Noc v cele
| Autor: | Emiel |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 19 |
Stmívá se. Skrze malé zamřížované okno pomalu přestávají prosvítat sluneční paprsky. Vězeň odsouzený na smrt pozoruje, jak se chtivé ruce stínů sápají po zbytcích denního světla. Místnost upadá do temnoty a spolu s ní i vězeň do čím dál tím temnějších myšlenek. Ví totiž, že s nadcházejícím východem Slunce pohasne světlo jeho života. Navždy.
Věděl, že by měl spát, nedokázal to. Představa, že až se probudí, zemře, mu způsobovala neuvěřitelnou agonii. Chtěl mít hlavu prázdnou, smířit se se smrtí. Nemohl. Nešlo to. Bál se. Usoudil, že je ještě brzy, příliš brzy na věčný odpočinek. Na druhou stranu, byť si to nechtěl připustit, se těšil na její chladivé, uklidňující a věčné obětí.
Během svého zadumání si ani nepovšiml, jak hluboce už pokročila noc. Svit měsíce a hvězd prosvítaly tím malým, maličkým oknem. Na kamenné podlaze světlo tvořilo namodralý, téměř dokonalý čtverec. Zahleděl se na něj. Uvědomil si, že krásnější věc ještě nespatřil. Zdál se mu úchvatný, neměnný a stálý.
Čtverec, jeho jediné rozptýlení, aby nemusel myslet na smrt, začínal mizet. S nořením namodralého přítele do tmy se vězňovi do mysli znovu začínaly plížit myšlenky temné, jako byla ta noc. Pohltila ho temnota. Neměla nic společného s tmou, byl to jeho vnitřní pocit, jeho vlastní temné a bolestivé peklo.
Něco ho vyrušilo. Něco je špatně. Věděl, že hvězdy a Měsíc jsou pod mraky, ale čtverec se objevil znovu. Začal se hýbat, pomalu se formoval do tvaru lidské postavy. Zbláznil jsem se, pomyslel si vězeň. Bylo mu lhostejné, že by se pomátl a to ho začalo trápit. Nikomu by nemělo být jedno, že se pomátl. Nikomu. Cítil se ale stále stejně, žádné cvaknutí, které by mu přineslo, nyní tolik kýžené, zastření mysli.
Lidská postava se zformovala. Byla namodralá, průsvitná a lehounce zamlžená. Podle stavby těla usoudil, že je to muž, i když nedokázal rozeznat rysy jeho tváře. Chvíli ho pozoroval, když v tom na něj ten muž promluvil.
„Zdravím tě k smrti odsouzený, zdravím tě smutný muži.
Zvesela buď zasmušiv, smrt je přeci jak přivonění k růži.
„Kdo jsi a proč mluvíš ve verších?“
„Jsem posel z krajů protějších.
Leč nemám ti o nich kázat.“
„A o čem tedy?“
„O veselí života a zbytečném ze smrti strachu.Vždyť na tebe temné myšlenky padají, jak zrnka prachu.
Před smrtí se tvař vstřícně, vždyť ona není zlá.
Jen proti ní jsou předsudky - kvůli práci co dělá.
Smrt je opojná a sladká, zbaví tě trápení.
Chvilka jenom krátká a konec je utrpení.
Proto neboj se smrti, spíše se těš.
Budeš mít klid, tak se strachu střež.“
Zvláštně mluví, pomyslel si vězeň. Je skutečný nebo ne? Možná ano, spíše ne. Nejsem si jist. Asi jsem se opravdu pomátl, ale jeho slova mne uklidňují, konejší. Má snad každý před smrtí podobná vidění? Ti, co jsou klidní, možná ano. Tyto i mnohé jiné myšlenky se mu proháněly hlavou. Předbíhaly se a každá si chtěla užít svou chvilku v plné pozornosti.
Vzhlédl, pozorně se na ducha zahleděl. Už se mu nezdál mlhavý, spíše naopak. Rysy se mu začaly vyjasňovat. Zkoprněl, díval se sám na sebe. Ten duch byl jím, ale to přeci není možné! Duch k vězni natočil hlavu, usmíval se. Natáhl k němu ruku a jemně se dotkl jeho čela.
Odsouzený usnul.
Náhle se ocitl v mále loďce. Plul po klidné říčce, zrovna se smrákalo. Rozhlédl se kolem sebe. Plul volnou krajinou, alespoň si to myslel. Výhled mu zastírala mlha, skrze kterou nedokázal nic vidět. Viděl pouze trávu, po obou stranách. Byly na ní kapky rosy, usmál se. Má rád rosu. Podíval se za sebe, převozníkem mu byl ten duch. Stejně průsvitný, ale držel hmotné bidlo, kterým odpichoval loďku.
„Víš, kde se nacházíme? Ne? Ano?
Pověz nač je ode mne dotazováno.“
„Netuším, opravdu.“
„Na řece osudu.Mysl máš zastřenou,
Chaotickou a zmatenou.
Usmiř se sám se sebou a dohlédneš dále.
Budeš klidný, to je přeci to, co chceš stále.“
Dál pluli po řece. Nikdo nepromluvil a vězeň měl snad věčnost, aby se sám se sebou vyrovnal.
***
Zařinčel klíč v zámku cely. Zdálo se mu, že sotva ulehl. Věděl, kam ho vedou, ale byl klidný a prázdný. V tichosti se nechal vést skrze temný, smrdutý komplex sklepních žalářů. Ještě byla tma, ovšem během několika okamžiků by mělo začít svítat. Vedli ho po setmělém nádvoří k šibenici. Krom popravčího a nějakého dalšího muže tam nikdo nebyl. Poprava není veřejná, blýsklo mu hlavou, přineslo mu to alespoň trochu uspokojení. Zemře se ctí.
Pomalu se blížil k šibenici. S každým jeho krokem se tma rozpouštěla. Svítalo. Upřel tvář k východu a první sluneční paprsky pohladily jeho smutnou tvář. Šibenici zalilo světlo vycházejícího Slunce. Zahleděl se na ní, znovu si uvědomil, že je konec. Naposledy se zahleděl do paprsků zlatavého kotouče, který zaplavoval ztemnělou oblohu. Bude jasný a krásný den, pomyslel si a lehce se usmál.
Došel. Popravčí mu dal kolem krku smyčku z konopného lana. Zašeptal mu do ucha několik konejšivých slov, ale odsouzený ho příliš nevnímal. Mistr popravčí trhl a podlaha se propadla. Vězeň očekával brzký konec. Trhnutí vazu, které ukončí jeho život. Nestalo se tak, lano se mu stáhlo kolem krku, začal se dusit. Rukama ho chytil, ale věděl, že je to marná snaha. Přestal se zmítat a trpělivě čekal, až z něj vyprchá život. Smířil se s osudem. Přišla smrt, natáhla k němu svou ruku a on jí přijal. Nastal konec trápení.Závěrem bych rád poděkoval těm, kteří se k tomu vyjádřili ještě před schválením. Děkuji za korekturu a kritiku, díky kterým jsem to alespoň trochu vylepšil. Jmenovat nebudu, oni vědí o koho se jedná.
Diskuze
Pokud bych měl povídku skutečně brát jako lyricko-epickou, mé hodnocení by bylo ještě o chlup horší. Ovšem když pominu nějakou anotaci a vezmu dílko tak, jak je, četlo se mi krásně a celkem mě i vtáhlo do děje.
Místy mi ale přijde že tam motáš už příliš různých nesouvisejících výjevů...převozník, smrtka, k tomu řeč ve verších, do textu zakomponované básnické výrazy...na tak krátké dílko až mnoho.
Teď si vlastně říkám, že stejně bude problém v "mixu" lyriky a epiky...ve finále tedy hodnotím dobrou čtyřkou.
Každopádně povedená věc!
Zdravím autora,
takže: Tvé dílo je dobře sepsáno. Řekl bych, že patříš mezi ty snaživé začínající autory (nemýlím se?) a podle toho je vidět ještě ne tolik vytříbený styl vyprávění. Neber to jako urážku, je to velice poutavé, nutí k zamyšlení a psychologického hlediska příjemný vhled do mysli vězně čekajícího na smrt. Ale místy jsem cítil jakési ostré hrany, které označovaly skok v ději... Ale myslím, že jsi velice nadějný autor.
Ještě bych měl poznámku ke gramatice: nepíše se náhodou slunce a měsíc s malým písmenem, pokud se o nich jedná jako o objektech, které vidíme na nebi? Mám ten pocit, že velké písmeno bychom napsali, pokud bychom o nich mluvili jako o vesmírných tělesech, př.: "Kosmonauté přistáli na Měsíci".
Hodnocení: Je to podařené. Rozohodoval jsem se jestli dát 5* nebo 4* a nakonec jsem se rozhodl pro 4*,
s úctou,
Tobša
Nedávno sme na filozofii preberali Heideggera, a ako sa to hodí. Použijúc jeho prívlastok, poviem: poviedka Noc v cele je neautentická.
Problém je podľa mňa antagónia medzi povahou témy a tým, ako sa na ňu autor pozerá. Keď si človek spomenie, ako podobnú hraničnú situáciu riešil v Múre Sartre, skutočne to musí vidieť. Autorský rozprávač v tejto poviedke robí z existenciálnej hraničnej situácie, v akej sa ocitla postava, niečo ako divadlo, niečo obyčajné, niečo pre masy. Na jej pozadí sa totiž odohráva autorovo úvahové rozjímanie o zmysle života a smrti, o nevyhnutnosti, a postava ako jedinečná entita ustupuje do úzadia, je z nej bábka bez úst.
Nie je zlé, pokiaľ sa autor snaží niečo takýmto povedať, no problém nastáva, ak jeho polemika ide proti logike poviedky. Na tomto stroskotávajú mnohé psychologizujúce dielka: ich autori si ľudskú psychiku pomýlia s tabulou rasou, s priestorom na ich vlastné filozofovanie. Postava však musí žiť – v deji. Ten ju určuje, ovplyvňuje, zďaleka to nesmie byť len kulisa.
Poviedka je miestami až priveľmi patetická. Posol smrti, v istom zmysle autorom funkčné zhmotnený leitmotív, hovorí vo veršoch. Snáď aby to pôsobilo vznešenejšie a prestížnejšie, ale jeho verše sú myšlienkovo prázdne. Čitateľ má na pár miestach doslova pocit, že sa jedná (bez urážky) o rapový free style – tak okato pôsobí snaha komponovať verše. Posol nehovorí nič, neprináša do príbehu nič obsažné – je to len intelektuálna hra, patetická hra. Taká, akú sa s čitateľom autor hrá v úvahách o zmysle života odsúdeného už takmer od začiatku. Áno, väzeň našiel rovnováhu, ale len preto, že zaňho myslel autor. Všimnime si niekedy čisto úvahové miesta (napríklad, keď sa väzeň zamýšľa nad tým, či nezblaznel), tie pôsobia ako pitva a – povedané trochu pejoratívne – ako sofizmy hrubého zrna.
(Viď môj diskusný príspevok pri Astrakovej poviedke Vyšší poslání s hrubo vyznačenou vetou: „Čím viac pijem, tým menej pijem.“)
Pomyselným klincom do rakvy, vrcholom tejto neautentickej tendencie je podľa mňa potom veta: „Přestal se zmítat a trpělivě čekal, až z něj vyprchá život.“ Človek by sa neprestal zmietať, život je preňho v takýchto situáciách nielen hodnotou (lebo tú možno poprieť), ale priam dimenziou.
Gramatika. Chýbajú čiarky – pri osloveniach vo poslových veršoch a ešte na niektorých miestach. Drobným štylistickým nedostatkom je opakovanie slov a mien, keď autor priamejšie hovorí o tej-ktorej postave. Nie je vymýšľať nové kontextové synonymá (väzeň – odsúdený – odsúdený na smrť - muž) a dávať ich tak blízko k sebe. Kontext totiž dosť výrazne napomáha, preto sa netreba báť ani zámen a zamlčaných podmetov.
Celkovo ide, podľa môjho názoru, o poviedku podpriemernú.
PS: Vložil som do textu jeden časový oddeľovač. Autor totiž pôvodne posledný odsek oddelil vynechaným riadkom, kým pri ostatných to nerobil, tak som sa nazdal, že je to vhodné. Pokiaľ autor usúdi, že nie je, nech ma, prosím, kontaktuje do pošty.