Čisté ostří
| Autor: | Rhiannonn |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 22 |
Držel meč. Ne držel, doslova ho svíral. Svíral ho tak pevně, jako by ho chtěl rozdrtit na prach. Nezměrnost jeho úkolu ho vyděsila. On si žádal smrt.
Odmítal Ho poslechnout. Dokud drží svou zbraň, je svým pánem. Dokud má svou zbraň, svou Aienglurem, zvítězí nad vším. I nad Bohem.
Ale Hlas byl neodbytný. Drtil přímo jeho duši, rozbíjel všechny jeho myšlenky.
Sevřel zbraň pevněji, ale tentokrát mu čepel neposkytla ujištění, tentokrát byla chladná. Téměř cizí. Snad i ona Ho slyšela. Měl pocit, že ona chtěla plnit Jeho vůli.
Byl z toho zoufalý... Plakal. Nechtěl to. Toužil po tom. Nevěděl. To Hlas ho řídil. Vždyť za to nemohl! Proč zrovna on musí slyšet Jeho hlas? Hlas, který ho nutí zabíjet... A on by pro něj zabil. Ale ne ji. Ne… ji nemohl.
Zařval a jeho křik byl odrazem veškerých lidských muk od stvoření světa. Už neměl sílu. Ne teď, když ho zradil vlastní meč. Nevěděl, že je Aien tak bezcitná. Ale byla. Slyšel její zvonění, toužila po krvi. Stejně jako On.
Ztratil vůli. Našel víru. Je Jeho vyvolený, vyplní Jeho přání.
-
Držel meč. Byl čistý. Jako by i on chtěl popřít, že zas vraždil. Špinavou rukou setřel vlhkost z obličeje. Zarazil se. Slzy? Byl by se zasmál, ale nebyl toho schopen… Slzy?! Jak ho to napadlo? Znovu pohlédl na své ruce - byly opravdu rudé. Takže krev. Ušklíbl se, krev, je to jenom krev. Jenom její krev. Naštěstí. S krví si poradí. Později se opláchne. Teplá voda smyje špínu a zmírní chlad. Chlad, který ho ovládl, když zabil svou dceru.
-
Držel meč. Laskal ji. Jemně hladil ohmatanou kůži na jeho rukojeti. Zálibně prozkoumával bezchybnou a krutou přímočarost čepele. Sklonil se nad záštitou, aby si znovu prohlédl rytinu. Dva draci chrlící oheň okolo kříže. Posunul pohled k hlavici. I tam byl drak. Stejně jemně provedený jako dva jeho bratři. Stejně mocný, stejně elegantní, stejně překrásný. Takový byl jeho meč. Jeho láska. Byla dokonalá. Jeho jediná. Jeho Aienglurem. Dovolil si ještě dva fascinované pohledy a nakonec zasunul zbraň zpátky do pochvy. Vstal. Hlas byl netrpělivý, čekal už příliš dlouho.
-
Držel meč. Držel ji a modlil se. Už dlouho neslyšel Hlas. Chyběla mu jeho melodičnost, jeho velkolepost. Chyběl mu ten pocit, že není sám, že jeho činy jsou svatou záležitostí, chybělo mu vedení. Byl bezradný, bez Hlasu nevěděl co dělat. Bez Něho byl prázdný. Pohlédl na Aienglurem, jako by ho mohla utěšit, jako by ona mohla přivolat Boží hlas. Mlčela. To ticho ho zabíjelo. Drtilo. Cítil, jak umírá.
Zoufale zvedl pohled k nebesům. Byl si tak jistý. Ale teď? Po týdnech ticha... Zmocnil se ho strach. Přeci ho teď Bůh neopustil, vždyť dosud nesplnil úkol. Poklekl, hlavu zničeně opřenou o chladný kámen oltáře. Tiše přeříkával slova modlitby a toužil.
-
Držel meč. A krev stékala po ostří a kapala na zem, kde tvořila malou loužičku. Pyšně přelétl obraz zkázy, který vytvořil. On a jeho Aienglurem. Nos mu plnil pach spáleniny, na rukou měl krev. Byl na sebe hrdý. Tak hrdý. Dokázal vyplnit Jeho vůli. Jeho Pán měl radost, smál se. Slyšel Ho. Naslouchal Jeho smíchu a smál se s ním.
-
Držel meč. Hlas byl spokojený. Úkol byl splněn. Zničil je. Zabil je všechny. Tak jak mu kázal Hlas. Teď je jeho jediným služebníkem, přesně tak, jak On žádal.
Najednouho zachvátila zima a pocítil hlad. Ale už nebylo nikoho, kdo by mu zatopil v krbu, nikoho, kdo by mu uvařil jídlo. Ta myšlenka ho těšila, rozsvítila jeho nitro. Zahřála ho a zahnala i přízemní touhu po jídle. Pustil se do čištění zbraně. Pokolikáté už? ...Nevěděl, nepočítal to…
Byl spokojený. Tak moc. Byl šťastný a naslouchal jemnému uklidňujícímu ševelení hlasů svého šílenství.
Diskuze
Já jen souhlasím z prvotní kritikou od Shelagh. Jen chci podotknout, že než se čtenář zorientuje o co vlastně jde, co se děje a že to je prosté šílenstvý, ihned padá do hlubin nohama napřed a to hned od prvních řádků textu... měl jsem nna začátku v hlavě fakt zmatek a říkal si: za co má tohle dílo 4 hvězdičky? Pak jsem to ke konci pochopil a řekl si: "ahá". Teď už chápu, bohužel chaotický začátek mi sráží jinak 5hvězdičkové dílo na 4hvězdičkové, přečemž dorbé 2 hvězdičky si zasluhuje originalita tématu :o)
s úctou
anari
Co se týče grafické úpravy textu, pokud by to autorce vadilo, lze to upravit. Jde o to, že text má dvojí členění - na odstavce a na jakési oddíly. Na odělování oddílů nějakými grafickými znaky mi tyto části přišly krátké, proto jsou odděleny ještě další mezerou (problémem je, že běžné odstavce jsou samy oděleny mezerou), což není zcela ideální.
Krásná povídka...člověk propadající šílenství..trochu mi připomíná Lynche.
Možná by šla přizpůsobit dobrodružství.Ale to je na PJ.
Já dávám 4* kvůli občasné nepřehlednosti.
Správně zachycené myšlenky. Neodfláknuté, odpracované. S krví autora na meči příběhu.
Ačkoliv dle mého názoru nejsou příliš vyvedené skoky mezi odstavci. Na mě příliš hrubé a impulzivní. Nepříjemné.
A tak chladné.
První polovina se mi líbila - 4*. Ve druhé jsem byl chvílemi trochu zmatený, ale to je možná momentálním rozpoložením - 3 - 4*.
Připomíná mi to myšlenkové pochody někoho, kdo pravě propadl Chaosu (Warhammer 40.000) - osobně hodnotím kladně.
Nakonec jsem se rozhodl pro 4*, protože podobný styl je patrně obtížný a osobně ani nevím, jak tby to šlo vylepšit.
Takovyto styl je velmi tezky. Znam to z vlastni zklusenosti. Je velmi namahave vyhnout se afektovanemu klise, kdyz pises timto psychedelickym stylem, ale tobe se povedlo tomu vyhnout. Blahopreji.
Krátká studie šílenství, obsedantních a kompulzivních představ nebo pokud chcete náboženského fanatismu.
Krátké věty jsou úderné, skvěle sedí k atmosféře a příběhu. Takto vyjádřené myšlenky se zdají jasné a nezpochybnitelné. Děj, ačkoliv je jen zprostředkován skrze hrdinovo myšlení, má spád a neklopýtá v bludném kruhu rozebírání duševních stavů a pochodů. Opakující se věta na začátcích každého úseku tvoří základní osnovu, motiv, ke kterému je připoután příběh, stejně tak se mi líbí i název povídky, který dává možnost několika interpretací.
Kromě dvou droboučkých chybek je dílko v pořádku.
Za 4.