Pán vzpomínek
| Autor: | Salmar |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 16 |
Chodí za mnou lidé, elfové i trpaslíci. Chodí za mnou muži i ženy, staří i mladí. Do mé pevnosti uprostřed hvozdu Zatracených. Někteří říkají, že jsem démon, samotný satanův bratr, někteří mě nenávidí a jiní se ke mně modlí. Všichni však přicházejí s tou samou prosbou. Už dávno neumím nic jiného a tak jim jejich přání plním. Kradu jim vzpomínky.
Budu vám vyprávět příběh, ve kterém za mnou přišla Miriam, lidská bojovnice. Když jsem ji viděl poprvé, byla zabalená do těžké kožešiny a přes záda jí visel obouruční meč. Myslel jsem si, že budu opět prožívat vzpomínku na smrt, na utrpení a válku. Že chce jako všichni ostatní bojovníci osvobodit od krutostí, které spáchala, že chce prominutí a osvobození. Rozkvetlou louku namísto bitevního pole. Takových požehnání jsem rozdal na tisíce. Tenkrát jsem se poprvé mýlil. Chtěla se osvobodit od vzpomínky na život.
***
Miriam bylo přibližně sedmnáct let a stávala se z ní krásná, dospělá žena. Kaštanové vlasy za ní vlály, když běžela z travnatého kopce. Milovala vůni květin a zpěv ptáků. Žila jako dcera šlechtice na rozpadající se pevnosti v pohraničí, ale žádnou radost z toho neměla. Mezi chladnými kameny se cítila stísněná a osamocená. Na nádvoří stěží dopadalo pár paprsků slunečního svitu a váleční oři obrněných rytířů rozrývali hlínu až z ní zbylo jenom všudypřítomné bláto. Občasné plesy její matky byly jediným zpříjemněním života v pevnosti, ale i ty byly spíše formální, než zábavné. Mnohem raději se toulala ve svém lese za hradem.
Proběhla kolem desítek druhů květin a stébla vysoké trávy se jí snažila omotat kolem kotníků. Miriam se smála z plných plic. Tohle je život, nic jiného. Blížila se k lesu.
„Přenádherný příteli ticha,
otevři vrata z větvoví,
tvá princezna již přichází.“
Když vstoupila, celý svět se změnil. Prostor kolem ní potemněl, vzduch se prosytil vlhkostí a příběhy začaly ožívat. Její hájemství ji přivítalo zpěvem ptáků a šumem větru v korunách stromů.
„Dnes Vám to výjimečně sluší, pane Buku. A vy vypadáte mnohem mladší s tou novou hřívou listů, paní Lípo,“ prohazovala pozdravy se širokým úsměvem na tváři. Dívka stoupala vyšlapanou cestičkou vzhůru proti slunci.
„Ale, ale,“ zakroutila pobaveně hlavou s upřeným pohledem na šneka u svých nohou. „Snad se nebudete hněvat, když Vás překročím, pane,“ Miriam po něm hodila očkem. Běžela vzhůru a plně vdechovala vůni lesa. Cítila se být v bezpečí.
Po chvilce se vydrápala do středu svého království. Na vrcholku kopce rostlo jenom pár dubů a uprostřed bojoval o sluneční paprsky malý palouček. Znala tu každou větev v nebesích a každý kořen pod sebou. Dobře váženými kroky přitančila na travnatý koberec a usadila se tam. „Tak, jaké představení mi dnes ukážete?“
Její fantasie se rozjela naplno. Dnes, ve východním větru, se odehrávalo její nejoblíbenější divadlo „Srdce a růže“.
Okolí zešedlo a pohádková atmosféra se změnila v dusnou předtuchu pekla. Listy stromů ztratily veškerou barvu a na jejich kůrách se prohloubily vrásky. Odněkud připlul první melancholický tón houslí. Starý dub začal vytrhávat kořeny ze země jako tisíce let svázaný trestanec. Ke zrychlujícímu tempu houslí se přidalo praskání dřeva, jak se osvobozovaly i ostatní stromy. Prudce napřímily své větve do nebes a do skrytých plic začaly nasávat všechen těžký vzduch. První úder bubnu.
Pochodový rytmus se rozléhal po celém lese a svolával všechny jeho obyvatele na jedno místo. Stromy se začaly praskavými vzlyky děsivě smát. Tancovaly svůj podivný pochod. Housle se už dávno ztratily v hlubokých úderech.
Jenom jeden strom se nehýbal. Větve měl propletené do sebe a jeho koruna nevyrostla tak blízko nebesům. Každým zaduněním se kolem něho ostatní stahovali ve zmenšujícím se kruhu.
Bubny přestaly hrát. Všechny větvě se jako na povel prudce sklonily a křivými prsty si ukazovaly na mladíka mezi sebou. Strach. Lesní strážci jeden přes druhého vyřvávaly své výčitky o podivínství, zradě a nenávisti. Postupovaly stále blíže.
Na pár úderů srdce zavládlo ticho, stromy se zastavily. Vzduch prořízl až vysoký tón flétny a v tu chvíli se poprvé pohnul mladý dub. Elegantně vytáhl kořeny ze země, ale větve nechal propletené. Jeho hlas dolehl až do samotných srdcí jeho předků. Zpíval o svobodě a o svazujících pravidlech, vysvětloval jim, co je to život a kázal o lásce.
Vítr odvál poslední tóny flétny. Barvy se vrátily do listů a stromy líně zapustily kořeny. Představení bylo u konce.
Ani si nevšimla, že se setmělo. Neměla ráda návraty, byly plné smutku a zoufalých představ. První kapky deště se proměnily v souvislé cáry vody a zmáčely ji šaty a vlasy přilepily k čelu. Mraky se zatáhly velice rychle a odehrávaly své vlastní představení. Miriam si lehla na palouček a sledovala je ze svého lesního království. Bouřka je uklidňující, přináší svobodu a ukončuje nejistotu.
Letní kapky vody padaly na Miriam a bubnovaly jí po těle, tříštily se na malé, křišťálové jiskřičky, uspaly ji a pohrávaly si s jejími sny.
Když dívka otevřela oči, všude kolem panovala hluboká noc, osvětlená hvězdami a měsícem. Bouřkové mraky již dávno odpluly mimo její říši a ona teď vdechovala svěží vzduch.
Posadila se na promočenou zem a zděšeně vykřikla. Před ní stál chlapec ve stříbrných šatech ušitých z jasné noci. Nahnul trochu hlavu na stranu, usmál se a posadil se proti ní. „Jsi tak krásná...“
Bylo to jako ve snu. Oči mu zářily dvěma malými měsíčky a stříbrné vlasy mu spadaly na ramena v dlouhém vodopádu snů. Nikdy neviděla něžnější tvář, tak neposkvrněnou a čistou.
„Slova nejsou zapotřebí, překrásná Miriam, stačí snít. Já budu s tebou.“
Jejich pohledy se vpíjely do sebe a oni vymýšleli zapomenuté říše a odvážné hrdiny. Společně poznali rozlehlá horská jezera i písečné duny. Pod hvězdami létali na pegasech a mezi květinami pozorovali úplněk. V tu noc nebyl nikdo jiný, jenom Miriam, stříbrný chlapec a sny. Jejich říše se začaly hroutit pod prvními paprsky. Poprvé v tu chvíli přelétl chlapci přes tvář stín smutku.
„Přijdou zlé časy, má Miriam, ale ty máš velké srdce. Ochraňuj slabé a pomáhej bezbranným. A nikdy nezapomeň na svůj les, ať se stane cokoli,“ chlapec začal průhlednět a pomalu mizet. Z krku si rychle sundal malý krystal a podal ho dívce. „Na důkaz, že srdce patří růži, má malá princezno...“ a nechal schoulenou Miriam uprostřed travnatého paloučku.
Když se vracela na hrad, mladý dub na vrcholku kopce se pohupoval ve větru. Nezpívala si a nezdravila stromy, mysl měla zatoulanou kdesi daleko. V upocených rukou svírala malý krystal a hlavou jí zněla slova stříbrného chlapce.
***
Ještě než jsem vdechl poslední střípky vzpomínky, zeptal jsem se, proč se jí vzdává. „Chci si to prožít znovu, Pane vzpomínek,“ odpověděla. Cestou domů nechala na nádvoří mé zříceniny meč a kousek užmoulaného krystalu.
Diskuze
Najprv k Nathakovi, lebo on svojou úvahou o prekrytí samotného faktu zabúdania váhou zabudnutej spomienky, mne dáva vodu na mlyn:
Podľa môjho názoru Nathaka pravdu má i nemá, záleží na tom, ako veľmi kritickí chceme k pocitovkám byť. Ale myslím si, že to Nathaka nevzal za správny koniec. Lebo totiž postava Pána spomienok je jasne tendenčná, je to nástroj, prostriedok deja. Pán vzpomienok je odpoveďou na otázku metódy, lež nie na otázku priebehu. Teda sa potom – ak uvažujeme Nathakovým spôsobom – dá povedať, že Pán vzpomienok by mohol mať v zásobe zaujímavejšie kúsky spomienok, ale to potom nie je otázka tejto poviedky, ale potenciálu samotného nápadu, motívu Pána spomienok. Nathaka podľa mňa hovorí o iných, možných príbehoch, lenže tento príbeh je o Miriam.
Teraz pristúpme k poviedke samotnej:
Pri tejto poviedke sa neviem ubrániť dojmu, že je to dosť opačne - zdanlivo priveľa muziky za skutočne málo peňazí. Lyricko-epická digresia, zaberajúca celé jadro príbehu, sa mi vidí priveľmi zdôraznená. Jej sentimentálny nádych a bergsonovský tón síce kontrastuje s onými „zlými časmi“, ktoré predpovedá, na druhej strane tu však, podľa mňa, príbeh končí. Celé to mňa pôsobí ako myšlienková konštrukcia, menej ako konkrétny príbeh. Chýba mi tam skutočný pohľad do psychiky postavy, náhľad na jej sen z detstva totiž funguje v širších súvislostiach – stavia sa protiklad k svetu, protiklad detstva a skutočnej dospelosti, buduje napätie.
Postava sa stráca v príbehu. Koniec preto pre mňa zostáva viac než otvorený: máme si domyslieť, prečo by bolo dobré jednať, ako sa jednalo, ale nevieme, prečo sa konkrétne Miriam (ako osoba) odhodlala na ten čin. Je to príbeh s tajomstvom, pri ktorom sa mi natíska ironická reflektujúca otázka: Kam sa stratila postava?
Nedá mi nespomenúť si pri ňom na Lyriinu poviedku Smrt je milosrdná. Pamätám si ešte, ako sme ju s Holgerom raz do štvrtej ráno analyzovali, aby sme prišli na to, že nás bolia hlavy. A na margo toho Shelagh len poznamenala, že do toho ideme priveľmi hlboko – v skutočnosti totiž jej otvorený záver má byť len o pocitoch. Táto poviedka, Pán vzpomínek, je na tom s otvorenosťou konca rovnako: je pocitový. Iný ani nemôže byť, vo svojej filozofickej konštrukcii sa totiž autor tak veľmi vzdialil od konkrétneho, že nejaké ideové prepojenie ťažko hľadať.
Nemyslím si ale, že toto by sa malo pri hodnotení brať do úvahy, i keď je to, podľa mňa, celkom zaujímavý náhľad.
Poviedka má ešte okrem toho formálne nedostatky. Salmar by si mal opraviť chyby, ktoré spomína už Shelagh. (Som k nemu v tomto ohľade veľmi zlý, ale on ma chápe.). Mám aj pochybnosti o správnom použití kurzívy v prvom odstavci. Zdá sa mi zbytočná, lebo totiž tento odstavec sa veľmi nelíši od nasledujúcich – je tam rovnaký rozprávač i autorský postoj. Síce je tam rozpor medzi epickým a reálnym časom, ale podľa mňa čas použitý v odstavci jeden je skôr gnómickým prézentom (čas používaný v prítomnosti na zdôrazňovanie vždy pravdivých tvrdení) a nie je tak príznakový, aby sa muselo voliť také výrazné grafické odčlenenie.
Pôvodne som uvažoval o nižšom hodnotení, ale musím uznať, že táto poviedka je v kontexte servera veľmi kvalitná, i keď si myslím, že stavať sa dá nielen na pocitoch. Salmar má ale pekné nápady a bohatú predstavivosť, takže dúfam, že nás už čoskoro znova poteší.
Zdravím,
tuším, že u poslední kritiky, co sem v dohledné době dávám. Doufám, že bude Salmarovi tedy alespoň něco platná.
Musím říct, mně naopak připadala myšlenka v úvodu jako ta s největším potenciálem. Pro mne prostě v tomhle díle je hlavní myšlenka "Pán vzpomínek", pro tebe to byla Miriam, vzpomínka samotná, pojatá pro mne příliš lyricko a málo epicky, pak ubíjí epiku myšlenky v úvodu a závěr přináší jen vzdech. Já tedy vidím potíž v tom, že na přízračném stříbrném chlapci a nočním lese jsi nedokázal svou lyrikou vyloudit tolik, aby mě to vzalo víc než jediný epický náznak v úvodu. Z mého pohledu škoda, jiným asi zase uděláš radost.
Co se týče lyricko-epických popisů, máš docela vypsanou ruku. Nemůžu tedy říct, že se mi nelíbily, tedy není fakt, že na lyrické části jsem se trochu mračil, způsoben vyloženě tím, jak píšeš, jako spíš tím, co jsi popisoval.
V každém případě, můj dojem z díla je jasný - tohle není vzpomínka, na kterou by Pánu vzpomínek stálo za to vzpomínat. [ :-) ] Tohle je řadová vzpomínka, není na ní nic výjimečného. Výjimečné je to, že si ji Miriam chce prožít znova, výjimečné je to, že Pán vzpomínek dokáže vzpomínky vysávat. Co z toho plyne? Že Pán vzpomínek by ve svém archívu určitě našel daleko lepší kusy a zároveň, že v mých očích je chyba, že důraz nebyl veden na princip celého kradení myšlenek, ale na jednu vzpomínku s nejasným potenciálem. Že jsi překryl fakt, že někdo chce zapomenout na něco krásného, tou vzpomínkou samotnou.
I přesto jednoznačně kvalitní.
N.
Presne jak podotkla Shelagh, uvod ve mne navodil jina ocekavani, avsak zklamana jsem nebyla ani timto zaverem. Pribeh ve mne vyvolal dobre pocity, byl jako sen a ja rada snim. Mozna by nebylo spatne pojmout tento kraticky pribeh pouze jako stripek z mnoha dalsich pribehu, ktere mohl pan vzpominek zazit. Nebot vzpominky jsou jako probehy, navic obohacene emocemi daneho cloveka. Mohlo by to byt zajimave.
Davam 4. Jsem rada, ze jsou i taci, co se drzi hesla: "Radeji kvalita nez kvantita."
S pozdravem sanife
Zajímavá a zejména svým rámcem originální povídka.
Vymyká se očekávání, které přináší úvod, což působí velmi dobře. Lyricko-epické pasáže dílka jsou vcelku působivé a přinášejí čtenáři zajímavé obrazy. Škoda jen klišé, která se vloudila do popisů (např. „Kaštanové vlasy za ní vlály, když běžela z travnatého kopce.“).
Pak se také objevují nějaké ty gramatické nedostatky – chybějící čárka a chyba ve psaní ji/jí („zmáčely ji šaty“) padají částečně na mou hlavu, protože dílko jsem s pár poznámkami vracela k opravě a tohoto jsem si nevšimla, nicméně se nově objevily hrubky ve shodě podmětu a přísudku („Lesní strážci jeden přes druhého vyřvávaly své výčitky o podivínství, zradě a nenávisti. Postupovaly stále blíže.“) Podmět „lesní strážci“, ač jsou to neživotné stromy, je životný, tudíž tam má být „i“.
Dílko přináší spíše obrazy, pocity, postavy se v nich ztrácejí a nejsou příliš důležité, což v zásadě nevadí – nosná myšlenka nepotřebuje silné hrdiny a načrtnutí aktéři dostatečně doprovázejí děj (nebo spíše jeho náznak). Celkově jde o dílko nadprůměrné, tudíž si zaslouží čtyři hvězdy.