Ještě jednu znělku, prosím...
| Autor: | Mgr. Holger |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 15 |
S předstíraným zájmem přihlížel té prapodivné debatě v temné řeči. Bérla dorcha – řeč nikoli ponurá, ale skutečně temná. Tedy NEjasná. Přešel palubu z levoboku na pravobok a netrpělivě pohlédl na mladšího ze zajatců. Tomu se roztřásla čelist a začal naléhat: „Prosím, mistře, užijte svou moc a dejte nám alespoň rozhřešení.“
Otočil se a zahleděl do dáli. Limbo bylo klidné. Hladina oceánu nezkalená záchvěvem víry mírně pohupovala štíhlým trupem lodi. Dnes je krásný, duchaplný den.
„Darovaný jazyk v ústech zvolna hnije –
Puch se line z huby - místo poezie.“
„Proč to říkáte, mistře? Čí to má být jazyk? Byl to fiendí jazyk?“
„Je to symbol, ty hlupáku,“ vyčinil mu stařec, „symbol moci nad slovy, symbol moci slov. Copak jsi nic nepochopil? Ptáš se mě na triviality, zda se náhodou někomu nezkazil v hubě implantovaný fiendí jazyk... Sféry, čeho jsem se to dočkal!“
„Prosím za prominutí,“ sklonil hlavu mladík. „Daroval jste někomu ten jazyk?“
„Hovořím i o svém jazyku, o umění, které je živé jen v přítomnosti, kdy prostupuje všechny mé kotle. Můj jazyk tlí vždy, když slovo nezní. Můj jazyk tlí i teď. Ten jazyk, který mi byl darován otcem a otci jeho otců, ten jazyk, který jsem předal svým žákům a který snad předám i tobě.“
„Dejte nám rozhřešení, mistře, vytvořte ještě jednu znělku.“
„K ničemu by ti to nebylo. Dokaž mi, že ten dar nenecháš hnít.“
„Mistře...“ vydechl zajatec ohromeně.
Věděl, že s Planeswalkery nebudou problémy. Do Limba se dostali náhodou a byli by utonuli, pokud by si je nechtěl prohlédnout. Zatímco mladší mu při vstupu na loď děkoval, ten starý jen pokýval hlavou. Zřejmě tušil, že záchrana byla pouze dočasná.
V duchu si přál, aby mladík začal. Tušil, že to starce strhne. Bylo zajímavé sledovat jejich chování. Lidé ho vždy fascinovali svou duševní neuspořádaností a věčnými pochybnostmi. Ten, kterého tituluje mistrem, by nemusel...
„Když odmlčí se zvony – nebo bijí tiše,“
„Vybral sis ochrannou báseň, báseň o naději?“ zeptal se stařec. „Budu ale trvat na tom, abys naplnil kotel vroucnosti, takže si lehni. Slova musíš uchopit na břiše.“
„Je to nutné, mistře?“
„Nedokážeš naplnit kotel jinak, než v tradiční poloze, takže lehni a zavři oči.“
Mladík pokrčil rameny a odevzdaně provedl, co mu bylo nakázáno. Kapitán githzerai si přisedl, aby mu z rozhovoru nic neuniklo.
„Když odmlčí se zvony – nebo bijí tiše,“ začal kanonickým nápěvem.
„Pokračuj,“ vyzval ho mistr, „cítíš naplnění kotle? Uchop slovo a tvaruj ho.“
„Když odmlčí se zvony – nebo bijí tiše,Z nitra temných slojí, z lupičovy skrýše...“
„Co to zase je? Tím máš být prostoupen? Jak můžeš použít tak prázdná slova?“
„Ale metrum...“
„Je to snad jediné, čemu ses ode mne naučil? To nedokážeš vyjádřit prázdnotu bez balastu?
Když odmlčí se zvony - prostupuje tichokotel tvého vroucna, jenž má plnit břicho.
Styď se! Pokračuj ve svém slovu.“
„Když odmlčí se zvony – nebo bijí tiše,
Z nitra temných slojí, z lupičovy skrýše
Jako písek dávkující čas
Naléhavě ozývá se hlas
Ještě jednu znělku, prosím...“
„Spíš neodbytně než naléhavě. Nyní už tvůj první plán chápu, zahalit svou prázdnotu do mých slov, abych já tvaroval tvé slovo. Kdepak! Pokračuj sám.“
„Proč, mistře, proč mě necháváte uchopit slova a formovat tak pokřivené bytí?“
„Jsme na konci cesty. Nepotřebuješ slyšet slovo, potřebuješ ho cítit, potřebuješ jím žít, potřebuješ jím naplnit všechny své kotle, být jím prostoupen a sám ho tvarovat. Jen tak pochopíš podstatu, jen tak se dobereš poznání. Byť by to bylo na krátkou chvíli.“
„Ale jaký je princip? Jak formovat znělku?“
„Konečně správná otázka, hochu. Vlož do ní vše, co jsi poznal – v tezi přijdi s krásou, jedu přikápni v antitezi, v syntéze obou pak uchopíš samu jedovou krásu – poezii.“
„Za dunění vichrů v rozbouřeném moři
Ačkoli má zhasnout – plamen zprudka hoří
V uších pískot – přesto slyším zas
Vyděšený, žadonící hlas
Ještě jednu znělku, prosím...“
„Tvaruješ již lépe, to je podstatné, ale tvé přání zůstane nevyslyšeno. Já sám bych sebe mohl prosit nastokrát, třeba v hodině pravdy...“ stařec se zarazil.
Zpozorněl. Něco se stalo. Opravdu Limbem projelo neobvyklé zachvění, které postřehl jen on a ten starý básník? Co asi právě prožíval? Ta otázka githovi nahlodávala vědomí. Nemohl snad být sám zasažen proudem inspirace?
Mistr upadl do transu.
„Proč náhle ožívá jazyk dávno chromý,
Proč údy plní se silou stovek těl?
Má mysl sytí se a přitom nepitomí
A krásu nacházím, kde jsem ji neviděl.
I když strach ze smrti mi stále proudí v žilách,
S ní smysl přichází – já jsem už na dohled,
Prý věčnost obsáhnout není v lidských silách
Však v mžiku života – jen tehdy žije svět.
Nepropadám zmaru, když oči tápou v tmách
Mrtvý jazyk zpívá – když ležím na marách
Rozeznívá znělku – břitkost karmínová
Ještě jednu znělku – než Limbo stráví strach
Ještě jednu znělku – než obrátím se v prach.“
To by mohlo stačit, pomyslel si. Ta slova měla určitě význam rozloučení.
Dvě krátká syknutí horké krve na ostří břitkém jak pochybnostmi nenarušená mysl. Pokynul mužstvu, aby setřeli krev, vycídili palubu a těla svrhli do Limba.
Nikdy NECHÁPAL skutečný původ takzvaného umění poezie.
Nikdy NEZNAL smysl bez řádu nebo spíše bez víry vypouštěných slov.
POEZIE – tolik oblíbená a tak ceněná mezi Planeswalkery. Tolikrát skloňovaná, tolikrát chválená, tolikrát proklínaná. Jako by svět stál jen na vratkých základech emocí a meter. Jako by snad skutečnost byla pouze alegorií existence.
A přesto – proč váhá? Proč neudá kurs a jeho šalupa nevyrazí k branám Shra´kt´loru, k pevnému bodu ve hmotě nekonečného Limba?
Uniká mu smysl básníkových slov. Možná mu tím uniká i smysl vlastní existence. Nemohl skutečně básník uchopit samu podstatu primární materie a tím tvarovat skutečnost? Nebyl v jeho slovech skryt nějaký základní princip? Proč mu unikla ta krátká přítomnost, v níž slovo žilo?
Přítomnost vždycky unikne – je strávena časem. Přežvýkána a vyplivnuta jako oslintaná minulost, po níž zbývá pouze nejistota a pochybnost. Pohlédl na svou zbraň. Její čepel mu náhle nepřipadala dostatečně ostrá. Kapka rudé krve jako by se zažírala do jejího povrchu, pak prošla hrubím a ukápla na hladinu. Hleděl na rudou skvrnu rozpíjející se v neopakovatelném tanci... Pokusil se od té podívané odtrhnout, ale nedokázal to. VĚDĚL, že pomíjející se již nikdy nebude opakovat.
Ještě před chvílí by VĚDĚL, že i tento okamžik má svůj daný řád. Tak proč ho nemůže znovu PROŽÍT? Ach ne! Neměl by spíše použít výraz POZNAT?
---
Zakolísal sám a přepadl přes zábradlí, nebo se vzedmula vlna pochybností a smetla ho do náruče všeobjímajícího oceánu?
Kdo ví... Cesty víry a jejího udržování mohou obsahovat oba tyto konce...
Proto ho nyní, v okamžiku zvěčnění, ponecháme jeho nekonečným úvahám a tápání křičící mysli v tichu sféry, s níž pozvolna splyne.
Do chvil, kdy jeho bytí najde další důvod k vydělení se z Limba, kdy se jeho karach opět rozezní nedokončenou znělkou.
Diskuze
Jedno se musí nechat, originalita, vybočující myšlenka, dechberoucí hra se slovy., Toto dílko je jako bílý diamant ,mezi černotou tohoto serveru a musím přiznat že těch diamantů moc nemáme. Dílko neoplívá ani tak dechberoucím příběhem, spíše překvapí. Musím se přiznat že text je určen pro nátočného čtenáře a smysl slov čtenář rozhodně po prvním přečtení nepochopí. Možná i v tom je kouzlo tohoto díla. Myšlenky a pocity, které nám Mgr. Holger naservíroval, mají tolik chutí, že je jenom na nás, které necháme zvýraznit a které si sami v mysli potlačíme. Respektive posesltsví a myšlenky tu víří v takovém chaosu, že se najde jen velmi málo čtenářů, které by měli po přečtení básně stejný pocit. V někom může tato povídka vyvolast strach, nebo chaos. Zmatek.... někoho může inspirovat, jako blesk z jasného nebe. Pravdou zůstává že Mgr. Holger je už tak vypsaný, že si se slovy doslova hraje. Používá slova jako umění, místo tužky. To co v Galerii považujeme za umění, to je tady hra se slovy. Zajímavé dílko, kontroverzní, osobité... něco v hlavě říká, že mám dát pět, ale zřejmý důvod proč mi uniká :) Tak i tak.... je toto dílko skvost.
s úctou
anarion
Toto dielo si podľa môjho názoru právom zaslúži moje hodnotenie. Spojenie poézie a prózy na mňa naozaj zapôsobilo veľkým dojmom. Dielo núti uvažovať prečo je napísané ako je napísané. Chcel autor poukázať na krásu poézie? Možno. Zamyslieť sa nad pochopením krásy, jaj neopakovateľnosťou v čase? Tiež je to možné. Alebo by som sa mohol takto pýtať daľej? ....... Myslím že to nie lebo tieto otázky si každý dokáže položiť sám, vyplývajú z textu (aspoň pre mňa).
Krásne na celom tomto je ako báseň zapadá do príbehu, rozpráva nevipovedané. Je súčasťou príbehu a dáva mu jeho jedinečnosť.
Klobúk dole Mgr. Holger.
S úctou Magnus
když se odmlčí
z Limba vzešlá kapka
zazní znělka věků
odpouštíme vlku
jenž neznal svého soka
jeho tupé ostří
uvctivá poklona Mgr. Holger
Ako môžem poznať zmysel básnikových slov? Ako môže báseň dopovedať príbeh? Môže byť len čistá interpretácia skutočnosti esenciou samotnej existencie, tým, na čom skutočne záleží? Dá sa pravda verifikovať, či predovšetkým prežiť?
Vážení čitatelia, vyskloňujte si aj Vy svoje otázky – a myslenie si nechajte, stojí to za to.
Poviedka v sebe spája jedinečnosť dvoch protichodných pohľadov na realitu. Sú tak protichodné, až sa dajú najlepšie definovať vo vzájomnej opozícii: próza je to, čo nie je poetické, niečo, čo je faktické. Pokiaľ poézia pracuje so zážitkom, próza s faktom. Otázkou – a to hlavne v súvislosti s týmto počinom – zostáva, nakoľko je možné prežitok interpretovať tak, aby z toho vznikla faktická pointa.
Poézia tvorí nielen na prvý pohľad, ale z obsahovo-tematického hľadiska esenciálnu súčasť príbehu. Nastáva zákonitý konflikt v zobrazovaní: kým v próze sú motívy spojené príčinno-následne, poézia je plánovo statická, jej motívy majú ako celková štruktúra ikonický, teda skôr obrazný ráz. V príbehu, kde báseň – ako koniec koncov už proklamuje názov – tvorí pointu deja, je ťažké vymaniť sa z nejednoznačnosti a špekulácii v súvislosti s oným obligátnym „čo tým chcel autor akože povedať“.
Trvalo mi, priznám sa, značný čas a stálo ma to aj bolesť hlavy, kým som sa bol ochotný zmieriť s faktom, že tento príbeh vlastne nie je IQ testom. Poézia je v tomto prípade súčasťou príbehu a je na nás, ako si celok vyložíme, podstatné azda je prežiť uvažovanie. Možno človeka odradí forma a zažitá predstava, že autor zaručene musel chcieť niečo hlboké povedať.
Snaha hľadať zmysel je ako obíjať si hlavu o dosku stola (aj k tomu som sa skoro dostal). A v umení a jazyku vlastne zmysel nenájdeme, ale len interpretujeme. Interpretácia v zmysle formovania vlastného názoru nie je teda východiskom z núdze, je skôr východiskom jediným.
Azda začínam byť už príliš benevolentný kvôli tej horúčave, alebo si proste neviem rady a niekto z Vás po mne príde s úplne úžasnou teóriou (!), kvôli ktorej autora možno aj zatknú za verejné pohoršovanie.
Naozaj neviem, ale prežil som si a mám vlastný názor na tento príbeh, s ktorým som už zaťažil autora a nemusím aj Vás. S ohľadom na transparentnosť tentoraz nehodnotím.