"Údajně je to Poisonbloom, přijede sem až z Nurnaku, pane."

"I kdyby to byl třeba sám ďábel, je mi to jedno," pravil bez zájmu Arthur Richmond. Nezvedl hlavu od stolu a psal dál.

"Ale pane, toho byste se měl bát. Je nebezpečnej a slavnej. A teď už je jistý, že de po vás. Prosím, poslouchejte mě," zvýšil nepatrně hlas drobný vousatý mužík v hnědém. Oheň zapraskal a Arthur upřel zrak na muže, který mu přešlapoval v pracovně a špinil mu koberec. Venku prší, pomyslel si. A ten chlap má dnes nějaký vyjukaný pohled. "Mí informátoři už potvrdili, že se co nevidět ukáže tady ve městě. Je o něm známo, že mu nikdy netrvá dlouho svou oběť najít a, no, zneškodnit."

Arthur odložil brk a přejel si rukou knír. "Před pracovnou stojí stráže, před ložnicí taky. Na nákup si beru pět chlapů, všichni se až po krk oblečou do železa. Na mě vždycky nahážou tolik kroužkový zbroje, až to přestává bejt pod oblečením nenápadný. Cítím se v bezpečí, neměj strach. Teď už, sakra, běž, nech mě pracovat, ano?" Pak se Arthur zase zadíval do knihy.

Dobře, Glene, velmi dobře. Teď požaduj všechny stráže pod svou kontrolu. Řekni, že znáš mou pozici, že jste našli můj úkryt. A že by ses měl vypravit sem a zabít mne. Nuže, do toho.

"Co je, Glene? Neslyšel jsi? Běž."

"Možná vím, jak to udělat, abych vás obtěžoval jen minimálně, sire Richmonde." Glen pohodil hlavou, podlaha zavrzala a přes zeď zaznělo zahřmění. "Já totiž vím, kde teď Poisonbloom je. Dovolte mi vzít si všechny stráže a vlítnout na něj. Proti dvaceti mužům nemá šanci."

Máme vskutku štěstí, že ten hlupák netuší, kdo to vlastně usiluje o odměnu za jeho hlavu.

Sir Arthur znovu odložil brk, opřel se v křesle a promnul si oči. "Když budou do večeře zpátky a nebudu muset najímat víc jak čtyři nový chlapy, tak prosím. Ale nepřej si mě, jestli se jich vrátí míň, ručíš mi za to, jinak každýho chybějícího chlapa nahradíš ze svýho. Je to jasný?"

Glen se křečovitě a nepřirozeně usmál. Jenže to se sir Richmond už nedíval. "Naprosto, pane."

"A už zmiz," sykl jeho pán za zvuků škrábajícího brku.

Glen Collard kráčel po prázdné a chladné chodbě v mihotavém světle pochodní a naslouchal nově nabytému vnitřnímu hlasu. Nezdravil stráže, které ho občas míjely. Díval se stále dopředu, nikdy ani neklopýtl a neusmál se ani na mladou pokojskou.

To nebylo špatné, Glene. Jsi platnější než jsem doufal. Možná ani nebude třeba hledat druhý plán. To se mi stává málokdy. Ale popovídáme si jindy. Až budeš po smrti, nejspíš. Teď prostě vyjdi o dvě patra výš. Navštiv severovýchodní věž a zaklep. Otevře ti velitel hradních žoldáků. Říkal jsi, že se jmenuje Rondache, že? Pozdrav ho a řekni mu, že přebíráš všechny muže, ať je svolá. Pak počkej. Dám ti další příkazy, jakmile budou shromažděni.

Glen se ani nezastavil. Prostě došel do severovýchodního křídla a dělal, co musel.

Muž ve volné róbě ze sytě zelené látky byl uvelebený v křesle, nohu přes nohu. Zrovna odložil na stolek vedle křesla magický Orb ovládnutí. Šikovná věc, jen škoda, že na jedno použití.

Moc pěkný sklep. Správné osvětlení, atmosféra hodná toho, co se tady bude dít. A pohodlné křeslo. Líbí se mi tu, pomyslel si Alex. Měl bych upřednostňovat kontrakty v tomhle městě.

Opřel si hlavu a zahleděl se do stropu. Rudým plamenem zářící svíčky v lustru a zvláštní stojaté ticho působily velice dobře na jeho rozpoložení. Vyrůstal v takovém prostředí a od jistého věku už mu svědčilo, namísto toho, aby ho děsilo. Jen prach mu tu vadil.

Ozvalo se skřípění kloubů, pak pomalé, neohrabané kroky. Oživlá kostra, ještě čerstvá, se zbytky oblečení i masa, vešla do místnosti. Rudě osvětlené kosti a v holé lesknoucí se lebce pár zlověstně temných očních důlků se Alexovi vždy jevily jako zvláštní estetický vjem, zvlášť znásobeny ošklivým stínem, ve kterém na zdi tak delikátně vynikala žebra. Pro Alexe to byl jen jeden z mnoha pohledů, které si vždy zapamatoval, aby je za deštivých večerů ve svém sídle měnil na skvostné, ale děsivé obrazy.

"Už... jdou. Po schodech," skřehotal mrtvý ubožák.

Alex se zvedl z křesla a vztyčil se v plné výšce. Rozpřáhl ruce a zatímco se ze vstupní chodby začal ozývat dusot oplechovaných nohou, okolo rozevřených dlaní utvářel ničivé kouzlo. V momentě, kdy první z vojáků vběhl do místnosti a pohotově setnul hlavu kostlivci, který k němu byl zády, namířil obě ruce dopředu. U vstupu do místnosti kouzlo explodovalo a jeho bezprostřední okolí zahalil jedovatě zelený oblak.

"Mé oblíbené, pánové, užijte si," křikl zlomyslně. Do několika chvil nastala mezi ozbrojenci panika, několik mužů začalo kašlat a sténat. Bude hůř, pomyslel si Alex a sáhl po okované holi.

Do půl minuty se dým rozptýlil a zůstalo po něm na zemi pár bezvládných těl. Osm jen v místnosti, napočítal Alex. A vetřelci se domlouvali na dalším postupu, to slyšel dobře. Nač na ně čekat...

Než se kterýkoliv z nich nadál, byl čaroděj v chodbě a první překvapený muž se klátil pod nečekaně tvrdým úderem hole. Ostatní uskočili a připravili si zbraně. Dva muži vepředu nastavili štíty a nejistě si měřili svého protivníka pohledem. Ten si je měřil holí. "Akorát," ucedil a trhl rukou dopředu. Silná rázová vlna trhla helmami mužů vepředu a zlámala jim vazy, ostatní popadali. Někteří muži vzadu už se dali na útěk.

"Mám zásadu, pánové. Žádné zaklínadlo a žádný trik nepoužívám dvakrát v jednom souboji," pronesl Alex, zatímco bez viditelných obav kráčel směrem k hloučku v chodbě natěsnaných žoldáků. A žádný z nich nebyl natolik chytrý, aby s Alexem mluvil. Někteří už věděli, že když Alexův soupeř při boji nemlčí, je pro něj zápolení zajímavější a smrt jeho obětí méně bolestivá. Z nudy totiž Alexe napadaly ty největší zrůdnosti. "Dnes nicméně spěchám. Přítel mě pozval na večeři. Proto mne omluvte." Zastavil se, podíval se na vyděšené muže před sebou, rychle sáhl do kapsy a mrštil po nich lahvičku se zeleným obsahem. Zelený dým znovu zcela pokryl chodbu. Alex bez potíží proběhl a dohnal ty, kteří se dali na útěk. Nemínil nechat kteréhokoliv z nich, aby Richmonda varoval. A potom, jeden z nich u sebe má klíč od všech zamčených dveří na hradě.

Je to poprvé, co jsem dvakrát použil jedovatý oblak v jediném souboji, takže svým způsobem je to také inovace, honilo se Alexovi hlavou, když navečer kráčel k hradu.

Dostat se do hradu je snadné, když většina stráží již nehlídá a ten nutný zbytek je rozptýlen u vchodů, nechávaje okna bez povšimnutí. Chodby jsou též liduprázdné, jelikož k času večeře se všichni zdržují v jídelně či v kuchyni. Sir Richmond přichází k večeři poslední. A to všechno Alex ví předem.

V jeho pracovně vrzly dveře. "Ano, vím, je čas na večeři. Hned tam budu," odtušil sir, který se opět neobtěžoval zvednout hlavu.

"Večeři už nestihneš. Pokud nechceš povečeřet se mnou."

Sir Arthur s úlekem zvedl hlavu a kniha mu spadla na stůl. Pak záblesk pochopení v jeho očích: "Vy jste... Poisonbloom?"

"To ti napověděla má róba?" hrál úžas Alex, "nebo ti došlo, že žoldáci tu měli být před večeří?"

Sir Arthur se uklidnil. Ten chlap už mohl mít přichystanou zbraň, řekl si, takže mám čas něco vymyslet. Vstal z křesla, ale Poisonbloom ho zvláštním pohledem donutil zase si sednout.

"Omluv mou neomalenost, ale jsem tu, abych tě zabil. A tak jsem si o tobě zjistil pár informací. Především mne zajímalo, co všechno víš o mně, abych se mohl důkladně připravit. A ty sis toho o mně nikdy moc nezjistil. To mne nepotěšilo, protože jsem trochu samolibý. A tak jsem se rozhodl, že v tvém případě budu postupovat zcela jinak než jindy." Alex během hovoru přešel k siru Richmondovi a sedl si na stůl.

"A... jaký způsob jste to nakonec... zvolil?" dostal ze sebe zkoprnělý šlechtic. Na čele se mu objevil pot.

Alex se k němu naklonil a položil mu ruku na rameno. "Bude se vám to zamlouvat. Alespoň si myslím." Pak ruku stáhl a popleskal ho po tváři. On ucukl a sykl bolestí - na tváři se zableskly dvě kapky krve. Muž, který ho má zabít, se zlověstně usmál a ukázal mu svou dlaň. Na ní byly připevněné dva jehlovité bodce. "Jsou infikované krví jedné slizké potvory, kterou chovám v Nurnaku. Mám ověřeno, že způsobuje krutou, ale pomalou nemoc. Rok budeš umírat, ale už do týdne budeš němý. Do měsíce oslepneš."

Richmondovi se rozšířily oči děsem. Ale Alex nekončil. "Po půl roce ochrneš na celém těle. To už bude pozdě. Do té doby můžeš najít lék. Nemoc je ale k tvé smůle neznámá. Objevil jsem ji já. Do téhle chvíle ses o mne nezajímal, teď nebudeš dělat nic jiného. Jsem to ale lišák, co?" Alexův pohled byl teď doslova rozpustilý.

Richmonda jímala hrůza. Chytil Alexe pod krkem. "Tohle mi nemůžeš udělat!" křičel na něj zoufale. Alex si odplivl na jeho paže. Okamžitě to zasyčelo, Richmond vyjekl bolestí a pustil. Alex jen ledabyle seskočil ze stolu a vytáhl ze záhybů róby svitek. "Teď si odskočím domů. Ale pokud budeš chytrý, ještě se setkáme." Richmonda chlad v jeho hlase utvrdil v tom, že nyní už nic nezmůže. Čaroděj mu ještě teatrálně zamával a přátelsky se ušklíbl, než přečetl svitek a s oslepujícím zábleskem zmizel z Richmondova života, zanechávaje jen jed v jeho těle... i duši.