Články&Eseje

Zrození krále Hodnocení: Kvalita

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 8

Dávní králové zašlých časů povstali z prachu a utrpení. Jako hvězdy spadlé na zem prozářili srdce skomírající v beznaději a pozdvihli praporce ideálů, ať již vznešených, či nízkých. Jako golemové uhnětení z hlíny bojišť nasycené krví kráčeli neúprosně za svými sny a proměňovali je ve skutečnost. Dnešní vládci se rodí značně prozaičtěji. Vřískající v plenkách jsou rodem ustavováni tyrany či mudrovládci. Již dávno upustili žerď toho zatuchlého praporce, zapomněli, rezignovali… Koruny zrezly, trůny jsou provrtány červotočem, hlína golemů se drolí, protože ji žádná krev nespájí. Možná i to je důvod, proč plebs tak často a tak rád pozdvihá své vlastní ideály z potu, prachu a utrpení. Možná i o tom je příběh, který vám chci vyprávět.


---

Tmavou oblohou se líně šinou těžké mraky a rudě odrážejí požár města. Zlatý Přívoz pozvolna stravují vysoké plameny a vybírají si tak zpět, co lidé kdysi uchvátili z bohatství okolních hor. Rušné uličky brzy překryje popel a vyprahlá suť, v níž budou mrchožrouti pátrat po ohořelých tělech osadníků. To jejich krev se právě vpíjí do žhavé země, to jejich krev bude jednou kolovat mízou stromů, které zaplní pusté ruiny.

Prodírám se mezi zmateně pobíhajícími obyvateli, vyděšenými ženami s dětmi v náručí a pospíchám do pevnosti. Možná se nám podaří útok odvrátit, možná se uvnitř pevných hradeb ubráníme. Hluk vraždění se neustále přibližuje, zrychluji. Je jich příliš mnoho, abych přežil, kdybych se jim postavil sám, tady na ulici. Rozbíhám se k hradbám pevnosti. Ta nám poskytne ochranu.

Uskakuji vyplašeným koním, kteří se vyvalili z brány, a vybíhám na hradby. Několik vojáků zděšeně shlíží dolů z hradeb a snaží se pochopit, co se vlastně děje.

„Útočí na nás!“ křičím, „utíkejte pro velitele a svolejte všechny na obranu!“

„Ale kdo?“ štěkne na mě ozbrojenec.

„To je jedno! Jděte pro toho velitele!“

Vzápětí zvenčí přilétá několik šípů. Voják neváhá a odbíhá. Přemýšlím, zda má cenu pronášet nějaké proslovy a dodávat tak vojákům odvahu. Popadám štít a kryji se před další sprškou šípů.

„Zůstaňte na hradbách!“ rozkazuji. Šíp zasahuje muže, který stojí vedle mne, do břicha. V tom krátkém okamžiku, než spadne z hradeb a zůstane s přeraženou páteří ležet na zemi, si zvláštně ostře uvědomuji každičkou drobnost. Je nakvap ustrojen, pod těžkou koženou halenou má tuniku mluvčích. Neměl tu co dělat...

Jen tvář si nemohu zapamatovat. Možná je to tak lepší.

Naše řady řídnou. Bráníme se nepřátelskému ostřelování. Z pevnosti přibíhají další posily. Přesto stále nevidíme svého nepřítele, jen tu a tam rychlý pohyb. Město hoří a otřásá se výbuchy násilí.

Po dlouhé době přibíhá velitel pevnosti s oddílem mužů. „Kdo to, u všech bohů, je?“ lomcuje se mnou, ale já mu nedokáži odpovědět. Slunce se dostává pod mraky a na krátkou chvíli zbarvuje okolní hvozdy sytými barvami. Srdce vojáků pookřává a velitel burcuje jejich odvahu: „Pohleďte na naše lesy, pohleďte na naši zem. Je krásné pro to všechno zemřít!“

Uvědomuji si, že pro tyto krásy je mnohem důležitější žít, a náhle vím, co musím udělat. Velitel vzápětí padá zasažen šípem a slunce zapadá. Na hradbách vládne chaos.

Sbíhám dolů po schůdcích a pospíchám k výpadové brance. Tou se dostanu k hvozdu, odkud doposud šípy nelétají. Lomcuji závorou a otvírám ji. Tryskem přebíhám přes vyklučený úhor k lesu. Jsem si jist, že tam najdu klid a bezpečí.

Valím se dolů svahem mezi chřadnoucími habry a lískami. Míjím staré hrobky ve svahu a pomyslím na to, kdo asi pochová dnešní mrtvé. Není čas se zastavit. Ženu se stále dolů, pryč od pevnosti, k vodě. Suť pod nohama ujíždí a jen stěží udržuji rovnováhu. Odrážím se ke skoku a dopadám na břeh Zlatého potoka. Pádím korytem proti proudu, hloub, hlouběji do lesů. Voda příjemně chladí. Není však snadné prát se s proudem.

V houstnoucím šeru si náhle uvědomuji cizí přítomnost. Na protějším břehu kdosi klečí. Blížím se a už rozeznávám postavu podivné stařeny. Procházím kolem ní a na chvilku se naše pohledy střetnou. Její oči jsou zvláštní, tak pronikavé, a to i přesto, že je již značné šero. A ještě zvláštnější je, že tu pere prádlo.

Odpoutávám se od ní a spěchám pryč. Během noci se musím dostat do bezpečí. Potok se po několika zákrutech rozděluje větví, a tak vylézám na vzniklý ostrov a pokračuji po souši. Zvolňuji a otáčím se tušeným směrem k pevnosti. Na chvilku se zastavuji a naslouchám, větřím.

Něco je...

...jinak.

Oči mě pálí od kouře a tlačí na očnice, jako by mi chtěly vypadnout. Vidění se mi rozostřuje, neznámá síla mi vytahuje víčka vzhůru a pokouší se je přetáhnout přes obočí. Chce se mi křičet, ale sotva popadám dech. Nakonec se ze mě vydere pouze zakašlání.


---

Probudil jsem se vyděšený a zpocený. Prudce jsem se posadil a vylekal tak Sigmunda, jednoho z mluvčích, který na mě dohlížel.

„Přišla vize?“ zeptal se nedočkavě.

„Přišla,“ přikývl jsem a ignoroval jeho tázavý pohled. „Podej mi vodu, musím se umýt.“

Opláchl jsem si z tváří zbytky zaschlého masa a slin a důkladně protřel zarudlé oči. Pohlédl jsem na zvířenou hladinu roztříštěně odrážející paprsky ranního slunce a zamyslel se. Mluvčím se má věštba nebude hodit. Patrně ji šmahem odmítnou, nejspíš se ji ani nepokusí překroutit. Těžko se překrucuje jasně spatřená skutečnost, že celé město lehne popelem poté, co jeho obyvatele povraždí masy nepřátel. Dokonce i já se zdráhám své vizi uvěřit, přestože doposud se všechna má vidění vyplnila.

Nabral jsem vodu do úst a vyplivl ji zpět do mísy. Vlastně mi na tom městě ani nezáleží. Vize nijak nenaznačovala, že by měla zemřít má žena ani náš syn – celou tu dobu jsem si byl jistý, že jsou v bezpečí.

Moje Is... Usmál jsem se do špinavé vody. Nebýt jí, dávno jsem z města odešel a vydal se do Útočiště, kam mne často zval dobročský druid. Potom se narodil Finn a můj odchod se opět oddálil. Je načase navštívit staré známé. Přesto bych měl ty lidi varovat.

Ale jak? Mluvčí mě nikdy za věštce veřejně neprohlásili, přestože mé služby často využívali. Byl to oboustranně výhodný obchod slušně jsem si přilepšil k nevelkému posádkovému platu a přitom nepodléhal řádu té jejich kasty. Má rodina si tak žila nad poměry pohraničního městečka.

Lidé mi neuvěří. Věří mluvčím, jejich příběhům, které dokážou tak sugestivně podat. Věří vyprávěným příběhům, věří tomu, že se slyšené zároveň odehrává kolem nich a že hrdina příběhu je s nimi přítomen a připraven je chránit.

Nedokážu lidi přesvědčit. Nemohu vyprávět jako Oni, když pochybuji o svém úsudku. Vidění mohu pouze popsat s nejistotou a vědomím vlastní omezenosti. Tuším, v čem spočívá síla slova, i já v ni věřím, přitom však dobře znám i bezmoc slova při setkání s lidskou tupostí.

Nikdy jsem netoužil po vysokých postech, ani po schopnostech mluvčích. Teď na to možná místní doplatí.

Osušil jsem si obličej cípem tuniky. Sigmund mne celou tu dobu zamyšleně sledoval. Mohl by snad on pomoci?

„A jaká je tedy vize?“ zeptal se znovu, když zjistil, že ho opět vnímám.

„Hrozná, Sigmunde,“ pohlédl jsem mu zpříma do očí, „ale nečekejte ode mě žádnou báseň, která by ji vyložila.“

„Chápu,“ přikývl a já věděl, že skutečně pochopil.

Odešel na chodbu, kde se setkal se svým nadřízeným, a tlumočil mu mé rozhodnutí. Zdálo se, že dotyčného rozčílil, protože utrousil několik chrčivých nadávek. Potom vrazil do místnosti.

„Tak ty se nás zase snažíš vydírat?“ vyštěkl místo pozdravu. „Nečekej ale, že uspěješ. Řád má svoje přesně vymezená pravidla a lidem zvnějšku nepřísluší vykládat znamení.“

„Víte moc dobře, Gerharde,“ namítl jsem, „že moje vize nejsou jen nějaká znamení, ale jsou dost přesným obrazem budoucnosti. A jako taková žádný výklad nepotřebují.“

„Pro lidi jsi šarlatán a pokoutný podivín, který neuctívá bohy! Nemůžeš vykládat jejich vůli.“

„Moje vize se vám hodily...“

Neodpověděl, jen po mně blýskl pohledem.

„Nikdy jsem nevykládal vůli bohů, mluvil jsem o tom, co jsem viděl z budoucnosti.“

„Budoucnost je věcí božských úmyslů. Znamení, která ti přináší imbas forosnai, musí být správně vyložena, aby mohla být vůle bohů pochopena.“ Gerhard neklidně přecházel po místnosti a pravou rukou si nervózně hladil poprskané vousy.

„Nevidím znamení, vidím budoucnost,“ zdůraznil jsem.

„To je rouhání! Jen bohové ví a vidí, co přijde!“ okřikl mě.

„Ať je po vašem,“ rezignoval jsem, „ale nečekejte, že si budu vymýšlet znamení, která jsem ve skutečnosti neviděl.“

„Jak myslíš, my ti potom nic nezaplatíme. Jsi sprostý lhář,“ sykl vztekle.

„Klidně sdělte lidem svoji vůli, totiž vůli bohů, já jim povím o tom, co je čeká.“

„Neřekneš jim nic, co by se příčilo oficiálnímu prohlášení. Znáš přeci dohodu...“ pohlédl na mě s povýšeným úšklebkem.

„Tak – chcete mi snad vyhrožovat?“

„To nemusím, jsi dost chytrý, abys to pochopil.“

„Opustím město,“ řekl jsem.

„Rozhodně proti tomu nebudu nic namítat,“ dodal spokojeně.

„To vás ani nezajímá, jakou budoucnost jsem vlastně viděl?“ Na odchodu jsem se na něj zvědavě podíval.

„Budoucnost? Ta je vůlí boží,“ pronesl vítězoslavně a se shovívavým úsměvem mě propustil.

Vyšel jsem na chodbu a pohledem se setkal se Sigmundem. Sklopil oči, možná provinile, a rychle odešel.

Pospíšil jsem si, abych rychle vyřídil veškeré náležitosti, které jsem musel udělat na konci služby, a zašel na strážnici za velitelem posádky. Třebaže si vyslechl zkrácenou verzi mé vize, ani on mi neuvěřil a prohlásil, že jakákoli opatření bude přijímat až na základě oficiálního výnosu mluvčích.

Rezignoval jsem a odešel z pevnosti. Pokud nemohu nic udělat pro město, varuji alespoň své blízké. Přinutil jsem Is, aby si okamžitě sbalila nejnutnější věci a aby se s Finnem neprodleně vydala na cestu do hlavního města. Tam na mě budou čekat, než přijedu se zbytkem našeho vybavení, a společně se vydáme do dobročských hvozdů. Společně s Is odcestovaly i dvě její přítelkyně, které se nám podařilo přesvědčit, a tchán jako nezbytná ostraha.

Pokusil jsem se znovu přemluvit velitele pevnosti, aby se připravil na útok. Zůstával k mým varováním chladný, možná i z důvodu, že jsem sám nebyl schopen říci, kdo by měl být naším nepřítelem. Byl jsem opětovně vykázán, a tak jsem zkusil oslovit patriarchy klanů. Marně.


---

Následujícího dne v pozdním odpoledni se městem začal šířit neklid. Něco se děje, uvědomil jsem si, když jsem pospíchal ze strážnice. Znejistěl jsem – že by to už začalo? Vyrazil jsem na městské hradby, abych zjistil víc. Možná přijdou nějaké zprávy z hlásek na okolních kopcích, možná se nám podaří zformovat k obraně, možná...

Hradby však byly podivně klidné. Lidé pospíchali jiným směrem, hlásky němě vykukovaly nad vrcholky stromů na horizontu. Stráže na hradbách si nevšímaly okolí, sledovaly s napětím pevnost, ze které stoupal dým!

Jak jsem mohl zapomenout na tak důležitý detail? Na zmatečné útržky snů z polospánku, v nichž jsem dým stoupající z pevnosti na chvíli zahlédl. Moje vidění se naplňuje.

„Připravte se k obraně!“ křikl jsem na stráže. „A uvědomte velitele! Zavřete bránu, blíží se útok.“

Nechápavě na mě pohlédli a zkontrolovali hlásky. Mlčely. Nad lesy se rozprostíralo ticho, přerušované pouze hlukem v okolí požáru. Černý kouř zvolna stoupal pod těžká mračna, která posouval sotva znatelný západní vánek. Seběhl jsem z hradeb a vydal se k pevnosti. Zkusím svůj sen předběhnout, třeba se mi podaří něco změnit. Musím přesvědčit velitele nebo alespoň mluvčí.

Zaslechl jsem tichý svist a tlumený zvuk pádu lidského těla. Stráže na hradbách... Odkud přišel ten útok? Není čas přemýšlet. Dal jsem se na útěk. Útočníci, které jsem neviděl, nejspíš právě vbíhali otevřenou branou do města. Řev a hukot, který se za mnou začal ozývat, mi mou domněnku potvrdil.

V ulicích zavládl chaos. Lidé, spěchající hasit pevnost, si nyní všimli, že začíná hořet i ve městě. Zanechali pevnost svému osudu a vyrazili chránit své domovy.

Tmavou oblohou se líně šinuly těžké mraky a rudě odrážely počínající zkázu města. Zlatý Přívoz začaly pozvolna stravovat vysoké plameny a vybíraly si tak zpět, co lidé kdysi uchvátili z bohatství okolních hor. Rušné uličky brzy překryje popel a vyprahlá suť, v níž budou mrchožrouti pátrat po ohořelých tělech osadníků. To jejich krev se vpíjela do žhavé země, stejně jako jejich krev bude jednou kolovat mízou stromů, které zaplní pusté ruiny.

Prodíral jsem se zmateně pobíhajícími obyvateli, vyděšenými ženami s dětmi v náručí a pospíchal k pevnosti. Je možné, že se nám podaří útok odvrátit, že se uvnitř pevných hradeb ubráníme. Bylo však jasné, že to nepůjde. Plameny zachvátily i obrannou věž, která měla sloužit jako poslední útočiště. Oheň ničil dřevěná schodiště, patra, krovy a propaloval se střechou. Pevnost nás už neochrání.

Prosmýkl jsem se branou do pevnosti a zamířil podél hradeb. Ze stáje se vyvalil dým. Tři vojáci se pokoušeli vyvést ven vzpínající se koně. Přitiskl jsem se ke stěně, abych se jim vyhnul, a pokračoval k výpadové brance.

Přes hradby přilétlo několik šípů, které se neškodně zabodly do udusané hlíny. Chvíli po nich dopadlo kus přede mne i lidské tělo. Nakvap ustrojený voják měl zlomenou páteř. Poznal jsem v něm Sigmunda. S šíleným výrazem pozoroval šíp, který mu trčel z žaludku.

Tak tedy Sigmund... Přistoupil jsem k němu a tiše, až cynicky mu vmetl do tváře: „Vyprávěj příběhy, třeba tě ochrání.“

Zaostřil, aby mě ještě uviděl, a zasípal: „Věděl´s to.“

Přikývl jsem a rozsekl mu hrdlo.


---

Musím pryč. Moje vize dostala konkrétní rozměr a já nemám žádný důvod tu zůstávat. A vím, že ve hvozdu žádní nepřátelé nejsou.

Rozběhl jsem se k výpadové brance a zalomcoval závorou. Po chvilce povolila. Opatrně jsem otevřel a pak přeběhl přes vyklučený pás mezi lískové keře. Přeskočil jsem keře angreštu a vyrovnal dopad na svah. Opatrně jsem se pustil dolů, vyhýbaje se přitom suťovým polím a trní. Zachytil jsem se starého habru a zpozorněl.

Níže ve stráni se pohybovali nějací lidé. Měli v rukou zbraně a potichu stoupali šikmo vzhůru. Pokud zůstanu na místě, uvidí mě. Musím se schovat. Po mé levé ruce byla menší terasa, přes níž vedla neudržovaná stezka. Ve svahu byl již před věky zbudován výklenek, místo odpočinku jednoho z dávných patriarchů. Pomalu jsem se tím směrem začal přesouvat, ale zřejmě ne zcela neslyšně. Neznámí se na chvilku zastavili a pozorně naslouchali.

Neměli tu být. V mé vizi nebyli. Co tu dělají? Propadl jsem panice. Vzápětí jsem si uvědomil svůj omyl. Předběhl jsem se. Jsem tu mnohem dříve, než ve vidění. Je možné, že ti lidé ve svahu jsou jedním z oddílů nepřátel, který se v době obrany hradeb v mé vizi přesunul na druhou stranu pevnosti, aby zaútočil odtamtud. A já jim hloupě vběhl do rány.

Bylo mi jasné, že se musím schovat, pokud nechci, aby mě objevili. Vlezl jsem tedy pod převislý břečťan a zahrabal se do starého listí.

Lesní přítmí se prohlubovalo, což mi mohlo pomoci. Do západu slunce však zbývalo mnoho dlouhých chvil. Zahrabal jsem se úplně celý, přičemž jsem si nechal malou štěrbinu na výhled. Pokoušel jsem se zklidnit dech. Vzpomínal jsem na svůj výcvik ve fíaně, kdy jsme takto skryti nepohnutě leželi několik kroků od procházejících vojenských oddílů. Dnes byla situace jiná. Nejspíše o mně vědí a budou mě hledat.

Po zdánlivě nekonečném čekání jsem zaslechl zvuky sesunující se sutě, jak neznámí vojáci stoupali k terase. Dolehly ke mně útržky hovoru v neznámém jazyce a po chvíli jsem zahlédl pět postav opatrně propátrávajících svah. Zadržel jsem dech, abych jím nepohnul listy, nebo nezvířil prach a pevně sevřel rukojeť dýky.

Cizinci s luky na zádech odění do těžkých kožených kabátců se blížili. Stále nebylo dost šero, abych mohl doufat, že přehlédnou místo, kde jsem ležel. Naštěstí je jejich velitel brzy pobídl k dalšímu přesunu. Seřadili se do zástupu na staré pěšině kousek ode mě a vyrazili. Jeden z nich, nervózně si pohazuje kopím v rukou, provedl prudký výpad a bodl do hromady listí. Stálo mě veškeré úsilí, abych ovládl tělo a ani se nepohnul. Útočník zřejmě dospěl k závěru, že se zde nikdo skrývat nemůže, a pokračoval za ostatními.

Skupinka za chvíli zmizela z dohledu a já si mohl oddechnout. Budu se muset přemístit, než se vrátí. Stačí jen vyčkat do tmy. Náhle mi zatrnulo. Jeden z bojovníků se vracel zpět. Několik metrů od mého úkrytu se zastavil a naslouchal. Nemohl mne slyšet, tím jsem si byl jist. Přesto se po chvíli vydal mým směrem. S napřaženým kopím odhrnul levou rukou břečťan a vlezl do výklenku.

„Jsi tu, Štěkající?“ zašeptal a já myslel, že se mi rozskočí srdce.

„Co tu děláš, Věrný?“ vykoukl jsem z hromady listí.

Nasoukal se dovnitř a vchod opět zakryl břečťanem. „Říkal jsem si, že bys to mohl být ty, když nikoho nenašli.“ Usmál se a šťouchl mě do ramene.

„Co je to za lidi?“ zeptal jsem se tiše.

„Nevím. Jsou to nájezdníci. Jsou tady, aby zničili Zlatý Přívoz. Tedy – ničí celé naše království. Přidal jsem se k téhle tlupě, když jsem uprchl z Bukovaru.“

„Počkej... tomu nerozumím. Proč jsi utekl z Bukovaru? Jak ses k nim přidal? A proč?“ Dělo se něco velmi podivného. Hordy neznámých nepřátel pustošily město, ve kterém jsem prožil posledních pět let. Cizinci se objevili, aniž bychom cokoli zaznamenali. Nikde nebylo známky, že bychom s nimi svedli nějakou bitvu. A nyní potkávám uprostřed zkázy svého společníka z dětství, který prchá z hlavního města. Navíc – Cúval přitáhl s nepřítelem a zjevně bez nějakých větších potíží. Slíbil jim snad pomoc? Zradil? Co se vlastně děje?

Myšlenkami jsem brouzdal na pokraji vědomí a snu, hledal zlomky imbas forosnai –snového objasňujícího vidění a snažil se pochopit okolní dění. Vzdáleně – jakoby přes zeď – jsem vnímal Cúvalovo líčení přepadení sídu Bukovaru, jak divoši vtrhli do hodovní síně, pobili pitomé hrdiny, vylili obřadní kotel a zabili starého krále. Mému společníkovi se podařilo vyklouznout a uprchnout z pustošeného města. Bylo snad náhodou, že jsme se potkali? Věrný, pamětliv starého kodexu, mne musel hledat. Měl dost zkušeností a věděl, kde mě zastihnout...

Doufal, že útok na Bukovar byl pouze samostatnou akcí, ale během cesty do Zlatého Přívozu se přesvědčil, že se mýlil. Známky pustošení byly na každém kroku, vypálena byla každá osada při cestě včetně všech samot. Stejný osud potkal i naše hlásky. Bylo zřejmé, že se fíana ani pěší vojsko nezformují – žádná armáda už neexistovala.

Věrný měl ještě další důvod mne najít – potřeboval, abych ho dovedl do Útočiště. Druidovi Badbovi se podařilo vybudovat dobře zabezpečený kout v dobročských hvozdech v podhůří Vysokých hor a jen málo vyvolených znalo cestu. Mohl snad mít i jiný důvod?

Dobře jsem si uvědomoval pouto společníka, kterým jsme byli svázáni od dětství, ale domníval jsem se, že jsem toto pouto přerušil, když jsem odešel z fíany. Věděl jsem, že mi ho jako společníka přidělil otec, později jsem však zjistil, že Cúval netuší, proč má být právě mým společníkem. Když mne na prahu dospělosti seznámili s mým údělem, rozhodl jsem se veškeré zápovědi i poručení opustit a žít svůj vlastní samostatný život, jak nás tomu učila fíana.

Odmítl jsem pouto společníka, aniž bych Cúvalovi prozradil svou skutečnou totožnost. Odmítl jsem život v kráse a jedu, na popředí zájmu, výsluní zvěčnělé slávy a zvolil si vlastní cestu. Poznal jsem běžné starosti, každodenní problémy lidu a také štěstí. Královi hrdinové mě nehledali – trávili většinu času ve vzájemným poměřováním sil a hádkami o právo porcovat pečeného kance v hodovní síni. Nyní je otec mrtev a nikoho ani nenapadne mě hledat. Nebo snad něco Cúvalovi řekl? Je tu snad Věrný proto, aby mne dovedl zpět k mému předurčení? Mám se snad vzdát svého štěstí, Is, rodiny...

Náhle se připomněla mnohem strašnější skutečnost...

K vyplenění Bukovaru došlo podle Cúvala před třemi dny. Nasucho jsem polkl. Někde tam uprostřed běsnění se pohybovala Is s Finnem! Sebral jsem odvahu k vyslovení palčivé otázky: „Nepotkal jsi cestou skupinku lidí, kteří cestovali do Bukovaru? Tři ženy, starší muž, dítě?“

„Ta plavovláska tady z Přívozu, za kterou jsi kdysi běhal?“

Nad krátký okamžik se nad korunami stromů vyjasnilo a slunce na chvíli prozářilo koruny stromů zlatým nádechem. Jako znamení, znamení naděje...

„Zapomněl jsem, že jsi ji kdysi viděl,“ dodal jsem s obavami, avšak netrpělivě.

„Kdysi? To jo, bohužel i teď. Je mrtvá.“

„A dítě?“ zděsil jsem se a pokoušel srovnat myšlenky rozbíhající se v panice na všechny strany.

„Malé dítě, tak tři roky?“ zeptal se opatrně.

„Čtyři,“ nervózně jsem se zakousl do rtu a snažil se popadnout dech.

„Taky ho zabili.“ jeho tvář, jako by zešedla náhlým zjištěním. „Snad to nebylo...“

„Finn Mac Roigh, můj syn,“ hlesl jsem a uvolnil myšlenky. Divoce se rozlétly do dáli, k obzorům, do dalekých zemí za věkovitými moři, která bývala pastvinami, bažinami plnými sítiny, válečnými poli... Za nimi možná na březích stojí Is s malým Finnem, usmívají se a vyhlížejí můj pohřební vůz brázdící oceán. Slunce, které tak často dává pouze falešné naděje, zapadlo. Nahoře na hradbách padl velitel pevnosti a jeho muže čeká stejný osud. Čeká ostatně na každého z nás...

Zachvátila mne hrůza, beznaděj, skepse, zmar. Strach z neznáma, nicoty, kterou přineslo náhlé ukončení mého následnictví. Žádní synové neponesou mé jméno, žádný pěvec je již nevysloví. Zmizím, budu zapomenut. Jak podivně bohové naplnili mou touhu po životě v ústraní.

Proč jen necítím bolest, smutek, proč nepropuknu v pláč, proč? Jen to prázdno uvnitř, vykořenění. A neodbytný pocit, že jsem byl varován, že jsem tomu mohl zabránit – dar bohů mysli, která bez povolení sleduje jejich úradky objasňujícím viděním.

Proč? Proč si nemohu vybavit tvář své milované? Jen mrazení v místech, kde se mne dotýkala v posledním objetí. A neexistující ručky malého Finna, které se již nikdy nesepnou kolem mého krku...

A otec? Proč necítím bolest ani z jeho ztráty? Ztráty toho, který mi dal život a kterého jsem opustil? Nic. Jen zmar a strach z budoucnosti.

Byla již hluboká noc, když jsem začal vnímat, co se kolem mne děje. Opustil jsem marné přemítání o tom, zda šlo té zkáze zabránit, a jakoby v mlze vnímal okolí, v němž jediným zřetelným bodem byl můj společník, poslední připomínka mé existence v tomto světě. Světě, jehož smysl jsem přestal chápat.

Cúval postával před výklenkem a hleděl vzhůru do svahu na rudou záři nad hořícím městem, která prosvítala korunami stromů. Kouř přinášel pach spáleného masa a dusil. Věrný se vrátil zpět a otřásl se zimou i odporem. Usedl vedle mě a uzavřel se do vlastních myšlenek.


---

Kdo, kdo jsou? Během krátké doby mi vzali všechno, na čem mi záleželo, a já nejsem schopen je uchopit slovem, jménem, ba ani představou. Potřeboval jsem zformovat podobu svého nepřítele, nějakým směrem vést svůj hněv. Byl jsem však bezradný.

„Co jsou vlastně zač? Odkud přišli?“ zeptal jsem se.

„To netuším. Možná jsou jedním z východních kmenů, které táhnou na sever od Velkých hor. Barbarský národ bez vlastní kultury a jazyka.“ Zahrabal si nohy do listí, aby mu nebyla zima.

„Démoni bez jazyka a tváří...“ odtušil jsem nepřítomně a snažil se v paměti vybavit podobu nepřátel.

„To ne,“ odmítl, „jsou to lidé, mají svůj zvláštní jazyk a zvyky. Jen patří k jinému národu.“

„To je jedno,“ vytrhl jsem se z myšlenek, „ale jak se jim podařilo tak rychle dobýt naše území? Je jich tolik?“

„Je jich moc. Vypadá to, že se pohnul celý kmen, a na nás tak útočí všichni – muži, ženy i starci. Navíc...“ odmlčel se a zachmuřil. Sám se s tím zjištěním zřejmě nechtěl smířit.

„Co? Co se stalo?“

„Naši se k nim z velké části přidávají. Není se taky čemu divit – vypalují naše osady a vraždí všechny, kteří se k nim nepřidají. Lidem nic jiného nezbývá. Říká se, že ríghe, králova mýtická choť, našeho vládce již dávno opustila a nyní se proti němu obrátila samotná zem.“

Připomenutí našich kořenů znělo téměř jako výčitka. Banais ríghe – ta posvátná povinnost, které jsem se vyhnul, abych prožil spokojený život po boku Is. Osudem daná linie se nyní bolestně připomněla a zevnitř mě sžírala. Nepřijetí odpovědnosti je zlé, protože vede k nestabilitě, bezvládí. To poznání bušilo na brány mého vědomí a hlasitě se dovolávalo starých pravidel, která jsem dávno porušil.

Syn má kráčet ve šlépějích svého otce. Syn kováře nechť podědí kovadlinu, syn hřebenáře smetiště, syn básníka objasňující vidění. I syn krále má jít cestou otce, tím spíše, že má být sezdán s ríghe, vládou, svou vlastní zemí, tou, z jejíhož lůna vzešel. Koho jiného by měla matka milovat než svého syna?

Já jsem to způsobil. Zřekl jsem se odvěkého řádu věcí a odvrhl svou předurčenou družku, družku svého otce, svou matku. Matka, milující žena i vláda odešla a s ní požehnání země, předávané z pokolení na pokolení.

Osud musím naplnit. Už mi nic jiného nezbývá. Přijmout svou roli jen pro jedinou věc. Alespoň pro zachování jména. Nic více, nic méně...

„To vše jsem zavinil já, Cúvale,“ oslovil jsem ho skutečným jménem a dal tak najevo vážnost sdělení. „Nechtěl jsem přijmout odpovědnost a snažil se žít normální život. Tušíš správně, já jsem králův syn, váš vládce.“

Ačkoli jsem si uvědomil tíhu zodpovědnosti, cítil jsem zároveň zvláštní úlevu, kterou mi to přiznání přineslo. Je možné, že se mi podaří ještě něco změnit, obnovit naši zem, umožnit své předurčené, aby se po mém boku vrátila a zúrodnila naše pole, lesy, řeky...

Snad matka přijme kajícího se syna, snad žena odpustí mužovu nevěru, snad vláda usedne s králem do hodovní síně.

Přesto kdesi v podvědomí hlodala pochybnost a s tlejícím listím, do kterého jsme byli zahrabáni, přinášela na jazyk zvláštní pachuť. Rozpoznával jsem jednotlivé tóny a příměsi, chuť krve, rezavého železa, tušené zrady, rozžvýkaného vepřového – vzdálené ozvěny imbas forosnai.

V mysli jsem znovu proběhl výpadovou brankou a seběhl po svahu k potoku. Znovu jsem se pohledem střetl s podivnou pradlenou a v náhlém prozření si všiml zašlé královské košile, kterou propírala. Byla to moje košile.

„Vždycky jsem věrně sloužil právoplatnému králi,“ se smutkem a nesmírnou tíhou v hlase řekl Cúval, „vždycky jsem ti věrně sloužil, můj pane. A je mi ctí, že ti mohu posloužit i naposled...“


---

Popel spáleného lesa překryl hromadu doutnajícího listí v předsíni mrtvého patriarchy, která poskytla poslední úkryt dvěma ztuhlým tělům. Být lživým básníkem, vyprávěl bych příběh o znovuzrozeném králi, povstávajícím z popela. Králi, který se navrací a s požehnáním země vše obnovuje. Ale takový koncept tohoto věku není. V té velké chvíli zrození se přediva osudu neohrabanou rukou chopil plebejec, nebohý Cúval, neznav východiska, nevědom si jiné cesty uskutečnění právoplatné vlády, než panování.

Koruny reziví, trůny trouchniví, hlína golemů se drolí, protože ji žádná krev nespájí... A ríghe - království, země, matka, která přišla o nejmilejšího syna, jen trpně vyčkává na nového uchvatitele.

Žijeme v omylu. Králové se nestávají panovníky s pomazáním. Opravdoví muži se nerodí se svými činy. Ti skuteční muži se zrodí v okamžiku, kdy jsou schopni za své činy nést následky. Králové se rodí v okamžiku, kdy přijmou odpovědnost za svůj lid.

Je zvláštní, že často tento okamžik pouze krátce předchází jejich smrti.

Diskuze

 Uživatel úrovně 0

Tak...čím jen začít?

Po přečtení povídky jsem měl dosti rozporuplný pocit. Nebylo to ani tak proto, že by byla špatně napsána, jako spíše kvůli netradičnímu stylu autorova vypravování. Mísí se v něm části výpravné (např.: akční útěk z města, líčení reakcí lidí na útok,...atd.) s částmi naopak zcela lyrickými a úvahovými, kterých je převážná většina a právě na nich (alespoň podle mého názoru) stojí i celý smysl díla.

Dalo by se říci, že přesně tuto konstrukci mám nejvíc v oblibě a uznávám ji. Zdálo se mi však, že autor příliš osekával své myšlenky a nedával tezím dostatečný prostor pro rozvinutí. Příště bych trochu ubral na kvantitě a přidal na kvalitě. Možná se to jiným zamlouvá, podle mě však takovýto postup ochuzuje text o působivost a čtenáře i trochu mate.

Další malý nedostatek vidím v cela zbytečném používání "cizých" slov. Kdyby se autor rozhodl psát román či soubor více povídek z tohoto světa, pak by to jistě nebylo na škodu, takto však znovu dochází k mírnému mlžení v jinak velmi povedeném dílku.

Naopak si nemyslím, že postavy v podobě "hadrových panáků" by povídce nějak ubírali na atraktivitě. Tedy vyjma Cúvala, ten snad mohl být více zpracován, jelikož zde vystupuje jako tzv. 2. hrdina. U ostatních však nevidím důvod k dalším popisům a vysvětlování. Válka si s lidmi opravdu hraje jako s loutkami. Takto má text autentičtější - bojovou atmosféru.

Celkové vyústění příběhu se sice dalo odhadnout, ale příliš mi to nevadilo. Ponořil jsem se totiž do báječného stylu autora, kterému se bez pochyby nedají upřít obrovské zkušenosti s "užíváním jazyka" a spisovatelský um.

U hodnocení jsem dlouho váhal, ale nakonec za netradiční pojetí dávám známku vyšší.
S pozdravem,
Tuor


 Uživatel úrovně 0

Možná je tato povídka více lyrická, než epická a to dělá mnoha lidem problém...jsou navyklí na určité styly, kterými jsou dnes knihy psány. Pak se takovéto dílo jeví skoro nudné, ale mě se docela líbí...akorát si myslím, že k vyobrazení hlavní myšlenky by nebylo potřeba tolik prostoru...
Tedy největší problém vidím v tom, že povídka není ani příliš lyrická a není ani epická...jestli chápete co tím myslím. Tím pádem je množství obrazů a myšlenek na text řídké a zároveň to postrádá spád a napětí povídek akčního ražení...hodnotil bych mezi 3 a 4


 Uživatel úrovně 0

Mám neodbytný pocit, že bych měl vysvětlit své rozhodnutí dát 3*. (Už jen proto, že jsem se rozhodl, že nebudu známkovat díla, že budu přidávat pouze slovní hodnocení.)

Na šestistupňové stupnici (ono vlastně sedmi, když počítáme OHZD) jsem zvolil hodnocení 3*. Dílo mi připadá špatné v ohledech níže zmíněných, avšak vytahuje se kvalitou formální a tím, že s porovnáním s příběhy, jež sem tu viděl, si dle mého nižší hodnocení nezaslouží. Myslím tedy, že 3* jsou přesně vyměřené pro toto dílo.


 Uživatel úrovně 3

Začnu pěkně kompozičním plánem: v celé povídce je pouze jedna hlavní postava a několik vedlejších. Bohužel jsou všechny značně neosoboní, nerozvité, nepochopené a tudíž nevěrohodné. Na těch pár stránkách se autorovi nepovedlo vytvořit jakoukoli postavu, ke které by si čtenář mohl vybudovat bližší vztah, které bu mu bylo líto, když umře, nebo kterou by nesnášel. Vypadají jen jako hadroví panáci, kteří vají ve větru podle toho, jak autor zrovna zafouká. Bohužel právě na tom, jak silný si čtenář udělá vztah k postavám, závisí na jeho vztahu k povídce.

Prostředí je stejně neosobní a mlhavé jako míhající se postavy v něm. Hvozd, město, říše, hranice - všechno je jakoby jenom nahozeno na malou hromádku, ve které se musí čtenář přehrabávat, aby našel to, co hledá. Místo, ve kterém se děj odehrává je jen těžko uvěřitelné a ke všemu dost ohrané. Ačkoli mohl autor i často přeprané umístění povídky ztvárnit originálně, neudělal to. Celkový dojem z povídky klesá a vztah k ní se stává opravdu vlažným.

Něco úplně jiného už je prostředí psychické. Od začátku do konce je znát snaha stvárnit myšlenky hlavního hrdiny do nějaké bubliny, kde bude vše dávat smysl. Míhá se zde naděje, pochybení, znechucení, beznaděj, provinilost... I tady se však těžko doceňuje úspěch. To je dáno především v tom, že kvalitní psychologická povídka nemůže stát na nejistých a nepropracovaných charakterech hlavních i vedlejších postav.

Děj je roztrhaný, zmatený a přitom dost jednoduchý. Nedochází k žádným nečekaným zvratům nebo zpestřením. Jak čtenář vstřebává text, proletává kolem celého příběhu jako turista v letadle sledující historické památky dole pod ním - nevidí detaily, vše plyne někdy až s nepochopením a je mnohem dále, než by si přál. Ke všemu se v povídce míhají až zbytečné momenty o "imbas forosnai, fiana,...", ke kterým není dostatečné vysvětlení. To bohužel znamená, že buď nejsou tak důležité a čtenáře zbytečně matou, nebo je autor dostatečně nepodal a tím zase čtenáře ochudil o důležité části povídky, které tak nepochopí.

Pointa není nijak silná, protože je naprosto předvídatelná (dá se najít už v prvním úvodním odstavci). Je sice pravda, že není předvídatelná její absolutní podoba, která se projevuje až na konci, ale to je až vedlejší.

Z hlediska ideově-tématického: Téma si autor nevybral zrovna originální. Napadenou zemi běsnícími nepřáteli vidíme na každém rohu. I takový výběr by se ale dal originálně alespoň zpracovat - to se však nestává. Hlavní hrdina jako rebel a dědic, který v závěru přijde jak o rodinu, kterou mu zabijí nepřátelé, tak o svůj vlastní život, je obnošené prádlo.


Autorovi se nedá upřít výborný a bohatý jazyk, kterým dílo napsal a až lyrické momenty. Ačkoli mám na povídku celkem jasný názor a vybudovaný vztah, nevím přesně jak hodnotit hvězdičkami. Bojím se, že kvůli znění nicku nedokážu být dostatečně objektivní. Proto si tuhle část kritiky ještě nechám pořádně projít hlavou.


 Uživatel úrovně 0

Jak posoudit toto dílo?

Je to pro mě těžké. Povídce se nedá upřít, že by byla špatně napsaná a přesto, že vím, že autor má hodně zkušeností s psaním, všiml jsem si tu mnoha chyb vypravěčských.

Předně: vidím chybu největší v postavách. Postavy se míhají a umírají. Hned zezačátku - než se můžeme dozvědět, že jde o věštbu - zemřou prakticky všechny postavy nebo nemají významnější poslání.
Další postavy jsou spíše epizodního rázu a to bez výjimky. Tedy i s Cúvalem...

Dílo jsem si vytiskl a po přečtení první stránky jsem si řekl: 'O čem to je?' Ano, o čem to je? První stránka rozhoduje (neřku-li první odstavec) a přesto, nic se tam neděje. Přichází útok "nikoho" na "nikoho". Hlavní hrdina volí útěk a dál... potkává peroucí babičku a ... nic.

Zvláštní je sledovat, jak autor používá slova, ke kterým nepřiloží význam ihned. Jsem přesvědčen, že čtenář pak musí být zákonitě zmaten... Zlatý Přívoz, Útočiště, imbas forosnai, fiana. Myslím, že každý pojem by měl jednoznačně říkat, co znamená (pokud není úmyslem autora mást čtenáře nebo přisuzovat vícero smyslů).

Vadí mi, že jsem nepochopil o čem to je a co autor zamýšlí vyložit. Možná nemám dostačující mozkovou kapacitu. Ale vím, že to co vyjadřuje poslední odstavec , by mělo být proloženo textem. Možná že někdo namítne, že tomu tak je. Já si to nemyslím.

Vytýkám tedy autorovi nejednoznačnost, zmatenost, neosobitost.


 Uživatel úrovně 8

Vážení uživatelé,

předkládám vám svoji neúspěšnou povídku v soutěži o Cenu Karla Čapka. Vzhledem k tomu, že se na jejích korekturách podíleli jak Shelagh, tak Darian, nebylo by zcela objektivní, aby ji hodnotili, coby schvalující redaktoři, proto ji schvaluji sám (neb sem zjevně patří) a bez hodnocení, to už je na vás. Také se těším na kritiku, protože zjevně není bez chyb, neb jsem se přesvědčil o své vlastní omezenosti a nezkušenosti na workshopu, který k této soutěži proběhl na letošním Parconu.

Rád bych touto cestou poděkoval všem, kteří se na dílku podíleli radami, korekturami a kteří však nenesou odpovědnost za případné hovadiny, kterých jsem se dopustil.

Tímto tedy děkuji Shelagh, Darianovi, Lyrii, Apee a Danielu Samkovi.

F.š.H.