Rozlomená skála
| Autor: | Sethem Tartir |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 16 |
A živé těžko rozeznat
od mrtvých, třebas ve zdání
jsou jiní, zato nitrem
jeví se mi stejní,
prázdné nádoby a
víka z lží.
Jen jednou oči mé
viděly život, když
se střetly s jejími
však slabost v úsilí
roztrhla zem a propast
změnila svět k nepoznání.
Nikdy více starého
už nezřím, a jestli ano,
nepochopím. Puklá země,
jejíž dno ni okraj druhý
nedosáhnu, sám jsem v zapomnění,
prasklina je venku i vně.
Vše nové, jiné, vytvořil
jsem navzdor, vlastní silou,
mrtví živí výčitkou všem
živým mrtvým, kteří neobstáli
tak jako kdys ona, než
má hora zlomila se vedví.
Až vystavím žebřík
z kostí, bych dosáhnul
hvězd, tak zjistím,
že mé činění je
pošetilé, žádné schody
nedosáhnou oblohy.
Stejně přec, stavěti
křivou věž na rozlomené skále
je mou úctou k ní
a je mým trestem za
mou chybu, kterou
nelze napravit.
Diskuze
Holgerovi: Tušil jsem, že to byly jen nedorozumění. :-)
A... krkolomné? Mně přijdou plynulé jako stojaté vlnění.
Džemu: Svého času jsem taky nechápal jednu báseň, ale strašně se mi líbila její stavba a krása vyjadřování. Když jsem ji četl asi po dvacáté, najednou mi to začalo vyskakovat. Dnes si myslím, že už jsem ji celkem pochopil. Takže... hledej:-P.
Kritikům mého zpětného vysvětlení s Elvisovým_duchem v čele:
Zaprvé si nemyslím, že jsem odhalil z toho, co pod básní chápu já, jen velice málo.
Ano, řekl jsem, že je báseň vázána k osobní zkušenosti - těžko si však představit pražského maturanta 21. století, jak stojí v černé kápi na kraji propasti a oživuje kostlivce. Tato poznámka je spíše vyburcovávacího rázu než interpretačního, jelikož se zde našlo dost čtenářů, co hledali svůj pohled na věc pouze v mělkých vodách.
V odstavci nadepsaném Tři vzory jsem se věnoval podnětům, které mě k tomuto tématu přivedly, opět jsem neinterpretoval. Stejnou práci prováděl ve své Filosofii básnické sladby E.A. Poe.
V poslední části své odpovědi jsem uvedl do souvislosti určitý pohled na poezii se svou básní, pojil jsem však velice volně, opět jsem se nedopustil žádné interpretace, tedy vlastně až na jednu.
"Magnus šel dokonce ve své interpretaci ještě dál do klasiky a pochopil nekromantovu lásku jako mrtvou, což já ne."
Toto je skutečně autorova interpretace. Nezbývá tedy, než ji obhájit jako takovou, obhájit veškerou autorskou interpretaci, protože si za tím stojím.
Je samozřejmě pravda, že napsat symbolistickou báseň a pod ní její vyčerpávající vysvětlení, znak od znaku, nás přivádí k tomu, že můžeme celou báseň škrtnout a nechat pouze essay, která svou hrubou explicitností by každou poezii přebila.
Je však otázka, jestli zavrhnutí extrému znamená automaticky podpora jeho protikladu - hrát závodně fotbal a ve čtyřiceti být invalidou neschopným pohybu a začutat si s kamarády jednou týdně za školou jsou sice obojí fotbal (interpretace), ale první je nezdravé a druhé zdravé.
Myslím si, že spoustě lidí může má částečná interpretace pomoci najít k básni bližší cestu, resp. nastartuje pohyb, který se následně už musí brzdit, aby čtenář nedošel cíle, tj. vlastní interpretace.
Myslím si, že Elvisův duch si protiřečí. Ano, básník je pouze jedním z publika. Tudíž má právo vyjádřit se k básni tak, jak chce, a nikdo mu nemusí přiřazovat žádnou větší důležitost. "(Básník) má oproti publiku velkou (ne)výhodu, totiž že jeho interpretace bude brána závazně a jako odrazový můstek." - Toto ale není básníkův problém, že se na něj lidi dívají jako na závaznou autoritu. Fakt, že básníkova interpretace bude brána jakožto směrodatná, je rozhodnutí čtenářstva. Toto je problém těch lidí, kterým se příčí myšlenka, že je básník jedním z publika. Že to, že je médiem músy ještě neznamená, že básnění je jeho činnost.
Prostor básně je hladový, je v něm podtlak, vzduchoprázdno, které chce být naplněno a básník je otevíračem tohoto prostoru, odkud vacuum samo dravě nasaje svůj smysl. Vůči tomuto pohybu je básník bezmocný, nemá nad ním kontrolu, a tak na svůj výtvor posléze kouká stejně vyjeveně, jako čtenář, a jsou si rovni.
Zbavili jsme se jako kultura už myšlenky, že existuje objektivní absolutno. Nikdo zde si nedělá nárok na skutkovou pravdu. Ale ještě jsme nezískali vědomí subjektivního absolutna. Slovy laickými, dřív souhlasili všichni s jednou pravdou, dnes nemá pravdu nikdo a zítra (snad) bude mít pravdu každý.
Čili, interpretuju-li báseň jakožto autor, neříkám tím, že je má interpretace závazná. Jestliže si to myslíte, nemyslete si to. Nechápejte moje absolutno jako objektivní a stvořte si své vlastní.
Kibe - uznávám Tvůj argument, už z důvodu, který zde již zazněl, že užitý slovosled podtrhuje patos. Na druhou stranu je to pouze můj subjektivní postoj k užívání jazyka a nepřihlížím k němu v celkovém hodnocení, pouze objasňuji autorovi, co mně osobně na celku nesedí.
Ahoj
vcelku podivný svět, což? Kibe dostane zápornou reputaci za to, že si dovolil vytkout autorovi a ostatním trochu víc? Nicméně myslím, že dost oprávněně.
Budeme-li citovat českého básníka S. Mareše, který říká, že "básník je pouze jedním z publika", je jakákoli zpětná interpretace autorova velmi nebezpečná. Ba dokonce by se k ní ani neměl vyjadřovat, protože má oproti publiku velkou (ne)výhodu, totiž že jeho interpretace bude brána závazně a jako odrazový můstek. A co potom chudák čtenář, že? Bude-li mít jiný názor, bude-li tam vidět něco jiného? Pravděpodobně se nechá ubít obludnou a hloupou otázkou "co tím chtěl básník říci" a poví si, že když to tedy básník viděl jinak, tak on že je blbec, neznaboh a antipoetik, načež leckdy sklidí posměch od těch, kteří se zrovna náhodně svou interpretací trefili...
Co tedy s tím? V zásadě máme několik možností:
1) prohnat si kulku hlavou
2) přestat číst poezii
3) zmlátit autory, že aby nedělali doslovy
4) ignorovat doslovy a průpovídky autorů
možností by mohlo býti i více, avšak nejsnažší se nám jeví možnost 4). Jak je vidět, čtenář nemá záviděníhodnou pozici, existují-li autorské interpretace. Tudíž je na autorovi, aby on se zachoval vhodně. Má taktéž několik možností:
1) prohnat si kulku hlavou
2) přestat psát poezii
3) zmlátit čtenáře za to, že vůbec čte, maje jinou interpretaci
4) nepsat doslovy, či je alespoň nevnucovat čtenáři, nemá-li o to zájem
Proč to říkám? V první řadě, abych něco naplkal. V druhé adě, aby si autoři uvědomili, že vypustí-li báseň do světa, žij už vlastním životem a oni na ni nemají jakékoli právo (výjma práva na honorář atd.) do ní zasahovat a s ní nějak nakládat. Alespoň ne vyšší než nebozí čtenáři, kteří mají zase právo přednostně valit bulvy...
Toť ve zkratce. Prosím proto toho, jenž udělil Kibe(mu?) zápornou reputaci, aby vysvětlil (pokud to mohu žádat, třeba jen do pošty) co konkrétně ho k tomu pudilo a proč. Začínám mít totiž drobnou obavu, aby se hodnocení v týhle rubrice neneslo tak, jako v některých jiných, kde, odvážím se říci, se začíná praktikovat pseudomoralistický a pseudohumanistický přístup ke kritice, což se projeví zánikem kritiky a počátkem ódy na hnůj...
Co lze říci k básni? Mnoho toho nebude...
Patří k tomu lepšímu, co zde můžeme nalézt, lze říci, že archaický slovosled podtrhává patetický ráz básně (včetně "symbolů" a motiviky atd.). Je zde patrný jistý konstruktivistický prvek, antropomorfní výtvory jsou zaměňovány za prázdné předměty, duté či hluboké předměty.
Autor nám možná až příliš podsouvá svou filozofičnost a myšlenky, čož však působí spíše opačným dojmem, než jakým by asi mělo působit. Takové možná březinovské gesto básníka (tvořitele) jako s nejvyšším (nejvyšší) rozmlouvajícího... Tož zatím asi vše ave vejcop.
PS: Omluvte prosím chyby, spěchal jsem.
Napsal jsem báseň. Dlouho jsem si myslel, že je opravdu dobrá, protože konec konců, čím by se měla vymikat pravidlům, když žádná pravidla teoreticky neexistují? Časem jsem s pomocí jistých bystrých čtenářů pochopil, že nejde o nějaká ustanovená pravidla, podmínky pro to, jak má poezie vypadat. Ve skutečnosti jde o jednu jedinou věc: číst poezii. V tom byl můj problém, neboť jsem nikdy předtím žádnou nečetl, rozuměje tím tu knižní.
Proč to říkám? Reaguji pouze dosti klidně a vlastně tak trochu poučně na ohlas:
"Mě se naopak ta "krkolomnost" líbí- nikde není řečeno, jak má poezie vypadat a že takovéto obraty jsou nevhodné...podle mě je dobře, že v našem bohatém jazyce se můžeme vyjadřovat mnohem různoroději, než třeba angličané..."
Já totiž chápu Kibeho námitky, protože jsem si to dříve také myslel. Tady ovšem nejde o to, že se básník musí řídit pravidly. Jde o cit; o um složit báseň, porozumět poezii. Bez čtení a procvičování to totiž bude krkolomné.
Sethemovu báseň si brzy přečtu, možná už dnes. Vypadá to na pěkné dílo.
S tím částečně souhlasím, ale na druhou stranu je o mnoho chudší...konec OT(pošta).
Kibe: Nesouhlasím. Tudle jsem četl na internatu jednu poezii o hraničáři, a musím říct že je opravdu velmi krásná neboť má pointu, obsah a je smysluplná.
Doporučuji ti ji přečíst (odkaz pošlu poštou až ho najdu).
Říkanka je většinou brána jako (paci paci pacičky táta koupil botičky.. ATD..)
Tedy alespoň já toto jako říkanku znám a že by to mělo nějaký logický význam se mi nezdá.
Když má pezie otevřený význam, tak to je stejně poezie jako s významem skrytým.
Autorovi: Zpětné vysvětlování vlastních veršů je něco zrůdného a v zájmu zachování své důstojnosti i kvality díla ti "radím", aby jsi se toho vyvaroval.:-)
Všem: Snaha o hodnocení poezie, tak jak to děláte je podle mě zbytečná...báseň málokdy osloví 2 lidi stejným způsobem a každý by si měl své hodnocení nechat pro sebe(pokud se to netýká formy, gramatiky, popřípadě rady). Ve výsledku můžu říct, že mě báseň oslovila, nebo ne, ale snaha o rádoby chytré komentáře k poezii nepatří.
To Džem: Pokud nemusíš skryté významy v poezii, tak to znamená, že nemusíš poezii at all...bez skrytého významu to není poezie, ale říkanka.
To Holgen: Mě se naopak ta "krkolomnost" líbí- nikde není řečeno, jak má poezie vypadat a že takovéto obraty jsou nevhodné...podle mě je dobře, že v našem bohatém jazyce se můžeme vyjadřovat mnohem různoroději, než třeba angličané...
Nikoho z vás nechci urazit, ani nijak poučovat, ale tohle jsem prostě musel napsat.
Přiznávám že jsem byl velmi zvědavý jaký obsah skrývá tento název. Přiznávám že mě obsah dost sklamal:
Já poezie s tímto zkrytým a nevyjádřeným pojmem opravdu nemusím. Pokud to není konkrétní téma, tak mě báseň neosloví
Já v básni nevidím žádný odrazový můstek a ani nějakou větší spojitost s drd.
V poezii mi chybí nějaká pointa či malinká zápletka aby bylo čtení zajímavější.
Jaká chyba?? Toto bych nebral jako zápletku spíš jako nedodělaný básnický štěk.(Omlouvám se za to vyjádření)
Omlouvám se ale tato báseň opravdu nebude mím šálkem čaje, proto nebudu hlasovat, neboť by to nebylo nestranné hodnocení.
Obdivuji ti, kdo dokáží napsat báseň v próźe, stejně tak vír myšlenek, kterým báseň oplívá a hluboké myšlenkové pohnutky, které se po zamyšlení vynořují jak o přízraky z mlžného oparu nudného dne. Gratuluji, ryzí špičkové dílko.
Sethem Tartir - ad krkolomnosti - mea culpa, resp. nevhodné vyjádření. Za krkolomné považuji právě archaické překopání slovosledu, konkreténně:
zato nitrem jeví se mi stejní
Jen jednou oči mé viděly život
Nikdy více starého už nezřím
jejíž dno ni okraj druhý nedosáhnu, (zde je dokonce i básnická licence na pádovou vazbu - namísto genitivní vazby dosáhnout čeho)
kteří neobstáli tak jako kdys ona
je mou úctou k ní
Ano, zapadá to do celku, do patosu. Než ne zcela to vyhovuje mému sluchu.
Ad démonizace vlastní viny - máš pravdu, asi jsem to dramatizoval, spíše tedy uvažuj o sebestředném zveličení vlastního počínání.
Ad věž z kostí - pravda, nicméně já ve svém vyjádření již posouvám symbol - nehovořím o Tebou použitém symbolu, ale sumarizuji celkový přístup k látce. Pravda - použil jsem chybnou vazbu, tedy: "Právě potom se totiž nabízí použití patosu a stavění křivých věží z kostí nad propastí mezi smrtí a láskou." De facto jde o shrnutí či zhuštění leitmotivu tak, aby se více přibližoval celku, nikoli pouze jednomu symbolu.
Jináč Tvá definice ruského romantismu je zajímavá a jistě poučná.