různých knajp a špeluněk známá častým výskytem. Samozřejmě že ten gardista, co se tam poflakoval, dostal ten nejlepší nápad, co mohl dostat. - Začal mě obtěžovat. Co jsem měl dělat? Chtěl po mně nějakou daň či co. Popovídali jsme si a místo placení jsem ho pozval na pivo.

Během hovoru nad korbelem zlatavého, pěnivého, velice chutného moku jsem se dozvěděl pár zajímavostí.

Asi se tu zdržím.

Jedna informace mne ale přeci jen děsí. Proslýchá se, že je zde přítomen zaklínač. Z těch mám trochu strach, když jsem částečný lykantrop. Prosím, o tom pomlčte, nerad se tím chlubím. Ba co, možná se i stydím. Největším důvodem je ale to, že pak na mě lidé nepěkně nahlížejí.

Teď si vzpomínám! Celou dobu tu vyprávím a ani jsem se nepředstavil. Jmenuji se Siltan, první toho jména. Ninja z hor Iga. Mladý umělec, špion, vrah. To vše jen díky mým skvělým vlastnostem. Nemyslete si ale, že jsem namyšlený. Nebylo by to pravdivé.

Omlouvám se, už odbočuji. Vrátíme se raději zpět.

Po hovoru s tím milým gardistou jsme se rozloučili a on šel na obchůzku. Nejspíš šel obrat někoho jiného.

Zůstal jsem v té malebné hospůdce sám. Neměl jsem co dělat, dokonce jsem pomalu začínal trpět nedostatkem informací. Rozhlédl jsem se proto po přítomných, a co jsem to neviděl. Slušivý pláštík v modré barvě na zadních partiích lehce zaprášen. I jako velký kavalír jsem přistoupil, nabídl se, že plášť očistím a té dámě pomohu. - Časem jsem se dozvěděl, že to byla kněžna. – Nemyslím si, že jí to oprašování pozadí nějak moc vadilo. Spíše se to nelíbilo muži se zrzavou kšticí a nepěkně vyhlížející jizvou přes oko. Působil lehce autoritativně, jako muž zvyklý velet.

Dal jsem se s ním raději do řeči, abych zjistil, co se mu nelíbilo. Pozval jsem ho na žejdlík a hned pookřál. Kupodivu jsem se ve svých úvahách ani příliš nemýlil. Ten muž byl velitelem knížecích vojsk.

Zajímavá hospoda, potkal jsem tam poměrně dost vysoce postavených lidí. Název té putyky jsem si musel zapamatovat. HuS, zajímavé místo.

Poněvadž se mi začalo zdát, že, ač sám už abstinent, jsem v tomto veřejném podniku už příliš dlouho. Slušně jsem se rozloučil a opustil ta místa, kde se lidé dostávají do stavu nevědomí konzumováním tekutin obsahu lehce či více alkoholického.

Chtěl jsem navštívit místní sídlo šlechtické smetánky.

Cestou jsem zahlédl kata, jak má za pasem důtky a obdivuje šibenici. Nemám popravčí rád, a proto jsem si z něj lehce vystřelil. Přišel jsem k němu a zabavil ty důtky. Samozřejmě je chtěl zpět, ale já byl zlý a nic jsem mu nedal.

Vykračoval jsem si, točil důtkami v ruce a usmíval se na všechny kolem. Takto jsem došel až k sídlu knížecího dvora.

Štěstí mi přálo, brána se zrovínka zavírala. Tedy jsem se vmísil do vzduchu a vnikl dovnitř. Běžně bych se vmísil do davu, jenže o dav bylo nouze.

Vykračoval jsem si po nádvoří, když jsem zahlédl dvě milé dívky v slušivých šatech s holemi v rukou. Obě s potutelnými úsměvy zamířily přímo ke mně. Ani se jim nedivím, určitě se tam chudinky moc nudily. Předal jsem jim důtky se slovy, že je kat někde vytrousil, možná je i s největší pravděpodobností bude hledat. Následně jsem se chystal pokračovat v obchůzce. Jenže něžná ruka jedné z čarodějek usedla na mé rameno a tím jsem ustrnul v pohybu. Pokračovalo se větou, že prý mě musely prohledat. Nevím proč, ale ty potutelné úsměvy mi byly příjemné. Tedy, s mým laskavým svolením (bez něj by to asi nebylo moc příjemné), se jaly své činnosti.

Roztahují mi paže a ručka s důtkami si pomaličku hledá cestu po mém těle. Lehounce od hrudi přes boky až po různé jiné partie. Tlapička s důtkami je následována slídivými prsty druhé čarodějky. Připadá mi to spíše jako osahávání než prohledávání. Proč ne, vždyť je to příjemné. Mhm. Myslím, že kdyby opravdu šacovaly, tak tu dýku najdou.

Zrovna jsem se chystal ty milé čarodějky pozvat na večeři, když tam přišel muž s nasupeným výrazem a modrým železářstvím na sobě. Sakra! Kníže! Proč přišel zrovna v tak blbý okamžik? Navíc mě chtěl napřed zabít, pak vyhodit. Nakonec jsem ho donutil otevřít mi bránu. Alespoň malá msta za to vyrušování. Pan kníže si zahrál na majordoma.

Co naplat, musel jsem jít. Cestou jsem přemýšlel a stále vzpomínal na ty čarodějky. Speciálně na jednu, její doteky mě nenechávaly klidným, její úsměv okouzloval. Musel jsem zjistit její jméno…

Ponořen do úvah jsem si ani nevšiml podivné dvojice jdoucí naproti mně. První byla dívka, druhý byl muž, který vypadal jako reklama na hlad.

Zastavil jsem se, potichu vyčkával, jestli půjdou dál. Jenže oni stáli, ba co víc, vyzývavě na mě koukali. Nakonec se ten muž zeptal, jestli si nechci s tou dívkou užít. Proč ne? Řekl jsem si a vyšel jim vstříc. Pak se setmělo.

Probudil jsem se. Prohledal se. Zjistil, že jsem bez peněz. Musel jsem jít vydělávat. – Tedy příchod do hospody, povinné pivo s gardistou plus lehké odlehčení hostinského o pár drobných.

Nějak jsem měl chuť jít provokovat knížete, snad při té příležitosti opět potkat ty milé čarodějky. Alespoň jednu z nich. Proto jsem opět vyrazil směrem do pevnosti.

Došel jsem k branám, když tu náhle se na mě vyrojila armáda. Dobře, nebudu to zveličovat. Vyrojil se kníže, velitel armád a asi dva vojáci. Oni se ani tak nevyrojili, jako vylezli z bran tvrze. Ještě k tomu ne na mě, ale kolem.

Prošli okolo, já nějak okomentoval stavy jejich vojsk, kníže zbrunátněl a já se radši vypařil.

Bezcílně jsem se protloukal krajinou, když mne do uší praštil zvuk. Zvuk líté bitvy. Já, mladý a zvědavý jsem vyrazil tím směrem. Ne, že bych chtěl bojovat, to ne, ale chtěl jsem se mrknout. Následně jsem z dálky skutečně pozoroval řež. Potyčku knížecí skupiny v čele se zaklínačem, jak se utkali proti sado-maso dívce se skupinou rozkládajících se stvůr.

Každopádně ze zaklínače mě polil pichlavý pocit strachu, a proto jsem se, pro jistotu, nepřibližoval. Stejně. Z dálky byl hezký (a hlavně!) bezpečný výhled.

Po boji jsem se odporoučel do luhů a hájů, uculujíce se při tom.

Někdy k večeru jsem si to zas razil směrem město. Pozoroval jsem, že tam byla nějaká sláva. Chyba, ona to poprava. Trochu jsem se prve sekl. Štěstí mi přálo a mně bylo znovu dovoleno spatřit ty dvě květinky učení magického. Byl jsem rád, zas potkat ty mile se usmívající dívky bylo osvěžující a ony mne nejspíše rády viděly také.

Zapovídali jsme se spolu. Čas ubíhal pěkně, ale pak si ten otravný kníže vyžádal jejich pozornost… Blbec.

Opětovně jsem se mu tedy pomstil. Když pozoroval popravu nekromantky, která se nakonec stejně neuskutečnila, opřel jsem se mu nestoudně o ženu. Ona se otočila a prohodila něco ve smyslu toho, co si to dovoluji. To už se kníže otáčel. Následovala má odpověď, že když jsem jí oprašoval zadek, moc se nebránila. Na tu poznámku kníže zrudl. Tasil meč. Rozběhl se a já si s ním dal kolečko kolem náměstí. Právě po tom kolečku ho to přestalo bavit, já se málem udusil smíchy.

Navíc byl úžasný paradox, když mě potom kníže sám najal na vraždu jedné své dávné milenky. Jak bylo tázáno, bylo vykonáno. Stejně mě to příliš nelákalo. Daleko větší zábavou bylo provokovat knížete, sem tam i flirtovat s čarodějkami.

Také jsem se k tomu vrátil, díky mnoha získaným známostem mi to i šlo – to provokování. Sám velitel armád už mě na potkání pouštěl do pevnosti, kde mě následně kníže vyhodil a hrozil popravou a tak dále…

Později k večeru jsem se zapovídal s partičkou žoldnéřů. Zrovna uprostřed hovoru jsem zaslechl, jak někdo křičí, že kníže je mrtev. Z legrace jsem pronesl, že teda nyní budu vládnout já. Jenže ti žoldáci to vzali vážně a provolali mě knížetem. Páni, byl ze mě šlechtic.

Ne na dlouho.

Naběhla na mě z rána, naštvaná to dáma. Kněžna s vějířem a pohledem vražedným.

Nečekal jsem to, použil jsem proto zlodějskou strategii - utekl do lesa. Kněžna mi v patách.

Podřízla mě.

Za den jsem se probudil a radši se rychle zdekoval neznámo kam, ale hlavně pryč. Tady mi ubližovali.

Jen pro vysvětlení, že jsem nezemřel. Jsem přeci částečný lykantrop - dokážu se regenerovat.

Takže nyní jdu svou cestou pryč. Jediné, co mě mrzí je, že jsem se nestihl rozloučit s těmi čarodějkami. Ale ta jedna… Hmmm… Asi mám důvod se vrátit, zeptat se jí na jméno, a jestli půjde na večeři. Jsem bláznivý zloděj.