Černé třešně
| Autor: | Lyrie |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 17 |
Nikdy by neřekla, že je válka.
Přesto byla, zuřila v zemi celé měsíce, a ani svěže zelená tráva dravě se deroucí z udusané země nedokázala zakrýt její hrůzné následky. Pole, ještě včera se vlnící příslibem hojnosti, lehla pod kopyty cizáckých koní, cestu vinoucí se poli do lesů zohyzdila kola těžkých válečných vozů. Palisáda kolem vsi byla na mnoha místech ohořelá – uvnitř vsi však život běžel dál.
Jaký to ale život v ponížení! Learna – snad právě proto, že byla jedenáctileté dítě – nedokázala pochopit, jak se mohli vzdát! Proč nebojovali, proč po prvním náporu otevřeli brány a uvítali hordu cizích vojáků s dary v náruči! Tak to přece nemělo být, tak to nikdy nemělo být! Vždyť její otec loni padl v boji, kdy spolu s jinými muži chránil krále a zem před nepřítelem. Matka jí to musela vyprávět večer co večer, bez toho příběhu odmítala usnout.
Bylo to loni, Learno, byl zrovna takový horký čas, slunce pálilo a na našich polích zlátla pšenice… Třešně odkvétaly, bílými lístky byla pokrytá celá cesta, jako když nasněží. Tehdy naši zem napadl nepřítel, král svolal všechny muže do boje! Hola, hola, přijďte všichni, král vás volá do boje!… Ach, Learno, vždyť to přeci už znáš… Ne, mluv, mami, vyprávěj…Dobře. Tvůj otec se nikdy nebál, byl to statečný muž, Learno. Vyjel králi po boku a položil za něho život. Jeho heslem bylo: raději smrt než ponížení, na to nezapomeň…Nezapomeň…Nezapomenu, maminko… Nikdy nezapomenu!
Nyní stála na cestě lemované třešněmi a chvěla se po celém těle. Tam v dálce, v černých lesích, měli hlavní tábor jejich nepřátelé. Sice obsadili vesnici svými vojáky, ale velitel zůstával tam, odkud pak vyjížděl s ostatními jezdci zabírat další a další osady v okolí velkého, nedobytného města Sarsagy. Častokrát ho vídala, jak v čele početné skupiny cválá po polehlých polích, jak kopyta jeho koně zadupávají obilí do země. Vždycky se zastavil v aleji a vždycky si utrhl pár třešní. Máma vyprávěla, že je sázel dědeček společně se svým dědou, že na ně kdysi táta lezl stejně obratně jako dnes jeho malá holčička. Jenomže už dlouho na nich nebyla, naposledy to léto předtím, než táta odjel, a nyní už nesměla. Pamatovala si, jak ji bral na ramena a smál se, když se jí podařilo natrhat celé hrsti sladkých srdíček!
Ohlédla se k vesnici. Měla štěstí, že proklouzla. Ne že by v osadě platil zákaz vycházení, ale každý, kdo šel ven či dovnitř, se musel prokázat hlídkujícím vojákům. Nikdo nesměl odejít s celou rodinou, aspoň jeden člen vždy musel zůstat doma. Měla štěstí, že cestou neztratila košík. Třešně byly zralé, rudé až černé, naplněné k prasknutí sladkou šťávou. Hejna vos na ně dorážela. Hejna kosů… Měla štěstí, že jí nevypadl mámin nůž na maso…
Znovu se ohlédla. Panoval tam klid, sluníčko se opíralo do střech, přes palisádu neviděla dovnitř, ale hádala, že na návsi budou jen ženy. Někde je tam i máma, tká nebo jde zrovna pro vodu, malé děti sedí před domem babičky Tongy a naslouchají jejím příběhům. Muži museli odjet s vojáky do lesů kácet stromy na jejich vysoké válečné věže. Až je muži postaví, nepřítel je převeze a zaútočí z nich na Sarsagu.
To o útocích Learna věděla z řečí, co se kradly osadou tiše jako myšky. Šeptaly se i jiné řeči. Postavit se nepříteli, bojovat! Přežít, přežít. Máme rodiny, malé děti…Musíme spolupracovat, musíme… Ach tati, ty bys to nikdy nedovolil, raději smrt než ponížení!
Zastrčila si mámin nůž za řemínek, kterým měla přepásané lněné šaty, a pak si vybrala tu nejvíce obsypanou třešeň. Obratně vylezla až do rozložité koruny a drobnými prstíky otrhala vše, nač jen dosáhla. Byly tak krásné, tak temně rudé! Nevzala si ani jednu, ani jednu sladkou třešinku, kdepak, tyhle byly určené pro někoho jiného. Netušila, jak to provede, ale raději smrt, raději smrt než to hrozné ponížení, než ty prohlídky u bran, než nečekané návštěvy opilých vojáků, kteří způsobili, že pak máma celou noc tichounce plakala.
Raději smrt než ty hnusné pohledy a plácaní po zadečku, a řeči, že vypadá k nakousnutí.
Slezla ze stromu a ukryla nůž mezi třešně – nijak hluboko, ale zase dostatečně na to, aby nebyl pod rudočernými plody vidět. Pak se vydala k lesu, kde měl nepřítel svůj hlavní stan. Nebála se, vždyť táta se taky nebál a to proti němu stála celá armáda strašlivého nepřítele!
Už z dálky viděla ležení – nebylo přímo v lese, spíše na samém okraji, na palouku zbaveném stromů. Ve středu velkých bílých stanů hořelo veliké ohniště, na rožni se opékalo celé kůzle, dva nebo tři vojáci zevlovali kolem, občas maso polili nějakou šťávou, občas si přihnuli z hliněných džbánů. Pár vojáků posedávalo před stany a leštilo si zbroj nebo ostřilo meče, někteří hráli v kostky, jiní byli u koní. Vypadali docela obyčejně, jak se tak věnovali obyčejným věcem – mohlo to být tím, že si na jejich přítomnost už dávno zvykla? Ó ne! Nikdy si nezvykne! Nikdy! Třebaže už jsou zde dlouho, třebaže jich mnoho zná od vidění. Pořád to jsou cizí lidé a navždy jimi zůstanou!
Sevřela košík s třešněmi v náruči a s hlubokým nádechem se vydala do tábora. Zprvu si jí nevšímali, koho by zajímalo malé dítě, ale pak přece jenom upoutala jejich pozornost. Několik mužů se po ní ohlédlo, několik z nich na ni křiklo nechutnou nabídku. Jakoby bezradně se zastavila blízko ohniště a upřela své modré oči na vojáka. Kdyby neměl v ruce meč a na sobě kroužkovou košili, mohla ho pokládat za obyčejného vesničana.
„Copak tady chceš, maličká?“
„Dobrý den,“ pozdravila tak, jak ji matka naučila. „Přinesla jsem třešně.“
„Ukaž?“ odložil meč a natáhl se po košíku. Ucukla s ním.
„Ne pro vás, pane. Pro velitele.“
„Ach ták,“ protáhl zklamaně. „Poslali tě s úplatkem, co?“
Pokrčila rameny; nevěděla, co je úplatek.
„Tak pojď se mnou,“ řekl unaveně, jako by ho nesmírně obtěžovala. Velitel měl třešně rád, to věděli všichni. Snad mu neutrhne hlavu, když mu přivede tuhle malou všetečku.
Learna se rozhlížela po táboře, nikdy v žádném dosud nebyla, ale téměř to tu vypadalo jako u nich ve vsi. Akorát místo domů měli stany a koně neměli ve stájích, ale v ohradě. Stany ale měli pěkné, vypadaly skoro jako malé domy a dalo se podle nich poznat, kdo je bohatý více a kdo méně. Takže když se zastavili před bělostným stanem protkávaným zlatou a červenou nití, před jehož vchodem stáli dva vojáci v plné zbroji, pochopila, že tohle bude stan velitele.
„Co je?“ houkl jeden voják na jejího průvodce celkem neurvale. „Kdo to je?“
„Asi ji poslali z vesnice. S dárkem…“
„Ukaž!“ přikázal voják dívce a než stačila něco namítnout, vytrhl jí košík z náruče. „Teda, ty ale voní, co?“ přistrčil košík k druhému vojákovi. „Z toho by byla pálenka jedna báseň!“
Oba se rozesmáli, její průvodce se k nim přidal. Learna se dívala jen na košík. Je v něm nůž, mámin nůž, nesmí ho odhalit! Ale muže ani nenapadlo prohledávat koš. Začali vzpomínat na ty nejlepší pálenky, jaké kdy pili, na země, odkud pocházeli, na své rodiny. Learna to nechtěla poslouchat! Nechtěla vědět, že tito lidé mají kromě plenění osad a zotročování cizích vesničanů na starosti také své rodiny, že možná i u nich rostou třešně… Nemají tu co dělat. Tohle není jejich zem, tohle není jejich osada! Nemůžou si přece jen tak přijít a zabrat, co jim nepatří!
Netrpělivě přešlápla, maličko si odkašlala a natáhla ruce po košíku. Kupodivu jí ho dali a pak rozhrnuli vchod do stanu. Strážce šel s ní, zatímco průvodce pomalu odcházel k ohni. Uvnitř bylo několik lidí, podle toho, jak byli oblečení, mohla jen hádat, že patří k těm bohatším. Různě postávali nebo posedávali podél stěn, nejvíce jich však bylo uprostřed, kde byly na zemi rozprostřené kožešiny pod dlouhým těžkým stolem, za nímž seděl on. Velitel. Zdál se jí jakoby menší, slabší, než když ho vídávala, jak jede na koni jejich třešňovou alejí. I tak bude asi hodně těžké trefit se do něho nožem.
…a táta měl na sobě zbroj celou ze zlata. Když vyjel po boku krále, oba zářili jako dvě slunce, Learno. Ach, jak jen ten pohled oslňoval! Zraňoval oči protivníků! Tvůj otec v jedné ruce třímal štít, abych chránil krále, a v druhé držel vysoko zvednutý meč. Tenhle meč, Learno, vidíš? To jediné nám po tatínkovi zbylo. Meč a vzpomínka na jeho hrdinství…
„Pane, nerad ruším, ale je tu dítě ze vsi.“ Když velitel zvedl poněkud unavené oči od jakési listiny, strážce se mírně ušklíbl: „Přineslo vám dárek.“
„A tím mě obtěžuješ? Nějakým dítětem s dárkem? Mám tu poradu!“
„Pane, já… já myslel, že…“
„Mlč,“ přerušil ho velitel podrážděně a pohlédl na Learnu jako na obtížný hmyz. „Pojď blíž,“ přikázal. Když poslechla – několik mužů jí dokonce ustoupilo z cesty – naklonil se přes stůl, aby si ji mohl pořádně prohlédnout. „Posílají tě s dárkem?“
„Ne, pane. To já sama,“ řekla sice tiše, ovšem beze strachu.
„Tak cos mi donesla?“ najednou se pobaveně usmál a pohodlně se opřel do vysoké židle. Learna se poprvé trochu zachvěla, když obcházela stůl a přiblížila se k veliteli z boku tak blízko, že se mohla téměř dotknout jeho ramene. Zblízka vypadal docela mile. Měl vrásky kolem hnědých očí, pobavením svraštělé čelo, červená ústa se mu ztrácela v hustém plnovousu.
„Třešně, pane. Do… donesla jsem vám třešně. Máte je rád, že jo? Vždycky si je trháte.“
„To máš pravdu, mám je rád. Trhala jsi je sama?“ řekl a naklonil se ke košíku, který svírala v náruči.
…byla to ohromná bitva, Learno. Šípy pršely ze všech stran, koně se vzpínali na zadní, ale král se jako zlatý bůh řítil do těch největších řeží. Statečný byl náš král, statečný byl tvůj otec. Nepřátel však bylo mnoho, sama vidíš, kolik jich obsadilo naši zem, kolik jich jen je v naší vsi, v lesích… Odrhli krále od jeho družiny, odtrhli jeho a tvého otce. Bojoval jako lev, svým štítem chránil našeho pána. Pak ho strhli z koně, Learno. Nedalo se nic dělat. Zabili ho… zabili ho…
„S… sama…“ šeptla. Sama to musím udělat, a musím to udělat teď. Táta by to taky tak udělal, byl by na mě pyšný, ach tak pyšný. Jestli mě vidíš, tati, řiď mou ruku, ať je přesná…
Položila košík na stůl před velitele a pak sáhla dovnitř. Malé prstíky se okamžitě sevřely kolem ukryté rukojeti. Cítila, jak ji velitel pozoruje, stále ještě s tím mírně pobaveným úsměvem v očích, jako by byla opravdu jen hloupé děvčátko, co se chce zavděčit velkému pánu. Usmála se. Pak prudce vytáhla dýku a vrhla se na něj.
…ten den zemřelo mnoho mužů, Learno. Krále zajali a dodnes ho drží v nějakém vězení. Ten den naši muži přivezli mnoho mrtvých. Mnoho slz bylo prolito, mnoho bolestí se pevně usadilo v našich srdcích. Od té doby jsme jen otroky cizích pánů. Je lepší zemřít, Learno, než-li žít v otroctví. Neplač tedy pro tátu, je svobodný…
„Zatracené hádě!“
Cítila, jak ji silné ruce uchopily v pase a odhodily na tvrdou zem. Loktem jí projela bodavá bolest, na tváři cítila úder. Nemohla se ani nadechnout, nemohla vůbec nic, neboť na ní kdosi klekl a surovým způsobem jí zkřížil ruce za zády a svázal je provazem. Vyzvedli ji na nohy. Nevybíravě, krutě, a pak s ní mrštili před stůl. Zatmělo se jí před očima, v uších to šumělo jako listí v prudkém větru. Když pak strašlivý hluk utichl a s ním všichni ve stanu, odvážila se otevřít oči.
Nezabila ho. Nezabila! Vlastně se ho ani nedotkla, nikde nebylo vidět žádné zranění. Jak jeho oči planuly! V ruce držel mámin nůž a poklepával si s ním do dlaně. Zabije ji? Och ano, přece nepředpokládala, že odtud vyjde živá. Tak ať ji zabije, bude hrdinka. Máma na ní bude pyšná jako na tátu. Táta chránil krále, ona celou vesnici.
Aniž si to uvědomila, měla v očích takový vzdor a odpor, že velitel mimoděk couvnul. Pak se narovnal, vytáhl ji za bolavý loket na nohy a tvrdě se jí zadíval do očí: „Poslali tě? Poslali tě, abys mě zabila!“
„U všech bohů! Co je to za lidi!“
„Posílají dítě dělat mužskou práci!“
„Dítě!“
„Malou holku!“
„Mlčte!“ zavrčel velitel na přítomné, kteří kolem něho a Learny vytvořili kruh. „Kdo tě poslal? Tak mluv!“
„Nikdo mě neposlal.“ Zjistila, že má ústa plná krve, že se jí špatně mluví. Velitel natáhl ruku, aby jí vytékající krev ze rtů setřel, ale ucukla hlavou.
„Víš co tě čeká? Pokusila ses mě zabít.“
„Raději smrt než život v ponížení!“
„Museli ji poslat, pane!“ vykřikl jeden z mužů a ostatní se k němu přidali.
„Není možné, aby na něco takového přišla sama!“
„Vždyť je to ještě dítě!“
Velitel zvedl ruku, aby muže uklidnil. „To se brzy dozvíme. Dejte osedlat koně. Pojedeme do vesnice.“
***
Learna stála spoutaná před nastoupenou vesnicí. Hlídali ji zamračení ozbrojenci, jako by byla strašlivě nebezpečný válečník, před ní na svém koni seděl velitel, kolem něho družinka dalších vojáků. Přímo před nimi pak v obklíčení vojáků stáli lidé z vesnice. Bylo pozdě odpoledne, slunce stálo nízko nad obzorem a bylo tak rudé! Ta barva dělala z jejich tváří hrůzostrašné masky. Všichni na ni upírali zvědavé pohledy, byla tu jako na pranýři, Mlčeli, jen sem tam se ozvalo malé dítě. Byla tam i máma, byla docela blízko, držela si ruku na ústech a po tvářích jí stékaly horké slzy. Neplač, mami, prosím, neplač, chtěla jí říct, ale nemohla, měla v puse roubík.
Velitel se poposadil na svém koni a pak tvrdě shlédl na vesničany. Zdálo se, že hledá slova, ale to byl omyl. Síla jeho pohledu měla donutit lidi, aby se báli ještě víc. Když už ani jediné dítě nevzlyklo, když se i vítr utišil a psi zalezli do stínu, seskočil z koně, vzal Learnu zezadu za krk a vystrčil ji před sebe. S prsty pevně obemknutými kolem jejího krčku se pak rozhlédl.
„Vždycky jsem se s vámi snažil žít v míru! Na vaši ochranu jsem zde zanechal své vojáky, nerozprášil jsem vaši radu starších ani se nesnažil do ní přidělit své lidi! Jediné, co jsem po vás kdy chtěl, byla pomoc s výstavbou věží! A tahle se mi odvděčujete? Pošlete dítě, dítě!, aby mě zavraždilo. S ubohou záminkou, že mi nese dárek!“
Vesnicí zahučel překvapený vzdech. Lidé se po sobě začali zmateně otáčet, ale velitele to nijak nedojímalo. Zvedl ruku a ves okamžitě zmlkla.
„Pošlete dítě! Pošlete dítě udělat mužskou práci! Není ve vás kouska cti, vaše odvaha pochází z nejhorších hyen!“
„Ale pane,“ do popředí vystoupil sehnutý stařec, Erriond, bývalý vládce vsi. Kdysi to byl muž v plné síle, rozhodný a nebojácný. K jeho proměně stačily dvě vraždy a varování, že má ještě tři syny a ti mají přece také rodiny. Learna si pamatovala jeho paní i dceru, sladkou, malou Rewie, kamarádku, kterou zabili vojáci. To ho zlomilo, už nikdy nebyl takový jako dřív, třebaže jeho slovo ještě mělo ve vesnici svou váhu. „Ale pane,“ zopakoval roztřeseným hlasem, „odpusť, ale nevíme, o čem mluvíš. Co se stalo?“
„Co se stalo? Jsi snad hluchý, starče? Toto dítě dnes přišlo s úmyslem mě zabít! Poslali jste ho!“ Pár vojáků si znechuceně odplivlo.
„Ne,“ zašeptal stařec. „Nikdy bychom si nedovolili…“
„Chceš mi snad namluvit, že na to přišla sama?“ přerušil ho pobočník velitele vztekle. „Že se jen tak sebrala, vytratila se z vesnice s nožem v košíku, bez povšimnutí obešla všechny naše stráže? Museli jste jí pomáhat. Spikli jste se!“
„Ne, pane, věřte nám…“
„Věřit? Psům, co vyšlou bezbranné, nevinné dítě, aby vraždilo? Tropíš si z nás blázny?“
„Nikdy bych si nedovolil. Learno,“ obrátil se na dívku. „Řekni přece, že tě nikdo nenavedl.“
Nemohla mluvit, místo toho jen zavrtěla hlavou. Šlo to obtížně, velitel ji držel pevně jako malého psíka.
„Přestaň to dítě zastrašovat!“ vykřikl pobočník a udeřil Errionda loktem do obličeje. Bývalý vůdce se sesul na kolena, z rozbitého nosu mu začala vytékat krev. Přesto se dokázal znovu postavit, i když hlavu úplně nezvedl.
„Nikdy bych si nedovolil,“ zopakoval tišeji než kdy předtím.
„To má z těch povídaček!“ vykřikl kdosi z davu vesničanů. Okamžitě se menšího muže chopily stráže a dovlekly ho před velitele. Learna v něm poznala Avenela, dalšího muže z rady starších, která se někdy scházela tajně u nich doma, nebo si posílala po dětech krátké zprávy. Sama někdy donesla vzkaz ve vědru na vodu. Vzkazy se předávaly tajně, všichni spolu mluvili tiše, přeli se o vzpourách nebo poslušnosti veliteli – náročné řeči, Learna jim skoro nikdy nerozuměla, pouze vycítila, že většina z nich je proti podrobení se nepříteli. Avenele však byl jedním z těch, co chtěli spolupracovat a dostat zpátky aspoň trochu moci. Tak to aspoň říkal, bohové vědí, co tím asi myslel.
„Z jakých povídaček?“
„Avenele!“ Erriond se lehce dotkl jeho ramene, ale menší muž ho znechuceně setřásl. Stařec se stáhnul, vrhnul poslední, téměř omluvný pohled na Learnu a… vrátil se do davu.
„Z jakých povídaček?“
„Z těch, kterými ji plete hlavu její matka!“
Máma vykřikla. Několik žen ji muselo držet, jinak by se vytrhla a běžela ji ochránit. Learna se znovu zachvěla. Aniž by to chtěla, po tvářích jí tekly slzy. Když trhala ty třešně a spřádala svůj plán, netušila, jak těžké bude vidět mámu plakat. Vlastně na ni skoro nemyslela a když, tak jen na to, jak na ni bude pyšná. Ach, maminko, neplač… Neplač…
„Jaké povídačky, mluv!“ vyzval Avenela pobočník přísným hlasem.
„O jejím otci, pche! Jaký to byl hrdina! Všichni víme, jak to bylo!“
Learna se zmateně podívala na mámu. Ta jen zoufale vrtěla hlavou, upírala vyděšený pohled na Avenela, jako by ho tím snad mohla umlčet. Jenomže on se umlčet nedal.
„Byl to jen obyčejný markytán! Zabil ho ožralý voják, když mu došlo víno!“
Ne, to ne, to ne! Learna sebou cukla, chtěla vyrazit vpřed a umlčet toho lháře, její otec byl hrdina, hrdina, měl zlatou zbroj a chránil krále velikým štítem! Když vyjel do boje, zářil jako zlatý bůh, jeho meč se leskl ve slunci, jako by mu požehnali bohové! Ach, vrhnout se na tak na Avenela, vyškrábat mu oči jako kočka, vytrhnout z pusy jeho lživý jazyk! Ale velitel ji držel příliš pevně. Zmítala se v jeho sevření a v obličeji byla rudá vztekem.
„A kvůli tomu, pane, má být potrestaná celá vesnice? Nic jsme neudělali, ničím jsme se neprovinili! Vždycky jsme se s tebou snažili žít v míru.“
Shromážděním zahučel tichý souhlas. Learně se v tom okamžiku zhroutil celý svět. Nic nechápala. Je možné, že táta nebyl hrdina? Je možné, že by máma lhala? Proč? Proč? Čí je tedy meč, který je schovaný dole pod podlahou? Proč nikdo nikdy neřekl, jak to s tátou bylo? Věděli to všichni? I kamarádky a kamarádi, kterým se tak ráda chlubila svým statečným tátou? Co si mysleli? Že je lhářka? Ach, to bolelo více než stisk, který jí téměř drtil drobný krk. Hledala očima mámu, podpíraly ji dvě ženy, byla tak bledá, tak moc se třásla, její rty jen němě šeptaly ne, ne, Learno, nevěř jim, nevěř…
… a když táta zemřel, snesli se z nebe obrovští bělostní ptáci s růžovými křídly, aby doprovodili tátovu duši do síní Vyvolených. Tam na nás bude čekat, Learno, až zemřeme, přijde nám naproti. Bude obklopený stříbrnou září, po každé jeho straně budou stát velicí bílí psi – ano, skoro stejní jako psi pana Thorense – a společně nás odvedou do zahrad, kde budou zpívat barevní ptáčci, budou nám sedat na ramena, a v mísách bude spousta dobrot a v řekách poteče mléko a med…
„Přesto se mě pokusilo vaše dítě zabít! To nemohu jen tak přejít. Musím vás potrestat!“
„Proč nás, pane? Nemáme s tím nic společného! Chápeme, že…“ Avenele se obrátil čelem k vesnici. Oči všech se mu doslova přilepily na rty. „Chápeme, že ten odporný zločin musíš potrestat, chápeme to, že ano?!“
„Ano,“ ozvalo se napřed potichu, ale pak dav, stržen Avenelem, si dodal na odvaze: „Ano! Ano!“
„Potrestej tedy Learnu!“
Ucítila, jak stisk na jejím krku povolil, jak velitelova ruka podivně strnula. Dav kolem křičel, ach, tolik všichni křičeli, zvedali své hole, vidle a hrábě, dupali do země, pískali a pak se z davu vzneslo slovo smrt, smrt Learně, smrt, na popraviště s ní!
„Oni to myslí vážně,“ velitelův pobočník se ohromeně podíval na svého pána. Ten mu pohled zachmuřeně vrátil. „Pane, ve vší úctě k vám, to dítě je pouze zmanipulované. Ty řeči – raději smrt než život v ponížení, či jak to řeklo – muselo slyšet právě zde. V téhle vsi! Něco se tu děje, něco chystají, cítím to.“
„Vyhovíme jim,“ řekl velitel nebývale tvrdě. Jeho stisk náhle povolil, Learna ucítila, jak ji jeho prsty jemně, skoro něžně pohladily. Nechápala to! Nerozuměla. „Pokud něco chystají, tohle jim všechny plány překazí. Sebere jim to odvahu na několik let, možná navždy. Dojde jim, a na to si můžeš vsadit, drahý příteli, jak zbaběle se dnes zachovali, když vydali nevinné dítě na smrt. Ta hanba je bude pálit do konce života. A naučí to i svoje děti.“
A dav hlučel, hučel, vytrvale řval. Smrt, jen smrt, jen smrt!
„Pane, slituj se!“
Máma se konečně vytrhla ženám ze sevření a vrhla se do prachu před velitele. Ještě předtím však stáhla Learnu s sebou, nyní ji svírala v náruči tak pevně, že téměř nemohla dýchat. Líbala ji, hladila roztřesenýma rukama, jsi celá, neublížili ti? Neboj se, jsem tu s tebou, s tebou, neposlouchej, co říkají… Mluvila překotně, udýchaně, slzy jí stékaly po obličeji, když líbala dceřina ústa zacpaná roubíkem. Pak ji od ní odervali.
„Héj,“ křikl pobočník na Avenela. „Odveďte si tu hysterku!“
Máma se však z Avenelova sevření vytrhla. Bohové vědí, kde na to vzala sílu. Znovu se vrhla veliteli k nohám, ale už neplakala. Pouze na něj upírala zoufalý pohled. „Dovol mi s ní promluvit. Prosím, pane.“
Velitel krátce zvedl oči k nebi a pak neznatelně přikývl. Dav se přel sám se sebou, vydat Learnu na smrt, či prosit o slitování, propukaly slovní přestřelky, ano, vydat, zemře jedno dítě, ale my ostatní budeme žít! Na jednom dítěti nezáleží, jeho matka je mladá, může mít další. Nevšimli si, že se kruh vojáků kolem nich sevřel těsněji, že jsou hlídání, bedlivě sledování, zaobírali se svými pohledy na věc, jen pár lidí obrátilo pozornost k veliteli a Learně.
Máma se v kleku obrátila a vzala její bledý obličej do roztřesených dlaní. Dívala se na ni s takovou láskou, až se Learně svíralo srdíčko žalem. Pak promluvila, tak tiše, tak něžně, jako by znovu vyprávěla pohádku na dobrou noc. Ano, tvůj otec byl markytán, prodával vojákům jídlo a pití, nádobí i zbraně. Měl svůj vůz naložený jídlem, vždy měl to, co se zrovna potřebovalo. A ano, zabil ho opilý voják. Protože se tvůj otec zastal krále. Ten voják mu vytrhl meč a probodl ho. A víš proč? Protože tvůj táta věřil, že válka je nutná, protože věřil, že se musíme zbavit nepřítele, abychom žili ve svobodné zemi. Ten meč, co máme doma, ten meč… byl táty. Tvůj otec byl hrdina, Learno… Byl to hr-…
„To stačí!“ přerušil ji Avenele vztekle. „Chceš nás všechny přivést na smrt? Pane, odpusť té ženské, neví, co mluví! Je bláznivá a přenesla to na svý dítě!“ A odtáhl ji zpátky do davu, který se za ní zavřel jako moře. Learna už ji neviděla, na bledém obličeji vychládaly její horké polibky. Byly poslední, nyní už to věděla. Pak ji opět vyzvedli na nohy, tentokrát jakoby něžněji, jakoby ohleduplněji. Velitel pohlédl na Avenela, jediný pohled stačil, aby si uvědomil, že tohle je muž, který udrží ve vsi pořádek. Pokývl mu a naskočil na koně. Pobočník mu Learnu vysadil za záda.
„Posilte hlídky,“ přikázal mu pak velitel, „nespouštějte ty lidi očí, a toho muže,“ kývl na Avenela, „toho pověřte správou vesnice. Chci, aby tu byl klid. Budou se dívat, a ty mi zajistíš, že se opravdu budou jen dívat.“
„Jak si přeješ, pane. Kde přesně...?“
„Máš ráda třešně, že Learno?“ zeptal se přes rameno snad i s úsměvem. Pak se nečekaně obrátil, jednou rukou jí odhrnul vlasy z obličeje, jeho oči byly najednou vlídné, soucitné a jeho hlas tak konejšivě měkký! „Neboj, bude to rychlé.“
***
… a společně nás odvedou do zahrad, kde budou zpívat barevní ptáčci, budou nám sedat na ramena, a v mísách bude spousta dobrot a v řekách poteče mléko a med…Bude tam dědeček i babička, bude tam malá Rewie a její maminka, všichni budou mít krásné bílé šaty a budou moc rádi, až nás uvidí… A teď už spi…
Spi, maličká.
Dobrou noc.
Za pomoc s touto povídkou, za rady a připomínky vděčím Shadowmagovi. Tímto mu velice děkuji.
Diskuze
Hezké, silné a úderné. Ale také předvídatelné, jednoduché a účelné. Vzhledem k tomu, že autorkou je Lyrie, pokusím se najít v povídce též negativa.
Lyrii se povedlo vykreslit hezký příběh. Skvěle zvládla postavu jedenáctileté holčičky a kontrast jejího světa a skutečnosti. Naivita proti realitě. Zkreslené chápání proti pravým důvodům. Černá proti bílé. A v pointě výsledek téhle bitvy malé holčičky, který přechází do skutečného světa – na stranu vítěze. Popisy jsou podané pohledem hlavní hrdinky, ale vždy je z nich cítit ona skutečnost. Learna je výborně zpracovaná. Ale žádná jiná postava už zdaleka ne, protože všechny ostatní postavy jsou v díle pouze kulisami pro drama, které ztvárňuje jediná malá holčička. Lyrie nám ukázala povídku s jednou postavou, kde jsou všichni ostatní doplňujícími stíny. To má přes všechny svá silná pozitiva také své mouchy na díle.
Jednoduchost a z ní se rýsující účelovost (nebo naopak) způsobují silnou předvídatelnost. Jedna hlavní postava, válka v pozadí (která ovšem není nijak řešena a popisována, sama o sobě je zjednodušena jak to jenom jde, aby mohla plnit svou úlohu základního ale vedlejšího pozadí), jedna jediná dějová linie která není rušena žádnými vedlejšími, žádné neočekávatelné zvraty a tvrdá realita. To všechno jsou věci, které ve svém výsledku vytvoří naprostou jednoduchost povídky. Výsledek díla přinese emoce – smutek, sílu a údernost. A to jsou věci, ke kterým autorka od samého začátku míří (účelovost). Když se nad tímto vším zamyslíme, je jasné, že ve chvíli kdy zjistíme, co má hlavní hrdinka v plánu, zakousne se do nás v ten moment už nevyčerpatelná předvídatelnost.
Vzhledem k tomu, že jsem se až skoro pohádal s Darianem kvůli rozdílnému pohledu na povídku, doplním do své kritiky tuto část v kurzívě. Darian totiž správně poznamenal, že moje kritika konstatuje chyby, ale neuvádí to nejdůležitější: východisko.
Povídka má takovou rámcovou charakteristiku, že je téměř obhajitelná její jednoduchost a z ní ona pro mě chybná předvídatelnost. Aby se nemusel měnit ideově tématický plán, kompoziční plán aby se změnil minimálně a zároveň v díle zmizela předvídatelnost, bylo by podle mě nutné udělat následující: vytvořit dílo méně konkrétně, zapojit naopak mnohem více abstrakce a celý příběh podat ještě více očima jediné hlavní postavy – jedenáctileté naivní dívky. Ztvárnit popisy mnohdy až nahými obrazy bez konkrétnosti, ubrat přímou řeč...
A abyste měli i možnost podložit tuto mou polemiku a vidět ji „v akci“, dodávám odkaz na povídku, kde se podle mého autorka dostala do podobné situace, ale přistoupila k ní méně konkrétním a více abstraktním způsobem.
Lednové vydání časopisu Pevnost roku 2006 – povídka Totální jahůdka od Jany Rečkové; objednat se dá z archívu přes internetovou stránku měsíčníku www.pevnost.cz. Pokud byste snad tuto možnost shledali jako nepřijatelnou a přesto měli zájem, napiště mi poštu a něco možná vymyslíme.
Shelagh: Obávám se, že pokud by velitel nebyl takto vykreslen, nedošlo by k tak dramatickému souboji „naivita X realita“, protože právě Learna ho vidí jako černo černou bestii, jako toho „hlavního záporáka“ a pokud k tomu vyvrcholení souboje má dojít silně a úderně, přece jím nemůže ve skutečnosti být.
Skvelé využitie nevlastnej priamej reči vo vnútorných monológoch, úžasný cit pre štylistiku vety, kde syntax často reflektuje rozporuplné vnútorné pochody jedinca.
Lyrie skvelo zvládla napísať príbeh v prostrednej tónine, bez výrazných a šokujúcich prvkov. Nepotrebuje zbytočne šokovať, nehrabe sa v marase, a preto ani neskĺza k prostoduchému ilustračnému pátosu (čitateľ si sám utvorí mienku o skutočnom zle, autor ho explicitne nepomenúva).
Tento príbeh som zhltol aj s navijakom. Je čistý, prostý a - presne ako spŕška ľadovej vody - živo úderný.
Silná povídka vyvolávajíc silné emoce. A smutek.
Hlavní hrdinka, Learna, je živoucí dítě se vším co k tomu patří – černobílé vidění světa, potřeba hrdinského vzoru, nejlépe v otci, nezkalené ideje, impulzivní chování a čistota. Ještě velitel vybočuje z jednoduchých črt aktérů malého dramatu. Je to postava poněkud zvláštní – jakoby autor povídky měl tuto postavu rád a snažil se jistým způsobem ospravedlnit její kroky – vyznívá proto indiferentně, nelze si k ní nalézt jednoduchý vztah. Je okupantem a přitom je možná více lidský než obyvatelé vesnice. Ale pro něj je také rozhodně jednodušší působit lidsky. Na ostatní postavy už tolik místa nezbývá, což je pochopitelné, máme zde povídku, a tak jsou spíše jen schematicky načrtnuty.
Dialogy jsou jednoduché, úderné, každé slovo a věta mají svou váhu i význam, žádné zbytečné okrasy.
Co se týče popisů, zpočátku působí možná příliš idylicky, na druhou stranu tvoří kontrast k navozené situaci.
A samotný příběh zarámovaný hrdinským příběhem otce, byť smyšleným (nebo možná právě proto), přináší otázky, na které nelze nalézt jednoduché odpovědi.